Proč ženy chrání krále a obětují pěšáky aneb 7 paradoxů lásky

“Není to paradox?” posteskl si kamarád, když pozdě večer na horské chatě zatápěl v krbu.

“Mám srdce na dlani, a přece nemohu potkat ženu, která by mě milovala.”

Připomenul mi povzdech, který zase slýchám od žen: “Proč nemohu potkat pořádného chlapa? Existují ještě vůbec? Pokud ano, proč mně se vyhýbají?”

Možná i Vás napadne: Jak je možné, že “ti dva” se nemohou potkat? Jak to, že v této malé republice se míjejí muži a ženy, kteří nenacházejí správné protějšky, ačkoli hledají jeden druhého? Dělají snad nějakou chybu? Nebo pořád není ten “správný čas”?

Když jsem vytvářel Vánoční Speciál, unikátní dárek pod stromeček pro Vaše blízké, kteří se trápí jakoukoli momentální těžkostí, rozhodl jsem se v něm objasnit i některé zdánlivě paradoxní zákony života. Tyto zákony nás trápí, ale nemusejí. Nás totiž neničí události, ale naše reakce na ně, naše chybná interpretace. Vysvětlím Vám to.

Šachy

Mého kamaráda už znáte z článku Vztah jako šachy: Proč král potřebuje dámu a kdy ho vyřadí i obyčejný pěšák. Ví, že “pokud muž chce královnu, musí se chovat jako král”, a platí to i naopak. Co všechno to ale obnáší? Obětovat se? Proč ale ti lidé, kteří se pro druhé příliš obětují, jsou nakonec obětováni? Proč se potom obracejí zády k lásce a říkají, že láska bolí a zklame? Ale láska nebolí ani nezklame. Co bolí, je jednání člověka. A kdo zklame, to je jedině člověk. Avšak podotknu: Ten konkrétní jeden člověk.

A to je první důvod, proč se správní lidé nemohou najít. Nechápou, že láska není určena k vytváření bolesti, ale naopak k jejímu utišení. A protože to nechápou, až příliš dlouho se drží u těch, kteří jim lásku neopětují, trápí se tím a přestávají v lásce věřit. Přitom je to jejich chyba. To oni se příliš dlouho soustředí na ty, kteří jim dávají bolest, ne lásku. Proč to dělají?

V psychologii se tomu říká projekce. Promítají si do druhých sami sebe. Lakonicky řečeno: Soudí je podle sebe. Představují si sebe na jejich místě a říkají si: Kdyby mě někdo tolik miloval a tolik se pro mě obětoval, já bych si ho nakonec začal vážit. Ano, oni by si milujícího protějšku vážili, ale jejich přítomný protějšek si milujícího člověka vůbec vážit nemusí. Čím déle ho milující člověk zahrnuje láskou, tím víc ho ta láska může nudit, otravovat, připadat běžná, všední, normální – protože si na ni zvykl. Stala se pro něj každodenní samozřejmostí.

Avšak ten, který jenom dává lásku a žádnou nedostává, si myslí, že sám není dost dobrý, že jeho láska je asi příliš malá a že má zvýšit své úsilí. Tak dochází k šílenému paradoxu, kdy ten, kdo lásku dává, si myslí, že není dostatečně milující, a ten, kdo vůbec nemiluje, považuje lásku ve svém životě za samozřejmost a sebe za láskyhodného člověka.

Ke hře zvané Vztah tak potřebujeme nejen umět sami milovat, ale také umět odlišit, kdo miluje nás a kdo na naší lásce jen parazituje.

Co odlišuje muže a ženu

Bůh podle legendy vytvořil Evu z Adamova žebra. A to proto, aby byla silná a emocionálně co nejblíže srdci a paži.

Silná proto, aby přestála těžkosti a bolesti, které ji v životě čekají. Porod především. Co nejblíže srdci proto, aby se nechala řídit převážně citem (intuicí). Co nejblíže paži proto, aby dokázala (v kombinaci se sílou a srdcem) obejmout všechno, co se zrodí z její bolesti.

A protože život funguje na párovém principu a vztahy na principu zrcadlení, v Adamovi současně zažehl Bůh touhu Evu obejmout (paží), milovat (srdcem) a chránit (sílou).

Fakt, že je žena vedena převážně citem (intuicí), jí umožňuje projít a překonat to, co by muž nezvládl. Muž je totiž více racionálně založený, zatímco žena více emocionálně založená. Mužské založení na rozumu znamená, že se muž řídí převážně rozumem. Základním rysem rozumu je odpor vůči bolesti. Muž by tedy nemohl rodit. Není schopen jít s chladnou hlavou vědomě vstříc bolesti (to raději uteče, schová se, vymluví, odloží). Žena musí. Žena před porodem nekličkuje, jde na sál. Ačkoli cítí, že bude čelit nepředstavitelné bolesti, současně jí cosi napovídá, že když vytrvá, zrodí se štěstí. Ano, intuice vede ženu, že bolest je úzce spjata s radostí. Proto ženy drží ve vztazích, které je velmi bolí – očekávají, že se “porod nového člověka” podaří, že se “muž změní, dospěje, vyzraje”.

Muž při simulaci porodních kontrakcí vydržel nejdéle jedenáct sekund. Ne proto, že by byl slabý. Ale proto, že má rozum. Rozum mu řekl: Ukonči to, můžeš. Kdyby muž měl rodit, patrně by se na cestě do porodního sálu usnesl, že dnes ne, zastavím se jindy. Žena je tedy pro muže někdy nepochopitelnou a někdy inspirativní bytostí. Právě díky ženě je muž schopen potlačit rozum a vést se citem natolik, že dosáhne hrdinství (sebeobětování), že riskuje vlastní život. Právě tehdy muž a žena naprosto splývají.

Co odlišuje Chlapy a Chlapečky

Už v článku 5 rozdílů mezi Chlapy a Chlapečky jsem psal, že i muži mají sudičkami předurčenou náročnou výzvu. Zatímco u žen je to porod, hlavním soupeřem muže je paradoxně on sám – jeho vlastní ego. To je entita, která mu opakuje: Já, jen já. Na nikom jiném nezáleží. Novorozeně je typický egoista. Je mu lhostejné, že máma je unavená, táta potřebuje pracovat, soused ve vedlejším bytě potřebuje spát; jakmile má dítě hlad, řve. Já, jen já. Někteří muži ale novorozenětem zůstávají dál. Neuvědomují si, k čemu je důležitý vztah a také dávat, nejen brát.

Ego mají i ženy. Je to součást pudu sebezáchovy a součást přirozeného nastavení novorozeněte. Aby dítě přežilo, musí dát najevo, že tu je a potřebuje být obstaráno. To by se však s věkem mělo změnit – dítě získá schopnost starat se o sebe zpočátku částečně, později zcela samo. Někteří lidé ale nevyspějí a parazitují na druhých. Jen berou, nedávají. Říká se jim egoisté, sobci. Není to však vůči nim zcela spravedlivé. Někteří totiž prostě nevyspěli. Mohli mít rozmazlující výchovu, která je mohla naučit, že jenom brát je v jejich případě správné, že jsou mimořádní. Tím se v člověku rozvíjí také narcismus (sebestřednost). Ale i další poruchy, kterým se věnuji ve svých knihách a ukazuji, jak s takovými lidmi žít nebo jak se od takových lidí oprostit.

Síla zdvojnásobení

Ego je základní, výchozí, nulový rozum. Zraje teprve prožívanými těžkostmi a nabývanými zkušenostmi. Člověk si totiž uvědomuje, že všechno nezvládne sám a těžkostmi snáze projde, když není sám. Tehdy se otupuje egoismus a vzniká potřeba někoho druhého. Ale současně začíná proces chápání, co vlastně takový vztah vyžaduje a co druhý potřebuje. Tam už egoismus zcela ustupuje lásce. Ale musí to dotyčný pochopit (viz kniha 250 zákonů lásky).

Nádherně o síle zdvojnásobení (sdílení) psal William Golding, britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Popsal nejen to, že sdílená starost je poloviční starost a sdílená radost je dvojnásobná radost. Že akcelerátorem štěstí je mít ho s kým sdílet. Ale vzkázal také ženám a mužům toto: “Bláznivé jsou ty ženy, které se snaží vyrovnat mužům. Ženy jsou totiž lepší a vždy byly. Muži, cokoli ženě dáš, to udělá lepším. Dáš jí spermii, ona Ti dá dítě. Dáš jí dům, ona Ti dá domov. Dáš jí potraviny, ona Ti dá jídlo. Dáš jí úsměv, ona Ti dá srdce. Cokoli jí dáš, to znásobí a zvětší. Takže pokud se, muži, chováš k ženě jako vůl, buď připraven, že dostaneš kupu hnoje.”

Jedna porodní kontrakce má ekvivalent bolestivosti 103 zlomených kostí najednou. Žena není slabá. To jen muž s ní někdy tak zachází.

Bohužel překonání ega nelze změřit. Muž, který sám sebe překoná, také není slabý. To jen žena s ním někdy tak zachází.

Obojí je škoda. Lidé totiž dokážou být silní a je škoda, když síly druhého nevyužijí v sílu dvojnásobku. Když zůstávají se slabochy. Nejde jen o to, že ten, kdo miluje a nazpět lásku nedostává, si kazí život. Ale současně chybí jinde – chybí tomu, kdo ho hledá a nemůže potkat!

Sedm paradoxů šachů

“Petře, myslíte, že čekat má smysl?” Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. A pokaždé odpovídám stejně: “Čekání je bolest. A bolest má smysl jedině tehdy, když může přinést něco lepšího. Ta bolest, ve které čekáme na něco, co se stát NEMŮŽE, smysl nemá, a my to obvykle víme, cítíme, takové čekání je pro nás totiž utrpením. Utrpení vždy říká: Snažíš se ovlivnit něco, co ovlivnit nemůžeš. Proto trpíš.”

V případě lidí, kteří mají otevřené srdce a jsou připravení na vztah, čekání smysl má. Chybí jim totiž jen potkat správný protějšek. Ne se mezitím ještě pročišťovat, léčit po předchozím vztahu či zbavovat toxického člověka po svém boku. Již jim chybí jen jedna událost – potkat se. A to je otázka času. (Více v knize JáMy spřízněných duší o tom, jak také mohou vypadat spřízněné duše, jež zpočátku nevidíme.)

Svému kamarádovi jsem řekl: “Uvědom si, kolik žen má špatnou zkušenost s Chlapečky. Kolik z nich vinou těchto zkušeností přestává věřit ve vztahy. Kolik z nich pochybuje o tom, že existuje někdo, kdo by je miloval. Kolik z nich právě nyní překonává sebe, svou rezignaci. Ale i u nich funguje paradox: Čím méně věří v to, že milující člověk existuje, tím více jsou pak za něj vděčné, a tím spíše neudělají nic, aby o něj přišly. A má-li takovou zkušenost i on, vzniká plně kompatibilní pár, kdy si jeden zcela váží druhého a je za něj šťastný, protože ví, jak je v tomto světě vzácný.”

Ano, mnohé ženy nevěří v existenci králů. Protože žádné dosud nepotkaly. To však, milé ženy, neznamená, že králové neexistují.

Stejně tak mnozí muži se stávají pouze pěšáky ve hře žen, které si jich neváží. Při každé příležitosti se obětují pro ženy, ale tyto ženy, když mohou, je při první příležitosti samy obětují (viz také o syndromu pejsků v článku Pejsci na zavolanou: Jak přestat stavět most jen z jedné strany).

Muži a ženy si tedy nemají vzájemně co vyčítat. Spíše by měli porozumět paradoxům hry zvané lásky. Uvedu jich pro ilustraci pouze sedm:

1. paradox lásky: Čím více miluješ, tím více můžeš být zraněn

Opakem lásky není nenávist, i ta je totiž emocí. Lásku ve skutečnosti zabíjí lhostejnost, ta je bezemočností, bezcitností, skutečným protikladem emoční lásky.

Lhostejnost je racionální postoj, který vyjadřuje: Jsi pro mě nic, už mi na Tobě nezáleží, nevzbuzuješ ve mně žádnou emoci. Ani nenávist. Jsi mi ukradený. Lhostejnost je smrtí lásky, zatímco nenávist je svým způsobem formou zaujetí člověkem, podobně jako láska. Když někoho nenávidíte, ten člověk pro Vás existuje, sledujete ho, zajímá Vás. Není Vám lhostejný.

Milujícího člověka ale nic nezraní víc než lhostejnost. Základní pravidlo sobců proto zní: Chceš-li milujícího člověka maximálně zranit, použij místo srdce rozum a odejdi bez důvodu. Neřekni své proč. Tím ho zničíš. Protože on nepřestane přemýšlet, kde udělal chybu, ačkoli žádnou neudělal. Změní se v mobilní telefon bez signálu. Bude pořád jen vyhledávat, a tím víc se vybíjet.

Čím víc člověk miluje, tím zranitelnější je. Čím víc totiž miluje, tím víc věří a otevírá se. Proto je zranitelný. A čím víc věří a otevírá se, tím víc může být zklamán. Pak si iracionálně myslí, že chyba byla v něm, v lásce, v důvěře. Ne, důvodem je vždy člověk, lhostejný k lásce, důvěře.

2. paradox lásky: Čím víc Tě někdo zranil, tím víc pak toužíš po lásce

“Chci ho zpátky!” říkají lidé o člověku, který je lhostejně opustil. Proč chtějí zpátky někoho, kdo jim ublížil? Protože mají nedostatek lásky. Nemají dost rádi už ani sami sebe.

Říká se jim hladová srdce a jsou nejčastějším terčem manipulace (viz Jak čelit manipulaci). Je to jako s hladovým žaludkem: Čím větší má hlad, tím spíše by snědlo i hřebíky. Přitom syndrom hladového srdce je iracionální. Člověku s nedostatkem lásky chybí láska – a tu nemůže hledat tam, kde žádná není. Ten, kdo takovému člověku skutečně chybí, je opravdu milující člověk. Ale tím lhostejný protějšek nikdy nebyl.

3. paradox lásky: Čím víc děláš pro člověka, který si Tě neváží, tím menší hodnotu pro něj máš

Další iracionalitou milujícího člověka je přesvědčení, že ponižováním roste hodnota. Rád bych připomněl: Ne, vážení, ponižováním hodnota klesá.

Pěšáci jsou ti, kteří si připadají bezcenně. Vždyť na šachovnici je jich osmkrát víc než králů. Mají pocit, že nejsou dost dobří, dost cenní a snaží se ve vztazích udělat pro “královnu” víc. Tím se zhodnotit. Jenže opak je pravdou. Čím víc toho pro druhé děláte, tím méně to mohou oceňovat. Čím více toho pro druhé děláte, tím samozřejmější to pro ně může být. Psychologie tomu říká syndrom neviditelného člověka (viz dominantní část mé knihy L.E.Ž.).

Čím víc se ponižujeme před druhými, tím více ztrácíme hodnotu i pro sebe. A naopak: Čím více ztrácíme hodnotu pro sebe, tím více se ponižujeme před druhými. Je to kruh, ze kterého se nedá vystoupit jinak než tím, že se přestaneme ponižovat, přestaneme být samozřejmostí, začneme budovat svou hodnotu. Uvědomíme si, že pokud dáváme své maximum a druhému to nestačí, tak to své maximum dáváme jen nesprávné osobě (a jiná by to naopak mohla ocenit; proto tu jinou osobu se vyplatí hledat).

Pěšák, který se vzdaluje od “královny”, dojde jednou na konec cesty, ve které se změní ve vyšší figurku. Neobětuje se pro ni, ale pro sebe. Stane se tím, kým opravdu je. Více než nulou.

4. paradox lásky: Když ubližuješ milujícímu člověku, ubližuješ ze všeho nejvíc sobě.

Není větší ztráty než přijít o milujícího člověka. Milujete-li sami, jiný protějšek vždy najdete. Ale jste-li milováni a pohrdnete tím, druhý milující protějšek už nemusíte potkat. Říká se tomu karma.

Bohužel, lidé se učí chybami a jedna z těch nejfatálnějších je: Nevážit si toho, co máme, dokud to máme. Začít si toho vážit až poté, co o to přijdeme. Jenže to už může být pozdě. Lidé totiž mají svou nádobu trpělivosti. A pokud přesáhneme míru, už se nemusejí nikdy vrátit, už nám nemusejí dát nikdy novou šanci (viz Proč muži ztrácejí všechno, když přijde ženské NIC).

Přijít o člověka, který Vám věřil, je životní ztráta. Přijít o člověka, který Vás zradil, je životní zisk. V prvním případě vedle Vás zeje prázdno, které nemusí být snadné zaplnit. Ve druhém případě získáte vedle sebe volno, které je snadné zaplnit. Někoho, kdo Vás zradí, snadno najdete. Ale lepší je najít někoho, kdo nezradí. Kdo už ví, jak zrada bolí. Kdo ji sám zažil a už nikdy nechce.

5. paradox lásky: Postarat se dobře o druhé znamená postarat se nejdříve o sebe.

Toto jsem samostatně objasnil v podcastu Proč sebeláska není sobectví a sobci nechápou lásku. Vyjádřím to ještě na jednom příkladu: uzavřená minulost. Kdo není schopen postarat se o svou minulost, ten pak bohužel kontaminuje nový vztah svými obavami, pochybnostmi, žárlivostmi, aniž mu protějšek jakkoli ubližuje. Ve své hlavě žije minulostí, kdy se nemohl spolehnout na svého partnera, ale jaksi nerozlišuje, že tento bývalý partner už po jeho boku není. V jeho hlavě však pořád je.

Proto součástí lásky je i sebeláska – mít se rád natolik, že se pročistím před novým vztahem. Tomu je věnována i kniha Sami.

Pamatujte: Chceme-li mít odolný vztah, musíme být jeho odolným článkem. Vztah je jako řetěz. Praská tam, kde nevydrží nejslabší článek. Pokud máme srdce v minulosti, postarejme se o to, aby se nejprve vyprostilo. Jinak ze svého milujícího nového protějšku vytvoříme převozníka. Někoho, kdo nám pomůže, a my si přitom k němu ani nevytvoříme emoční pouto.

6. paradox lásky: Postarat se dobře o druhé znamená postarat se dobře o sebe.

Opačný odstín. Potřebujeme-li se pročistit po špatném vztahu, pomáhá i pomoc druhým lidem. Proto vznikla uzavřená skupina a členství FC Klub, aby lidé mohli i anonymně sdílet své těžkosti, a přitom pomáhat těm, kdo ve vlastních těžkostech sami potřebují oporu. Tím, že pomáháme druhým, totiž pomáháme i sobě. Cítíme se znovu užiteční, platní, prospěšní, navíc přelaďujeme na konstruktivní myšlení (jak pomoci) a zbavujeme se úvah o vlastním utrpení.

Proto jsem vytvořil mimořádný dárek pod stromeček: Vánoční Speciál, jenž pomůže lidem v těžkostech, jako kdyby při nich seděl jejich nejlepší kamarád. Nemusíte tak svému blízkému člověku říkat nic, stačí mu jen na Štědrý večer předat tento balíček, a on už všechno podstatné řekne za Vás, a to kdykoli tento obdarovaný bude potřebovat.

Chybí-li nám sebeláska, můžeme ji vytvořit i tím, že pomůžeme někomu, komu schází láska. Komu záleží na druhých, tomu obvykle záleží i na sobě. A naopak.

7. paradox lásky: Když překonáš to, co se Tě pokoušelo oslabit, zesílíš.

Máte pochybnosti, že ještě potkáte spřízněnou duši? To je dobře. O to překvapenější budete, až se to stane. A ono se to stane. Ale nesmíte to vzdát. Nesmíte zlhostejnět ke vztahům, lidem.

Až půjdete po ulici, prohlédněte si jejich tváře. Za každým obličejem je příběh. Mnoha lidem v dnešní době chybí láska. Mnozí se proměňují v pěšáky. Mnohých si jejich partneři neváží. Ale to je dobře. Každý člověk má svou mez a dříve nebo později narazí na jiného člověka, který se k němu bude chovat lépe. Zbývá jen to setkání. Zbývá jen to poznání, že milující lidé jsou. Jen zaseknutí ve vztazích, kde zdánlivě už neměli být. Ale oni v nich musejí být. Aby nabrali zkušenost nejen s tím, co chtějí, ale i s tím, co už nikdy nechtějí – a co už nikdy nedopustí.

Král patří ke královně proto, že oba jsou na šachovnici vzácní. Padne-li královna, pro krále bude hra velmi těžká. Padne-li král, hra končí. Pěšáci se v tomto světle zdají nevýznamní, přitom oni sami mohou hru rozhodnout. Ale musejí si být vědomi své hodnoty. Nesmějí se obětovat pro LEDASKOHO. Obětuje-li se pěšák pro skutečnou královnu, sám ve skutečnosti není pěšák, ale má srdce krále. A skutečné královny to vědí. Proto ten, kdo pro jinou ženu byl pěšákem, může být pro královnu králem.

Kým jste Vy? Koho hledáte? Na koho se soustředíte? Pro koho se trápíte? Potřebujete pomoci s řešením? Využijte mé knihy. Vybrat si z tématu, které Vás trápí, můžete zde.

Pokud mé knihy věnujete jako dárek někomu z Vašich blízkých, kdo se v lásce trápí, uveďte do poznámky v objednávce jeho křestní jméno; na první volnou stránku mu vepíšu vlastnoruční vánoční vzkaz, ať má opravdu OSOBNÍ překvapení.

Vánoční Speciál jako neobvyklý dárek, který udělá radost nejen na Štědrý den, ale kdykoli ho pak obdarovaný otevře, seženete na jediném místě zde.

Top
Shopping Cart