Jak společně zvládnout „ještě jednu“ šanci

„Chceme si dát ještě jednu šanci,“ řekla.

„Víme, že ji nesmíme zvorat,“ dodal.

Seděli v mé kanceláři a dobře znali můj názor na „ještě jednu šanci“. Můj základní zákon totiž zní: Nikdy nedávej ještě jednu šanci stejnému člověku. Aby ta ještě jedna šance měla smysl, musí jít o „jiného“ člověka – ponaučeného, změněného, uvědomujícího si svoji chybu a rozhodnutého totéž neopakovat.

Ani to však nestačí.

Problém ještě jedné šance

Ve své knize L.E.Ž. vysvětluji, co s lidskou myslí dělá zklamání, zranění, zrazení blízkou osobou. Součástí našeho pudu sebezáchovy je totiž mentální mechanismus, kdy se přirozeně ponaučujeme – máme sklon vyhýbat se opakování stejně bolestné zkušenosti. Kdo se jednou dotkl nabitých drátů na zem spadlých, ten – pokud přežije – obchází obloukem cokoli, co jen trochu zavání elektřinou. Říká se tomu SAD, Syndrom of Attacked Dog, a já ho připomínal v nedělním živém vysílání Jak řešit Golemův efekt.

Ano, poučil se nejen ten, kdo chyboval, ale i ten, kdo byl něčí chybou poškozen. Jak hříšník, tak jeho oběť už nikdy nebudou jako dřív, stejně jako jejich vztah. Proto také v knize L.E.Ž. varuji, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Jestliže nás poprvé strhl její proud, jiní jsme už my a jiná je svým způsobem i ona.

Opravdu jsi někdo jiný? Ale to já už taky

V uzavřené skupině, kterou jsem založil proto, abyste mohli (i anonymně) sdílet Vaše trápení a číst návrhy různých řešení (pro první vstup do skupiny je nutná registrace zde), si často přejete, aby se vztah zejména s podlomenou důvěrou zase zprovoznil. Aby se vrátil čas. To však není možné. Lidé se učí chybami, které dělají. A i důvěru někomu, kdo nás poté zradil, naše podvědomí vyhodnocuje jako chybu – a ponaučuje se. I když vědomě chceme zapomenout, paměť si dál drží bolestný zážitek – CO a KDO nám způsobil. Pamatujeme si, JAK moc nás to bolelo a ŽE už to nesmíme zažít znovu. Říká se tomu emocionální zápis. A ten nelze vymazat.

Je to tak správně. Chrání nás. Způsobuje, že jsme obezřetnější, opatrnější, bdělejší. Podvědomě se držíme zpátky, protože pud sebezáchovy říká: Kdo Ti ublížil jednou, ten toho může být schopen i podruhé. Musíš se mít na pozoru. Nesmíš podat znovu nabitý revolver téže osobě, jen proto, že se předtím dostatečně netrefila.

Ano, špatná zkušenost nás činí chladnějšími. A ten, kdo nám ublížil, se nemůže divit. Naše poškozená důvěra je důsledkem jeho zraňujícího činu. Je to stejné jako se psem, kterému ublížíte. Také se bude držet zpátky. Nikoli vědomě – tak rád by byl po zranění pohlazen. Brzdí ho jeho podvědomí, jeho pud, který říká: Nesmíš udělat stejnou chybu dvakrát.

Jak tedy oboustranně zvládnout ještě jednu šanci, když podvědomí zraněného nedokáže znovu plnohodnotně věřit a vědomí toho, kdo zranil, vnímá, že jednou rozbitou skleničku je velmi namáhavé slepit tak, aby těsnila jako dřív?

Pojďme si to v dalším z článků na Vaše přání, kterých již v klubovém prostředí (jste-li jeho členem) můžete číst více než pět tisíc, objasnit krok za krokem: