7 stupňů vizualizace aneb Jak dosáhnout toho, po čem toužíš

Psal se rok 2006 a já dostal příležitost hovořit s Rhondou Byrne. Právě vydala Tajemství (The Secret), knihu o Zákonu přitažlivosti a „třech mocných procesech“, které podle australské spisovatelky zajistí čtenářům vyplnění jakéhokoli snu. Zlobil jsem se. Vadilo mi, že těmi „mocnými procesy“ jsou 1. Žádej. 2. Věř. 3. Přijímej. Nic víc!!! Jako by stačilo jen vyslovit přání, jen na něj myslet a výsledek spadne z nebe. Přitom takto to v životě nefunguje. A Rhonda to dobře věděla. Věděla, že to nejdůležitější tam chybí. KONEJ! Člověče, zvedni zadek a něco pro splnění svého snu udělej! Jdi za ním, rvi se, a především vytrvej, protože všechno, co za něco stojí, se nezrodí hned, a už vůbec nepřiletí jako pečený holub do úst.

Co nám jen tak spadne do náruče, to pro nás nemá valnou hodnotu. Kdyby člověku stačilo jen zavřít oči a svůj sen si vysedět, nevážil by si výsledku. Teprve když si ho vydře, je hrdý i na sebe. Váží si toho, čeho dosáhl, i vlastní osoby. Miloš Kopecký ne nadarmo říkal: „Štěstí znamená především boj. Člověk totiž dělá šťastným jen to, co si vybojuje, nejlépe v potu tváře.“

Nezapomenu, jak se Rhonda usmála a líbezně poznamenala: „Já to přece vím, ale to by lidé nechtěli číst.“ Jen popros Vesmír, důvěřuj v něj a on Ti to přinese. Bez snahy, bez činu. Takový nesmysl. I Rhonda musela svou knihu napsat. Z nebe jí nespadla jen proto, že si ji přála. „Neumíte si představit, jaká práce to byla. Ale stála za to. Dnes jsem šťastná,“ pronesla sama.

Sedm stupňovaných otázek

Když jsem začal psát své kurzy, jak se co nejlépe posouvat od konkrétního problému k jeho řešení (přehled jednotlivých vydání, zaměřených vždy na jedno téma, najdete zde), zaměřoval jsem se i na zkušenosti lidí, kteří si splnili svůj sen, ačkoli podle všech předpokladů uspět neměli. Jako Gabrielle Chanel (viz její příběh Cesta Coco Chanel aneb Kde vzít sebevědomí, když ve Vás nikdo nevěří). Vyberu jen jednu její pozoruhodnou myšlenku: „Nejdůležitější pro dosažení jakéhokoli úspěchu je to, co si myslíme poté, co selžeme.“

Jaký hlas Vás v té chvíli ovládá? Začnete o sobě pochybovat? Připouštíte, že druzí zjevně měli pravdu, když ve Vás nevěřili? Propadnete skepsi, že vážně na to nemáte a za nic nestojíte?

Rhonda Byrne by Vám řekla: „Nechte to být. Odpočiňte si, proste, věřte a připravte se, za chvíli budete přijímat úspěch.“ Já však říkám: „Nenechávejte to být. Zkuste si položit jednu po druhé následujících sedm otázek. Je jedno, zda si je kladete, když selháváte, nebo když se Vám vysněná cesta daří. Ty otázky Vám pomohou ‚udržet se v proudu, na produktivní trati‘ – nepřestanete makat. Tedy, pokud už víte, že pečení holubi nelétají sami do úst.“

Jak znějí? (Promiňte mi, prosím, tykání. Z koučování jsem na to zvyklý…)

1. Co chci momentálně ze všeho nejvíc?

Neříkej tomu ještě cíl. Říkej tomu zatím sen. A zapomeň na skromnost.

Sen je totiž NĚCO, co Tě činí naplněným, co dává barvu Tvému životu a smysl Tvému úsilí, co Ti pomůže k hrdosti a spokojenosti.

Zformuluj si ho. Nemusí to být rovnou celoživotní cíl. Může být i dílčí, pro někoho banální meta. Možná se chceš vejít do kalhot, možná setřást strach z veřejného vystupování, možná oslovit zajímavého člověka v budově, kde pracuješ. Pro jiné jsou to možná malichernosti, ale ovlivňují Tvé sebevědomí při zdolávání i jiných překážek. Člověk roste na detailech.

Promysli si ho a pak zapiš. Ať ho máš na očích. Pokud si jasně nedefinuješ, co konkrétně je Tvůj životní sen, nikdy ho nedosáhneš. Kdo neví, kam jde, tam nikdy nemůže dojít.

Takže, opakuji: Co chceš právě teď ze všeho nejvíc?

2. Co tomuto snu dokážu obětovat?

Odpověď na tuto otázku definuje nejen bod, ze kterého vycházíš, ale i Tebe samotného.

Umožňuje Ti dozvědět se co nejvíce o sobě. O tom, kdo jsi právě teď. Protože, ať se Ti to líbí, nebo ne, jeden z nejdůležitějších životních principů je: V každé chvíli dostáváš ne to, co chceš, ale to, co potřebuješ. Ba když to ještě přitvrdím: V každé chvíli dostáváš ne to, co chceš, ale to, co si zasloužíš.

Kruté, že? Jenže život není zaopatřovací ústav. Je to obrovský supermarket. Můžeš si přát cokoli, ale musíš to zaplatit. Tím Tě život učí rozpoznávat rozdíl mezi hodnotou a cenou. Hodnota je to, co dostáváš. Cena je to, co za tuto hodnotu platíš.

Všechno, co pro Tebe má hodnotu, něco stojí. O co se nemusíš snažit, to je samozřejmé, nudné, bez hodnoty – přestáváš si toho vážit. Jako třeba zdraví, dokud ho máš. Proto, kdykoli život chce, ať si něčeho vážíš, vezme Ti to. Jen pak vynaložíš úsilí na získání zpět. Tím hodnota získá svou cenu. Zdraví, které se Ti navrátí, pak pro Tebe konečně přestane být samozřejmým.

Aby to, co si přeješ, získalo svou cenu, musíš to zaplatit. Tím to získá hodnotu. Tvou cenou bude námaha, energie, čas, bolest. Pokud to nechceš zaplatit, zapomeň na hodnotu.

Takže, opakuji: Je to, co označuješ za svůj cíl, pro Tebe opravdu tak důležité? Jak velkou to pro Tebe má hodnotu? Vyjádři tím velikost svého snu.

3. Tím, co dělám teď, se tomuto cíli přibližuji, nebo vzdaluji?

Vezmi rozum do hrsti. Pochop, že každý následek má svou příčinu. A mezi nimi bývá přímá (takzvaná příčinná) souvislost: Přejídáš se. Opravdu je divné, že se pořád nevejdeš do těch kalhot? Neučíš se anglická slovíčka. Opravdu je záhada, že pořád ten cizí jazyk neumíš? Neodvažuješ se zeptat. Opravdu je zvláštní, že pořád nemáš osobní kontakt na člověka, který Tě zajímá?

Pobavila Tě ta spojení? Zdá se Ti evidentní, že pokud Tvé činy nejdou ve směru výsledků, nemůžeš do cíle nikdy dojít? Neočekávej, prosím, že se Tvá situace sama zlepší, když si sám pro zlepšení nejdeš. Nevěř, že pouhé žádání kouzelného džina ošálí život. Pamatuj: Život Ti nedává to, co chceš, ale předně to, co si zasloužíš. Protože právě to nejvíc potřebuješ. K čemu?

4. Co potřebuji pro svůj posun k cíli ze všeho nejdříve?

Tu otázku mohu ještě konkretizovat: Čeho potřebuješ dělat víc, a čeho míň?

Kdykoli se totiž vzdaluješ svému snu nebo cíli, život Tě trestá. Cítíš se strašně, až nesnesitelně. Neumíš si představit, že to, co je pro Tebe důležité, nebudeš mít – že žiješ nadarmo.

Toto je patrně nejdůležitější životní nástroj. I když za něj životu spíláš, stačí život pochopit. Představit si, že jsi na jeho místě. Že potřebuješ probudit nějakého spícího člověka. Čím tvrději dřímá, tím silnější musí být probuzení. Ano, život s Tebou někdy potřebuje opravdu hodně zatřást, ať se konečně probudíš.

Pak se otřepeš a vzpamatuješ. Někdy zjistíš, že jsi na dně. Čím nesnesitelnější ten pocit je, tím spíše v něm odmítneš setrvat. Chceš změnu. Pozitivní změnu. Uděláš cokoli, jen aby se ten pocit zlepšil. A to je pointa.

Proto Ti dává ne to, co chceš, ale to, co potřebuješ. Proto Tě fackuje, proto Tě sráží, proto Tě připravuje o to, co pro Tebe ztratilo hodnotu. Chce, abys konečně začal přemýšlet, CO skutečně SPRÁVNÉHO udělat.

Ne prosit lidi, kteří Ti ublížili, aby se vrátili, ale přesně naopak utéct směrem k lidem, kteří Ti ubližovat nebudou.

Ne se ponižovat, ale pracovat na zvýšení své hodnoty.

Ne se trápit pro ty, kteří se netrápí kvůli Tobě, ale začít dávat energii těm, kteří Ti ji bohatě vrátí. A to zpravidla proto, že vědí, jakou hodnotu má energie – protože už si také v minulosti prožili, co to je investovat energii nadarmo.

5. Co předstírám, že nevím nebo nevidím?

Pravda není vždycky krásná, tak jako krása není vždycky opravdová. Někdy dáváš raději přednost lži, protože je pohodlná, než pravdě, která by Tě mohla bolet. Přitom je vždycky lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

Křeček není vždy rychlejší než šnek. Vsadíš-li křečka do běhacího kolečka, uběhá se takřka k smrti, a přitom se za celý den neposune ani o centimetr. Přemýšlej o tom.

V životě není důležité, jak rychle jdeš, ale jestli vůbec postupuješ správným směrem. Křečkovi stačí otevřít oči, aby to pochopil. Aby uviděl šneka, kterému stačí sunout se mimo klec. Nevadí mu, že jde pomalu. Protože i tak kráčí rychleji než křeček v běhacím kolečku.

Nejvíce neúspěšných lidí věří tomu, že jinak, než žijí, žít nemohou. Je to lež. Kdyby otevřeli oči, uviděli by. Oni se je ale bojí otevřít. Odmítají to. Nechtějí pravdu – bojí se, že by si poté vyčítali, jak celý dosavadní život žili.

Přitom to, jak žili, je minulost. Čas, který neexistuje. Veškerý Tvůj život je teď plus ten, který přijde. Stojí za to otevřít oči. Ovlivníš tím mnohé z toho, co Tě čeká.

6. Jaká brzda se mi zadřela?

Ano, možná jsi udělal ve svém dosavadním životě chyby. No a? Člověka nedefinuje to, že chybuje, protože chybuje každý. Odlišným dělá člověka to, jak ke svým chybám přistupuje.

Předně, zda je vůbec schopen si své chyby uvědomit – přiznat. Pak to, zda je ochoten ty chyby odstranit. Nakonec, zda je odhodlán se ponaučit.

Neúspěšní lidé živoří bez úspěchu ne proto, že by nebyli úspěchu schopni, ale proto, že se bojí otevřít oči a přiznat si své chyby. Nejhloupější lidé si myslí, že žádné chyby nedělají. Přitom chyby jsou základní společný rys lidstva. Díky tomu má člověk v každém okamžiku možnost na sobě něco zlepšovat a růst. 

Nedokáže to každý. Ale jen proto, že každý nechce. Co Ty?

7. Jaké procento svých nápadů zkouším uskutečnit?

Když mi bylo deset, měl jsem šílený nápad, že budu přispívat do Čtyřlístku. Napsal jsem tam. Odmítli mě.

Když mi bylo dvanáct, měl jsem šílený nápad, že napíšu pohádku pro televizi. Napsal jsem tam. Odmítli mě.

Když mi bylo čtrnáct, měl jsem šílený nápad, že vytvořím pro jedno divadlo muzikál ze šlechtického prostředí. Napsal jsem tam. Odmítli mě.

Když mi bylo sedmnáct, měl jsem šílený nápad, že nastoupím jako redaktor do jedněch novin. Napsal jsem tam. Přijali mě.

Budu-li bilancovat svůj život, měl jsem spoustu šílených nápadů. Třeba oslovit dívky, které mě zajímaly. Mnohokrát jsem neuspěl. Ale pamatoval jsem si, co řekla Coco Chanel: „Hlavní je, jak přemýšlíš poté, co selžeš.“ A já myslel jen na to, kde jsem udělal chybu a co příště mohu udělat lépe. Čím častěji jsem prohrával, tím více jsem si troufal na opravu a prohry mi přestaly vadit. Zvykl jsem si na ně. Bral jsem je jako laboratoř, informaci, v čem se mohu zlepšit a jak příště uspět.

Dnes mám splněné úplně všechny osobní sny, které jsem kdy měl. Ale nepomohlo mi žádat džina. Ani věřit, že mě vyslyší. Ani čekat u okna, kdy už za ním objeví zadaný sen. Musel jsem začít VLASTNÍM ČINEM. Miloš Kopecký by řekl: Bojem o svůj sen.

Díky tomu vím, že co si dokážeš představit, za tím můžeš jít. Za čím nepřestaneš jít, toho nakonec dosáhneš, nebo alespoň uděláš maximum pro dosažení. Na tom ve výsledku záleží nejvíc. Ne čeho dosáhneš, ale čím se během té cesty staneš. Jestli člověkem, který se jen kvůli pár fackám nedá odradit. Anebo plačtivou obětí všeho, všech, nejvíc ale sám sebe.

Potřebujete pomoci?

  1. Skutečně chcete hnout s dlouhodobými problémy? Využijte mé tištěné kurzy. Jejich přehled dle témat, která lidé nejvíc zatěžují, najdete zde.
  2. Potřebujete sdílet své trápení? Využijte klubové prostředí. Pro první vstup se registrujte zde. Členové úrovně FC Kurz dostávají nové tištěné kurzy každé dva měsíce přímo do schránky. Současně mají přístup do digitálního archivu předchozích vydání.
Vyberte si z podobných témat
Top
Shopping Cart