Jak polknout zlá slova

Dát lidem ještě jednu šanci. Ještě jednu těm, které milujeme. Co všechno to vlastně znamená?

Kdo četl Jak společně zvládnout ještě jednu šanci, ten jistě pochopil základní podmínku: oboustrannou vůli ještě to zkusit. Co když se ale tato vůle vyčerpá? Co když vlivem toho, co bylo řečeno nebo provedeno, přetekla číše trpělivosti, a to tak, že člověk dojde k závěru, že nejen konkrétní vztah, ale i vlastní život nemají cenu?

Chcete namítnout, že tak krajní závěr není možný? Ve vypjatých emocích je všechno možné. Čím silnější jsou v člověku emoce, tím slabší je v člověku rozum. A tak je schopen spáchat i něco velmi nerozumného. Kdo četl mou knihu Sami, ví, že k tomuto iracionálnímu závěru jsem jednoho dne dospěl i já. Jen jsem to nestihl uskutečnit. Kdo a jak mi pomohl, píšu v knize.

Tím snazší pro mě bylo pomoci -náctiletému klukovi, který se ošklivě pohádal s rodiči. Jeho maminka mi nyní napsala: “Petře, mám slzy v očích z toho, co jste pro našeho syna udělal. Když utekl z domova, říkali jsme si s manželem, že se určitě vrátí. Že jsme to s jeho kritikou sice přehnali, ale že čas – jak zpívá pan Zmožek – otupí i ostrý břit. Ale on se nevracel. Měli jsme už strašný strach, až jste se k našemu překvapení ozval Vy. Vůbec jsme netušili, že si to náš syn vyložil tak špatně a že přemýšlí o tak radikálním řešení. Děkujeme za pomoc – pracujeme na lepší komunikaci, a to i mezi námi s manželem; kéž by se to už nikdy nestalo.” Podotýkám, že tento vzkaz paní Anety nepublikuji kvůli komplimentům, ale kvůli něčemu jinému, speciálnímu, co lidé často přehlížejí a co je může probudit.

Opravdu rodič ZNÁ své dítě?

Každého by na Anetině psaní mělo zarazit to pocitové “očekávali jsme”, “domnívali jsme se”, “počítali jsme s tím, že”. O čem to vypovídá? O překladu, že rodič musí znát své dítě. Jenže pravda je opačná: Žádný rodič ve skutečnosti nezná do detailu své dítě. V mezních situacích nedokáže odhadnout, co dítě udělá. A není to jeho chyba či neschopnost. Rodič a dítě jsou totiž – přes určité genetické spojitosti – ve výsledku odlišné osoby a osobnosti. To za prvé. A za druhé: My lidé máme dva zvláštní sklony. Jednak očekávat, že druzí přemýšlejí tak, jak přemýšlíme my sami, a jednak očekávat, že i druzí nás nazpět mají přečtené, to znamená: že vědí, co uděláme, jen co nás to napadne.

Hra dojmů

Z toho plyne, že když se společně pohádáme, obvykle začneme očekávat, že druhému dojde to, co jsme svými argumenty chtěli říct, že se nám tudíž přijde omluvit (protože právě tak bychom si to přáli), a současně dovodíme, že my se jemu neomluvíme, protože to určitě očekává on, respektive to si určitě přeje on (a právě to by znamenalo naši vztahovou porážku).

Ano, začne taková hra. Vzájemná hra bez jakékoli komunikace. Dám Vám jeden příměr. Podívejte se, prosím, na mobilní telefon. Představte si, že by s ním nebylo možné komunikovat. Tedy že by nefungoval jeho mikrofon, jeho reproduktor, jeho kamera, kterou by bylo možné použít na FaceTime nebo Skype, nefungoval by ani internet. Všechny komunikační nástroje bychom na svém mobilu museli oželet. Povězte, k čemu by takový telefon byl tedy dobrý? Ano, jenom na hraní her. Přesněji jako člověk, který přestane konstruktivně komunikovat.

A právě tu strategickou hru nejlépe poznáme podle dojmů “očekávám, že ten druhý udělá tohle”, “domnívám se, že ten druhý ustoupí”, “počítám s tím, že se zítra usmíříme”. To všechno může zcela míjet realitu. Fatálně míjet!

Problém zvaný očekávání

Když jsem psal knihu do osamělých, izolovaných chvil, nazvanou Sami, snažil jsem se obecně čtenáře soustředit do sebe sama. A to i proto, abychom si přestali myslet, že snad známe druhého člověka, nebo že on zná nás. To nás totiž vede k základní vztahové chybě – vytváření si očekávání.

Očekávání vždy vychází z nás a říká: Já Tě už dokonale znám a vím, co uděláš. Jenže ve skutečnosti my to nevíme. Často nevíme ani to, co očekávat od sebe, natož od druhých. Proto, prosím, pokud možno se žádným člověkem nespojujme žádná očekávání. A už vůbec ne očekávání, že se omluví. Že se vrátí. Ano, může se to stát – ale my to nemáme ve své moci.

Stejně pravděpodobně se může stát, že se ten člověk neomluví, nevrátí, naopak se fatálně zasekne, naši kritiku nepochopí nebo si ji naopak vezme k srdci natolik, že si něco zlého udělá. Jako právě tento kluk.

Jakkoli nechci rozebírat podrobnosti, prozradím jen tolik, že mi zničehonic napsal zprávu – nazval ji “dopis na rozloučenou”. Ale mě nezajímá, co lidé napíšou; zajímá mě, co nenapíšou – co ukryjí mezi řádky. Tak to bylo i tentokrát. Ten kluk chtěl, aby jeho psaní vypadalo jako dopis na rozloučenou, ale současně si přál, a jsme opět u těch taktik a očekávání, že já pochopím jeho zdůrazněnou větu “Nevolejte mi, nechci s Vámi mluvit” jako “Volejte, prosím, co nejdříve, potřebuji s Vámi mluvit”.

Já jsem to udělal. Zavolal jsem mu. Ale jenom proto, že jsem jeho rozpoložení zažil sám: Že jsem si ve dvaceti letech stoupl za zábradlí železničního mostu a naznačoval všem, že “skočím, ať ke mně nikdo nechodí”. Ale – a v tom byla také ta moje hra a strategie – nenaznačoval jsem to proto, abych skutečně skočil a aby ke mně skutečně nikdo nechodil, nýbrž naopak aby ke mně co nejrychleji někdo přišel, aby se bál, že skutečně skočím. A já se teď zeptám: Chápete tyhle hry?

Já sice ano, ale nemám je rád. Jsou někdy příliš složité. A druhý je nemusí pochopit. Jako například dítě, které ve vypjatých emocích slyší od svých naštvaných rodičů “Ty zmetku, kéž bys už nežil. Vypadni z bytu a kéž Tě venku přejede auto”. Nemusí to pochopit jako “Miláčku, my Tě ve skutečnosti máme rádi, bojíme se o Tebe, naopak Tě nesmí přejet žádné auto…” Právě to chtěli vyjádřit svým naštváním pro neopatrnost, které se kluk dopustil.

Tři doporučení

Moje kniha Sami je plná mentálních prostředků pro zchlazení horkých emocí. Protože ji však mnozí nemají (“očekávají”, že každou krizi zvládnou bez emocí), vydám tu alespoň tři prostá shrnující doporučení:

  1. Nemyslete si, že ten druhý vždycky Vaše slova pochopí tak, jak jste je zamýšleli. Nikdy nevíte, jak si je v emocích v hlavě obrátí, co mu z celé věty zůstane v paměti a k jakému činu ho to postrčí.
  2. Nikdy nevíte, jak Vám na Vaše slova bude chtít odpovědět. Jakou definitivní tečkou Vás bude chtít porazit. Někoho může napadnout pomstít se Vám i svou smrtí. Tak, abyste “navždy litovali”…
  3. Tohle doporučení zobecním nejen pro hádky: Mějte na paměti, že kdykoli s někým mluvíte, nebo se s někým loučíte, může to být naposledy. Každé slovo může být to poslední, ať už ho řeknete, anebo neřeknete, ačkoli jste chtěli, ale nestačili.

Já takhle přistupuji ke každému rozhovoru. Jako by byl poslední. Protože jednou nějaký náš rozhovor určitě poslední bude… A slovo není vzduch. Nerozplyne se. Co člověku řeknete, to už vždy zůstane. V jeho paměti, ve Vaší paměti. A já, pokud budu hovořit o svém přístupu, chci mít čisté svědomí. Proto nepoužívám zlá slova, polykám je. Jak řekl Gándhí: Pokud Tvoje slova nejsou lepší než mlčení, tak mlč. A pokud Tvoje slova jsou lepší než mlčení, tak mluv. Ostatně, o to jsem poprosil i toho kluka, když jsme si zavolali. Aby mluvil. A on byl jako uragán.

V pár minutách se mi vypovídal ze všeho, co ho trápilo, co ho tížilo. Jako by ze sebe vyvalil obří balvan. Jenže od toho v jeho životě nejsem já, od toho mají být mimo jiné rodiče. Oni tady především mají být pro sdílení svého dítěte. Sdílení znamená, že pokud blízkého člověka tíží balvan, já mu ho pomohu nést. Ne že ho tím balvanem ještě zavalím.

Vím, že to v emocích a hádce není snadné, ale kdykoli někomu přesto pomůžete s jeho balvanem, tak mu ulevíte. Kus jeho tíže odeberete, ale Vás současně to posílí – posílí Váš už to uvědomění, že tomu druhému se jeho balvan nese už mnohem snáz. Když jsou na to dva, nebo dokonce tři, jestliže ruku k dílu přiloží i druhý rodič.

Samozřejmě chápu, že emoce dokážou i naprosto zamlžit rozum a člověk je pak schopen skutečně “nejplamennějšího proslovu svého života”, kterého ovšem už za minutu může litovat. Třeba jakmile mu dojde, že oknem slyší jekot brzd a náraz. A že jeho dítě už není mezi živými. Tohle žádný rodič, věřím, nechce. Ani já to nechci. Ani to dítě to obvykle nechce.

Tak Vám položím řečnickou otázku na závěr: K čemu jsou tedy ve Vaší hádce DOBRÁ jakákoli ZLÁ slova?

Jak Vám mohu pomoci

  1. Cítíte se osamělí, izolovaní a život pro Vás přestává mít hodnotu? Dejte šanci knize Sami. A podle povahy Vašeho zranění volte případně i další knihy s ohledem na témata, kterým jsou vyhrazené. Nezůstávejte bez pomoci. Všechny mé knihy jsou k dispozici zde.
  2. Jste terčem ubližující manipulace jiných lidí? Naučte se s tím pracovat. Jak čelit manipulaci najdete zde.
  3. Další stovky mých odpovědí na konkrétní otázky přinášejí souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
Top
Shopping Cart