7 vět, které děti potřebují slyšet, aby obstály v životě

Schválně: Jaké věty jste nejčastěji slýchali jako malí?

Já slýchal obvyklé negativní desatero: Nezlob! Neruš! Neodmlouvej! Nelži! Nekraď! Nelelkuj! Nekuř! Nepij! Nefetuj! A hlavně: Nevybočuj!

Pořád mi někdo říkal, co hlavně NEmám dělat. A když jsem opáčil, co tedy MÁM dělat, slyšel jsem další z NE: Nebuď drzý! Nebo: Nepřemýšlej! Nech to na druhých. Oni Ti řeknou, co máš dělat.

Vydržel jsem až do chvíle, kdy mi došlo, že řídím-li se druhými lidmi, ke štěstí mě to nevede. Druzí totiž nemají ponětí, co mě činí šťastným. To vím jen já. Přitom každý člověk je jiný. Ano, každý ví, co ho učiní šťastným, ale u každého je to něco jiného a nikdo to s jistotou neví o tom druhém.

Proto jsem negativní desatero začal bořit odzadu. Přestal jsem se držet pravidla Nevybočuj. I proto, že mi jeden učitel řekl: „Jen klidně vybočuj. Vystup z davu. Pak půjdeš rychleji než dav. Dav jde totiž rychlostí nejpomalejšího jedince. I proto je život jako tetris. Jakmile zapadneš do řady, zmizíš.“

To je důvod, proč se ptám na nejdůležitější věty Vašeho dětství. Povím Vám ty své. Ostatně, pracuji s nimi ve Vánočním Speciálu, pokud byste se rozhodli dát ho pod stromeček svým dětem.

Poběžíme?

Když mi bylo dvacet let, stál jsem na mostě a chtěl skočit. Pro malichernost. Od té doby se v části své práce zaměřuji na děti a způsob, jak s nimi mluvit o těžkostech.

Nezapomenu na maminku s malou holčičkou, které vyšly z onkologického pavilonu jedné nemocnice. Silně tehdy pršelo. Dcerka: „Maminko, pojď. Proběhneme to!“ Maminka: „Ne. Zmokneme.“ Dcerka zamračeně: „Pak ale, maminko, není pravda to, cos mi šeptala před chvílí, když jsme vyšly z tatínkova pokoje.“ Maminka posměšně: „Copak jsem Ti tam tvrdila, že je možné proběhnout deštěm, aniž bychom zmokly?“ Dcerka protestně: „Ne. Mluvila jsi o tatínkově nemoci. Říkalas, že i když je těžká, budeme věřit a všechno dobře dopadne.“ Mamince se nahrnuly slzy do očí. Uvědomila si, co dceři řekla, aby jí dodala naději. Pevně ji stiskla za ruku a řekla: „Zlatíčko, máš naprostou pravdu. Ať si prší, poběžíme.“

Ať si prší, poběžíme… Na té posilující myšlence jsem postavil Vánoční Speciál i vánoční setkání. Chci, aby se lidé naučili k životu přistupovat jako k počasí. My ho neovlivníme. Nemáme v moci, jak je dnes nebo jak bude zítra. Ovlivníme však to, jak k momentálnímu počasí i životu přistoupíme. Neovlivníme, jestli prší, ale můžeme si vzít deštník. A stejně můžeme přistoupit i k lidem či tomu, jak se k nám chovají. Neovlivníme to; někteří lidé jsou nevyzpytatelní právě jako počasí. Pořád ale můžeme ovlivnit to, jak se vůči konkrétním lidem zařídíme nebo vymezíme.

Dvě strany mince

Od svých dvaceti let vím, co člověku na dně pomůže. Nakonec, o tom je i Vánoční Speciál.

Předně, představit si život či jakoukoli životní okolnost nebo událost jako minci. Všechno totiž má dvě strany, jako ta mince, stranu rubovou i lícovou. Na všem dobrém lze najít něco špatného a na všem špatném něco dobrého. Průšvihy dokážou člověka probudit, obdařit ponaučením a přispět tak k jeho zlepšení, zatímco úspěchy dokážou člověka ukolébat až uspat, vybavit pýchou a nepokorou a přispět tak k jeho zhoršení. I dětem, které se na mě obrátí, tak neustále opakuji: To, že v negativním rozpoložení vnímáte pouze odvrácenou stranu toho, co se Vám stalo, ještě neznamená, že na tom, co se Vám stalo, nemůže být i něco dobrého. Někdy jen stačí pozměnit úhel pohledu, pootočit tu minci a spatříte to.

Na tom lze ostatně objasnit podstatu pozitivního a negativního myšlení. Negativně smýšlející člověk tvrdí, že přítomnost má jen špatnou stránku. Jako by se díval na rubovou stranu mince a popíral, že by mohla být i jakákoli jiná, jen proto, že ji nevidí. Pozitivní člověk připouští, že i když prochází špatnou přítomností, pořád může mít i lícovou, dobrou stranu. Ano, někdy je to o víře. Nicméně jste-li dole, potřebujete věřit, že dole nezůstanete. Víra je základním předpokladem aktivní změny. Víra nečiní změnu snazší, ale možnou.

Z toho plyne sedm základních vět, které děti potřebují slyšet:

Lidé rádi hodnotí sebe i život podle momentálního stavu. Je to stejné, jako kdyby vložili prst kamsi do knihy a podle té stránky ohodnotili celou knihu.

Zejména u dětí je to chyba. Děti nemůžeme posuzovat podle toho, co dnes umí, ale podle jejich potenciálu – ne podle toho, kde jsou nyní, ale kde mohou být, když nyní zaberou.

Děti začínají od nuly a rostou. Rostou tím, jak se ponaučují z chyb. Nikdo neprochází tak rychlým osobním růstem jako děti. Protože hojně chybují, hojně platí bolestí a hojně se ponaučují.

Rozumím tomu, že rodiče nechtějí své děti vidět dole. To je v pořádku. V pořádku však není, když se snaží děti od pádů chránit. Rozmazlovat je, hájit je, zachraňovat je, jen aby probůh něco neprohrály, nezažily ztrátu. To je chyba. Děti se potřebují připravit na reálný život, který bude plný pádů, proher i ztrát. Potřebují se v dětství naučit, jak se v takové chvíli chovat. Potřebují od rodičů jednak bezpečí a jednak pozitivní vzor – proto rodiče potřebují hlavně děti naučit, jak po pádu, prohře a ztrátě vstát. A ideálně to dítěti potřebují ukázat svým vlastním příkladem.

Výchova dítěte tak začíná v samotném rodiči. Už on potřebuje věřit, že zvládne víc, než si myslí. Jen tak tomu bude věřit i jeho dítě. Naučte své dítě nevzdávat se jen proto, že padne. Když padne a vstane, bude silnější, než kdyby nikdy nepadlo.

Každé dítě má nějaký sen. Měl jsem ho i já. Odrazovalo mě od něj ale to, že jeho dosažení by trvalo dlouho.

Pak mi jeden důležitý člověk řekl: „Uvědom si, že ten čas uplyne tak jako tak. A až uplyne, je rozdíl, jestli potom budeš v momentě dosaženého snu, nebo nebudeš ani na začátku cesty.“

A tak jsem za tím snem vykročil. A zjistil jsem, že ten pán měl pravdu. Ten dlouhý čas uplynul tak jako tak. Ale já si svůj sen splnil.

Přitom splnit si sen není to nejdůležitější. Někdo si svůj sen nestihne splnit. Důležité však je to, že vykročil. Cesta je vždy důležitější než cíl. Protože cesta za snem Vás naplňuje. Každý Váš den na takové cestě je naplněný. Nežijete zbytečně. Jdete cestou, kterou jste měli jít, přes překážky a porážky, jaké jste měli poznat, a přes zkušenosti, jaké jste měli nabrat.

Někoho odradí to, že na vysněnou cestu „nemá sílu“. Nebo že vysněná cesta „je těžká“. Přitom síla nevzniká ve snadných chvílích, ale právě v těch těžkých. A s tím souvisí i toto:

Dětem, které v sebe přestaly věřit, připomínám jejich úspěchy. I kdyby to mělo být to, že se naučily chodit, mluvit, plavat. Všechno, čeho kdy dosáhly, pramenilo z toho, že to zkusily, potažmo že to nepřestaly zkoušet, i když jim to momentálně nevycházelo. Tohle si děti musejí pamatovat. Kvůli práci i třeba kvůli vztahům. Chceš-li něco mít, musíš si pro to jít. Když si pro to nepůjdeš, nikdy to nebudeš mít. Když se nezeptáš, odpověď bude vždycky NE.

Lidé nemají problém snít, ale konat. Jejich líný mozek je přesvědčuje, že jejich sen je nesplnitelný, jejich předsevzetí nedosažitelné, jejich potřeba nezasloužená. Ano, všechno, co v životě za něco stojí, vyžaduje oběť, ale právě to potom dává cenu hodnotě. Hodnota je to, co dostáváme, cena je to, co platíme. Čím více nás dosažení cíle stojí, tím více si pak vážíme jeho zvládnutí.

Jeden průvodčí ve vlaku, na mé obvyklé cestě z Prahy do hor, mi řekl: „Nejdůležitější na nástupišti není vědět, jakým směrem chcete jet. Dokonce ani to, na jaké stanici chcete vystoupit. To nejdůležitější na každé cestě je vůbec nastoupit do vlaku.“

Z Vánočního Speciálu víte, jak často pracuji s dětmi. Jak při každé první hodině rozdám papíry a chci, aby na jednu stranu napsaly své přednosti a na druhou své nedostatky. Vrátí se mi téměř vždy poloprázdné papíry – popsané jen z jedné strany. Děti znají perfektně své nedostatky, slýchají je odevšad. Nevědí však o žádných svých přednostech. Jejich sebevědomí není zdravé.

Ze sociálních sítí jsou zvyklé věřit tomu špatnému o sobě, o čem je druzí přesvědčují. Neptají se PROČ – proč je druzí ponižují, zesměšňují, hejtují. Nenapadne je, že ponižují jenom slabí lidé.

Opakuji jim: Vaši hodnotu neurčují druzí lidé, zejména pak jejich neschopnost nebo neochota vůbec nějakou Vaši hodnotu vidět. To, že někdo nevidí Vaši hodnotu, neznamená, že žádnou nemáte. To, že si Vás neváží jeden člověk, neznamená, že si Vás nebude vážit žádný člověk. Učte se rozlišovat lidi – dobré od špatných – a uvažovat, která z těch dvou skupin je pro Vás důležitější. Já Vám nebudu napovídat. Na to musíte přijít sami. Jsou pro Vás důležitější ti, kteří pro Vás nic dobrého nemají, nebo ti, kteří Vás posilují, povzbuzují, podporují?

Děti nerozumí projekci. Nevědí, že každý si do druhých promítá své vlastní názory, hodnoty, potřeby, sny. Že lidé do druhých koukají jako do zrcadel. Že když jeden má to, co druhému chybí, druhého to může štvát, může žárlit, může se snažit to prvnímu vzít nebo alespoň zničit. Tím spíše, když jde o sebevědomí, které ten první má a ten druhý ne. Tak se rodí slabosti v dětech.

Cokoli je těžké, unese jen silný jedinec. Přijmout své slabosti patří mezi těžkosti. Slaboch to nedokáže. Proto silné jen ponižuje, okopává jim kotníky, hází jim klacky pod nohy. Na víc nemá a ví to o sobě.

Proto slaboch nikdy nepřijme a nepřizná své chyby. A proto se slaboch v životě neposouvá. Slabochem zůstává. Ale neříkejte mu to do očí. Stane se Vaším zarytým nepřítelem.

Velkou část mé práce zahrnuje zvládání šikany u dětí. Šikanované děti podléhají omylu, že jsou slabší než ti, kteří je šikanují. Opak je pravdou. Proč by jinak šikanující museli být vždy v přesile? Proč by dětské gangy jinak přepadaly v početní převaze? Protože jsou plné slabochů. Ti si neumějí přiznat ani to, jak jsou slabí. Proto se skrývají v davu. Zbabělci. Chudáci. Nuly.

Aby se slabý člověk stal silnějším, musí začít čelit těžkostem – třeba kousat a překonávat vlastní slabosti, stavět se proti nim a odstraňovat je. Není to lehké. Proto to nedokáže každý. A proto jsou sociální sítě plné falše, přetvářky, filtrovaných fotografií a póz, které nemají s realitou nic společného.

Toto jsem já. Denně hovořím s těmi, kdo se stydí za své jizvy, vrásky, šediny. Mně se každé ráno nabídne v zrcadle tento pohled. Asi bych se taky měl stydět za vzhled. Jenže já své jizvy, vrásky i šediny miluji a objímám. Každá z těch vad mi totiž připomíná jednu těžkost, kterou jsem v životě ustál. Kolikrát jsem zažil smích a pláč, kolikrát jsem se trápil, kolikrát mi na něčem či na někom záleželo, kolikrát jsem sám padl a neviděl způsob, jak vlastně vstát. A teď mi povězte: Proč bych měl tohle ZAKRÝVAT? Proč bych tomu měl říkat NEDOSTATKY?

Někomu to přijde divné, ale já jsem za každou tu jizvu, vrásku i šedinu VDĚČNÝ. Moje tvář je kniha mého života. Vyjadřuje, co těžkého jsem zažil, ale také překonal nebo se naučil. Například:

Jednou z nejdůležitějších lekcí, kterou předávám dětem, je odpuštění. Odpustit neznamená prominout. Jsou to odlišné, dokonce protichůdné pojmy.

Stačí si všímat už předpon. ODpustit versus PROminout. Slova začínající OD- vyjadřují odraz, odpoutání, vzdálení se od předmětného problému. OD- znamená změnu. Jako ODcházet. (Tak například v rybníce se musíte ODrazit od od jednoho břehu, abyste mohli dohmátnout na druhý. Ve vztazích rovněž: Musíte se odpojit od jednoho člověka, abyste mohli najít jiného.)

Naproti tomu slova začínající PRO- vyjadřují průchod, prožití, neopuštění předmětného problému, naopak vnoření se do něj. OD- znamená nezměnu. Jako PROcházet. Prominout tedy znamená setrvat v trápení, dát další šanci člověku, který už jednou ublížil, vnitřně předstírat, jako by se nic zlého nestalo, jako bychom zapomněli. Prominout je jako podat mu znovunabitý revolver jenom proto, že se prvně dostatečně netrefil. Zatímco odpustit znamená NEzapomenout, NEpředstírat, NEpromíjet, odejít.

Prominout znamená dát novou šanci tomu druhému. Odpustit znamená dát novou šanci sobě. Říct (třeba i tomu druhému): Věřil jsem Ti, udělal jsem všechno pro náš vzájemný vztah a Tys ho neakceptoval, Tys mě nerespektoval. Já respektuji Tvé rozhodnutí nerespektovat mě, zbavuji se hořkosti vůči Tobě, od-pouštím ze sebe negativní a toxickou páru, protože si ji nezasloužím.

Odpuštění nezmění minulost – to, co se stalo, v nás navždy zůstane –, ale změní budoucnost – to, co v nás navždy zůstane, nás varuje a nedovolí, abychom znovu vstoupili do téže řeky. Odpuštění je nejlepší způsob, jak se postarat o sebe. Jak se pustit všech křivd, pomst, zahnívání ve žlučovitosti. Jak si přestat kazit energii, náladu, život. ODpouštět znamená ODcházet od těch, kteří nám ublížili. PROmíjet znamená PROcházet stejnými bolestmi zas a znovu, protože neodcházíme od těch, kteří nám ublížili (Viz Vánoční Speciál).

A z toho plyne:

I mnozí dospělí si myslí, že nejprve musejí být šťastní, aby konečně mohli být za něco vděční. Čekají na štěstí. Ale štěstí nepřicházejí zvenčí, nýbrž zevnitř. Štěstí je úzce spjato se schopností člověka být za něco vděčný. Ano, je to právě naopak: Aby člověk mohl být šťastný, musí být nejprve za něco vděčný. Přičemž vděčnost má zcela ve své moci (Viz Vánoční Speciál).

Kdo otevře Vánoční Speciál, seznámí se s mnoha lidmi, kteří mají všeho nepochybně mnohem méně. A přece jsou šťastnější. Proč? Protože v každém okamžiku dokážou nalézt něco, za co lze být vděčný. I kdyby to mělo být jenom probuzení do nového dne. I kdyby to mělo být jenom to, že jsou zdraví. I kdyby to mělo být jenom to, že jsou zdravé jejich děti. Ano, někteří lidé nejsou šťastní, ani když mají zdravé děti. Říkají: Chceme víc než JEN TO.

A z toho plynou i mnohé pocity přehlíženosti u dětí. Nebo dokonce pocit, že jsou rodičům na obtíž. Ach, jak chudí (duchem) jsou lidé, kteří přehlížejí své bohatství! Kteří se nemají na co těšit! Kteří žijí uprostřed luxusní hmoty a nevidí vůbec nic, co by je mohlo udělat šťastnými!

A přitom vděčný může být člověk už za průšvihy, které ho ponaučí. Za chyby, jež ho dovedou ke zlepšení. Za ztráty, které ho naučí už nikdy stejně neztratit. Za příští nádech, jenž není zdaleka takovou samozřejmostí, jak se zdá. Ten, kdo právě v příští hodině vydechne naposledy, by Vám to potvrdil.

Také proto i dětem říkám: Nedovolte malichernostem, aby Vám ničily život.

Více o Vánočním Speciálu, dárku pro lidi, na jejichž štěstí Vám skutečně záleží, i kdyby to byly „jen Vaše děti“, najdete zde.

Top
Shopping Cart