Jak říct druhému, co nám vadí, aby to nebral jako osobní útok

Četli jste můj článek 5 sekund, které Vás udělají lepším člověkem? Naučili jste se zbytečně neubližovat druhým, sobě?

Nebo jste si tento článek vyložili tak, že je V KAŽDÉM PŘÍPADĚ lepší mlčet? Přečetli jste si špatně myšlenku Gándhího “Mlč, pokud Tvá slova nejsou lepší než mlčení”? Proč je někdy těžší mlčet a někdy mluvit? Pronásledují Vás tyto otázky.

Je v pořádku si přiznat, že “mám problém s komunikací”. Možná se Vám někdy stalo, že jste se ozvali, když Vám něco vadilo, snažili se argumentovat, proč Vám to vadí, a druhý tu výtku neustál, pochopil ji osobně a ukončil s Vámi vztah. Třeba právě to Vás mohlo naučit, když Vás příště něco na jednání druhého trápí, raději mlčet, jen aby se probůh neurazil. Současně jste ovšem mohli zjistit, že když Vás něco bolí, submisivní mlčení je slepá cesta, protože protějšek se sice neurazí, ale Vás bude dál trápit to, co Vám soustavně provádí. I proto jsem napsal knihu L.E.Ž., aby také ve vztazích ubyly zbytečně negativní představy o tom druhém: “On mi ubližovat CHCE. Je to ZÁKEŘNÝ člověk.” A je jedno, kdo si to o kom myslí. Vy, či ten druhý.

Tak například Natálka mi napsala: “Když jsem své nejlepší kamarádce řekla, co se mi na jejím jednání nelíbí, stáhla se do sebe a přestala se se mnou vídat. A to jsem byla přesvědčená, že spolu zestárneme. Hodně to její odmítání bolelo. Teď k sobě opět hledáme cestu. Ale je to těžké, protože já se po této zkušenosti bojím mluvit otevřeně, aby se znovu nenaštvala.”

Děkuji za všechny vaše zasílané dotazy. Mé odpovědi čtěte v souborných knihách Řešidlo. Poslouchat mé náhledy na konkrétní situace můžete ve stejnojmenných podcastech.

Proč musíme komunikovat, ale ne ledajak

Je to paradoxní. Komunikace je to první, co se v životě učíme. A také to první, co ve vztazích zapomínáme. Především zapomínáme, proč vlastně komunikujeme.

Jen se podívejme do zrcadla. Všichni máme jedna ústa a dvě uši. Proč asi? Možná proto, abychom mluvili, ale ještě víc naslouchali. Jenom nasloucháním se můžeme dozvědět něco, co ještě dosud nevíme. Třeba právě to, jak se druhý cítí, co ho trápí, co ho těší, co potřebuje.

Bez toho, aby nám to řekl, to nepochopíme. Nevidíme žádnému člověku do hlavy. Stejně jako nikdo nevidí do hlavy nám. Proto když i nás něco trápí, musíme to říct. Aby to druhý věděl. To, jak následně zareaguje, je už jiná věc, přesněji JEHO věc. Ale naší povinností je to říct.

Jedině když to řekneme, můžeme poznat, KOHO OPRAVDU máme vedle sebe. Jestli někoho, kdo bude vděčný za to, že jsme mu něco důležitého prozradili (co nám nemá dělat, nebo s čím nám může pomoci – a obojím vylepšit náš vztah), anebo někoho, kdo pořád ještě nechápe, že když něco vytýkáme, nemluvíme o něm, ale o sobě. Když řekneme: Tohle nedělej, mě to bolí, tak nemluvíme o druhém, ale o sobě. Říkáme: Ty děláš něco, co mně ubližuje. Já to říkám proto, abys s tím přestal, protože mně tím ubližuješ. Když mně ubližuješ, přicházíš o . Jestli mě máš rád a přijdeš o mě, tak Tě to potom bude bolet. A já nechci, aby Tě to bolelo, protože já Tě mám rád, nechci Ti působit bolest, nechci od Tebe odejít. Ale abych neodešel, potřebuji, abys taky Ty mně nepůsobil bolest. Je to fér: Ty mi nebudeš působit bolest a já Ti také nezpůsobím bolest...

Mít lepší vztah

Kdo si naše slova vykládá jako svoje ponížení, je vedle. Nám přece nejde o to, aby se on cítil špatně, ale abychom se my necítili špatně jeho vinou – a následně on se necítil špatně proto, že jeho vinou se my cítíme špatně a třeba i odejdeme. Proto: Kdykoli druhému člověku říkáme, co nás bolí nebo těší, dáváme mu příležitost mít s námi lepší vztah. Ještě jednou: My to neříkáme proto, aby se cítil hůře, ale lépe, aby o nás věděl více – a tudíž lépe a více věděl, jak nás ještě více potěšit nebo jak nám ještě méně ublížit.

Jestliže mu to neřekneme, tak se může snadno stát, že nás nebude těšit nebo nám bude ubližovat, aniž by chtěl. Nebude totiž vědět, že nás právě tímto tolik zraňuje nebo že zrovna teď promarnil obrovskou šanci, jak nám pomoci. Jinak řečeno: My to neříkáme proto, abychom ho napadali. Říkáme to proto, aby on nenapadal nás. Neříkáme to proto, aby ubližování v našem vztahu bylo víc, ale aby ubližování v našem vztahu bylo méně. Takže to není útok, a ještě směřovaný proti němu, naopak je to obrana, směřovaná k nám. Všechno je tedy naopak, jak to podrobně vysvětluji v knize L.E.Ž., která je mimo jiné o toxické komunikaci a všech zbytečných vzájemných nedorozuměních i takzvaných samolžích, vnitřních lžích, které si v sobě vytváříme o druhých. Třeba tu lež, že “když nám někdo vytýká chyby, tak nám chce ublížit”. Panebože, co je to za nesmysl? Jestliže nám něco říká: “Tohle nedělej, je to chyba”, a zjevně to chyba je, tak nám přece chce pomoci, upozornit nás na něco, co nás samotné poškozuje a co možná nevidíme. Ublížil by nám naopak tehdy, když by viděl, že děláme vážnou chybu a mlčel by, anebo by se dokonce pod vousy pochechtával: “Jen to dělej dál, děláš to výborně!” A přitom by věděl, že nás to vede do záhuby.

Učme se přijímat zpětnou vazbu. Učme se být upřímní. Ale také se učme upřímnost druhých ocenit. Tolik lidí chce ve vztahu upřímnost, ale pak se zlobí na ty, kdo opravdu upřímní jsou. Proto se ptám: Co takoví lidé vlastně chtějí? Přemýšlet o mnoha zbytečně zraňujících nuancích vztahu v mé poslední knize L.E.Ž.

Potřebujete pomoci?

  1. Knihu L.E.Ž., tak jako všechny mé ostatní knihy, najdete na jediném místě zde. Včetně zvýhodněných balíčků.
  2. Pokud kteroukoli z mých knih objednáváte jako dárek nějaké blízké osobě, na které Vám záleží, uveďte její křestní jméno do poznámky, rád jí na první stránku vlastnoručně napíšu moje osobní věnování.
  3. Jak rozlišit dlouhodobě milující a dlouhodobě ubližující vztah? Pozor na tuto základní psychologickou látku v Jak čelit manipulaci.
Top
Shopping Cart