Jak se odpojit od Godota

Představte si, prosím, že čekáte na kamaráda před kinem. Měli jste spolu jít na domluvený film.

Kamarád Vám však na poslední chvíli zavolá, že změnil rozhodnutí. Že jde s někým jiným někam jinam.

Budete na něj před kinem čekat dál?

Pokud si při mé otázce klepete na čelo s tím, že přece nejste blázni, pak je z hlediska psychologie ještě zásadnější otázkou, proč někteří lidé nekonečně čekají “na Godota”…

Čekání na někoho, kdo nikdy nepřijde

“Odešel. Ale vrátí se. Já to vím. Jednou se určitě vrátí. Jednou mě určitě docení. Jednou se změní…”

“Rozvede se, říkal to. Přece si s manželkou nerozumí. Přece mě miluje. Přece plánuje, že budeme spolu. To všechno mi už tolikrát říkal. A že se už dlouho neozývá nebo nechává zapírat? Určitě to má nějaký pochopitelný důvod, jen já ho momentálně nechápu.”

“Našel si jinou, ale tu nemůže milovat, ona jde jen po jeho majetku. On to určitě prokoukne, jednou…”

Stále stejnými slovy, jako kolovrátek, začínají mnohé popisy Vašich trápení v uzavřeném klubovém prostředí, které jsem založil proto, abyste se měli kde a komu svěřit s tím, co Vás tíží. Bolí mě to číst, protože nejvzácnější hodnotou v lidském životě je čas a marnit ho je hřích. Největší problém však je, CO Vás nutí marnit svůj čas. Z Vašeho pohledu je TÍM naděje.

Václav Havel přitom naději definoval přesně: “Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.” To, co cítíte při čekání na Godota, tedy ve skutečnosti není naděje. Protože Vy jste přesvědčeni, že to dobře dopadne. To není naděje, ale ve skutečnosti iluze.

Iluze brzdí člověka tam, kde už dávno neměl být. Tam, kde marní čas. Tam, kde se snaží dopisovat čárku, ačkoli život tam už udělal tečku. Člověk v iluzi neslyší, nevidí, nevnímá realitu; ani nechce, protože je bolestná, nesnesitelně bolestná; a ta bolest varuje: “Člověče, tohle je špatná cesta!” Ale protože člověk signál ignoruje, čeká dál. Na něco, co nikdy nepřijde.

Proč to vím

V článku Jak jsem se stal primitivem jsem popsal, jak si zjednodušuji život. Například: Když něco nevím, zeptám se. Ano, abych pochopil pravdu, komunikuji i s protistranou. Tak se dozvím to, co Godot čekajícímu partnerovi z různých důvodů do očí neřekne. Neodváží se, bojí se, nechce způsobit zranění. Ale mně přizná: O vztah ve skutečnosti nemá zájem.

Ale čekající mi nevěří. Myslí si, že iluze je jeho instinkt. Ta bláhová představa, že ten, “kdo je nyní šťastný s někým jiným, bude jednou šťastný se mnou”, respektive “kdo fakt, že by se mnou mohl být šťastný, nyní nechápe, to zajisté brzy pochopí”, je v jeho mysli skutečností. Skutečností jen v jeho mysli. Ne v reálném životě.

Strašně mě tyto případy trápí. A nejen mě, trápily už před sto lety Samuela Becketta. Irský dramatik proto napsal absurdní divadelní hru Čekání na Godota, kdy diváci v hledišti i herci na jevišti celé představení čekají na postavu, která vůbec nepřijde. Divadlem hřmí smích. V životě to však bývá o hodně hořkých slzách. Protože čekajícímu uniká mezi prsty to, co už nikdy nejde vrátit zpátky. Čas. Čas, po který mohl být už dávno šťastným s někým jiným.

Moje cesta

Problému jsem věnoval tři knihy: JáMy spřízněných duší (jak rozlišit, kdo je skutečnou spřízněnou duší, a kdo ji představuje jen v naší iluzi), Sami (jak přijmout náhlou osamělost) a L.E.Ž. (jak ten, kdo naší láskou momentálně pohrdl, může časem prohlédnout, potažmo jak on může vrátit čas, když my už jsme se emocionálně odpojili).

V tomto klubovém článku, dalším na Vaše přání (jste-li členy klubového prostředí, máte přístup již k více než 5000 takových článků), proberu svá doporučení, týkající se nejbolestnější části – odpojení se nejen od milovaného člověka, ale i od veškeré minulosti, spojené s nadějí, vírou a vnitřními přesvědčeními, která se však, pokud jde o skutky, proměnila v prach.

Pojďme si to objasnit krok za krokem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům FC Klubu a FC Kurzu

Předplatit od 1,91 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Top
Shopping Cart