Co o nás opravdu vědí ti, kteří nás soudí

Jako malému se mi stala divná věc. Máma mi řekla: „Promiň, Péťo, jsem unavená, potřebuji chvíli pro sebe.“ Uši to takto slyšely, ale mozek si to vyložil jinak: „Dej mi pokoj, obtěžuješ mě.“

Dlouho jsem se sám sebe ptal: Proč jsem vnímal něco jiného? Odpověď jsem pochopil až časem při studiu psychologie: Protože slovy „Jsem unavený, nech mě být“ jsem sám odbýval někoho, kdo mě ve skutečnosti obtěžoval a štval. A tak jsem mámu soudil podle sebe. Přitom ona nechtěla vyjádřit, že jsem otravný, že lituje, že se vůbec stala matkou, že mě má už po krk. Jen říkala, že je unavená a potřebuje chvíli pro sebe.

Psychologie tomuto fenoménu říká projekce. Jde o jev, kdy si do cizích slov a činů promítáme vlastní domněnky a interpretace. Tak se může stát, že nám někdo v dobré víře nabízí pomoc a my si to překládáme tak, že jsme v jeho očích neschopní. Nebo když partnerka žádá jednou o volno bez dětí, vykládáme to tak, že se chce zbavit svých povinností a zapomenout na děti – a strhne se hádka. Zbytečná. (Viz 4 důvody, proč mámy potřebují volno bez dětí)

A proto jsem napsal knihu Čtyři prány štěstí, ukazující, jak snadno můžeme sami sebe připravit o spokojený život. Jak málo stačí, aby se dnešní den stal zkaženým. Třeba slova druhých.

Oko cizích lidí

Možná jste už někdy na ulici míjeli dívku bez vlasů a slyšeli hlasy: Na co si ta holka hraje? Oholí si hlavu a má dojem, že je zajímavá?

Přitom ta dívka může mít alopecii. Nemoc, která postupně odebírá veškeré ochlupení na těle včetně vlasů. Původ choroby zatím není lékařům znám.

Nebo jste možná spatřili mámu, která nesla velké dítě v náruči. Kolemjdoucí si mohl odplivnout v domnění, že to bude nějaký rozmazlený fracek.

Přitom ten kluk může mít Downův syndrom a separační úzkost poté, co první rok na tomto světě strávil ve sterilní kolébce, kde se neměl ke komu přitulit, cítit biologické teplo.

Nebo jste možná zahlédli nezdravě obézního mladého člověka. I někdo z jeho spolužáků nebo kolegů si ještě dnes odplivne: Vždyť nedávno měl o deset kilo míň. Jak se může tak cpát?

Přitom ten mladý člověk mohl ještě před rokem bojovat o život. Mohl trpět bulimií, projít selháním orgánů a jídlo v žaludku nebyl schopen udržet. Po roce léčby konečně jeho tělo přijímá živiny. Ale další zápas může probíhat v hlavě toho člověka. Pořád může hledat svou optimální váhu, kterou mohl i někdo cizí na samém začátku rozkolísat neuvážlivou poznámkou: Nejsi moc vyzáblý? Jez!

V knize Čtyři prány štěstí ukazuji, jak se více chránit před zraňujícími slovy zvenčí. Jak si je nebrat tolik osobně, jak být více sami sebou, jak přijímat sami sebe, a to i ve chvíli, kdy s tím okolí má problém. K tomu ale předně musíme pochopit, jak slabou vypovídací hodnotu pro nás tvrzení druhých lidí má. Kardinální otázka totiž zní: Co o nás vlastně druzí vědí či nevědí, když nás soudí?

Do učebnic psychologie byl zanesen legendární příklad: V kupé seděli tři lidé. Otec s dospělým synem a spolucestující. Ten si četl noviny, zatímco otec se synem vyhlíželi z okna. Synek, snad dvacetiletý, co chvíli radostně vykřikl: STROM! MRAK! RYBNÍK! DUHA! Spolucestující to nevydržel. Měl kluka za zaostalého. Složil noviny a zvolal: „Pane, neměl byste se svým synem zajít k lékaři?“ Otec se podivil: „Od lékaře právě jedeme. Syn je po vážné operaci očí. Poprvé v životě dokonale vidí.“

To mě naučilo zvládat tuto důležitou dovednost: Dříve než někoho odsoudíš, si ještě polož otázku: „Nevím jen o Tobě příliš málo?“

Stačí úsměv, a člověku zlepšíš den. Stačí slovo, a člověku zničíš život.

Četli jste můj článek 5 sekund, které Tě udělají lepším člověkem? A daří se Vám jím řídit? Že ne? Že sami máte problém z emocionálními výpady druhých? Zůstávají Vám dlouho v hlavě? Ve Čtyřech pránách štěstí objasňuji, proč si slova chvály bereme k srdci nesrovnatelně méně než slova kritiky. Zlé slovo je jako kapka jedu, která dokáže vmžiku otrávit organismus.

Minulý týden jsem řešil případ ženy, jejíž sebedestrukce začala zdánlivou malicherností. Kolegyně v práci jí bezděky řekla: „Nepřibrala jsi?“ Ženě to okamžitě vrtalo v hlavě. Přišla domů, prohlížela se v zrcadle a hledala místa, kde mohla přibrat. Přece musel existovat důvod, proč jí to kolegyně řekla! A opravdu, cítila se hrozně, protože „nějaké vady“ na sobě našla. Ihned přemýšlela, jak k nim přišla. Nejspíš tím, že překonávala náročnou situaci v osobním životě a měla strach se někomu svěřit – proto stres raději řešila jídlem. Nemyslela si však, že přibrala „až tak moc“, že si toho všimla kolegyně. Ještě večer tedy usedla k počítači a hledala co nejrychlejší diety. Hned s nimi začala. Doufala, že co nejdříve od kolegyně uslyší větu: „Nezhubla jsi? Tobě to sluší!“ Za týden však kolegyně říká: „Jsi nějaká bledá. Nejsi nemocná? Máš hluboké vrásky. Běž k estetickému chirurgovi.“ Co myslíte, že ta žena po návratu domů udělala?

I ona si díky knize Čtyři prány štěstí nakonec uvědomila: Proč tolik dáme na slova druhých? Proč jim bezvýhradně věříme? Proč si z nich vytváříme svá vlastní přesvědčení o sobě?

Kdo nejdříve soudí, pak už neporozumí. Kdo nejdříve porozumí, pak už nesoudí.

Je smutný paradox, že lidé sice nemají rádi, když je někdo špiní, škatulkuje a soudí, ale sami to mnohdy dělají. Nechápou, že tím aktivují svou karmu: Co vysílají, to se k nim časem vrací. Přesněji: Na to, co sami dělají druhým, jsou pak sami citliví. Myšlení je základem lidského štěstí či neštěstí. Karma je ukrytá v něm. To, jak myslíme, představuje naši odměnu nebo trest. V knize Čtyři prány štěstí to ukazuji na příkladu chorobného lháře. Jak by mohl věřit někomu, kdo mu do očí říká pravdu, když on ví, že by právě v takové chvíli právě takovými slovy lhal?

Proto, a opakuji to lidem, kteří mě vyhledají: Pokud chceme kolem sebe spatřit změnu, uvědomme si, že ta změna začíná u nás. Pokud si do druhých přestaneme projektovat své myšlenky a začneme je hodnotit podle toho, jak k nám promlouvají a jak se k nám chovají, oddělíme sebe samé od nich a pochopíme, že jejich slova a jejich činy jsou jen jejich. Nemají souvislost s námi. Kdyby na našem místě byl kdokoli jiný, zachovali by se k němu úplně stejně.

Jako v případu s jedovatou kolegyní v práci. Navštívili jsme ji společně se ženou, která se po jejích slovech denně prohlížela v zrcadle? Ukázalo se, že kolegyně sama má zborcený osobní život. Že je nešťastná. Že všechno vidí černě. Že i na druhých lidech, zejména usměvavých, hledá jen to špatné. A když nic špatné nevidí, snaží se to vymyslet.

Nebyla zlá. Jen byla nešťastná. A tak jsem nakonec především jí pomáhal po těžkém rozchodu urovnat její zhroucené sebevědomí, které bylo příčinou jejího ubližování druhým.

A tak, prosím, až Vám příště někdo, kdo Vás nezná, řekne něco zlého, položte si otázku: Neví toho o mně jen příliš málo? Případně: Nevím toho o něm příliš málo já?

Potřebujete pomoci?

  1. Dáte si snadno ovlivnit náladu tím, jak se k Vám chovají druzí? Kniha Čtyři prány štěstí může pomoci i Vašim blízkým, kteří mají problém se sebevědomím, a to třeba již od dětství.
  2. Chcete se naučit soustředit jen na sebe a cíle, které jsou pro Vás důležité? Využijte nový FC diář. Pracovní listy, motivace, vedení pozitivním myšlením až k dokončení úkolu. Více zde.
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart