Lži přímo do očí. 5 kroků, jak ustát lidi dvou tváří

„Miluješ mě?“ zeptala se zpříma. A trochu se strachem, co odpoví.

Uhnul pohledem. Ona se neptala proto, že by neznala pravdu. Znala ji, věděla, že se s někým schází. Ptala se jen proto, aby poznala, jak daleko je schopen zajít.

A také chtěla vědět, za koho ji vlastně má. Za hlupačku? Nebo za slabošku neschopnou unést pravdu?

Unést bolest

Když pracuji s lidmi, kteří ve vztahu poznali bolestnou pravdu (viz volné termíny šesti předvánočních setkání se mnou u kávy), zajímám se o to, co je vlastně bolí – pravda, nebo lež?

Vybavím si rok 1996, kdy mi umírala máma a ošetřující lékař stejně zaváhal, jestli mi to má říct. Jestli jsem ve svých jednadvaceti letech dost silný na to, abych unesl bolest a ztrátu.

Proto odlišuji případy, kdy někdo těžko sděluje špatnou zprávu osobě, která mu nikdy předtím neublížila. Proč by jí měl ublížit on – pravdou? Díval jsem se tehdy do očí lékaře, který se nakonec zeptal: „Uneseš pravdu?“ Jako by chtěl říct: „Nebo raději milosrdnou lež?“ Jenže, která lež je MILO-SRDNÁ, MILÁ na SRDCE? Každá lež, když vyjde najevo, pálí jako čert.

To je důvod, proč jsem i já při setkáních upřímný. Vím, že pravda bolí, ale nikdy ne tolik a nikdy ne tak dlouho jako lež, na kterou se přijde. Pravda totiž alespoň něco dává – uvádí posluchače do reality a může mu pomoci zlepšit život. Zato lež všechno bere – především připravuje člověka o to nejcennější, co má. O čas. O kus života, který mu posléze už nikdo nevrátí zpět. Tak jako když naivně budujete vztah s někým, kdo už dávno Váš vztah odepsal. Nebo když se dál obětujete pro někoho, kdo Vás už dávno obětoval.

Darovat čas

Na předvánoční setkání se mnou se již objednali lidé, kteří nedokážou zvládnou upřímnost. Kteří již vědí, že tyto vánoční svátky se svým protějškem nestráví. Ale mlčí. Jejich protějšek jim zatím nakupuje dárky a těší se na společnou atmosféru. Až se dozví pravdu, bude mít jedinou myšlenku: Takže tohle byl člověk, na kterém mi záleželo, ale kterému jsem já nestál ani za upřímnost...

Když mluvím s kýmkoli, prosím, aby mi říkal pravdu do očí, bez ohledu na to, jak moc ta pravda bolí. Každý z nás totiž rád ví, na čem je. Je to naše právo. Stejně jako máme právo zařídit se pak podle zjištěné skutečnosti. Což jak v případě pravdy, tak provalené lži beztak uděláme. A nikdo na světě není dokonalý. Lhář už vůbec ne. Lež musí vyjít najevo. Čím později to je, tím spíše nelze prominout. A to právě kvůli času, po který jsme slepě věřili lháři a který nám už nikdo nevrátí zpět. Říct pravdu znamená neukrást člověku čas. A čas je život.

Michaela, ta žena, která do očí konfrontovala nevěrného partnera, měla teprve za čas slyšet jeho omluvu. „Promiň, že jsem Ti to neřekl. Nechtěl jsem Ti ublížit.“ A proto jí lhal. Jako kdyby snad lež neublížila. Jako kdyby snad lež neublížila víc než pravda. „Promiň, byla to chyba, teď už to vím,“ pokračoval. Přitom lež není chyba. Lež je vědomý úmysl. Lhář ví, že lže, lhář ví, že to jednou bude obelhávaného moc bolet, a přesto lže. Lže vědomě a úmyslně. Pro svou vlastní slabost a neschopnost čelit pravdě a odpovědnosti za její následky. Ano, to lhář je slabý. A také hloupý.

Lhář si nedovede spočítat jedna a jedna. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a budou zpochybněny všechny jeho dosavadní i budoucí pravdy. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a bude pryč jeho důvěryhodnost, pověst, kredit. Nechápe, že stačí jedna provalená lež a protějšek mu už nikdy nemusí věřit. Ba nemusí mu věřit už nikdy nikdo. Proč věřit někomu, kdo lhal? Vyplatí se tohle si nespočítat?

Neuniknout

Při setkáních s těmito lidmi otevírám svou knihu L.E.Ž. a varuji: Lež se musí provalit, protože lhát znamená něco si myslet či něco říkat a přitom konat opak. Problém přitom je v tom, že člověk může přemýšlet nebo mluvit v rozporu se svými činy, ale nemůže být současně v rozporu se svou vlastní energií. Ano, lež je z člověka cítit. Lež je energie. Aby člověk zalhal, musí lež nejprve v sobě vytvořit. Není však schopen následně vyzařovat jinou energii (například energii pravdy), než kterou produkuje (energii lži).

Lhář je člověk, který věří, že jeho lež je neprůstřelná. Jenže to je lež. Ano, on lže nejen druhému, ale i sám sobě. Následky provalené lži jsou fatální, a to na obou stranách. Dnes se zaměřím na ty, které potřebuje zvládnout obelhaný. Jeho duševní náraz do zdi obvykle vyvolá tři otázky:

  1. Jestliže najednou poznám skutečnou tvář člověka, jak k tomu přistoupit?
  2. Jestliže mi najednou dojde, kolik času jsem s ním ztratil, jak se s tím vyrovnat?
  3. Jestliže moje první reakce je pomstít se, opravdu to mám udělat?

Podstatou mých setkání je jediný závěr: Pomoci Vám k takovému postupu, abyste především neničili sebe – zejména sebezpytováním, sebelítostí, sebemrskačstvím, hledáním vlastních chyb, které nenajdete, snahou prosit se o lásku, vyčítat, trestat, hořknout, žluknout, zamotat se v negativním kruhu, a tím otrávit svůj život někdy na hodně dlouhou dobu. Negativní rozpoložení totiž nedokáže vytvořit pozitivní život. A obelhaný si nešťastný život opravdu nezaslouží. Naopak, zaslouží si lepší život. Alespoň rámcově uvedu to, co z psychologického hlediska může pomoci.

Máte-li s kterýmkoli z následujících pěti kroků vnitřní problém, přijďte na některé ze šesti předvánočních setkání se mnou. A pamatujte: NEZASLOUŽÍTE SI tonout ve sžíravých pocitech křivdy, viny, selhání a bolesti. A proto alespoň přemýšlejte o tomto:

1. krok: Smiřte se s realitou a oddělte ji od fantazie

Naše mysl je schopna žít ve dvou světech: světě faktů a světě domněnek. Žijeme-li v iluzích, malujeme si narůžovo vztah i partnera („On se určitě časem změní“) a srážka s realitou nás pak bolí o to víc („Jak to, že se pořád nemění?“). Proto raději akceptujme pravdu jako fakt.

Z psychologického hlediska jsou dva druhy emocionální bolesti: jedna zraňuje, druhá mění. Přijmout realitu je jako nechat se nést vlnami na moři, aniž bychom se jim vzpírali. Pravda je možná drsný, ale opěrný či odrazový bod. Ne konečný, jen výchozí. Nicméně je důležité přiznat si, kde jsme. Je to jako s mapou. Nestačí vědět, co chceme, kam směřujeme (kde je náš vysněný cílový bod), ale také odkud vycházíme (k čemu je nám znát cíl, když si pleteme, kde se momentálně nacházíme).

Rozumím tomu, když obelhávaný odmítá či popírá realitu. Když se snaží bojovat s fakty, vrátit a změnit minulost. Je to však marnění času a vlastní energie. Tvářit se, že věci jsou jinak, než jsou, je problém kognitivní disonance (viz mé živé vysílání Proč popíráme realitu). Proces přijetí/smíření znamená spatřit lidi v takovém světle, jaké odpovídá realitě. Uvědomit si, vedle koho opravdu žijeme a komu odevzdáváme svůj čas. Akceptovat fakta neznamená vzdát se lepšího života, naopak je to jediná smysluplná cesta k lepšímu životu.

Nejvíce utrpení si člověk způsobuje sám odmítáním pravdy a přetíráním přítomnosti narůžovo. Tím se nezbavuje neklidu, úzkosti, přepětí, stresu, ale naopak tím si všechno vytváří a umocňuje. Fantazírujeme-li, že nás protějšek miluje, pak každý jeho nemilující čin a důkaz je příčinou naší další bolesti, které bychom mohli být ušetřeni, kdybychom už dávno přijali pravdu jako fakt.

Nežijme v minulosti. Minulost je mrtvá. A budoucnost nenarozená. Oba tyto časy existují jen v našich snech. Žít tak, aby se naše sny mohly splnit, znamená začít teď a tady. V přítomnosti. Ať je jakkoli bolestivá. Je dobré vědět, co chceme, ale také co už nikdy nechceme.

2. krok: Přijměte, že druhý je taky jen člověk

Jak mi to mohl udělat? Jak se mohl přetvařovat tak dlouho? Proč mi ukradl tolik času? Otázky, na které Vám mohu odpovědět z pohledu psychologických statistik, ale je otázka, zda Vám vůbec pomůže vnímat druhého jako zloducha a ďábla. Jako nevděčníka, jako darebáka, jako zločince, který si zaslouží pomstu a trest. Ptám se: Opravdu tím chcete marnit čas a život?

Nikdo z nás nepřišel na svět proto, aby někoho druhého předělával. Každý máme svůj osud, svou karmu a svou cestu. Karma lhářů je strašná (viz kniha L.E.Ž.). Chcete alespoň jeden z příkladů?

Představte si, že podvádíte svého partnera. Při každém setkání s ním se mu usmíváte do tváře a vykládáte, jak ho milujete. A nyní si představte, že chcete vytvářet vztah s osobou, která na setkání s Vámi přijde s úsměvem v tváři a vykládá, jak Vás miluje. Jak by lhář mohl věřit druhému člověku v situaci, kdy by on právě takovým způsobem sám lhal? Ano, pro lháře, kterému se nedá věřit, je obtížné věřit komukoli dalšímu. Funguje totiž psychologický fenomén projekce: Všichni vnímáme druhé tak, jako bychom byli na jejich místě.

Když mluvím s lidmi, kteří byli obelháni a neumějí se s tím vyrovnat, zdůrazňuji jim, že lháři jsou také jen lidé. Na své životní cestě poněkud klopýtají, nechápou, že co zasévají, to také sklidí (viz nedůvěra). Jednou si uvědomí, o koho svým lhaním přišli. O člověka, který jim důvěřoval. I že takového člověka je v reálném životě velmi těžké nahradit. Zato na lháře narazíte na každém kroku.

V ten moment lhář pochopí, že zatímco on je jen jeden z mnoha, důvěřující člověk je velmi vzácný. A že všechno je naopak. Že neztrácí ten, kdo přijde o člověka schopného lhát. Ztrácí ten, kdo přijde o člověka schopného důvěřovat.

I lháři jsou omylné bytosti. Lžou druhým i sobě a myslí si, že tím něco získávají, že lhaní se vyplatí. Proto také lháři (s tímto způsobem uvažování) se nemění. Jsou-li přistiženi při lži, hledají dál jen nové cesty lhaní. A tak je dobré lháře vnímat. Nenabíjet mu opětovnou důvěrou znovu revolver jen proto, že se prvně dostatečně netrefil.

Když se mě lháři ptají, proč je pro mě tak těžké jim napodruhé věřit, zeptám se já jich, proč je pro ně tak těžké napoprvé dodržet slovo.

Přestaňte tedy mýtizovat lháře. Pusťte je z hlavy. Nejsou dokonalí a dělat přešlapy je součást lidského ponaučování, zmoudřování a růstu. Berte je jako učitele. Říkají Vám, co nechtít a jací sami nebýt. Jednou jim poděkujete, že Vás učinili lepším člověkem, a to díky poznání, jak moc lež bolí a proč je dobré se jí ve vlastním životě vyhnout.

3. krok: Dovolte si prožít emoční bolest, jen tak se ji naučíte zvládat

Bolesti se nedá vyhnout. Bolest je přirozená reakce organismu na vnější ublížení. Bolest není zlá, snaží se nám pomoci a informovat nás, co je pro nás špatné, respektive kdo je pro nás špatný.

Nestyďme se za bolest. Jsme lidé, živí lidé, a proto je v pořádku cítit skutečné emoce. Prožitky emocí jsou znamením, že žijeme, že máme srdce a že lež je pro nás za hranou. Cítíme-li bolest při něčím lhaní, je to správně. Jako když zasvítí červená na semaforu. Netvařme se, že svítí zelená. Nepředstírejme, že lhaní není nesprávné. Nejezděme na červenou, jinak nás to zničí.

Bolest vždy přichází při střetu s pravdou. Bolest je výkřik intuice, vnitřního hlasu, duše, která varuje: TOHLE NE! Cítit se špatně je tedy svým způsobem v pořádku, správně, patří to ke konkrétní negativní situaci a je to součást očistného a růstového procesu, kdy si uvědomujeme, co už nesmíme opakovat. Jako když se řízneme do prstu. Učiní nás to pro příště opatrnějšími.

Pokud máte potíže se zvládáním emoční bolesti, pokud ve Vás vytváří pochybnosti, že Vás určitě obelžou i další lidé (syndrom napadeného psa – SAD, syndrom hladového srdce, syndrom příliš hodného člověka), přijďte na některé z předvánočních setkání se mnou. A nebojte se. Čas je v případě střetu s pravdou na Vaší straně. Bolest je součástí sebezáchovného mechanismu. Je jako temný mrak, který ale dříve či později přejde. Vyplačme se. Kdo se vypláče, pozná, že jeho oči pak vidí ostřeji a jasněji. Život jde dál a pro nikoho se nezastaví. (Více také v mé knize obnovené sebelásky, sebeobjetí a sebevědomí Sami.)

Jestliže Vaše bolest trvá už příliš dlouho, z psychologického pohledu se hovoří o utrpení. Zatímco bolest je nevyhnutelná, přirozená a automatická, utrpení je volitelné – vzniká tím, že naše mysl obnovuje ve svých vzpomínkách bolest, která ve skutečnosti už dávno skončila. Je to jako vzít nůž, kterým jsme se nechtěně řízli, a začít si opakovaně ubližovat. To není chyba nože, ale naše. (I těmto manýrům zraněné mysli Vám pomohu se zbavit. Jen přijďte.)

4. krok: Hledejte, za co být vděční

Pro životní obrat, pro přechod na stranu štěstí i v nešťastných chvílích jsem vytvořil Vánoční Speciál. Máte-li problém s vnitřními úzkostmi nebo s vnějšími těžkostmi, je to Vaše povinná četba.

Člověk, který se ocitne na dně, na tomto dně zůstane, dokud nezačne nacházet jakýkoli opěrný či záchytný bod – jakoukoli dobrou emoci nebo myšlenku. Vánoční Speciál je určen právě pro nalezení světla ve tmě, naděje v beznaději, síly uprostřed slabosti. Mezi osmi klíči, které ve Vánočním Speciálu rozepisuji, mohu uvést například vděčnost, metodu, která okamžitě osvobozuje, zbavuje Vás vězeňských pout vlastní negativity.

Vděčnost je schopnost vidět něco dobrého i ve špatných okamžicích. Vděčnost neříká, že je všechno v našem životě dobré, ale že dokážeme najít něco dobré. Možná máme kolem sebe lidi, kterým na nás záleží (pokud si myslíte, že je nemáte, přijďte na setkání se mnou a tu osobu uvidíte). Možná odchod někoho, na koho jsme se nemohli spolehnout, otevírá po našem boku prostor pro někoho lepšího, na koho bude možné se spolehnout. Ve Vánočním Speciálu popisuji i nádherné meditace, které napomáhají změně energie.

Naučte se zvednout hlavu. Naučte se zhluboka se nadechnout a dlouze vydechnout. Zbavit se toho starého v sobě a nabrat do sebe to nové. Naučte se sčítat nejen to, o co jste přišli (iluze), ale také to, co jste získali (poznání konkrétního člověka) nebo co Vám zůstalo (dobré srdce a nastavení pro správný vztah).

Vděčnost znamená přijít na jiné myšlenky. Opustit to, co pro nás nebylo stvořené. Otevřít se lepší budoucnosti (která je bez nesprávných lidí samozřejmá). Vděčnost pomáhá otevřít oči pro to krásné v životě a usmát se. Přestat se zabývat těmi, kteří si to nezaslouží, a začít být k dispozici těm, kteří si nás zaslouží. A kteří za nás budou vděční. A paradoxně i za předchozího partnera, který nás naučil děkovat za ty, kdo jsou k nám upřímní.

5. krok: Ukliďte si v hlavě

Po střetu s lhářem nelze cítit spokojenost a harmonii. Přítomnost lháře to vylučuje. Střet s lhářem si tak automaticky vynucuje pročistit prostředí i vlastní žebříček důležitých lidí.

Uklidit si v hlavě znamená ujasnit si, koho v životě potřebujeme a koho ne. Sám za sebe říkám, že lháře ve svém životě nepotřebuji. A Vy?

Proto úklid v hlavě, tak jako úklid v pokoji, začíná odečítáním. Úklid v hlavě je tedy proces ZJEDNODUŠOVÁNÍ života. Zbavování se všeho, co náš život učinilo příliš komplikovaným.

Pokud si neuklidíme v sobě, budeme na životní cestě dál kopat do stejných překážek. Kdo chce překlenout tuto etapu, kdo propadá obavám, že lepší vztah už nepotká, kdo podléhá podzimním splínům a obavám z vánoční osamělosti, ten ať přijde, prosím, na předvánoční setkání se mnou. Je to jen na Vás, já na místě budu.

Vyhovuje Vám některý z termínů? Neváhejte s rezervací. Vstupenku pro sebe nebo někoho blízkého si zajistíte pouze zde.

Nevyhovuje Vám žádný z termínů? Využijte knihu L.E.Ž., Sami nebo Vánoční Speciál.

Top
Shopping Cart