Jak bojovat s dvojitou zradou

Moment, kdy se člověk dozví, že ho protějšek podvedl nebo podvádí, je těžký sám o sobě. Výjimkou není akutní stres, příznaky šoku, enormní chaos. Člověk totiž pocitově ztratil opěrný či záchytný bod.

V ten okamžik se potřebuje o něco opřít, zachytit. Jedna z možností je nebýt sám. Mít nablízku něčí rameno, na němž se vypláče, něčí paži, která ho obejme, něčí ucho, jež ho vyslechne, něčí srdce, které s ním sdílí, soucítí, které mu rozumí. Už jenom být nablízku zraněnému člověku pomáhá. Jako by se totiž pocitově upevnil jiný opěrný či záchytný bod. A člověk tudíž nepropadne na dno.

Co když však v jeden moment přijdeme o dva (pro někoho oba, protože jiné být k dispozici nemusejí) takové opěrné či záchytné body. Co když nás protějšek zradí s někým, koho jsme považovali rovněž za blízkého, ať přítele, souseda, kolegu či člena rodiny? Jak to mohl udělat? – tak se ptáme na DVĚ strany. S tuplovanou bolestí, dvojitým stresem, šokem, chaosem.

Procházíte právě touto strašlivou zkušeností? Nebo někdo, na kom Vám záleží? Zaměřte se na následující řádky v dalším z mých článků na Vaše přání. Říkám jim klubové, protože jsou reakcí na Vaše příspěvky a prosby v klubovém prostředí, uzavřené skupině, kde můžete i anonymně sdílet svá trápení. (Pro první vstup potřebujete registraci zde.)

Dvě rány v zádech

Kdo mě s tímto případem oslovil v klubovém prostředí, ten si možná vybaví mou první reakci. Píšete-li mi o dvojité zradě slovy, že Vás podvedli partner(ka) a přítel(kyně), nejprve Vás žádám, abychom si sladili pojmy. A abyste okamžitě použili uvozovky. Správně je „partner(ka)“ a „přítel(kyně)“. Tím se totiž změní i pocit, že jste ztratili dva nejbližší lidi, pakliže slovo „nejbližší“ správně umístíte do uvozovek.

Fyzicky blízcí totiž takoví lidé možná byli. Ale emocionálně ne. Proto ani nelze mluvit o ztrátě. Skutečného partnera/partnerku ani skutečného přítele/přítelkyni nejde ztratit. Dvojitá zrada ve skutečnosti umožňuje poznat a pochopit to, že oba nebyli skuteční, ale jen „partneři a přátelé“ v uvozovkách.

Nicméně ty dvě bodné rány v zádech skutečné jsou. A pekelně bolí. Tím víc, čím spíše jsme si s oběma lidmi spojovali lichá očekávání – čím slepěji jsme předpokládali, že o skutečného partnera či přítele jde, tím větší a zaslouženější je zklamání. Prvně nás napadne, že byla chyba oběma věřit. Ne, nebyla. Právě díky naší důvěře jsme u obou zjistili, na čem jsme; oběma jsme alespoň dali možnost se projevit a ukázat, kým opravdu jsou. Zda naší důvěry zneužijí, anebo ne. Nebyla to naše chyba, ale jejich rozhodnutí, které je třeba přijmout.

Ale jak, když nám to vzalo dech? Jenže právě o tom si budeme spolu povídat. Když totiž budeme více přemýšlet, pochopíme, že málokde tichá časovaná bomba tolik jako v naší blízkosti – a že právě vztahová pokušení jsou příležitostí, jak skutečně poznat, na koho se můžeme spolehnout, na koho ne, kdo by měl tvořit naše okolí, a kdo ho nikdy tvořit neměl.

Co tedy dělat s těmi dvěma ranami v zádech? Co dělat se svým srdcem, které především napadá, že selhalo? Co dělat se svou hlavou, která začne hledat chyby v nás a tonout převážně v negativním rozpoložení, které zvyšuje naše utrpení, soustředění na druhé, někdy i pomstychtivost, žlučovitost a zapšklost? Jak přestat ničit sebe, když nás už dostatečně poničili druzí?

Pokud nemáte mé knihy nebo jste se k jejich detailnímu čtení ještě nedostali, pojďme si to objasnit srozumitelně bod za bodem: