Jak odejít před Vánoci, a přitom milujícímu protějšku neublížit

Ano, i takové dotazy dostávám.

Padl i při prvním z předvánočních setkání. Ten člověk mi sdělil: „Už nemohu dál. Nevydržím hrát tuto dvojí hru. Dělat na jednu stranu milujícího člena rodiny, a na druhou stranu hrát opačnou roli – toho, kdo se rozhodl rodinu rozbít a žít s někým jiným. Musím to rozetnout. A musím teď před Vánoci. Jen nevím jak.“

Ze stohu dotazů, které mi posíláte, vyberu namátkou další: „Petře, mám tajnou milenku. Už dva roky. Partnerka to neví, ale je to neudržitelné. Už loni jsem s milenkou nemohl být na Vánoce a ona pohrozila, že je to naposledy. Že pokud s ní nebudu na Štědrý večer letos, půjde přímo za mou partnerkou a vyklopí jí to. Jsem rozhodnutý to partnerce říct. Jenže je tu problém: Ona mě miluje. Jak jí to říct a neublížit? Jak jí vysvětlit, že jí už dva roky lžu, zatímco ona pro mě v životě dělá první poslední?“

Každý rok se pro mě Vánoce stávají nejtěžším obdobím. Je nejvíce případů bezmoci a hořkosti u lidí, kteří ještě teď nevědí, vedle koho vlastně žijí. A čím déle něčí tajný dvojí život trvá, tím je jasnější, že až praskne, bude to zejména milujícího partnera o to víc bolet. I proto jsem napsal Vánoční Speciál a proto jsem nabídl po všechny středeční večery možnosti setkání, abych mohl pomoci z očí do očí těm, kdo nějaký nenadálý šok nebudou zvládat. Třeba poté, co jim těsně před Vánoci oznámil konec někdo, koho oni přitom vroucně milují.

Hlavní hodnota

Každému, kdo váhá oznámit druhému své rozhodnutí odejít, ačkoli je o něm již vnitřně přesvědčen, pokládám jednoduchou otázku:

Co je horší?

  • Nevědět, vedle koho žiju, a být šťastný.
  • Dozvědět se, vedle koho jsem žil, a být nešťastný.

Správně na to dokáže odpovědět jedině ten, kdo zná hlavní hodnotu života. Ten totiž současně vycítí, že v obou nabídnutých variantách chybí důležité upřesnění.

Nevědět, vedle koho žiju, a být CELOU DOBU šťastný.
Dozvědět se, vedle koho jsem žil, a být V TUTO CHVÍLI nešťastný.

Obě vložená upřesnění totiž vycházejí z oné hlavní hodnoty života.

Hlavní hodnotou každého života je čas. Proto to nejdůležitější v životě je nemarnit čas. Marnit čas totiž znamená marnit život.

Nemarnit život ovšem není tak lehké, jak se zdá. Aby člověk nemarnil svůj čas a život, potřebuje být silný – potřebuje totiž zvládnout dost těžké věci: otevřenost, upřímnost a pravdu.

Nic z toho není lehké. Je to však nutné, pokud chcete nemarnit život.

Krádež hlavní hodnoty

Ve své knize L.E.Ž., která pomáhá zvládat faleš, nevěry, zklamání, zrady, pomluvy nebo manipulace, zdůrazňuji, že lhaní jako takové není z psychologického pohledu problém ani tak morální, jako časový. Lhaní totiž především okrádá člověka o čas. Jak toho člověka, který „musí“ lhát, tak toho člověka, který je obelháván. Kdo miluje, ten si nezaslouží být obelháván. Kdo miluje, už tak obětuje svůj život druhému. Je-li obelháván, pak přichází ještě o další kus života, který mu už nikdo nikdy nevrátí zpět. Opravdu si to milující člověk zaslouží?

Těch, kdo obelhávají milující protějšky, se ptám: „Vždyť pravda stejně vyjde najevo, a co pak?“ „Nechcete-li druhému ublížit, proč děláte vše pro to, abyste mu ublížili?“ Pro ty, kdo obelhávají druhé, je to těžké pochopit. Lhaní je totiž způsob myšlení. A člověk má jenom jedno myšlení. To znamená: Kdo lže, ten pochopitelně lže nejen druhým, ale i sobě. Jeho kardinální vnitřní lží jsou dvě domněnky: „Na mou lež se nikdy nepřijde“ a „Když se na ni náhodou přijde, druhý mě určitě pochopí“. Obávám se, že je to lež. Druhý Vás nepochopí. Nepochopí hlavně to, proč jste mu vzali čas, tedy život. Co špatného Vám takový člověk provedl, že jste mu ukradli to nejcennější, co v životě má? Toto dělá lež.

A tím se vrátím k původní otázce. Nevědět, vedle koho žiju, mi umožňuje být šťastný po celou dobu, co to nevím. To zní idylicky. Psychologický problém však spočívá v tom, že jakmile se to dozvím, zjistím, že to nebylo skutečné, že tato nádherná část mého života neexistovala, že to nádherné ve své minulosti mohu škrtnout, protože to nebyla pravda. Je to podobné, jako když ve fotbalovém zápase dáte gól a rozhodčí ho po konzultaci s videoasistentem odvolá. Co Vám zbude z té radosti, že jste vstřelili gól? Nic. Jen pachuť. Zklamání. Neuspěli jste. A čas mezitím uplynul.

Psychologický důsledek obelhání

Ve své knize L.E.Ž. upozorňuji ještě před jedním, mnohem vážnějším dopadem obelhávání. Nejde jen o to, že pravda vyjde najevo. Nejde jen o to, že obelhaného bude bolet. Jde hlavně o to, že po Vašem obelhání už nikdy nikomu nemusí věřit. Jak by mohl někomu v budoucnu věřit, když právě zjistil, že lidé svou „upřímnou“ lásku dokážou „mistrně“ předstírat, potažmo když ani dávat první poslední nestačí k tomu, aby partner zůstal a neodešel? Jakou budoucnost svým obelháváním připravíte takovému člověku?

V knize L.E.Ž. píšu: Obelhat toho, kdo Vás miluje, může znamenat zničit ho. A já se ptám: Proč to děláte? Abyste si zachránili pověst? Tu si stejně nezachráníte! Abyste tomu, kdo Vás miluje, neublížili? Tomu stejně ublížíte! Dokonce ještě víc než upřímností. Lež prokazatelně ubližuje více než pravda. Pravda totiž bolí chvíli, ale lež, která vyjde najevo, má pak doživotní následky. Jaké, to už víte. (Více o všech psychologických souvislostech v knize L.E.Ž..)

A tak prosím: Přestaňte lhát. Hlavně přestaňte lhát těm lidem, kteří Vás mají rádi. Oni si to nezaslouží. Oni si zaslouží pravdu. A pokud jim chcete ublížit „co nejméně“, pohlídejte si, ať Vaše sdělení obsahuje následující tři složky.

Tři složky pravdy

  1. Řekněte PROČ. Proč odcházíte.
  2. Řekněte, JAKOU CHYBU Váš protějšek udělal.

Upozornění: Body 1 a 2 nejsou totéž. I když budete tvrdit, že důvodem Vašeho odchodu je daná chyba protějšku, nezaměňujte jedno a druhé. PROČ je Vaše proč. Říká, s čím nejste schopni žít Vy, ne ten druhý. Navíc důvod, proč odcházíte, nemusí mít s chybou protějšku nic společného, respektive můžete zjistit, že údajná chyba Vašeho protějšku je do jisté míry Vaší chybou. Příklad: Řeknete, že odcházíte proto, že potřebujete „více sexu“, než máte se svým protějškem; tudíž „nedostatkem protějšku“ je z Vašeho pohledu to, že „on potřebuje méně sexu“ než Vy.

Jenže to vůbec nemusí být pravda. Váš protějšek může potřebovat stejně sexu jako Vy. Možná i víc. Víc objetí. A když tyto dvě složky své pravdy sdělíte včas, může všechno vyjít najevo. Co? Například to, že Váš protějšek jen prochází vyčerpávajícím obdobím, kdy je unavený, zlomený, potřebuje s něčím pomoct. Jeho „nechuť k sexu“ tedy nemusí být příčina rozvratu vztahu, ale naopak projev (následek) základního problému ve Vašem vztahu. A tímto problémem může být i to, že Vy jste si nevšimli jeho těžkostí, nepomohli mu s nimi, neposlouchali jste ho, když se Vám s nimi svěřoval a podobně. Takže ve skutečnosti „jeho chyba“ je zčásti Vaší chybou. A nejen to. Když tuto svou chybu nenapravíte, může se opakovat i v dalším vztahu, do kterého teď přebíháte. Ano, i tam si můžete NEvšimnout, že Váš nový protějšek prochází těžkostí. Tudíž se to zase někde projeví. Buď zase v posteli, nebo na jeho přecitlivělosti, podrážděnosti, hádkách, jeho či Vašem vyhledávání kompenzačního (mileneckého) vztahu, ve kterém jeden, druhý či oba získáte to, co Vám schází.

Proto „Vaše proč“ nemusí vůbec vycházet z „jeho chyby“, ale z chyby vlastní. Ale to nevadí. Když si problém takto popíšete včas, můžete být schopni ho v krátké době vyřešit. (O tom je také kniha Spolu, potažmo 250 zákonů lásky.)

Proč jsem zvýraznil slovo VČAS? Protože pokud spolu dostatečně otevřeně, upřímně a pravdivě nekomunikujete, pokud své pocity před druhým zamlčujete nebo druhému dokonce lžete do očí, potom se může stát, že „získáte odvahu“ říct SVÉ PROČ až ve chvíli, kdy už o vztah vlastně nestojíte. A i tento Váš problém se může cyklicky vracet v dalších vztazích. Proto je tak zásadní otevřenost, upřímnost a pravda: Něco mi vadí? Musím to říct. Něco mi chybí? Musím to říct. Po něčem toužím a nedostává se mi toho? Musím to říct. Ať je to sex, pomoc, porozumění nebo podpora. Pamatujte: Váš útěk to nevyřeší! Útěk k někomu jinému je pouze projev skutečného problému, který máte v sobě a který si útěkem jen přenesete do dalšího vztahu.

Tolik základní potřeba pro účinnost první a druhé složky – říci to včas.

A nyní třetí složka. Ta, kterou přidejte, pokud jste skutečně rozhodnuti odejít a už nic to nezvrátí (viz Prokletí Stavitele: Proč ho partneři opouštějí bez upřímného vysvětlení.) Sám tuto složku považuji za vůbec nejdůležitější. Ukáže, jestli Váš vztah měl alespoň do této doby opravdu smysl.

Řekněte nejen to, proč odcházíte, nejen to, jakou chybu druhý podle Vás udělal nebo stále dělá (ať ji přijme jako Vaši zpětnou vazbu a může ji sám v sobě zhodnotit a opravit), ale hlavně mu řekněte, že ho neopouštíte jako člověka, že Vám na něm stále záleží, že tu pro něj jste svým způsobem dál, že i když nebudete partnery, můžete být přáteli, to znamená, že se na Vás může spolehnout, když se ocitne v jiném typu nouze. Že Vaše přísahy „Navždy v dobrém i zlém“ nebyly vylhané. Že se jen naplnil partnerský vztah. Jako člověka Vás ale neztrácí. Jenže tady je fatální problém: Může tohle říct lhář? Je lhář skutečně přítel? Je na něj skutečně spoleh? Jak vlastně nazvat vztah, který vydržel dodnes jen díky lži? To není partnerský ani přátelský vztah. Psychologie mu říká jednostranný. Ze strany milujícího protějšku založený na lásce, ale ze strany obelhávajícího protějšku založený na nezralosti, neschopnosti jednat dospěle, rovně, férově.

Bizarnost lži

Na setkání se mnou chodí i ti, kdo si vyčítají lež, která se časem provalila. Ti už poznali, že pravda bolí, ale nikdy ne tolik jako lež, která praskne. Přitom já už dávno tento psychologický fakt objasňuji v knize L.E.Ž. na příkladu „Vašeho přítele, který Vám nechce ublížit“. Popíšu Vám ho alespoň ve zkratce:

Představte si, že stojíte čelem k člověku, kterého považujete za přítele. Tento Váš přítel najednou spatří za Vámi útočníka s nožem, který se Vás chystá bodnout a zabít. Povězte mi: Co byste očekávali od skutečného přítele? Ano, že Vás varuje. Jenže tento Váš přítel, kterému se díváte přímo do očí, mlčí. Mlčí proto, že Vám nechce ublížit. Vidí totiž, že oním útočníkem s nožem je někdo Vám blízký. Jejda, to by byla bolest, kdybyste se dozvěděli, že právě tento blízký člověk Vás zradil. To Vám nemohu udělat, myslí si ten Váš přítel, a tak raději mlčí a sleduje, jak Vás ten útočník, ten falešný blízký člověk, ranami do zad ubíjí. A zatímco zraněni poklesáte v kolenou, tento přítel, kterému se pořád díváte do očí, Vám nešťastně říká: „Promiň, já nechtěl, já nemohl. Vždyť jsou Vánoce! Přece Ti je nebudu kazit tím, že Ti řeknu, jaký je ve skutečnosti Tvůj blízký člověk…“ To je „přítel“, co? To je „partner“, co?

Proto moje doporučení zní: Pokud nechcete lidem ublížit, neubližujte jim. To znamená: Neberte jim to, co je v životě nejvzácnější. A to je čas. Řekněte jim včas, co Vám na nich nevoní. Jen ať mají šanci něco změnit, nějakou svoji chybu napravit. Ať ze vztahu s Vámi nejsou odejiti s pocitem, že něco přehlédli, respektive že ani nevědí, proč Vám nevyhovovali a jaké chyby se dopustili. Pak začnou dovozovat, že to možná bylo něco strašného a odpudivého, když jste se jim to ani neodvážili říct do očí. Tudíž že by asi měli vzdát i všechny své budoucí vztahy, protože jsou zřejmě ničemní a nic dobrého si nezaslouží – oni, kteří Vás milovali…

Jak Vám mohu pomoci

Top
Shopping Cart