7 vztahů, které přinášejí větší osamělost než samota

Když byl můj starší syn ještě kluk a viděl mou první knihu 250 zákonů lásky, zeptal se mě: “Tati, co hlavního bych jednou neměl dělat, abych si udržel dívku svých snů?”

“Pamatovat si, že pokud ji nejsi schopen udělat šťastnou, neměl bys překážet někomu dalšímu.”

Syn se zarazil: “I když ji miluji?”

Místo odpovědi jsem se sklonil a nabral oběma rukama písek. Dlaně, jako dva talíře s vrchovatým pískem, jsem pak zvedl přímo před synovy oči. Užasle sledoval, jak jsem jednu dlaň uzavřel v pěst a písek, stlačovaný uvnitř, začal mezi prsty unikat ven, až v hrsti nezbylo nic.

Druhou dlaň jsem dál ponechal otevřenou. Písek z ní mohl kdykoli odletět, kdyby chtěl, ale neudělal to. Na otevřené dlani zůstal všechen.

Syn se po chvíli usmál. “Děkuju, tati. Už rozumím.”

Co ne

Už ve svém nedělním živém vysílání Jak se přestat ponižovat jsem varoval před všemi formami vynucování, doprošování, vydírání. Zdůrazňoval jsem, že každý tlak přináší odpor. Že láska, kterou si musíme vytrucovat nebo vyvzdorovat, není skutečná, přirozená, od srdce. Ve vynuceném vztahu se MUSÍ. V upřímném CHCE. Přičemž ten, kdo s námi MUSÍ, jednoho dne i tak odejde za někým, s kým být CHCE. A i kdyby neodešel, platí: Co je vynucené, to není autentické, ale jen iluze a lež. Jinak řečeno: Opravdovou lásku si nelze vynutit. Opravdová láska buď je, či není. “Cítíte-li, že o lásku druhého musíte bojovat, přestaňte. Protože už v té chvíli nelze lásku získat, žádná láska už totiž není. Jedině ta, o kterou se nemusíte prosit, je skutečná.”

I to mohl syn číst v knize 250 zákonů lásky.

Co ano

Dlouho mlčel. Pak se odhodlal zeptat: “Ale tati, co je vlastně láska?”

Vstali jsme a šli se projít. Míjeli jsme stánek s rychlým občerstvením. Kousek od něj klečel žebrák. Natahoval k nám prosebné ruce. Syn se na mě vyčítavýma očima obrátil. Ale já nikdy nedávám peníze.

Vrátil jsem se však ke stánku, koupil zabalenou bagetu a syn ji běžel věnovat žebrákovi. Přišel zpátky rozpačitý. Žebrák totiž sice uctivě poděkoval, ale bagetu netknutou odložil za sebe.

“Vy ho nebudete jíst?” zajímalo syna.

“Ne,” zavrtěl žebrák rezolutně hlavou. “Dnes má kamarád narozeniny. Bude to můj dárek.”

“Bageta?” rozesmál se syn.

“Chlapče, ta bageta je nyní všechno, co mám.”

Syn měl v tváři ohromený výraz. Došlo mu, jak musí být úžasné mít takového přítele, který je ochoten dát Vám úplně všechno, co má.

Záhy pochopil, že ještě úžasnější je sám být takovým přítelem, který má vůči druhým čisté srdce i svědomí.

Ale i to mohl syn číst v knize 250 zákonů lásky.

Sedm osamělostí ve vztahu

“Tobě, tati, láska neschází?” zeptal se do třetice. Věděl, že jsem sám, ale ještě nevěděl, že je rozdíl mezi samotou a osamělostí.

Samota je fyzický stav, kdy jste fyzicky sami, tedy nemáte po svém boku nikoho. Někteří lidé říkají, že se samoty bojí, a proto chtějí za každou cenu jakýkoli vztah. Nevědí však, že to, čeho se ve skutečnosti bojí, se jmenuje osamělost. To je emocionální stav, kdy se cítíte sami, i když je vedle Vás někdo jiný. Ano, tu nejhorší osamělost v životě můžete zažít ve vztahu. Ačkoli nejste sami, tak se cítíte sami. Zpravidla tehdy, když jste sami na vztah, sami na lásku, sami na komunikaci, sami na ono doprošování, obhajování, zachraňování.

Zatímco samota většinou uzdravuje (když už potřebujete být dále od lidí), osamělost vyčerpává, zbavuje síly, sebevědomí, sebelásky. A tak se může stát, že samota je lepší než vztah, zejména než ten, ve kterém Vás protějšek nerespektuje, neuznává, nevnímá, ignoruje, vysává, trestá. “Není lehké být sám, ale mnohem těžší je být osamělý,” píšu v knize Sami.

A tak jsem se synovi rozhodl vyprávět, proč jsem raději sám než v jakémkoli vztahu. O jaké vztahy už nikdy nebudu stát. Kdy upřednostňuji samotu před osamělostí ve vztahu.

Je to už pěkná řádka let, ale když mám dnes ty narozeniny, vzpomínka se vrátila. Nakonec, třeba někomu z vás tento pohled pomůže přestat litovat něčeho, co za lítost nestojí:

1. Vztah živený jen jednou osobou

Je to vztah, ve kterém pořád jen jeden dělá první krok. Pořád jen jeden chápe, že vztah je jako zahrada – musí se nepřetržitě opečovávat, jinak zaroste plevelem a přestane nést sladké ovoce. A protože to druhý neřeší, stává se zahrada jen jednostranným úkolem. Zatímco jeden do péče o ni vkládá vše, druhý nic a jen bere. Je tak pouze otázkou času, kdy ten, kdo jen dává, se vyčerpá, a zahrada tak zpustne. Navíc svým způsobem “jeho” vinou, protože on přestal – ale ne proto, že by už dávat nechtěl, jen už nemá co. Vydal se ze vší energie.

Jak tedy píšu v knize 250 zákonů lásky, v souladu se zákonem o zachování energie platí, že aby člověk mohl dávat, potřebuje také dostávat. Ba i ten, který jen dává, musí někdy dostat. Nikdo z nás není schopen dlouhodobě dávat to, co se mu nevrací. Vztah proto přirovnávám k dvojkolu. Nelze, aby jeden pouze šlapal a druhý pouze stál na brzdě. Bicykl pak nejede…

2. Vztah vzniklý jen pro naplnění nešťastného člověka

Do vztahu vstupujeme proto, abychom byli silnější než sami. To ovšem neznamená, že do vztahu můžeme vstoupit slabí. Jak totiž varuji v knize 250 zákonů lásky, vztah je jako řetízek. Přetrhne se vždy v tom nejslabším místě – tam, kde nevydrží nejslabší článek. Proto je každý vztah jen tak silný, jako slabší z jeho členů. Kde selže on, povolí celý vztah – bez ohledu na to, jak silný dokázal být ten druhý. Přičemž jednou z hlavních forem slabosti je neschopnost vnímat štěstí.

To nelze léčit zvenčí. Je to vnitřní problém člověka. Kdo je chronicky nešťastný, tomu schází dovednost vážit si i maličkostí. Přitom kdo si neváží malých věcí, toho šťastnými neučiní ani věci velké. Velké věci jsou totiž tvořeny těmi malými. A zvenčí není možné dát člověku to, čeho sám není schopen. Jak ho zvenčí potěšit, když se odpojil od radostných emocí?

Kdo v sobě sám například ještě neuzavřel minulost, ten nemůže čekat, že to za něj zvládne někdo jiný. A přichází-li navíc se špatnými, negativními emocemi, může mít sklon i na svém protějšku vídat jen to nevyhovující, nedostatečné. Mít přínos pro vztah znamená přicházet alespoň s částečným světlem. Kdo však chce ve vztahu rozdávat radost, musí ji mít nejprve v sobě. Nikdo není schopen dát to, co sám nemá. (I proto vznikla kniha Sami. Aby lidé nevstupovali do vztahů jako toxická přítěž. Aby, pokud hledají spřízněnou duši, byli v první řadě sami spřízněnou duší.)

3. Vztah ignorující potřeby jednoho z partnerů

Ano, do vztahu vstupujeme proto, aby nám bylo lépe než o samotě – abychom byli naplněnější, schopnější, moudřejší. Nikdo totiž není dokonalý, nikdo nemá všechno, ale každý má něco jiného. To, že žádní dva lidé nejsou shodní, znamená, že nedostatky jednoho mohou být vyplněny přednostmi druhého a naopak. Druhý nás tak může podpořit, zvednout či obohatit tam, kde si už nevíme rady, a naopak. Problém však je, když lidé ve vztahu přestanou tvořit skutečný pár. Když se přestanou doplňovat, povzbuzovat, motivovat, nýbrž naopak jeden druhého začne omezovat, zesměšňovat, ignorovat. Když potřeby jednoho jsou víc než potřeby druhého. Nebo když na potřebách jednoho záleží absolutně a na potřebách druhého vůbec.

Jako by šlo o souboj. Jako by se bývalí spoluhráči změnili v protihráče. Jako by seděli ve společné loďce, ale rozhodli se pádlovat proti sobě. Na jednom nezáleží vůbec, na druhém zcela. Přitom oba jsou v jedné lodi a převrhne-li se jednomu, zavře se voda nad oběma. Také proto v knize 250 zákonů lásky apeluji: Ve vztahu nikdy neexistuje jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, anebo dva poražení. Naplnit potřeby druhého by mělo být stejně uspokojující jako mít druhým naplněné potřeby vlastní.

4. Vztah založený na očekávání dokonalosti

Vím, že je to látka ze základní školy, ale mnozí dospělí to pořád nechápou: Nejsme dokonalí; proč tedy od nás někteří očekávají, že dokonalí budeme? Proč očekávají dokonalý život? Proč utíkají ze vztahu, kde se objevily problémy? Jak mohou chtít vztah bez problémů? Copak i lidský život může být bez problémů?

Ten, kdo utíká od problémů, aby jinde objevil bytost i vztah bez problémů, nepřestane utíkat. Lidé jsou chybující tvorové, a právě proto láska znamená milovat a oceňovat ne proto, že by protějšek byl dokonalý, ale navzdory tomu, že dokonalý není, ba PRÁVĚ PROTO, že dokonalý není – že má své nedostatky. Jen považte: Co takové zrudnutí při polibku? Co vlahá dlaň při prvním vzetí za ruku? Co zrychlený dech při prvním milostném sblížení? To všechno jsou znaky nedokonalosti, rozechvělosti, nejistoty. Ale nedělá to lásku, život, člověka krásným?

Dokonalý vztah neexistuje. Nicméně téměř dokonalým jej dělá to, když dva zjevně NEdokonalí jedinci nepřestávají pracovat na jeho zdokonalování. A to bez očekávání, že někdy dokonalý bude. A vůbec k tomu očekávání: Čím méně od druhého člověka očekáváme, tím šťastnější můžeme být. Očekávání totiž vzniká v naší hlavě, ale činy druhého vznikají v jeho hlavě. Nikdo jiný nedokáže myslet a jednat tak, jak předpokládáme – nikdo jiný totiž není MY. A i když se domníváme, že právě náš úhel pohledu a způsob myšlení je ten jediný správný a možný, je to jenom náš subjektivní klam. Nikdo jiný nedokáže stejně dávat, milovat, chápat, reagovat. A nedělá ho to horším, než jsme my, jen jiným.

I proto vstupujeme do vztahu. Najít někoho totožného jako my je nemožné, a i kdyby někdo takový existoval, bylo by to zbytečné. My nepotřebujeme někoho jako my. My už přece sebe máme. Co potřebujeme, to není naše totožné Já, ale jiný člověk, který nás vhodně doplní a je s námi kompatibilní: má to, co my nemáme, a současně je rád, že my máme to, co on nemá.

Jak varuji v knize 250 zákonů lásky: Nejzbytečnější zklamání ve vztahu jsou způsobena idealistickými očekáváními. Takové očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a následné zklamání je pak zasloužený trest, který vykonáváme na sobě. A proto odstraňme subjektivní domněnky, co by někdo jiný měl či neměl podle nás dělat. Snížíme tím zbytečnou frustraci a zhrzení z toho, že to nedělá. Jinými slovy: Neusilujme o to, aby se v našem vztahu sešli dva dokonalí lidé. Raději ať se sejdou dva nedokonalí lidé, kteří respektují jinakost druhého.

5. Vztah zneužívající odpykané viny k novým obžalobám

Chybujeme. Jak by ne – jsme lidé. A za chybu náleží trest, samozřejmě. Jen tak viník už chybu nezopakuje. Ale! Už na právech jsme se učili, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za tentýž prohřešek. Ve skutečném životě jsou však lidé nuceni pykat za tutéž chybu opakovaně, ba nepřetržitě. Zejména manipulátoři (viz kurz Jak čelit manipulaci) si libují v tom, že na partnery vytahují staré a již dávno odpykané chyby, nebo opětovně rozrývají již téměř zahojené rány, jen aby obnovili dávné bolesti. Činí tak dokola, jako by “pořád chyběla ještě jedna omluva”… Jako by utrpení za jeden hřích nemělo být nikdy ukončeno…

Manipulátoři využívají psychologického jevu, kdy se všichni po chybě cítíme vinni. Ačkoli chybu odpykáme, ona pořád zůstává v naší minulosti. Nelze ji vrátit, změnit, odestát. A tak nám může být neustále opakováno, jak jsme TEHDY ublížili. Proto také jedním z prvních kroků manipulátorů ve vztahu je vyzvědět naši třináctou komnatu a vědět, co později obrátit proti nám. A proto (viz jedna z vět kurzu Jak čelit manipulaci): Nedovolme, aby proti nám někdo používal naši dávnou minulost. Ať se v ní stalo cokoli, platí, že jsme-li ponaučeni a rozhodnuti tutéž chybu již nikdy neopakovat, nejsme v takovém případě stejní jako v minulosti. Byť minulost pochopitelně nadále zůstane součástí našeho života, naší životní historie.

Jak píšu v knize 250 zákonů lásky: Kdo neakceptuje minulost člověka, nepřijme ani člověka samotného. Respektive: Přijmout člověka bezezbytku znamená už nikdy proti němu neobrátit jeho bolestnou minulost, kterou si dostatečně odpykal.

6. Vztah prosycený lží

Protože tomuto bodu věnuji samostatnou knihu L.E.Ž., jen stručně: Vztah stojí na důvěře. Bez důvěry končí.

Narušená důvěra je jako zranění na špatně zhojitelném místě. A narušit důvěru lží je naprostá hloupost.

Lež je tak nesmyslná, že stačí, aby byla odhalena jen jediná z mnoha lží, a od té chvíle budou zpochybněny už všechna slova lháře, i kdyby tisíckrát mluvil pravdu. Jedna odhalená lež, a je zničena pověst. Tomu, kdo byl přistižen při lži, už druzí nikdy nemusejí věřit. Jak by mu mohli věřit, když všichni vědí, že byl schopen lhát?

Lež není chyba, omyl, nedopatření. Lež je racionální, promyšlené, úmyslné, vědomé rozhodnutí. Je to dobrovolný akt, při kterém lhář věří, že se mu lež vyplatí. Ví, že nemluví pravdu i že za odhalení lži může zaplatit. A přesto lže. Obvykle je přesvědčen, že je tak dobrý lhář, že se na jeho lež nepřijde, respektive že i když se na ni přijde, vylže se z ní jiným způsobem. Z toho plyne, že lhář se nemění, při odhalení hledá jen další způsoby lhaní.

Lhaní je způsob myšlení člověka. Lhář se domnívá, že může nekonečně lhát; že i když bude odhalen, vymyslí způsob, jak by mu lidé dál věřili. Lhář nepochybuje o tom, že jste tak hloupí, že Vás umluví. Podceňuje však to hlavní – energii. Lidé mají nejen sluch, ale i cit. A energie při komunikaci nelže. Lidé mohou v reálném životě jednat v rozporu se slovy, která říkají, avšak nemohou jednat v rozporu s energií, kterou vyzařují. Jejich energie totiž vždy vyjadřuje jejich Já. A jak podotýkám v knize L.E.Ž., všichni jednou pochopíme, že nepřítel, který je upřímný, je svým způsobem lepší a čitelnější než domnělý přítel, který je falešný.

A tak i Vy zjistíte, že důležitější než to, co člověk říká, je to, co dělá. Jakmile začnete věnovat větší pozornost činům než slovům, lháři na Vás budou krátcí. Dojde Vám totiž, že slova mohou lhát, ale činy vždy vystihují pravdu.

7. Vztah odložený “na zadní plotýnku”

Ještě jste nikdy nezažili “odložení na zadní plotýnku”? Tak se v psychologii označuje vztah, který nemá u Vašeho protějšku prioritu – který u něj není v popředí zájmu, ba který se v jeho žebříčku důležitosti nenachází vůbec. (Byť jeho slova vykládají opak.)

Takový protějšek se obvykle vyznačuje slovy, že “na Vás nemá čas”. Ve skutečnosti není pravda, že “nemáme dost času”. Všichni máme času úplně stejně – dvacet čtyři hodin denně. To znamená, že všichni máme každý den dost času na to, co je pro nás důležité. To, že se nám tedy někdo nevěnuje, není otázka času, ale jeho priorit – něco jiného je mu zkrátka přednější.

Na zadní plotýnky sporáku obvykle odkládáme vaření, které nemá absolutní prioritu. Se vztahem, pokud nám na něm opravdu záleží, tohle neuděláme. Víme, že i když stojí čas a energii, tak z dlouhodobého pohledu se nám taková investice vrátí – máme-li ovšem partnera, který také náš vztah neodkládá “na později”.

Jistě, vztah přináší přinejmenším třikrát víc problémů než samota. Vedle našich osobních problémů se nás dotýkají problémy partnera, společné problémy vztahu, k tomu případně také problémy dětí nebo příbuzných. A všechny je třeba včas řešit. Problémy nejsou mrtvé, ale živé organismy. Neřešené problémy rostou a rozmnožují se. Utíkáme-li od nich, pak ten hlavní problém neseme de facto v sobě – neochotu pochopit život. Ten je totiž plný problémů, jako každý vztah. A najít protějšek, který je ochoten s námi problémy řešit, je jako vyhrát jackpot.

V jeho poskytovaném čase, energii a pozornosti totiž objevíme nejdražší dary, které si přitom navzájem můžeme vyměnit. Naopak bez těchto priorit sice můžeme žít vedle sebe, ale ne spolu. Ano, můžeme být jako dva cizí lidé. Osamělí, emocionálně izolovaní, přehlížení. V horším rozpoložení než sami, kdy můžeme být i “v dobré společnosti” – sami se sebou.

Jak Vám mohu pomoci

  1. Všechny uvedené knihy (250 zákonů lásky, Sami, JáMy spřízněných duší a L.E.Ž.) seženete, a to i ve výhodných balíčcích, zde.
  2. Uvedený kurz Jak čelit manipulaci seženete, tak jako všechny momentálně dostupné tištěné FC Kurzy, zde.
  3. Potřebujete sdílet své trápení? Můžete i anonymně. Využijte klubové prostředí uzavřené skupiny. Pro první vstup se registrujte zde. Získáte přístup i ke kompletnímu archivu klubových článků, digitálním nebo tištěným FC Kurzům a další výhody.
Top
Shopping Cart