Jak po ráně žít dál: 20 návratů k (sebe)lásce Květy Fialové

Procházíte bolestí z rány, ze které se nemůžete sebrat? Nebo to právě zažívá někdo z Vašich blízkých a Vy nevíte, jak mu pomoci?

V knize L.E.Ž. – o lžích, falších, “proměnách”, zradách a nevěrách, ve kterých prozřeme – upozorňuji na to, že bolesti se nelze vyhnout. Bolest je přirozená fyzická reakce organismu na vnější podnět. Zkrátka: Když nás někdo na ulici udeří, nemůžeme necítit bolest. Bolest je nevyhnutelná a správná. My potřebujeme cítit, co nám někdo způsobil a kdo to byl, a pamatujeme si to tím déle, čím víc se nás drží bolest. Tím se však dotýkám už druhého pojmu – utrpení.

Utrpení (trápení) je psychická reakce organismu na prožitou událost. Utrpení (trápení) je prostě to, co děláme se zážitkem ve své hlavě. Jak dlouho ho v mysli nosíme. Utrpení (trápení) je svým způsobem naše rozhodnutí – opakované si připomínání bolesti, jako by se děla pořád, ačkoli ona už dávno ustala. Ano, bolest nám způsobuje někdo druhý, utrpení (trápení) si ale způsobujeme sami. A to je dobrá zpráva. Zatímco to, zda nám někdo způsobí bolest, nemáme ve své moci, utrpení máme.

Od ztráty lásky k úbytku sebelásky

Schopnosti zvednout se po ranách a postavit se poté, co jsme padli, věnuji knihy 100 nejkratších cest k Tobě, Sami a L.E.Ž. – ať už jde o prostý rozchod, rozchod se ztrátou sebevědomí nebo toxický rozchod po šoku z prozření, koho to máme po svém boku a kolik času jsme ztratili ve lži.

Každý rozchod člověku vezme trochu lásky i sebelásky. Nejenže ztratíme zdroj lásky zvenčí (nebo alespoň člověka, kterého jsme za zdroj lásky původně považovali), ale ještě pochybujeme o sobě, o chybách, kterých jsme se dopustili, o své vlastní hodnotě. Ano, rozchod je útokem i na naši vlastní identitu a vztah k sobě samým. Je zdrojem velmi negativních emocí, negativních myšlenek, negativních činů, a tudíž i negativních výsledků. Zkrátka: Nemusíme mít sami sebe rádi ať už proto, koho jsme si to vybrali, jak dlouho jsme se s ním zdržovali, že jsme rozchodu nezabránili, nebo pro sebeoslabování, že už nás nic dobrého nečeká a nic dobrého si nezasloužíme.

“Pokaždé jsem byla zvědavá na to, co se stane, když se teď ještě nevzdám”

Toto je žena, která měla všechny důvody život i sebe nenávidět. Lidé ji znají z televizní obrazovky nebo filmového plátna jako herečku s démonickým úsměvem. Jenže ona byla především člověk s nelítostným osudem. Kolegové jí přezdívali Květina. Nejen podle křestního jména. Jako květina dokázala být křehká, něžná a dávat lásku – bez podmínek. Říkala: “Květiny také nepřemýšlejí, před kým mají rozkvést. Prostě rozevřou květ a voní. I pro ty lidi, kteří po nich pak šlapou.” Mnohokrát byla na místě, které by jiní nazvali dno. Ona tak ale nemluvila. Pokaždé se jen trpce usmála: “Mně jen zajímalo, co se stane, když se v ten den ještě nevzdám. Byla jsem zvědavá…”

A tak přestála mnohé. I to, když si ji v necelých šestnácti letech, kdy skončila světová válka, sovětští osvoboditelé brali jako válečnou kořist nebo odměnu – Květu si střídali hned dva. Jeden ji zneužíval, druhý jí držel nůž pod krkem. Pak se prohodili. “To bylo poprvé, co jsem svého tatínka viděla plakat. Nezmohl vůbec nic. Musel to vše pozorovat. V pokoji stál za jeho zády důstojník a mířil na něj samopalem.”

Dvacet inspirací

Vzdali byste život? Rozuměli byste mu? Jak byste našli sílu jít dál? Kudy byste došli k lásce k lidem? Kudy ke vztahu k zřízení, které právě Sověty adorovalo? Jak byste se prokličkovali k úsměvu a radosti ze života?

Když jsem s paní Květou, která odešla právě před pěti lety, rozmlouval naposledy, popisovala mi se svým líbezným úsměvem, proč nezahořkla ani vůči mužům, ani vůči životu, jak lásku, která nepřišla zvenčí, objevila uvnitř sebe. Dovolte, abych Vám předal alespoň dvacet jejích inspirativních myšlenek:

1. “Nepřestala jsem věřit v Boha. Naopak. Řekla jsem si: Když mě Bůh k peklu dovedl, tak mě peklem také provede.”

2. “Je snadné začít se nenávidět a těžké začít se milovat. Jenže to je princip celého života. Všechno dobré se nám dosahuje tak těžko a všechno špatné tak snadno.”

3. “Nejbolestnější lekce jsou v životě nejdůležitější. Tahle mě naučila nechat být to, co se stalo. Přijmout to. Začít se vzpírat znamená beztak jen dojít k poznání, že nic jiného než přijmout to člověku nezbývá. Ale vzpírající se člověk to vnímá jako své oslabení. Zatímco ten, kdo lekci přijme se vztyčenou hlavou, zesílí.”

4. “Bez ohledu na to, co se nám děje, snažme se, aby naše láska byla silnější než náš hněv. Pak totiž do našeho života vstoupí buď jedno, nebo druhé.”

5. “Karma je jednoduchá. Když máme dobré myšlenky, říkáme dobrá slova a děláme dobré věci pro druhé, vrátí se nám to.”

6. “Dělejme, co je správné. Ne, co je snadné.”

7. “Jsme-li silní, můžeme procházet tím nejhořčejším, a sami nezahořkneme.”

Vysvětlovala mi rozdíl mezi mít rád a milovat. “Copak je to láska, když se na někoho upínáme a stáváme se na něm závislými? Copak je to láska, když toužíme být zdrojem něčí radosti a štěstí, ale sami je neumíme načerpat? Copak je to láska, když se bojíme druhého zeptat, abychom náhodou neslyšeli odmítavou odpověď, když se ho zdráháme pohladit, svěřit se mu, něco spolu naplánovat? Copak láska je bolest a strach?”

To mi paní Květa říkala klidně a s laskavým úsměvem. Neusmívala se rty, ale doširoka otevřenýma očima, která byla skutečně okny do její duše. A definovala i to, jak se dívá na vztah a partnerství:

8. “Nepotřebujeme někoho, kdo nás bezezbytku doplní, ale bezezbytku přijme.”

9. “Životní partner není ten, s kým jsme nejdéle, ale ten, kdo jednou vstoupí do života se slovy ‚Jsem tady pro Tebe‘, a pak to každý den prokazuje.”

10. “Dlouho jsem se vyhýbala mužům, ale zároveň jsem si říkala, že si přece zasloužím být s někým, kdo mi pomůže být šťastná. Tedy s někým, kdo mi naopak nebude ztěžovat život, kdo mě nebude zraňovat.”

11. “Postavila jsem si to v hlavě takto: Budu sama tak dlouho, dokud nepotkám člověka, který si mě opravdu zaslouží.”

12. “V lásce a sebelásce není nic těžšího než nechat odejít to, co Tě trápí, a vyčkat na to, co si zasloužíš.”

13. “Je těžké nechat odejít to, co nás kdysi dělalo tak šťastnými. Je i komické uvědomit si, kolik námahy vydáme na to, abychom něco získali, poté kolik na to, abychom to udrželi, ale vůbec nejvíce na to, abychom to nakonec nechali být.”

14. “Mnohokrát jsem milovala nešťastně, tedy neopětovaně. K tomu, abych v tom nemarnila čas, mi pomohla jednoduchá úvaha: Když mohu tolik milovat nemilujícího člověka, o kolik víc budu jednou milovat milujícího člověka?”

Od psychicky i fyzicky bolestného prožitku v necelých šestnácti letech si prý přála být hlavně šťastná. Vnímala sebe jako bytost, které bylo ublíženo, a zasloužila si obejmout. “Chovám se k sobě tak, jak bych si přála, aby se ke mně teď chovali ti nejlepší rodiče a přátelé. Ano, naučila jsem se sama sobě být rodičem i přítelem…” Načež dodávala obecnou filozofii bolesti a utrpení:

15. “Nikdy nedovolme, aby naše štěstí záviselo na něčem, co můžeme snadno ztratit.”

16. “Pravá láska není o vlastnictví, ale o vděčnosti. Není o nárokování, ale naopak oceňování člověka, který i když na něj nemáme nárok, zůstává po našem boku.”

17. “Když mi ve vztahu někdo ubližoval nebo lhal, řídila jsem se příkladem sovy, nejmoudřejšího ptáka, který čím víc ve tmě vidí, tím méně mluví. Když nám totiž někdo ubližuje nebo lže, jsou jakákoli slova zbytečná.”

18. “Poznala jsem, že to nejdůležitější při rozmluvě s milovaným člověkem je slyšet to, co neříká. To, co se bojí nebo neumí vyslovit, a přitom to tolik potřebuje.”

19. “Milovat bez podmínek pro mě znamená hovořit bez skrytých úmyslů, pomáhat bez skrytého důvodu a starat se bez skrytého očekávání.”

20. “Pravá láska je pro mě jako potkat nemohoucího na ulici a pomoci mu, i když vím, že on mi pomoc pravděpodobně nikdy nevrátí.”

Úsměv Květy Fialové mnozí lidé nechápali. Ptali se: PROČ se usmíváš, i když Ti do smíchu není? Ale ona se neusmívala proto, že by její život byl bez problémů, nýbrž že v něm přesto dokázala najít to, za co může být vděčná.

Potřebujete pomoci?

  1. Myslíte, že zrovna ve Vašem případě neexistuje NIC, co by Vás mohlo posunout dopředu? Nevidíte žádný opěrný či záchytný bod? Dejte šanci knihám 100 nejkratších cest k Tobě, Sami a L.E.Ž. Vyberte si přesnou pomoc podle problému, kterým nyní procházíte – rozdíl mezi knihami je popsán zde.
  2. Trápí se Vám blízký člověk už dlouhodobě a bez pozitivní změny? Věnujte mu některou z mých knih jako dárek. Do poznámky v objednávce uveďte jeho křestní jméno. Rád mu na první volnou stránku napíšu můj osobní vzkaz, ať ví, že je to kniha přímo pro něj a že mu může pomoci, jen když si dá šanci číst.
Top
Shopping Cart