3 křižovatky slabosti aneb Jak si pěstovat silnou mentalitu

Máte sklon o sobě pochybovat?

Oslabujete sami sebe obavami (například ve vztahovém životě), že se neseznámíte, že pořádný vztah nenajdete? Hledáte důvody takové hypotézy u sebe – v tom, že den za dnem stárnete, že jste od některého z ex-protějšků slyšeli, že v něčem nejste dost dobří, anebo si nedostatečnost přisuzujete v nějaké oblasti, ve které nejste dost silní?

V tištěném FC Kurzu Jak čelit manipulaci ukazuji, jak pracovat nejen s vnějšími manipulátory (s lidmi kolem nás), ale i s těmi vnitřními. S našimi strachy, nejistotami, úzkostmi, které mají svou historii a příběh. Nedostaly se do nás náhodou. A to tím spíš, když v nás někdo dlouhodobě podporoval nedůvěru v sebe.

Protože v tomto tištěném kurzu najdete psychologická, psychoterapeutická i psychoimunologická doporučení, přidám v tomto článku ještě pohledy úspěšných osobností, které se ale s vnitřními pochybnostmi rovněž potkaly – a to nejen u sebe.

Šroubovice negativní logiky

Začnu-li psychologií, ta hovoří o šroubovici – začíná to jednou LOGICKOU myšlenkou, která nás oslabováním zatlačuje stále níž. Ukážu to například na uvažování po této linii:

  1. Jestliže něco toužím dokázat, znamená to, že jsem to ještě nedokázal. (Jinak bych po tom netoužil.)
  2. Jestliže jsem něco ještě nedokázal, je možné, že to ani nedokážu.
  3. Jestliže je možné, že to nedokážu, je logické, že mi druzí lidé nemusejí věřit.
  4. Jestliže ve mně druzí lidé nevěří, je přirozené, že si nevěřím ani já.

Na dně této šroubovice pak neumíme pozitivně zodpovědět otázku: Jak začít věřit, když jsem na to sám a v sebe nevěřím? Nebo: Jak nepřestat věřit, když se snažím, ale pořád selhávám?

Šroubovice pozitivní logiky

Přitom skutečná konstruktivní (pozitivní) otázka by měla znít jinak: Jak vlastně uvažují lidé, kteří s něčím nejen začnou, ale i vytrvají, a to i přes četné prohry, DOKUD neuspějí?

Touto otázkou dle psychologie začíná mentalita vítěze – někoho, kdo zpočátku sice ještě vítězství nemá dosažené, ale právě díky této mentalitě ho dosáhne. Inspiruje se totiž pozitivními příklady a dříve či později pochopí kouzlo slova DOKUD. Vytrvám, DOKUD neuspěji. A je jedno, zda hovoříme o dosaženém vítězství v práci, oblasti bohatství, zdraví, vztahu.

Ve svých tištěných FC Kurzech rád používám zpozitivňující pojmy. Příkladem je konstruktivní porážka – schopnost vidět v selhání prospěšnou věc: ponaučení, zkušenost, poznání svých momentálních limitů nebo rezerv, které potřebujeme zlepšit.

Přistoupit k současnému neúspěchu jako k pozitivní, nebo negativní události, o tom je rozdíl mezi pozitivním a negativním myšlením. Mentalita vítěze znamená správně (konstruktivně) se rozhodnout na takzvaném rozcestí slabosti. To je místo, kde člověk selže a záleží jen na něm a jeho mysli, jaký postoj k selhání zaujme. Zda bude vítěz, anebo poražený. Ne jen v té chvíli, ale v dalším průběhu života.

Ukážu to na příkladech tří osobností, které také neměly hladkou cestu a kdykoli mohly dospět k rozhodnutí zastavit a vzdát to. Ale neudělaly to. Třeba to pomůže i těm z vás, kteří můj FC Kurz neznají, a tudíž nečtou. Přemýšlejte, prosím, o slovech těchto lidí:

1. osudová křižovatka: Jak zacházíš s negativní zpětnou vazbou?

Toto je Richard. Tak si obvykle přeje, abyste ho oslovovali. Jinak je to Sir Richard Branson. Nositelem rytířského titulu se stal i proto, aby lidem sloužil za příklad životního odhodlání.

Není aristokrat, narodil se v obyčejné, průměrné rodině. Jako dyslektik. Od první třídy špatně četl, počítal, pomaleji chápal. Pro okolí byl outsider.

„Bylo pro mě NORMÁLNÍ poslouchat, že nejsem stvořený pro úspěch. A když se něco pro Vás stane normálním, VĚŘÍTE tomu.“

Znáte to? Jenže problém je, že šedesát let poté je Richard šestým nejbohatším Britem. Zbohatl na řadě podnikatelských nápadů. Když se ho ptáte, jak na ně přišel, usměje se, protože ve skutečnosti zkusil přes čtyři sta projektů, všechny neuspěly, ale některé ano. A v tom je podstata jeho úspěchu. “I ‚jen něco‘ stačí,” říká.

„Skoro každý má na začátku své cesty za snem zkušenost se skepsí. Prakticky nikdo mu nevěří, že by měl dosáhnout toho, co si předsevzal, většinou si nevěří ani sám. Často ani neví, jak by toho měl dosáhnout. Nemá žádný návod, sebevědomí, a i když se do toho pustí s vervou a snahou, nemá dlouho výsledky. Zkušenosti a rozhled postupně nabírá, ale i tak je kolem něj pořád dost lidí, kteří mu opakují, že to nevyjde. Jednoho dne mu to začne být podezřelé. A to zejména když ho tito lidé zpochybňují i poté, co uspěje. A pak mu to dojde – že tito lidé jsou a vždy budou, ba můžete jich očekávat tím víc, čím víc se Vám daří. V hlavě to chce jediné: Ujasnit si, že právě oni jsou největší výzvou, důvodem, proč stojí za to pokračovat a kvůli nim to dokázat. V tu chvíli Vás negativní lidé pohánějí. Jen se nesmíte zaměřit pouze na ně, ale rozhlížet se do šířky a vnímat i ty, kteří Vám také fandí a pomáhají, kteří jsou na Vaší straně.”

To je ta první křižovatka: koho se rozhodnete vnímat a jak. Podle toho Vám totiž energie roste, nebo klesá. Správně zvolené okolí je prvním klíčem k úspěchu.

Branson dodává: „Poznat, která cesta ze všech nejlépe funguje, zabere čas. Proto je nutné si v mysli a okolí vytvořit takové prostředí, v němž se jen tak nevzdáte, nepropadnete skepsi, že se Vám to nepovede. A je jedno, zda jde o vybudování firmy, vztahu, sebe. Protože opravdu řada lidí neuspěla. Ale všichni ti, kteří se vzdali, udělali jednu zbytečnou chybu – vzdali svůj cíl jen proto, že jim nevyšla jedna cesta. Když nevyjde cesta, je důležité změnit tu cestu, ale ne cíl.“

2. osudová křižovatka: Buduješ si růstové myšlení?

Jürgen je německý trenér. V nejpopulárnějším sportu na světě, fotbale, dosáhl na tu nejprestižnější trofej na světě, vyhrál Ligu mistrů. Jürgen Klopp při vysvětlování obecných principů týmového úspěchu nehovoří jen o sportu, ale třeba i práci nebo partnerství.

„Fotbalový tým funguje jako kterákoli firma. Snažíte se sehnat kvalitní lidi. Jenže důležitější než jejich okamžitá kvalita práce či výkonu je potenciál jejich osobního růstu. Ten ukazuje správné nastavení mysli, správný charakter. Ti lidé, které bychom měli upřednostnit, jsou nejen nějak přirozeně stavění nebo nadání, ale hlavně se chtějí neustále zlepšovat, aby uspěli v konkurenčním prostředí. To platí i o partnerském vztahu. Partner se nesmí uspokojit tím, že je naším manželem či snoubenkou. Když se uspokojí, uvadne a přestane být tím atraktivním člověkem, kterým ještě před chvílí byl. V mých očích se tedy perspektivnost jakéhokoli člověka neměří jeho okamžitými schopnostmi, protože jen talent k úspěchu nestačí a jakoukoli míru schopností je možné zvýšit učením. Perspektivnost zásadně měřím ochotou člověka prohrát, pochopit svou chybu a zlepšit se.“

Což objasnil blíže: „Každý člověk má osobitý talent. Svět je tedy plný talentovaných lidí a unikátních nápadů. Ale jenom malé procento ze všech je ochotno talent rozvíjet. Drtivá většina ostatních se bojí představy porážky natolik, že se uspět ani nepokusí, a když, tak se při prvním neúspěchu vzdá. Z toho plyne, že pouhý talent nikdy neporazí dříče. Jen vytrvalý člověk je totiž ochoten prohrát, zesměšnit se a zase vstát, analyzovat své chyby, poučit se z nich, zkrátka pracovat na sobě a tím růst.“

Jürgen mi v osobním rozhovoru vysvětlil i to, proč se zaměřil na sport. „V tomto oboru máte stále nějakého vyzyvatele. Sport totiž stojí na výzvách, překonávání druhých – soupeřů i svých spoluhráčů na tréninku – a také sebe. To je důležité. Hnací silou růstu člověka je konkurence. Tu si lze vytvořit i ve vlastním týmu, tím myslím i týmy pracovní, obchodní. Je třeba si vybírat takové okolí, které Vás mírně přesahuje, tedy provokuje – nikdo neprohrává rád. A pokud nepracuji v týmu a mám jen vlastní individuální sen, musím si konkurenta vybudovat v sobě.”

Nejvíce mi v hlavě utkvěly tyto jeho myšlenky: “Chceš-li jednou být vítězem, musíš začít nyní přijímat všechna rozhodnutí ve směru svého posunu. Naše rozhodnutí vytvářejí náš život. Ani ve sportu nebo v práci ve skutečnosti nepřekonáváme tolik druhé, spíše svou včerejší verzi. Naše Já těší úspěšně pronikat do nových míst, kde jsme ještě nebyli. To ale předpokládá občas i prohrávat, jen zkušenostmi se totiž učíme vítězit. Ano, prohrami, které překonáme, se upevňuje mentalita vítěze.“

Podle Jürgena Kloppa skutečného životního vítěze zdobí tři pilíře:

  1. Odvaha prohrát = schopnost unést to, že při následujícím pokusu neuspěju, protože se pokouším zvládnout cestu, kterou jsem doposud nešel. Ale to nevadí.
  2. Víra = schopnost připustit, že se díky prožitým prohrám mohu stát lepším, jestliže z proher ovšem neudělám definitivní tragédii a tečku za svým snažením, nýbrž naopak důvod k práci na sobě a zdroj svého ponaučení.
  3. Vytrvalost = schopnost i po prohře jít dál s neochvějným vnitřním přesvědčením, že neustálé, byť pomalé zlepšování musí vést kupředu.

3. osudová křižovatka: Jak dobře si hlídáš svůj pozitivní postoj?

Ještě zůstanu u sportovců. Mnoho lidí žije v iluzi, že sportovní jsou nějací nadlidé, že nemají strach, pochybnosti, mihotavé sebevědomí. Opak je pravdou. To všechno mají stejně jako my, jen s tím rozdílem, že oni jdou veřejně s kůží na trh. I když mají problém si věřit. A pak je tu ještě jeden rozdíl: Ačkoli dosahují špičkových výkonů, mají své kouče. A to právě proto, aby si enormní výkonnost udrželi nebo byli ještě lepší. Chápete? Ti nadprůměrní mají kouče, ti podprůměrní si myslí, že žádného nepotřebují. Není to groteskní paradox?

Klopp říká: “Drtivá většina nesportovců má pocit, že kouče nepotřebuje. A nejvíc si to myslí ti, kteří ho potřebují především.” To je i důvod, proč se mé tištěné FC Kurzy dostávají k lidem, kteří jsou ochotni na sobě pracovat. Oni pak říkají, že jim mé kurzy pomohly. Ve skutečnosti by úspěchu dosáhly i bez nich, jen možná později. Zato ti, kteří mé kurzy nečtou, si jsou jisti, že “by jim nepomohly”. Aniž to zkusí. Oni totiž vnitřně vědí, že sami se svým životem nepohnou. Ale já se na ně nezlobím, vím, odkud se to bere. Ostatně, k tomu Branson: „Každý z nás zaváhá, když zvenčí zaslechne, že to, co chce nebo jak postupuje, je nesprávné a nad jeho síly. Sám jsem jako dyslektik celou školní docházku poslouchal, že NIKDY v NIČEM nevyniknu, protože mám špatné známky. Nastavení mé mysli změnili moji rodiče jednoduchou otázkou: ‚A co ti samí lidé budou říkat, až to dokážeš?‘ Probudili ve mně zvědavost, kuráž to vážně zkusit. Neměl jsem přece co ztratit, jestliže podle ostatních jsem NEMOHL uspět…“

Na fotografii je Barbora Krejčíková. Už jako dítě dřela na kurtech a snila o tom, že by jednou mohla patřit k elitě ženského tenisu. Čím víc dřela, tím víc slýchala: „Proč bys to měla dokázat právě Ty? Na Tebe, holku z Ivančic u Brna, určitě svět čeká! Víš, kolik takových holek o tom snilo? Místo nahoře je pouze pro vyvolené, a to Ty nejsi.“ Ale Barbora to dokázala. V jediném roce vyhrála French Open v Paříži (dokonce dvakrát – vyhrála dvouhru i čtyřhru), Australian Open v Melbourne (dokonce potřetí za sebou) a olympijské zlato z Tokia (první v historii pro český tenis). Ano, “ta holčička z Ivančic, která je blázen, když si myslí, že něco dokáže.” A pointa je, že všechno dokázala jednou dominantní technikou.

Soustředit se.

Vypustit všechno zbytečné, všechno oslabující, a vnímat jen míček. Ten BLÍŽÍCÍ se míček.

Soustředit se na PŘÍŠTÍ co nejlepší úder. Vypilovat ho.

Barbora se naučila přemýšlet takto: Život se podobá tenisu v tom, že můžete být už prakticky poraženi, jediný míček od konce zápasu. Ale když se budete stoprocentně soustředit a přesně ho trefíte, respektive přesně trefíte všechny ostatní míčky, tak výsledek můžete úplně otočit. „V tenise platí: Dokud se hraje, můžeš vyhrát, ať ztrácíš sebevíc,“ zní její myšlenka.

Rooseveltova mentální škola

Na konec Vám ukážu památnou fotografii. Je ze 17. července 1920. Ano, více než sto let stará. Franklin Delano Roosevelt je právě nominován na prezidenta Spojených států. Tím byl poté vůbec nejdéle ze všech. A nezapomenutelná je story, jak se rozesmál, když zaslechl názor, že “něco není možné” a že “to nelze dokázat”. Jeho odpověď: „Vážený pane, já jsem DOKÁZAL už více věcí, které jsem NIKDY neměl dokázat.“ Když se ho zeptali, jak to mohl dokázat, pokrčil rameny: Jsem optimista. S vírou, že něco dobře dopadne, je totiž lepší život.

Jak Vám mohu pomoci

  1. Věříte, že dokážete pohnout se svou osobností, vztahem, životem? Pak využijte mé tištěné kurzy zde. Vyberte si téma dle konkrétního problému, který právě řešíte.
  2. Knihy jiných autorů, které doporučuji v oblasti osobního rozvoje, najdete zde.
  3. Pochybujete o sobě a neuvědomujete si, že stejně na tom mohou být i druzí, že nic neobvyklého nezažíváte, že si můžete vyměnit zkušenosti, doporučení, najít přítele, podporu? Využijte klubové prostředí. Pozvěte do něj i někoho, na kom Vám záleží a kdo se potýká se životem. Nezapomeňte však, že před prvním vstupem do uzavřené skupiny se musíte registrovat zde.
Top
Shopping Cart