Tvoje hodnota neklesá s něčí neschopností ji vidět

Přestal si Vás někdo vážit? Nebo ani nezačal?

Byl to někdo blízký – sourozenec, rodič, dítě, partner, přítel –, takže to bolí o to víc?

Anebo bolí o to víc to, že Vámi pohrdá někdo cizí, kdo Vás ani nezná?

Ve Vánočním Speciálu – dárku pod stromeček pro všechny, kdo se někdy trápí pro zdánlivou malichernost, ale v jejich srdci vytváří obrovskou bolest – zdůrazňuji, ať si dáváte pozor na pocit, že když si Vás někdo neváží, znamená to, že nic neznamenáte, respektive že nebudete nic znamenat pro nikoho.

Je možné, že v důsledku něčí kritiky nebo ignorace propadáte dojmu, že chyba musí být na Vaší straně, že asi neděláte dost pro to, aby si Vás protějšek všiml, že jste asi nevysvětlili dost, jak jste hodnotní nebo důležití, že se asi máte více obhájit, a pokud to nedokážete, zaslouženě budete horší než jiní. Já Vás přesto poprosím: Zadržte tyto sebedestruktivní úvahy. Pojďte se na to společně se mnou podívat z trochu jiného úhlu pohledu.

Když Vás druhý přestane vidět

Už v knize JáMy spřízněných duší varuji před případem, kdy pro někoho děláte maximum, ale jemu to nestačí. Z takové situace snadno vznikne pocit, že Vaše maximum není dostatečné. A to pak vede ke skepsi, že i když budete dávat maximum, budete i v jiných vztazích neocenění. Tak uvažujete, přitom úplně opomíjíte psychologii.

Půjdete-li kolem slepce, urazí Vás, že neoceňuje Váš oděv? Máte to za nemístný příměr? Ale vůbec ne. Psychologie tomu rozpoložení, kdy děláte pro někoho maximum a jemu to nestačí, říká syndrom neviditelného člověka. Jako byste byli neviditelní Vy i to, co děláte. Ale to neznamená, že to není vidět a nemá to hodnotu. Nevidí to jen ten jeden člověk a já Vám objasním proč.

Opusťte otázky Co dělám špatně? Co mám dělat lépe? Protože pokud děláte maximum, víc dělat nemůžete. Problém není na Vaší straně.

Proto také opusťte sebeočerňování Já už nemohu dávat víc. Znamená to, že mé maximum bude vždycky pořád málo? Proč mi druhý neopětuje to, co dávám já jemu? Proč si mě neváží?

Když Vy přestanete vidět

Skoncujte s tímto směrem úvah, které vedou k tomu, že dál žadoníte bez vyslechnutí, dál se ptáte bez odpovědí, dál milujete bez opětování, dál škemráte až za mez sebeúcty, a jste přitom dál ignorováni. Opusťte iluzi, ve které neděláte dost. A zkuste připustit, že děláte možná až příliš. A sami to taky nevidíte. Tak jako to nevidí ten druhý.

Pokud s tím nepřestanete, v knize JáMy spřízněných duší varuji před postoupením syndromu neviditelného člověka v syndrom černé díry. Co je to? Černá díra je zvláštní objekt ve vesmíru. Je natolik hmotný a jeho gravitační pole natolik silné, že vůbec nic, včetně světla, nemůže tuto oblast opustit – ta černá díra všechno pozře. Lidé s rozpoložením černé díry ztrácí všechno, i svou naději, i sami sebe. Čím méně si jich někdo váží, tím víc se ponižují. Myslí si, že ponižováním získají u druhého vyšší hodnotu. Je to matematický nesmysl. Ponižováním čísla se nevytváří číslo vyšší. A v člověku sebeponižování vede k umenšování respektu a úcty u druhých i u sebe (seberespektu a sebeúcty).

Přitom je to celé postavené na lži. Vychází to z mylného základu. Vaše hodnota totiž neklesá s něčí neschopností ji vidět. Nevidí-li Vaši hodnotu jeden člověk, ještě to neznamená, že ji nevidí nikdo. Vaši hodnotu si dokonce může dodatečně uvědomit i ten člověk, který ji dnes nevidí nebo dočasně přestal vidět. Stačí pochopit podstatu doporučení, které za chvíli uvedu.

Síla zvyku

Syndrom neviditelného člověka vychází ze základního zákonu zvyku. Pokud děláte pro člověka dlouhodobě a soustavně určitou hodnotnou věc, kterou na začátku vztahu oceňoval, a děláte to každý den, v jeho očích se ta věc stane normální, všední, běžnou, nudnou. Zvykne si na ni. Co na začátku bylo vzácností a novinkou, je po čase samozřejmostí a stereotypem. Nosíte-li svému partnerovi od prvního dne snídani do postele, první dny Vás za to bude nosit na rukou, ale po čase se může stát, že to již očekává, nepřekvapuje ho to, nenadchne ho to, ba obtěžuje ho to.

Totéž se může dít s Vaším tělem, které ještě před časem považoval za nádherné, ale dnes ho již nevzruší a začíná se rozhlížet po jiných tělech. A Vy se domníváte, že je to jen Vašimi vadami – vráskami, špíčky, celulitidou. Přitom kdybyste stejné tělo hned teď poskytli jinému člověku, bude ho zase považovat za nádherné, je-li pro něj nové.

Jinak řečeno: Člověk se časem může čehokoli přejíst. Všechno zpočátku nové se mu okouká, obnosí, a přestože samo o sobě se to nijak nezměnilo, jeho to už nebaví. Ba dokonce právě proto, že se to nijak nezměnilo. Tak může stereotyp zabít i vztah.

A proto život je změna a změna je život. A netýká se to jen vztahů. Člověk si přestává vážit toho, co se pro něj dlouhodobým trváním stává samozřejmostí. Je-li příliš dlouho zdravý, už si zdraví ani neváží. Připadá mu jisté. Tudíž se o své zdraví přestane starat – a onemocní. Dostaví se tedy změna a nemoc otevře člověku oči. Uvidí, co ještě nedávno měl a čeho si nevážil. A nejen to – jen onemocní, už má zdraví jako prioritu a dělá všechno pro jeho navrácení. Stejně krachy prospívají bohatým, pády vítězům, kteří ztratili pokoru a domnívají se, že o své postavení nepřijdou. Je to zdravý proces, který člověka učí vážit si toho, co má, dokud to má, ne vidět to až potom, co to ztratí.

Dar rozlišení

Celou jednu knihu jsem věnoval vztahové karmě. Aby lidé pochopili, proč zažívají konkrétní vztahy, proč se jim některé cyklicky opakují a vracejí, co jim který vztah má říct a co je naučit. Je to kniha Cítit rozumem, myslet srdcem. V té píšu, že člověk musí někdy ztratit to, čeho si neváží, aby si ihned uvědomil, čím byl do té doby obklopen a jakou hodnotu přehlížel. Psychologickému nástroji, který to umožňuje, se říká dar rozlišení. Vychází z přírody: Abychom ocenili světlo, potřebujeme tmu. Čím déle tma trvá, tím hodnotnější je pak pro nás světlo. A podobně.

Instrumentu daru rozlišení využívají psychologické reality show typu Výměna manželek. Partnerovi, který si přestal vážit své partnerky, stačí být jen na pár dní vystaven změně a ihned vidí, co roky přehlížel. V mých knihách, plných řešení partnerských či osobních krizí, zmiňuji mimo jiné případ ženy, která mě oslovila s tím, že si ji rodina neváží a ona už neví, co víc pro ni udělat.

Ta žena přišla do mé kanceláře se síťovkou brambor. Utahaná z práce ještě přemýšlela co uvařit k večeři, aby si jí rodina víc vážila. Protože jsem pochopitelně znamenitý kuchař, poradil jsem jí zaručený recept:

  1. Brambory uvařte a oloupejte.
  2. Na talíři servírujte slupky, ne brambory.
  3. Popřejte rodině dobrou chuť.

To je celé!

Žena vařila pro svou rodinu večer co večer deset let v kuse. Než zavolala “večeře”, muž dřepěl u televize, děti u tabletu a mobilu. Když zavolala “večeře”, muž i děti otráveně ohrnuly ret. Žena si to vykládala tak, že asi nevaří dost dobře. Můj recept okamžitě zabral.

“Večeře”, rozpohybovala všechny tři gaučáky. Ti, jako každý večer po celých deset let, slepí nezájmem o výsledek maminčiny práce, dolezli ke stolu, kde tentokrát vyvalili oči. “Co to je?” byla v šoku dcera. “Tohle máme žrát?” ozval se syn. “Zbláznila ses?” začal láteřit muž.

“Ale nezbláznila, vůbec ne,” usmála se žena na všechny. “Jsem moc ráda, že jste po deseti letech všimli, že jste celých deset let nejedli slupky od brambor.”

Načež vytáhla z trouby pečené maso se zelím a oněmi brambory. Rodině ten večer velice chutnalo a dokonce za večeři poděkovala. Poprvé po deseti letech.

Nedělejte víc

Je přirozeným sklonem milujícího člověka, kterého si milovaní lidé neváží, dělat pro ně víc. Z psychologického pohledu je to však fatální chyba. Děláte-li víc pro lidi, kteří si Vás neváží, oni si Vás vážit nezačnou. Naopak pro ně budete ještě průsvitnější, samozřejmější, bezcennější. Aby si druzí uvědomili Vaši hodnotu, musíte pro ně přestat dělat to, čeho si neváží.

Jen tak uvidí změnu. Jen tak nedostanou to, na co jsou pravidelně zvyklí. Jen tak si uvědomí, co tu ještě včera bylo a dnes není. Jen tak jim dojde, že to “samozřejmé” pro ně děláte každý den Vy. A že bez Vás se možná vůbec neobejdou.

Anebo obejdou. A pak pro ně opravdu nemáte hodnotu. Je to však důležité poznat. Pokud někomu Vaše nepřítomnost vůbec nevadí, pak pro něj ani Vaše přítomnost nebude mít hodnotu.

Navíc pamatujte: Zvyk je běžným oslepovačem člověka. Je naprosto přirozené, že lidé přestávají vidět ty krásy, kterým jsou denně vystaveni. Proto je mezi lidmi tolik pocitů neštěstí. Proto lidé pořád chtějí něčeho víc. Myslí si, že když budou mít víc peněz, víc majetku, novější auto nebo větší dům, budou šťastnější. Ano, chvíli snad. Ale pokud nedokážou pracovat se stereotypem, pak je sebenovější auto a sebevětší dům za okamžik omrzí. Protože si nedokážou vážit toho, co mají.

Pokud si člověk nedokáže vážit toho, co má, nezachrání ho, bude-li mít něčeho víc. Tolik rozmařilých lidí sedí uprostřed luxusu a naříká, že mají nudný život. Ta nuda není kolem nich, ale v nich.

Chcete potěšit osobu, které si někdo přestal vážit? Nemá sebevědomí, schází jí láska, postrádá radost? Položte jí pod stromeček Vánoční Speciál, stojí-li Vám ta osoba za 249 Kč. Dárek je zde.

Věříte, že by jí pomohly mé knihy, a to nejen ta karmě o vztazích (Cítit rozumem, myslet srdcem) či ta o nalezení správného vztahu (JáMy spřízněných duší)? Všechny mé knihy najdete zde.

Potěšilo by obdarovaného osobní věnování od autora hned na první volné stránce rozbalené knihy? Napište křestní jméno obdarovaného do poznámky v objednávce (pokud darujete více knih více osobám, rozepište komu která kniha patří), rád vlastnoručně potěším Vaše důležité lidi svým vlastním vzkazem, ať mají skutečně OSOBNÍ dárek pod stromečkem. Vyberete si zde.

Top
Shopping Cart