Jak zachránit zevšednělý vztah spřízněných duší

I spřízněná duše je jenom člověk.

A člověk je přirozeně adaptabilní (přizpůsobivý) tvor.

Co trvá soustavně a dostatečně dlouho, na to si zvykne. Co pro něj bylo na začátku nové a výjimečné, to je pro něj po čase již všední a běžné. Co v něm na začátku vyvolávalo touhu a jiskření, to se mu časem už přejedlo, omrzelo, okoukalo.

Až může nabýt pocitu, že pro něj nejste ti praví. Že se s Vámi nudí. Že s Vámi umírá, ne žije.

Tak se i spřízněná duše, kterou potřebujete a která ve skutečnosti potřebuje i Vás, může od Vás začít vzdalovat, až se odpojí úplně. Může přeběhnout k jinému člověku, který je jen nový. Už tím je ale neokoukaný, nevšední, vyvolává vášeň a natěšení. A Vás si může v podvědomí stále více přelepovat cedulkou Bývalá/bývalý.

Je to jedna z těch jam, o níž píšu v knize JáMy spřízněných duší. Stereotyp může znamenat past pro vztah, plíživé znecitlivění obou ke starostem, potřebám i snům druhého. Ze stereotypu se rodí syndrom neviditelného člověka. Ačkoli stále děláte pro druhého to, co na začátku, to, co pro něj vždy bylo hodnotné, postupem času je to pro něj hodnotné stále méně, až jednou to pro něj už není hodnotné vůbec. Nevidí, co pro něj děláte, nevidí Vás, vidí jen důvody, proč s Vámi nebýt. Jste nudní, pořád stejní, nerozvíjíte se – v jeho očích. Přitom to není tak, že byste svou hodnotu ztratili nebo ji ani nikdy neměli. On jen vinou stereotypu PŘESTAL VIDĚT, co pro něj ZNAMENÁTE a znamenat zase budete – jakmile o Vás přijde.

Nedopustit odchod

V klubovém prostředí, kde máte prostor i anonymně sdílet svou momentální těžkost (pro první vstup do prostředí potřebujete mít vyplněnou registraci zde), mě často oslovujete už „pozdě“ – když jste stereotyp sami nerozbili a protějšek už odešel. Má-li zbytnělé ego, nikdy se nemusí vrátit. Než by uznal chybu (i před okolím), raději žije stranou (s někým jiným), případně Vás i pomlouvá, hledá sám pro sebe důvod, proč odešel, byť ten důvod může být pouze v něm – v jeho podcenění syndromu neviditelného člověka, v jeho neschopnosti pracovat se stereotypem.

Takový člověk si s sebou nese problém, který nevyřešil, a karmu, která ho dožene: I v dalším vztahu nemusí vyřešit problém se stereotypem (i nový objev se mu časem přejí, omrzí, okouká), a tudíž opět uteče k někomu „novému a nevšednímu“, v jehož náruči cítí „vášeň a natěšení“. Tak jako v náruči kohokoli dalšího, kdo se mu ještě nepřejedl, neomrzel, neokoukal. Potom trpí on a zpovzdálí trpíte i Vy. Protože jste ztratili svou spřízněnou duši jenom pro její dočasnou nezralost. Jí to totiž může dojít později – že neměla odcházet. Že stereotyp se odchodem nevyřeší. Že změnit je potřeba vztah, ne partnera. Že problém je v našem vlastním myšlení, ne nikom kolem nás. Stereotyp je NAŠE výzva, kterou nám čas připraví v každém dalším vztahu. I život sám nám může připadat stereotypní, budíme-li se každý den do „stále stejného rána“ a „stále stejných povinností“.

Následující doporučení tedy můžete vztáhnout nejen na vztah, ale i na život sám. Každý týden plním členům klubového prostředí přání v podobě článku, který odráží jejich časté otázky. (V klubovém archivu najdete již stovky takových článků, využívejte je.)

Jakými metodami tedy oživit vztah, který umírá na stereotyp? Jak být znovu pro druhého atraktivní, jako by nás právě dnes potkal? Jak se „znovu zamilovat“, respektive naučit milovat to, čemu jste vystaveni každý den? Jak své myšlení používat ve prospěch vztahu, ne proti němu?

Pojďme rozehnat syndrom neviditelného člověku, dokud je čas – nejlépe hned, a to krok za krokem: