Jak zapomenout na člověka, který nám dal důvod si ho pamatovat

Je jedno, zda to byla sladká, či hořká zkušenost. Na konci můžeme cítit pachuť, že „tohle jsme si nezasloužili“. Špatné zacházení. Nebo bolestný rozchod. Nebo bolestný rozchod spojený se špatným zacházením.

Už v živém vysílání na téma Proč neznám Tvůj důvod jsem zmiňoval šokové situace, které zničehonic přetnou vztah a mnohdy i naše sebevědomí. Zklamal-li nás jeden člověk, proč by nás nezklamal kdokoli další? – Tak tísnivě zní první myšlenka. Není divu, když máme po takovém prozření strach ze vztahů. A není divu, když máme sklon s tím, kdo odešel, ještě nějak hovořit, vyptat se ho, obhájit se, opravit ten frustrující pocit, který z koncovky vztahu, respektive z celého vztahu máme. Jako bychom nebyli dost dobří. Jako bychom něco protějšku dlužili. Jako bychom něco měli pozměnit – a pak by snad byla naděje, že se vrátí.

Ale co když on se vrátit nechce? Co když už má jiný vztah, se kterým dokonce začal dávno předtím, než jsme s tím byli obeznámeni? Co když už není šance jít s ním dál?

Ve Vánočním Speciálu, stvořeném do těžkých chvil nejen pod štědrovečerním stromkem, zdůrazňuji, že není tak snadné zapomenout na člověka, který nám dal mnoho důvodů, abychom si ho pamatovali. Ať těch dobrých, nebo těch špatných. A má to své opodstatnění, že nezapomínáme. O tom za chvíli. V nedělním živém vysílání Proč neznám Tvůj důvod jsem rozebíral tři nápomocné kroky k tomu, abychom se z nejhoršího sebrali. Ty kroky znějí: 1. Začít žít podle sebe. 2. Začít navštěvovat lidi. 3. Začít s vděčností. (Vše si můžete poslechnout v záznamu zde.)

Via Lucis

Na středeční setkání se mnou se objednal mimo jiných i muž zlomený z rozchodu. Vybudoval zázemí pro rodinu, ale v momentě, kdy už zbývalo jen „dosadit“ novorozeně, jeho partnerka ucukla. Aby totiž vybudoval zázemí pro rodinu, trávil mnoho času v práci. Žena se cítila osaměle. V sousedství si našla společníka. Ten ji přestěhoval k sobě. Muži zbyl velký prázdný dům, v němž mu každý kout připomíná ji – protože podle jejího vkusu ho zařizoval.

Tento muž mi položil otázku: Co zbude člověku, který přišel o všechno? Patrně uvažuje: Kdo přišel o všechno, tomu nemohlo zbýt nic. Jenže nic by znamenalo nemožnost cokoli změnit. Ale tento muž má naopak možnost změnit úplně všechno. I pomocí trojčlenky 1. Začít žít podle sebe. 2. Začít navštěvovat lidi. 3. Začít s vděčností.

Jan Ámos Komenský byl velkým učitelem i proto, že stavěl na metodě Via Lucis, v překladu cesta světla. Pochází z počátku 17. století, ale psychologie ji využívá ještě dnes. Via Lucis znamená pracovat s tím bolestným, co se stalo a je, pomocí představ. Komenský používal příkladu galerie, kde jsou v podobě soch vystavené důležité hodnoty člověka: upřímnost, důvěra, poctivost, loajalita, láska. V noci vtrhne neznámý neurvalec do prostor a poláme všem sochám údy, zmrzačí je. Tak se cítíme i my po nečekaném rozchodu – polámaní. Máme pocit, že naše hodnoty jsou neobnovitelné. Komenský však navrhl za pomoci představivosti domyslet těm zraněným sochám to, co schází. V psychologii se tomuto proudu světla říká naděje, víra a nadhled. A v tom světle můžeme všechny poškozené hodnoty spatřit jako netknuté. Jako u člověka, který dokázal vybudovat zázemí pro rodinu, má milující velké srdce a jediné, co mu schází, je žena, která to ocení.

Položil jsem tomuto muži dopředu otázky, na které budu chtít při středečním prvním z mých vánočních setkání odpovědět: 1. Myslíte si, že neexistuje žena, která ocení muže s milujícím velkým srdcem, schopným vybudovat takové zázemí pro rodinu? 2. Myslíte si, že si po svém boku zasloužíte ženu, která to ocení, nebo která to neocení? 3. Se kterou z těch žen budete v životě šťastný?

Pět uvědomění

Když jsem vytvářel Vánoční Speciál na bázi psychologie, psychoterapie a psychoimunologie, podotýkal jsem: To, že jste nedostali to, o čem si myslíte, že jste si to zasloužili, neznamená, že jste si to nezasloužili. Možná si totiž zasloužíte mnohem víc, a proto jste „míň“ nedostali. Jinak řečeno: To, že si Vás někdo neváží, ještě neznamená, že Vás takový rozchod neposune k jiné osobě, jakou byste jinak nepoznali a která si Vás bude vážit jako nikdo jiný doposud. Jen tomu musíte dát šanci. Komenský by řekl: „Jen musíte jít za světlem.“

Lidé často nevěří ve světlo, zastaví-li se ve tmě. Tu tmu představuje jejich soustředění na nefunkční nebo neexistující vztah – na partnera, který partnerem dávno není a možná ani nikdy nebyl. Jak by při takovém pohledu do naprosté tmy mohl člověk vidět světlo? A přece je. Stačí začít si užívat život bez lidí, kteří si nás neváží. Stačí začít se těšit na lidi, kteří si nás vážit budou. Stačí se těm prvním lidem vzdalovat a těm druhým přibližovat. Kdybych měl doporučit alespoň pět takových kroků, byly by to tyto:

1. Negativní rozpoložení nevytvoří pozitivní život

O tom je nejen osm klíčů ve Vánočním Speciálu, ale také ono první doporučení: Začněte žít podle sebe.

Přestaňte čekat na štěstí, které přijde zvenčí. Štěstí plyne zevnitř. A Vy sami nejlépe víte, co Vás udělá šťastnými. Jaký film, jaké jídlo, jaké prostředí, jaká kniha v této chvíli. Nemusíte se s nikým hádat, dělit, řešit kompromisy a opětovné ústupky. Můžete hned teď udělat to, co Vám zlepší energii. A tento směr je důležitý.

Jistě Vás napadne úvaha něco špatného provést sobě nebo někomu jinému. Ale Vaše negativní pocity a negativní myšlenky trestají v první řadě Vás. Vy s nimi musíte žít. Negativní rozpoložení Vám nemůže přinést pozitivní život. Abyste mohli být šťastní, musíte se zbavit nešťastné energie. A Vy víte jak. Víte, co Vám dělá dobře. A nemusíte se nikoho ptát.

Proč je důležité nedat si vzít dobrou energii? Protože i kdyby se k Vám protějšek chtěl vrátit (uvědomil by si, o koho přišel), umocní se toto uvědomění při pohledu na pozitivní, vyrovnanou a se sebou i životem spokojenou osobu. Která ani v těžkostech nepadne. Která se dokáže na svět usmát ne proto, že by všechno bylo dobré, ale že na čemkoli dokáže najít i to dobré. I na samotě.

Takové lidi chceme všichni po svém boku. Pohodáře. Ne oběti. Siláky. Ne uplakánky. Opory. Ne trosky. Udržet si vnitřní pohodu, anebo se k ní vrátit (viz Vánoční Speciál) je nejkratší cesta buď k návratu toho, kdo odešel, nebo k příchodu někoho jiného, kdo právě takového nezdolného parťáka potřebuje. Snesete víc, než si myslíte. Pomoci si/ublížit si dokážete také víc, než si myslíte.

Ostatně, první pravidlo zní: Když chceš, aby Tě něco opustilo, nesmíš to nenávidět. Co nenávidíš, to máš pořád v hlavě. (Více o tomto odpojení od minulosti ve Vánočním Speciálu.)

2. Spřízněné duše neodcházejí

Víte, proč se spřízněná duše nikdy nevrátí? Protože spřízněná duše nikdy neodchází. (Viz kniha JáMy spřízněných duší.)

To, že někdo poodešel jenom proto, aby nabral zkušenost, třeba s někým opačným, ještě neznamená, že si po dobu vztahu s tím někým opačným neuvědomí, koho měl v nás. Pokud na něj s úsměvem čekáme, „jako bychom věděli, že se vrátí“, působí to nesmírně deptajícím dojmem zejména na jeho nového partnera. Co když jsme skutečně spřízněnou duší toho, kdo nás opustil, ale právě srovnávací vztahovou zkušeností s někým nevhodným pochopí, že to byla chyba, že odcházet neměl?

Při vánočních setkáních upozorňuji, že naše mysl funguje jako počítač. (Přesněji: Počítače jsou inspirovány samotným lidským myšlením.) Jen se podívejte na pracovní plochu svého počítače. Najdete tam možná mnoho ikon. Říká se jim zástupci. Kliknete-li na ně, zjistíte, že jsou branou do samotných aplikací, jež jsou uloženy hluboko v „podvědomí“ počítače. Lidské vědomí přitom oplývá samočisticí funkcí. Dlouho nepoužívané ikony (zástupce) ze své plochy maže, ale hluboko v podvědomí vzpomínky na samotné lidi mohou zůstat. A je to dobře. Ačkoli například v práci se potřebujeme soustředit jen na úkoly, uvnitř nezapomeneme na ty, kteří nás pozitivně či negativně ovlivnili. Nebudeme si pamatovat všechno, co nám kdy řekli, avšak nezapomeneme emoci, jakou v nás uložili. Tato emoce se stane naší zkušeností a ponaučením do budoucna, ale o tom si povíme ve čtvrtém bodě.

Každopádně nepodléhejme iluzi, že některý vztah byl zbytečný. Nebyl. Všechny vztahy jsou pro nás důležité a každý člověk, s nímž jsme významně spojili život, nám má něco předat. Někdo radost, jiný bolest. Někdo nám dá to, co chceme, jiný nás naučí to, co už nikdy nemáme chtít. Pak hovoříme ne o spřízněných duších, ale o karmických vztazích (viz JáMy spřízněných duší).

3. Potřebujete se naučit příliš těžké věci nechat být

Vánoční setkání pořádám v kavárně, před kterou je chodník z dlažebních kostek. Co můžeme, je některou z nich vyvalit. Představit si v ní těžkost, která nás v životě potká.

Když minete na chodníku vyvalenou dlažební kostku, co s ní uděláte? Předpokládám, že ji obejdete, překročíte, možná nakopnete. Jen proto, že jste ji potkali, nepodléháte pocitu, že byste si ji měli vzít do batohu a nést nejen domů, ale celým zbývajícím životem. Stejné je to s neštěstím, které Vám přišlo do cesty. Není to doživotní břímě. Je to jen poznání.

Na světě jsou čtyři kategorie lidí. Jedni Vám s problémy pomohou. Druzí Vás v problémech nechají. Třetí Vám problémy způsobí. Čtvrtí Vás v problémech ještě podusí. Na Vás je pochopit, kdo z těchto lidí je pro Vás opravdu důležitý.

Jinak řečeno: Pro bolestné zkušenosti se třemi jmenovanými kategoriemi lidí vůbec nemusíte odepisovat život. Stačí si jen uvědomit, že tyto kategorie lidí existují. Ale také, že existuje ještě jiná. A že lidi z této kategorie je potřeba hledat. A nezdržovat se těmi, kdo Vám jen rozšířili obzory a soubor zkušeností.

Kostky, o které si nakopnete palec, nemusíte s sebou tahat do konce života. Nechte je tam. Co měly, Vás naučily: větší opatrnosti.

4. To, co nezapomínáte, si máte pamatovat

Člověk je dokonalý stroj. Ano, je sice založený na dělání chyb a ponaučování se z nich, ale takové je jeho tovární nastavení, nikoli nedostatek. Lidský mozek, spojený s racionální i emocionální pamětí, je fascinující výtvor a každý, kdo pronikne do jeho studia, zůstává ohromen. Čím více ho poznává, tím více otázek si klade. Jedno je ale jisté: Vše je tak, jak má být. I fakt, že na zlé vztahy nezapomínáme, je v pořádku. My totiž na špatné lidi nesmíme zapomenout. My si naopak musíme pamatovat, že takoví lidé jsou, že na ně můžeme kdekoli narazit a že nás mohou zase zmást, když si na ně nedáme pozor. Z toho plyne: Nezapomínání nás činí bdělejšími, ostražitějšími, ponaučenějšími, moudřejšími.

Nezapomínání (v emocionální paměti) je součástí pudu sebezáchovy. Člověk nesmí zapomenout na to, co mu způsobilo bolest. Jako rozžhavená plotna, na kterou sáhl. Jenom tak se vystříhá stejně bolestných zkušeností v budoucnosti.

Tento mechanismus je v psychologii součástí odpuštění, jednoho z osmi klíčů obsáhle rozvedených ve Vánočním Speciálu. Odpuštění je hojivý obklad na naše srdce, který nezmění minulost (nevrátí a neopraví, co se stalo), ale změní budoucnost (ovlivní, co se stane). Pochopíme-li, že jsme díky něčímu ublížení zkušenější, než jsme dosud byli, pak za bolestnou minulost můžeme být i vděční, protože se postará o naše mnohem lepší další vztahy – nedovolíme, aby se opakovaly stejně špatné a naivní.

5. Paměť je jako život po životě

Ve Vánočním Speciálu používám tuto myšlenku: Paměť je jako náš život po životě. Jako bychom z odstupu/nadhledu hleděli na něco, co v (nedávné) minulosti umřelo a nemůžeme to oživit. Ale my bychom to ani neměli chtít. Neměli bychom chtít vrátit člověka, jenž nám ublížil a ve kterém se nevyznáme. Ledaže by nás přesvědčil, že se změnil. Že pochopil, koho v nás měl. Jinak by na jeho místě měl být někdo jiný. Někdo, kdo si nás bude vážit, jestliže my si vážíme jeho. Pokud jsme takového člověka ještě nepotkali, je důležité si pro něj jít.

Máte po rozchodu problém se sebevědomím? Bojíte se po špatné zkušenosti vztahů? Nevyhovuje Vám ale ani samota? Využijte Vánoční Speciál, potažmo knihu JáMy spřízněných duší.

A pokud si nemáte o svém trápení s kým promluvit, přijďte na některé z exkluzivních komorních vánočních setkání se mnou. Vybrat si můžete ze šesti termínů zde.

Top
Shopping Cart