Jak vysvětlit „nemluvněti“, že mlčení bolí víc než slova

Četli jste můj článek Jak spolu začít mluvit lépe, když komunikace drhne? A zjistili jste, že Vám je k neužitku, protože s Vaším protějškem komunikace ani nedrhne, nýbrž ŽÁDNÁ NENÍ? Snažíte se s ním mluvit, ale Vaše slova se odrážejí od zdi mlčení? Jste z toho už zoufalí?

Jedna z nejčastějších otázek, které jen tak mezi řečí dostávám: Jak to dělám, že nekomunikující partnery při konzultaci rozmluvím? Inu, těm, kdo trucují a jsou vlastním egem zabarikádovaní ve svých jeskyních, objasním, že svého mlčení mohou později litovat. Že existuje Osudová mez, za kterou už vztah nejde vrátit.

A nepoužívám k tomu slova. Abych se přizpůsobil „jazyku mlčícího“, také mlčím. Současně však ukazuji. A bystřejšímu dojde: Aha, bylo by lepší si o tom promluvit.

Tři ticha

Říkám tomu osamělost ve vztahu. Máte partnera, ale jako by tu nebyl. Sedí přímo vedle Vás, ale jako by nebyl přítomen. Fyzicky s Vámi je, emocionálně ne. Chová se, jako byste byli vzduch. Ne tak potřební, ale tak bezcenní. V knize L.E.Ž. před tímto mlčením varuji. Protože toho, kdo mlčí, může později velmi mrzet.

Ticho člověka nikdy není bezobsažné. Něco říká. I proto psychologie rozlišuje tři ticha:

  1. Ticho energizující. To zažíváme sami poté, co opustíme dav, z něhož nás už třeštila hlava. V tomto tichu zavřeme oči, vynecháme slova, záměrně omezíme příjem vnějších vjemů a procítíme své nitro. Nebo se spojíme se zdrojem energie – přírodou. Nebo nacítíme přítomnost člověka, který nám vrátí klid do duše. Toto ticho je slast.
  2. Ticho podporující. Je spojené s druhým člověkem a říká se mu také ticho soucitné. Bývá doplněno objetím, ať už fyzickým (někdo nás obejme paží), nebo citovým (už pouhou přítomností ten člověk vyjadřuje: Jsem tu s Tebou. Můžeš se mi svěřit s čímkoli. Záleží mi na Tobě, miluji Tě. Toto spojující ticho říká: Člověče, už jsi v bezpečí.
  3. Ticho bolestné. Na obě strany. Mlčení, kterým se trestá. Anebo kterým mlčící v sobě potlačuje to, co se bojí říct. Tím v sobě rozvíjí předpoklady pro vznik a rozvoj úzkosti či deprese, a to jen proto, že se buď nemá komu svěřit, anebo má a bojí se. Každopádně je to ticho, které uzavírá jednoho či dokonce oba v osamělosti.

Druhem tohoto bolestného ticha je tedy ticho ubližující. Ticho pomstychtivé. Ticho nutící protějšek domnívat se katastrofické scénáře, obviňovat se, že za všechno asi mohu já, já jsem něco pokazil, já jsem ten zlý. Ale protože chybějí fakta, mohu jen dedukovat, CO jsem pokazil, V ČEM jsem zlý, tudíž CO mám opravit, V ČEM se zlepšit. Je to ticho oslabujícísebezničující.

Mlčení horší než slova

V knize L.E.Ž. enormně apeluji, aby lidé vážili slova. Aby, když už mluví, chápali slova jako kameny: Aby si uvědomili, že tak snadné je ublížit slovem – jako sklon se k zemi, vzít nějaký kámen a hodit ho do řeky. Ano, tak snadné to je; bohužel však nevíme, jak hluboko ten „kámen“ uvízne, jak moc a dlouho bude člověka tlačit a zda se ho vůbec někdy „podaří vyjmout“.

Přitom trestající mlčení dokáže způsobit víc bolesti než vyčítavé, vyjasňující nebo kritické slovo. Protože slovo nabízí alespoň nějakou informaci, se kterou lze vědomě pracovat, reagovat na ni, vytvořit protiargument. Ale mlčení vyvolává jen domněnky. Zejména domněnky oslabující a destruktivní. Mlčení tohoto typu postupně ruinuje člověka, anebo vztah. Copak svému protějšku ani nestojím za slovo? Copak mu na mně přestalo záležet? Co hrozného jsem musel provést, že už tak dlouho mlčí? Je vůbec ještě se mnou ve vztahu, nebo dávno odešel? Má smysl se dál snažit?

Symboly kolem nás

Kdo poslouchal mé nedělní živé vysílání Jak ustát zradu blízkého člověka, vybaví si, kam až domněnky mohou vést. Kde však nejsou slova a informace, zbývají domněnky. Mozek potřebuje znát důvod a odpověď. A když ji nedostává od protějšku, vyfabuluje si ji sám. A to podle sebe a svých zkušeností. A často zcela mimo realitu. Proto je tak důležitá zpětná vazba neboli feedback. Kdo je pozornější v angličtině, zaznamenal, že feedback (reakce, odpověď) je základem každé komunikace už proto, že toto slovo tvoří počáteční písmena abecedy – a, b, c, d, e, f. Kromě toho je slovo feedback tvořeno pojmy krmivo (feed) a zpět (back). Vyjadřuje tedy také „nasycení“ zvědavosti či informovanosti člověka. Uspokojení jeho potřeby znát fakta.

Někdo říká, že takové pozadí slova feedback je jenom náhoda. Není. Nic není náhoda. Je to symbol. A ne jediný. Když jsem v knize Dvanáct srdcí, zaměřené na překonávání nezralosti partnera, uvedl, že trucovitě mlčící člověk je jako nemluvně, dodal jsem, že je s ním také potřeba jednat jako s nemluvnětem. To je bytost, která nemluví, jen poulí očima, a i když něco chce, není schopna se vymáčknout. I proto ji učíme pomocí příkladů či právě symbolů. Ty všichni vidíme kolem sebe. I ten, kdo mlčí.

Co tedy používám k rozmluvení nemluvňat?

1. Všimni si ZRCADLA

JAKO BYCH ŘEKL: Nepřipadá Ti něco zvláštní?

Opravdu nepotřebuji mluvit. Nemluvněti mi stačí přinést zrcadlo. Jen ať se podívá.

Připadá mu, že nevidí nic zvláštního. Tu tvář přece vidí každý den. O to divnější je, co přehlíží. A proto gestikuluji…

Máme ústa. Nejspíš proto, abychom je používali. A dvě uši. Nejspíš proto, abychom naslouchali.

Máme jedna ústa a dvě uši. Nejspíš proto, abychom více naslouchali, než mluvili. Ovšem nejen naslouchali, ale také mluvili.

Nebo máš snad ústa zašitá a uši zalehlé? Možné to je. Tvé oči ale stále fungují, a proto mohou snímat další symboly:

2. Všimni si DĚTÍ

JAKO BYCH ŘEKL: Vzpomínáš?

Komunikace je první dovednost, kterou jsme se přirozeně učili. Museli jsme. Bez komunikace bychom neuměli rodiči říct, že máme hlad, že nás něco bolí, že něčemu nerozumíme, že něco potřebujeme…

Komunikace byla naše cesta k rodičům. Komunikace je vůbec cesta mezi člověkem A a člověkem B. Mlčení je příkop.

Jako děti jsme se uměli sbližovat už tím, že jsme se učili cizí řeč, napodobovat gesta. Už jako děti jsme zkrátka věděli, jak nutné je porozumět.

Proto je paradoxní, že právě to, co se jako první učíme, jako první zapomínáme. Že když nás něco trápí, neříkáme to. Že se začneme domnívat, že nám druzí vidí do hlavy…

Představ si rodiče, který neví, co jeho dítě bolí, protože to dítě neřekne. Jak mu může pomoci? Jak mohu pomoci já Tobě, když mlčíš? Nemohu. Sleduj děti.

3. Všimni si LOUŽE

JAKO BYCH ŘEKL: Vidíš to?

Někteří lidé mlčí, protože si myslí, že mlčením vyřeší problém. Že když něco nechají být, samo se to uzdraví.

Stačí pohlédnout na kaluž. Každá stojatá voda se postupně kazí.

A člověka tvoří ze tří čtvrtin voda.

Srdce člověka, vystaveného mlčení protějšku, bolí, trápí se, ale také sčítá své slzy. A jednou si na mlčení zvykne. Přijme ho. Osvojí si ho. Ten člověk také začne mlčet. Pak mluvíme o tichu rezignujícím. Vztah, který ještě mohl dýchat, zahnije a přestane žít.

Člověka, kterému se dlouhodobě nevěnujeme, třeba formou komunikace, nakonec naučíme žít bez nás – potažmo s někým jiným, kdo ho takhle neignoruje. Nikdo totiž nemá rád zkaženou vodu. Zapáchá, dělá člověku špatně. Proto ten člověk přirozeně jde za čerstvou vodou. Ne za stojatým mlčením, ale za tekoucí komunikací. To je živá voda.

Chceš tedy rozhýbat stojaté vody, nebo nechat odumřít vztah? Řekni a ušetříme si čas. Oba.

4. Všimni si DŘEVA

NECHCI ŘÍCT: To jsi Ty! Natvrdlý jako dřevo! Nejde o to urazit.

JÁ CHCI ŘÍCT: To jsem já! To já jsem dřevo.

Ale jak to mohu říct, když spolu nemluvíme? Kolik zbytečných nedorozumění bychom si ušetřili, kdybychom mluvit začali? Ale pozor, nechci, abychom spolu začali mluvit jakkoli. To už raději mlč, pokud víš, že Tvá slova nejsou lepší než Tvé mlčení.

Ono je totiž důležité nejen umět spolu mluvit, ale i vědět JAK. A právě k tomu slouží dřevo. Když pochopíme člověka jako živou bytost a ubližující komunikaci či nekomunikaci jako hřebíky, které zatloukáme do toho živého dřeva, pak nám dojde, že cokoli řekneme či zapomeneme říct, už nejde vzít zpátky.

I když totiž zatlučený hřebík ze dřeva vytáhneme, spatříme, že v něm zůstala nevratná stopa. Rána po emočním zranění.

Mysli na to, než svým neuváženým slovem nebo neslovem provedeš krok, který později nepůjde vrátit.

5. Všimni si ŽEBRA

JAKO BYCH ŘEKL: Uvědomuješ si, co všechno symbolizuje?

Eva byla stvořena z Adamova žebra. Ne náhodou. Bůh nic nevytvořil náhodou.

Bůh ji neutvářel z hlavy. Nechtěl, aby se jeden druhému snažili vládnout. 

Bůh ji nemodeloval ani z chodidla. Nechtěl, aby se jeden po druhém snažili šlapat. 

Bůh ji záměrně zhotovil ze žebra. Je blízko paži, která dokáže chránit a objímat. A také srdci, které dokáže soucítit a pochopit.

Proč se tedy snažíš reagovat primárně hlavou? Vymyslet takové řešení, kterým dáš najevo svou převahu? Použij konečně paži a srdce. Slovy nebo i beze slov začni objímat, snažit se porozumět. Nedávej najevo, že mlčíš právě proto, že jsme odlišní. Naopak, KOMUNIKUJ PRÁVĚ PROTO, že jsme odlišní. Abychom si mohli být blízcí.

To jediné Bůh chtěl.

6. Všimni si NEHTŮ

JAKO BYCH ŘEKL: Víš, co se s nimi děje?

Když se nehty stanou neúnosně dlouhými, co děláme? Ano, stříháme je.

Někoho, komu to méně myslí, napadne: Když je naše nedorozumění příliš dlouhé, je dobré utnout vztah. Nebo komunikaci.

Kdyby však tito lidé více přemýšleli a pozorovali, všimli by si, že když jsou nehty dlouhé, stříháme ty nehty. Ne prsty.

Zkracujme nedorozumění, které se mezi námi vyskytlo. Neutínejme vztah jako takový. Na takový krok – useknutí prstu, na kterém vyrostl dlouhý nehet – je vždy dost času.

Proto nehledejme důvody, proč by vztah neměl dál fungovat. Takové je vždycky snadné najít. Každý vztah prochází problémy a nedorozuměními. Je však o lidech v něm, jestli jsou ochotni a schopni být dostatečně komunikativní, aby problémy a nedorozumění zvládli. Jako člověk, který chce a umí vzít nůžky a provést si manikúru…

Kde je vůle, tam je cesta. Kde oboustranná vůle není, cesta být nemůže.

7. Všimni si ROMEA a JULIE

JAKO BYCH ŘEKL: Memento mori. Pamatuj na smrt.

Všichni jsme smrtelní. Natož lidský vztah. Musíme být obzvláště opatrní, abychom život svůj nebo vztahu předčasně a ukvapeně neukončili. Návratu totiž není.

Jedním z nejlepších mement mori je slavné Shakespearovo drama Romeo a Julie. V něm Romeo vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří bezvládně ležící Julii. Myslí si, že je mrtvá. A tak vypije jed. Sám ukončí život, aniž ví, že Julie svou smrt jenom předstírá, aby vyklouzla z vlivu svých rodičů, kteří jejich vztahu nepřejí. Nato Julie procitá a vidí mrtvé tělo Romea. Uvědomí si, jak osudově chybovala a že bez něj nemůže žít.

Proto se, společně s Williamem Shakespearem, ptám: Kolik zbytečných problémů, ztrát a pozdních prozření by si lidé ušetřili, kdyby spolu místo mlčení raději pořádně mluvili?

Typickým mementem mori v současnosti je totiž pozdní výkřik toho, kdo celou dobu spokojeně mlčel a trápil druhého. Ten pozdní výkřik zní: On ode mě odešel! A já mu nestihl všechno říct!

Pamatujme: Dokud žijeme, čas pořád je. A jakmile vztah umře, game over, hra končí.

Potřebujete pomoci?

  1. Tíží Vás osamělost uvnitř vztahu? Propadáte vnitřním lžím, že asi nejste dostateční, a ztrácíte sebevědomí? Zadržte. Než sami sebe nevratně poškodíte, přečtěte si mou knihu L.E.Ž.
  2. Potýkáte se s evidentní nezralostí partnera, který ještě nepochopil, k čemu je vztah, a sabotuje jeho budování? Než v sobě zabijete lásku, přečtěte si mou knihu Dvanáct srdcí.
  3. Pokud kteroukoli z mých knih zamýšlíte jako vánoční dárek, uveďte v objednávce do poznámky křestní jméno obdarovaného. Na první volnou stránku mu vepíšu svůj osobní vzkaz.
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart