Proč některé věci nedokážeme druhým vysvětlit

Už jste někdy poznali moment zvaný NIC? Tu mez, s jejímž překročením rezignujete na komunikaci? To nenadálé zmlknutí, které je z Vaší strany svým způsobem tím nejhlasitějším výkřikem, které říká: Už toho mám dost – všeho vysvětlování, obhajování, doprošování. Už na to nemám sílu. Už mám sílu jen na jediné – vzdát to.

V článku 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přijde ženské NIC jsem varoval před tímto psychologickým bodem zlomu, který naprosto mění dosavadní “pravidla hry”. Ten, kdo se ustavičně snažil a vždy jako první dělal vstřícný krok, zničehonic už jakoukoli snahu postrádá a není ochoten udělat už žádný vstřícný krok. Zatímco ten, který si často s protějškem (jeho city) jenom hrál, najednou pochopí, že překročil červenou linii, zoufale by rád udělal krok zpět – ale ono to už není možné.

Pozná to každý, kdo se někomu snaží vysvětlit něco, co pro něj důležité, a ten druhý dává různými způsoby najevo, že pro něj to naopak vůbec důležité není. Je to k zešílení, avšak jen do momentu, kdy přijde NIC. Celou jednu knihu, L.E.Ž., jsem věnoval tomuto riziku. A přesto přibývají další, kteří podceňují sílu NIC. Příklad? Zkušenost Kateřiny: “Petře, jsem na psychickém dně. Naše manželství je v rozkladu. Může za to manžel, který mě nedokáže pochopit. I když se mu snažím vysvětlit, jak jsou pro mě některé věci důležité, on je ignoruje. Odmítl dokonce i potkat se společně s Vámi, abyste nám pomohl naše manželství zachránit. Co mám dělat, když už nevím, jak mu říct, že takhle dál už nemůžu?”

Jak zabránit příchodu NIC

NIC znamená smrt pro vztah. NIC je nevyhnutelné, když druhý neposlouchá. NIC přichází v závěsu za bolestí. NIC není úleva. NIC je lhostejnost. Ten, na kom Vám absolutně záleží, je od té chvíle někým, kdo je Vám absolutně lhostejný. I vztah. A to je pro Váš protějšek, který si teprve v té chvíli uvědomí vážnost situace, tragédie. Už nikdy si nemusí odpustit to, že vlastní slepotou a hluchotou způsobil ztrátu člověka, který jej natolik miloval, že se pro něj emocionálně vyčerpal.

Nechcete, Kateřino, aby se tohle stalo? Pak, prosím, vnímejte následující řádky.

Co dělat, když přes veškerou svou snahu něco nemůžete druhému vysvětlit? Především přestat se trápit. Respektive: Uvědomit si, že se trápíte zbytečně. Objasním to.

Lidé se trápí zbytečně, pokud se snaží ovlivnit to, co ovlivnit ve skutečnosti nemohou. Právě proto se pak cítí bezmocní, bezradní, marní. Avšak ne proto, že by bezmocní, bezradní a marní skutečně byli, ale jen proto, že se snaží o bezmocné, bezradné a marné věci. V případě Kateřiny je tím zbytečným snažit se nekonečně vysvětlovat svůj pohled. Klíčové je přitom to slovo nekonečně.

Každému můžete do určité míry nastínit svůj pohled, to máte ve své moci. Co ovšem už ve své moci nemáte, je to, jestli Váš pohled ten druhý pochopí, přijme, jestli s ním bude souznít. To už není Vaše věc, ale jeho. A Vy se nakonec naučíte přestat něco nekonečně vysvětlovat druhým – jakmile Vám dojde, že každý člověk vnímá věci pouze ZE SVÉHO ÚHLU POHLEDU.

Problém osobního úhlu pohledu

Žádný člověk nemá jiný úhel pohledu než svůj. Jeho úhel je přitom vytvořen i potvrzen jeho životem. Cokoli mimo tento úhel může považovat za nesprávné, nepochopitelné, nemožné. A to zejména tehdy, není-li schopen vcítění – jedině vcítěním dokážeme do určité míry nahlédnout na realitu i cizím úhlem pohledu. Nebo alespoň připustit, že jiný úhel pohledu existuje.

Kdo není vcítěním vybaven, či kdo vciťování považuje za zbytečnost, neuvidí věci z Vašeho pohledu. Rozpor mezi vámi dvěma pak bude vypadat takto: Co je normální pro Vás, to nemusí být normální pro druhého. Co je důležité pro Vás, to nemusí být důležité pro druhého. Co Vám přijde nepochopitelné ignorovat, to může být pro druhého naprosto samozřejmé ignorovat.

Není to tím, že by ten druhý byl horší nebo lepší než Vy, je jenom jiný. A my všichni máme jen dvě možnosti:

  1. Budeme JENOM s těmi lidmi, kteří jsou s námi takzvaně kompatibilní, to znamená: nám rozumějí – chápou, přijímají nebo dokonce souzní s tím, jak žijeme.
  2. Nebo budeme TAKÉ s těmi lidmi, kteří jsou s námi nekompatibilní, ale v takovém případě se nemůžeme snažit učinit je kompatibilními – protože to není možné. Jejich splynutí s námi za ně nemůžeme udělat my, to musejí dokázat oni. Jen oni se mohou změnit, jen oni mohou připustit, jestli náš úhel pohledu a náš způsob žití pro ně nakonec není příjemnější, výhodnější, lepší. I když my jsme o tom přesvědčeni, oni nemusejí. Aby o tom byli přesvědčeni také, musejí k tomu dospět svou optikou, svými zkušenostmi, porovnat to, co dosud znají, s tím, co by mohli poznat, kdyby se námi nechali inspirovat. Ale my je zvenčí nezměníme. Pokud se o to budeme snažit, budeme trpět, protože se nakonec budeme cítit bezmocně, bezradně, marně.

Nebezpečí skryté varianty

Vy se, Kateřino, snažíte svého partnera přesvědčit ke změně jeho dosavadního života, ke změně jeho návyku. Jenže on nechce měnit svůj dosavadní život, protože pro něj je normální a tedy správný. Jemu vyhovuje, protože je na něj zvyklý, a je na něj zvyklý, protože se v něm historicky cítí dobře.

Chybou v jeho úsudku je, že on posuzuje (poměřuje na vahách) svůj dosavadní život s Vámi versus jiný život (se změnou návyku) s Vámi. Patrně mu nedochází, že se nehraje jen mezi těmito dvěma variantami. Že se může stát ještě jedna, se kterou pravděpodobně vůbec nepočítá – a tou je život bez Vás.

Jeho úvaha zní: Když Kateřininu potřebu odmítnu, budeme žít tak, jak jsme doposud žili. Jak jsem zvyklý. Jak mi vyhovuje. V překladu: Nemám co ztratit. Ale to je omyl. Vaše dilema totiž (s příchodem NIC) nebude znít jiný život s partnerem, nebo stále stejný život s partnerem. Pokud Vám totiž dosavadní život s partnerem nevyhovuje, může dojít na Váš odchod od něj. To je nejčastější následek fenoménu zvaného NIC – člověka, který zlhostejněl k dosavadnímu vztahu, už v tomto vztahu nemá co držet.

Když si připustíme tuto třetí variantu, tedy když o Vás přijde, což mu, Kateřino, vůbec nepřeji, pak by se také mohlo stát, že by mu jeho dosavadní způsob života přestal připadat příjemný, výhodný, dobrý. Protože by ho (předpokládejme, že Vás potřebuje) přivedl do nežádoucí osamělosti. V ten moment by mohl změnit jeho úhel pohledu, neboť by se podstatně změnila jeho dosavadní zkušenost. Ale na tuto zkušenost by bylo navázáno strašlivé poznání: Zjistil by (tak jako Vy, Kateřino, dnes), že něco ovlivnit může, ale něco už ne. Že ovlivnit může sám sebe a své konání – to, zda Vám například naslouchá –, ale ovlivnit už nemůže Vás a Vaše konání – to, zda se k němu vrátíte. Takhle drsně se lidé učí, co ovlivnit mohou, a co už ne, kdy ještě mají šanci svému utrpení zabránit, a kdy už si ho zbytečně vytvářejí sami.

Psychologie tomu říká dar rozlišení. Vašemu manželovi, Kateřino, reálně hrozí. Ale to už je jiný příběh, který popisuji v Cítit rozumem, myslet srdcem, knize o vztahové karmě, tedy karmě, kterou si na sebe přivoláváme podceňováním například zákonu NIC.

Jak Vám mohu pomoci

  1. Trápí Vás rozklad vztahu, který se děje vinou protějšku, a Vy sami ho nemůžete ovlivnit? Než začnete panikařit, uvědomte si v širších souvislostech, co všechno se skutečně děje. Využijte knihu L.E.Ž., která Vám objasní i zbytečné vnitřní lži, jimž v takové chvíli rádi podléháme a sami sebe jimi oslabujeme.
  2. Nevíte, jak druhého “probudit”, když se řítí do neštěstí a je zjevné, že svých kroků bude později litovat? Využijte knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, která pojednává o karmě člověka – o základním zákonu přírody i vesmíru, spočívajícím v nevyhnutelné vazbě příčin a následků.
  3. Všechny moje knihy a tištěné kurzy (co vydání, to jeden konkrétní psychologický problém, s nímž se lidé potýkají, a vysvětlení jeho řešení) najdete i s akčními slevami zde.
Top
Shopping Cart