Test spřízněných duší: Máme my dva na zdravý dlouhodobý vztah?

1. Skutečně mám po svém boku spřízněnou duši? Nebo se jen zadávám (znovu) pro někoho, kdo mě časem zklame, a já si (opět) vyčtu promarněné roky?
2. Je mou spřízněnou duší spíše ten, anebo onen člověk? Pro koho se rozhodnout?
3. Mám se vrátit k této osobě? Bylo-li mi s ní krásně dříve, obnoví se po letech odmlky náš krásný vztah, a dokonce bude dlouhodobým a hlavně ZDRAVÝM?

Jen tři z mnoha situací, v jakých se můžete ocitnout. A těmito otázkami váhat nad správným rozhodnutím.

Jak ukazuji v knize JáMy spřízněných duší, osud nám přirozeně předkládá řadu prověrek, ve kterých můžeme rozpoznat opravdovou spřízněnou duši. Všechny tyto prověrky vedou k jedinému rozuzlení – k procítění bytostné definice spřízněné duše: Spřízněnou duší je ten, kdo nikdy neodchází.

Můžete padnout na dno, vážně onemocnět, být vláčeni bahnem, a spřízněná duše PRÁVĚ PROTO zůstane. Opakuji: PRÁVĚ PROTO. Ne PŘESTO. Spřízněná duše za Vámi sestoupí do zmíněného bahna ne proto, že by milovala bahenní lázeň, ale proto, že NEDOPUSTÍ, abyste v bahně zůstávali SAMI.

Základním znakem vztahu spřízněných duší je sdílení. Nejen toho příjemného, ale i nepříjemného. Spřízněná duše ví, že sdílením se dobré násobí a špatné dělí. Sdílená radost se stane dvojnásobnou, sdílená starost poloviční. Proto spřízněnou duši POTŘEBUJEME. Proto je nám s ní LÉPE, než kdybychom zůstávali SAMI.

Co když jde ale jen o důsledek zamilovanosti? Co když máme na očích její růžový šátek a vše vidíme růžově – pouze přednosti, žádné nedostatky druhého? Co když milujeme představu o člověku, jen masku, kterou si nasadil, a jednou budeme šokováni jeho charakterem, mindráky, skutečnou tváří, kterou nyní ukrývá, ale jednou se naplno projeví (viz L.E.Ž., kniha pro chvíle těchto velmi bolestných prozření)? Jak poznat, kdo jednou bude skutečným kamarádem do deště – kdo bude naše rány léčit a uzdravovat, ne sám způsobovat či prohlubovat?

V klubovém prostředí, založeném proto, abyste měli kde (i anonymně) sdílet svá momentální trápení a dostávat potřebné odpovědi, často popisujete své příběhy. Někdo zklamal Vaše očekávání, ale chce to napravit. Někdo Vás obelhal, podvedl, ale touží se vrátit. Někdo Vám ublížil, ale žádá o další šanci. Vyplatí se mu „ještě jednou věřit“? To je Vaše dilema, spojené úzce s otázkou „Je to moje spřízněná duše, anebo není?“ Zvláště, když Vaši nejistotu zvýrazňuje Vaše láska – druhého milujete, ale současně se už vztahu bojíte, přinesl-li Vám bolest.

Každý týden píšu pro členy klubového prostředí články na přání, v archivu jich máte už stovky. Členové mají automatický přístup buď k digitální, či tištěné verzi mých FC Kurzů. Ten příští je o překonávání strachu. Třeba právě strachu ze vztahu nebo strachu ze samoty. Co ale strach ze zmeškané životní příležitosti? Co strach ze vzdálení spřízněné duši, kterou jsme nepoznali nebo pohrdli – a dojde nám to až později, případně příliš pozdě?

Aby se to nestalo, je tu tento článek. Ukažme si vztahový bottle-neck, židličku naplněného vztahu a jednoduchých sedm otázek, které pomohou zjistit nejen to, zda je druhý spřízněnou duší pro nás, ale také zda my jsme spřízněnou duší pro něj. Aby totiž někdo mohl být naší spřízněnou duší, musíme dokázat být i jeho spřízněnou duší (viz JáMy spřízněných duší).

Pojďme si to rozebrat bod po bodu: