Den, kdy jsem svůj život zbavil stresu

Trápíte se? Stresujete? Víte, že si škodíte, ale pořád si ještě v plné míře neuvědomujete JAK MOC?

Když jsem tvořil FC Kurz Jak čelit manipulaci, pochopitelně jsem jednu část věnoval práci. Oblasti, ve které si často říkáme “Musím”. Například: “Nechce se mi, ale musím.” Manipulátor, který způsobuje naše neštěstí, tedy vůbec nemusí sídlit mimo nás. Může být přímo v nás. Nemusí to být jen náročný šéf, který uvažuje strategií: “On ví, že musí. Ať mu dám laťku jakkoli vysoko, on ví, že jinak ho vyhodím a přijde o obživu.” Ne, tou bytostí, neustále zvyšující nároky na Vás, můžete být Vy sami. A já Vám chci ukázat, jak to může skončit.

Oproti muži, jehož příběh Vám budu vyprávět, máte jednu úžasnou výhodu. Vy ještě TU JEHO CHYBU můžete NEUDĚLAT. Vy se ještě můžete vyhnout dnu, na které on zničehonic padl. Věřte mi, že byl stejně překvapen, jako byste byli překvapeni Vy. I proto velkou část FC Kurzu Jak čelit manipulaci věnuji kompenzační práci s vlastním zdravím. Protože druhé nemáte.

Tunel

Toho dne stál lékař nad jeho zcela nehybným tělem, ovázaným hadičkami, a s hlubokou soustrastí v hlase sděloval jeho rodině, že naděje na Martinovo přežití klesla na jedno procento.

Ve stejný moment MARTIN DITMAR, ačkoli fyzicky ležel na jednotce intenzivní péče, mentálně cestoval. Jasně vnímal, jak prochází hlubokým a dlouhým temným tunelem.

Kóma. Do něj ho dostal akumulovaný (dlouhodobě hromaděný a neuvolňovaný) stres. Vyčerpaný úspěšný manažer už s 99% pravděpodobností neměl oslavit ani pětačtyřicetiny.

Možná Vás to slovo překvapí, ale Martin je dnes za tuto strašnou zkušenost VDĚČNÝ. Naprosto změnila jeho postoj k životu. Martin už nevyměňuje své zdraví za peníze, protože pochopil, že je to fatálně nevýhodný kšeft – obráceně totiž směna nefunguje. Zpátky za peníze už zdraví nezískáte. A tak se naučil vážit, zda opravdu může věnovat VŠECHNO ZDRAVÍ práci.

Stres, který se stal normálním

„Dvacet let jsem neodpočíval,“ konstatuje, a přitom sám nad sebou nechápavě kroutí hlavou, jak to mohl dopustit. Načež se snaží sám sobě porozumět. „Nejprve jsem odpočívat nechtěl – jako mladý jsem stres vnímal jako samozřejmou výzvu na cestě k úspěchu, kterou mám nějak překonat, potlačit, hlavně jí nepodléhat. Nenapadlo mě přemýšlet, že bych stres odboural, vyvážil něčím příjemným. Přijal jsem ho jako součást každého dne a postupně jsem si na něj zvykl natolik, že jsem už ani nevnímal, že ho mám. Stal se ‘normálním‘. Nevěděl jsem, že právě v tom je stres nejzákeřnější: Uděláte si z něj každodenního kamaráda. Ale on kamarád není.“

Martin oněch dvacet let pracoval ve food retailu, maloobchodu s potravinami. Protože pracoval víc než jiní, rychle stoupal kariérou a záhy seděl v boardech velkých společností. Věděly, že je na něj spolehnutí – že mu mohou svěřit jakoukoli výzvu a on ji zvládne. A tak, když se německá skupina Lidl & Schwarz rozhodla vstoupit na náš trh, byl to právě Martin, kdo dostal úkol otevřít prvních 50 + 50 prodejen (Česko + Slovensko), a to včetně výstavby, vybavení, náboru a řízení řádově tisícovek zaměstnanců, za jejichž pracovní výsledky posléze i odpovídal.

Na vizitce to v jeho věku vypadalo působivě: Generální ředitel a předseda představenstva Spar. Viceprezident pro obchod Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Jednatel Billa. Partner REWE v Rusku, Pobaltí (Litva, Lotyšsko), na Ukrajině. Martin však netušil, že mince zvaná Kariérní úspěch má DVĚ stránky, tedy i rubovou. A tu měl co nevidět poznat.

Vykoupení

Každý kariérní vzestup má na jedné straně vnitřní nastavení. „Musíte vědět, co chcete, mít jasný cíl, za kterým jdete. Vnitřní vize dává vůli a energii. Jste-li přesvědčeni o tom, čeho a proč chcete dosáhnout, posouváte se za tím.“ Jenže na druhé straně je vykoupení. „Musíte si uvědomit, že budou oběti. Vždycky jsou. I když si v opojení myslíte, že to jde hladce, nic není zadarmo. Někde se sčítá to, co jednou budete muset zaplatit.“ To Martin říká dnes. Tehdy o své ceně za úspěch nevěděl. Proto ho ani nenapadlo, že nějaká bude. Myslel si, že život může být jen sladký. A že jediný ústupek úspěchu spočívá v čase, který musí obětovat práci, vzdělávání, nervům, starostem. Jenže všechno důležité je uvnitř. Skutečným vykoupením byl každodenní, chronický stres, negativní energie, kterou Martin den za dnem přestával cítit (protože si na ni den za dnem více zvykal). Přitom se tato černota zlověstně ukládala v těle.

Martin říkal: “Pocitově jsem už stres nevnímal. A tak mě nenapadlo nějaký vůbec uvolňovat. Nevěděl jsem, že neuvolněný stres se ukládá. Tudíž jsem ho nemohl ani ztratit. Jen ve mně nabýval.” A Martin nebyl robot. Měl své meze. A ta jednoho dne praskla…

Kóma

Do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně byl převezen v takzvaném kómatu, jak se nazývá těžký stav bezvědomí, při kterém postižený nereaguje na oslovení ani uměle vyvolávané bolestivé podněty. Jako by Martina někdo vypnul.

Lékaři hledali místo, kde se negativní energie nahromadila. Objevili akutní zánět slinivky břišní. To bylo kritické. Tento zánět totiž může vést k multiorgánovému selhání a skončit smrtelně. Člověk okamžitě potřebuje přijmout velké množství tekutin a živin. Ale jak, když není schopen ničeho, nereaguje? Jde o minuty a štěstí – mít u sebe lékaře, který zajistí doplnění energie a výživy jinak – nitrožilně.

Násobný problém to je ve chvíli, kdy se k zánětu přidá infekce a to špatné se začne roznášet po celém organismu. Právě to se stalo Martinovi.

Tady jeho příběh mohl skončit. Nebylo mu ještě pětačtyřicet let.

Jenže neskončil…

Klinická smrt

Profesor Jiří Klein, primář chirurgického oddělení zlínské nemocnice, už ve své praxi zažil ledacos. V roce 2016 (například) jistému pacientovi vyňal z těla 27kilogramový nádor!

Příbuzným Martina Ditmara ovšem toho dne musel sdělit, že ani on – při vší své odbornosti – už neví, jak Martinovi bezvládnému tělu pomoci. „Je mi líto. Udělali jsme vše, co jsme věděli a uměli. Teď už je to jenom na něm,“ ukázal na nereagujícího Martina. Na úpěnlivý dotaz Martinovy rodiny, jaká je šance na přežití, dodal: „Jedno procento.“

Ještě dnes, když se ti dva potkají, kroutí lékař hlavou. „Záhada,“ říká, ačkoli se mu přes rty tlačí spíše jiné slovo: „Zázrak“. Copak ho ale LÉKAŘ může použít?

„Mám to stále před očima, jako by se to dělo teď,” vzpomíná Martin. “Oni mi říkali, že jsem byl v bezvědomí, ale ve skutečnosti jsem při nějaké formě vědomí byl. Viděl jsem hluboký a dlouhý černý tunel a v něm podivné fragmenty ze svého života. Jako bych procházel temnou ulicí a kolem mě, po stranách, se odvíjely reálné příběhy z mé minulosti. Různé vzpomínky, drásavé příběhy ve mně nepřetržitě vyvolávaly špatnou emoci – že jsem něco pokazil, nedokončil, nezačal. Nebyly to ale přímo výčitky. Ty energetické obrazy v tunelu jako by soupeřily, která z nich mě zatáhne zpátky do života, abych to napravil, dokončil, uskutečnil. A já – na to nezapomenu – jsem se všem vzpíral, protože cokoli spojené s návratem mi připadalo těžké, zatímco přítomnost a pokračovat v cestě za tímto odlehčujícím světlem byla tak magnetizující, příjemná, úlevná – bez jakéhokoli pozemského závaží.“

Jenže pak jediný obraz, který na něj zaútočil, všechno změnil. „Spatřil jsem Londýn, ten jsem bezpečně poznal, a sám sebe při přebírání jakéhosi ocenění. Nevěděl jsem, za co, o co jde, jen jsem rozpoznával, že je OSMÉHO LISTOPADU.“

A on se rozhodl vrátit. K úžasu všech Martin, ten s muž s 1% nadějí, na lůžku jednotky intenzivní péče znenadání procitl.

Nový život

Musel to být blud, mámení, vysvětlovali mu ohromení lékaři, když jim příběh vyprávěl. Vždyť je TEPRVE ŘÍJEN!

Martin je však šokoval podruhé. Místo léků, vody, jídla chtěl od lékařů jen telefon. Dejte mi ho, hned! Volal rodičům.

Ti koktali překvapením, kdo jim volá. Snažili se zajímat o Martinův zdravotní stav, ale jeho slova byla úplně jiná: „Rozhlédněte se, prosím, po bytě. Musí tam být nějaká doručená obálka, v ní pozvánka. Osmého listopadu je přece za pár dní!“ Rodiče “bláznovi” vyhověli, hledali, ale pak ho zklamali. Žádný takový dopis v poště neměl. Takže skutečně blud?

Jistěže ne. V knize Cítit rozumem, myslet srdcem vysvětluji lidskou karmu. Co v konkrétních případech říká. Jaká její znamení nám pomáhají zjistit, co děláme špatně a co máme změnit. Martin to věděl naprosto jasně:

  1. Sotva se zmátořil a postavil na nohy, jeho první kroky směřovaly do zaměstnání.
  2. Dal výpověď. Rozhodl se přestat řídit emocí, která mu napovídala jen bohatší, zářivější a vrcholovější kariéru. Už věděl, kam ho dovedla.
  3. Začal směřovat za jinou emocí – tam, kde už necítil žádnou úzkost a vnímal jen radost.

Na to rozhodnutí si vzal trochu volna. Jeho finální volba se zdála šílená. Ale čas ukázal, jak byla správná – a jak právě to po něm život chtěl…

„Pocházím z Olomouce. Vždy mi připadalo, že tam je málo přírody. Čím víc jsem působil ve městech, tím víc mi příroda scházela. Tak jsem to tady, ještě když jsem byl zaměstnán, před třinácti lety, koupil, pro sebe na bydlení,“ říká na terase vilky s krásným výhledem do krajiny Hostýnských vrchů. Problém vězel v tom, že tehdy, před třinácti lety, hodně cestoval a dům zůstával prázdný. „Tehdy mě napadalo, že koupit ho nebyl dobrý nápad, že ho nepotřebuji, že bych se ho měl zbavit.“ Ale život mu zvláštním způsobem nedovolil. Než Martin stihl vilku prodat, vyslali ho na služební cestu do Jižní Afriky. „Byl to děsně dlouhý let. Tak jsem si řekl, že po vyřízení pracovních věcí v zemi, když už tam jsem, alespoň chvíli zůstanu a pocestuji. Díky tomu jsem spatřil jiný život a jiné bydlení. Lodge, chalety, rodinné domky přestavěné na uvolňující butikové hotýlky. Při zpátečním letu do Evropy jsem přemítal, jak by bylo krásné právě vilku ve Fryštáku u Zlína takhle předělat.“ Rozumějte: Mít Afriku doma. Znělo to jako TOUHA. Ve skutečnosti se v jeho těle zformovala POTŘEBA.

A ta se znásobila, když procitl z kómatu. Všechno se v jeho mysli propojilo:

  • Tělo žádalo odchod z korporace, změnu.
  • Tělo chtělo Afriku doma, změnu.

Pamatuje si, jak se ještě v nemocniční posteli rozesmál. Pochopil, jak mu život napovídá. Jak byl vůči němu slepý a hluchý.

A tak se hned pustil do díla. Jen co podal výpověď v korporaci, začal budovat.

Jen moje?

Když se konečně ve své zrekonstruované vile, upravené v autentickém africkém stylu, poprvé usadil, první myšlenka byla: Vytvořil jsem svůj sen. Budu jej sdílet s přáteli, které pozvu na návštěvu. Ale první pozvaní přátelé se divili: „Martine, není škoda se o to nepodělit se širší veřejností?“ A právě tak vznikají butikové hotely. Vytvoříte si vlastní sen, ale když ho ukážete druhým, zjistíte, že to mohl být i jejich sen – že mají energii jako Vy, že Vy k nim máte blízko, že přijíždějí jako hosté, ale odjíždějí jako přátelé. Že se vracejí, kdykoli mohou, jako domů.

Martin tak vyvěsil na hotýlek štít Villa Memories. Vila vzpomínek. Úspěch měl okamžitě. „Jeden z hostů mi řekli, že u mě nestrávil jen víkend, ale že si prožitek nosí od té doby s sebou – že jeho splněný sen proměnil ve vzpomínku, která ho už neopouští. Začal jsem být doporučován a navštěvovaly mě celé rodiny. Víte, lidé v moderním světě paradoxně nejsou zvyklí čas trávit spolu. Sice jsou pod jednou střechou, ale každý uzavřený ve svém pseudosvětě na mobilu, počítači nebo televizi. Ale u mě se všechno mění.“

Rodiny spolu hrají hry. Malé děti vodí Martin do přírody, kde společně s jeho přáteli – rybáři, včelaři nebo lesníky – poznávají živou flóru i faunu. Zažívají koupání v lomu, učí se golf nebo historii, v nedaleké Olomouci po boku průvodce chodí ve stopách Marie Terezie nebo malého Wolfganga Amadea Mozarta, ve Zlíně si prohlížejí kancelář Tomáše Bati. Jejich rodiče pak Martin učí zdravotní rovnováze, o které vzhledem k osobní zkušenosti s klinickou smrtí ví prakticky všechno. „Zavedl jsem detoxikační programy pro lidi s alergiemi, kožními problémy i pro těhotné nebo ženy čistící se před početím. Chceme, aby si odtud lidé odnesli něco, co se od té chvíle stane už navždy součástí jejich lepšího života.“

Osmý listopad

Když pak měl následujícího osmnáctého září narozeniny, uvědomil si, že právě uběhl jeden rok od oné klinické smrti. Na ten den proto sezval rodinu a přátelé a na terase vily žertoval, že jde vlastně o dvoje narozeniny současně – jednak o šestačtyřicáté, a jednak o první poté, co se „znovu narodil“.

Než však dokončil proslov k přípitku, vyrušil všechny Martinův mobil. Pohlédl na displej a v jeho očích se zračil údiv. Telefon hlásil číslo s mezinárodní předvolbou Velké Británie.

Ještě větší úžas na jeho tváři viděli hosté poté, co se Martinovi ve sluchátku představil pověřenec Buckinghamského paláce. Šokovaného hoteliéra informoval, že jeho vilku před časem navštívili mystery hosté, anonymní inspektoři, odpovědní za udílení ocenění Boutique Hotel Awards. Martin honem šátral v paměti, který z oněch cizinců to mohl být. „Všichni sem létají jako domů. Jedni tu mají rozpitou láhev koňaku. Druzí rozečtené knihy. Pokaždé říkají: Martine, nechám si to tady, příště to dopijeme nebo dočteme…“

„Na inspektory,“ vysvětloval zmocněnec, „zapůsobil Váš koncept. Zažili s vámi výlet na kolech, plavbu loďkou, do které jste jim připravil jídelní koš a v zátoce Baťova kanálu jim uspořádal piknik. Byli nadšeni Vaším srdcem, servisem i prostředím. Vrátili se nabití energií a šťastní,“ slyšel Martin v mobilu, rozechvělém v jeho dlani. „Zkrátka,“ dodal zmocněnec, „za šest týdnů Vás očekáváme v londýnské Merchant Taylors‘ Hall, kde proběhne vyhlášení nejlepších rodinných butikových hotelů na světě. Vaše Villa Memories je mezi třemi stovkami nominovaných.“

Šest týdnů nato z pódia vyvolali jeho jméno. Martin Ditmar byl mezi čtyřmi nejlepšími. Výš než jeho vilka se umístily pouze luxusní hotely v Kostarice, Thajsku a na Bali. Muž, který vinou pracovního stresu málem přišel o život, téměř do roka a do dne přebíral plaketu pro Nejlepší rodinný butikový hotel v Evropě.

Bylo onoho osmého listopadu.

Veškerou svou tvorbu zaměřuji na to, aby si lidé spoluvytvářeli dobrou karmu. Aby pochopili, co se jim život snaží říct a jak mohou aktivně zlepšit svůj osud. Martin je mým čtenářem.

Než mě poznal, dvacet let se domníval, že jeho život patří práci a věčnému stresu. Nevěřil, že může existovat jiný život. Mýlil se – to se stane. Důležité je, že dnes má přesně opačné vnitřní nastavení a přesně opačnou oběť. Dříve obětoval zdraví práci, dnes obětuje materiální bohatství svému štěstí. Paradoxně poznal, že když se dá vést srdcem, přinese mu to ve výsledku větší bohatství (někdy dokonce i to materiální).

„Provedl jsem velkou vnitřní inventuru a ponechal si v životě jen to, co mě pozitivně nabíjí. Dál jsem sice poradcem v oblasti mezinárodního obchodu, zabývám se i mezigeneračním předáváním rodinných firem a podobně, ale už zásadně myslím na své zdraví, spokojený životní styl a neustálou průběžnou detoxikaci organismu, který je beztak denně zanášen řadou toxických zpráv. To ale neznamená, že člověk nemůže být šťastný.“

Jen se podívejte na jeho fotografii. Takhle se usmívá. Ano, protože má dobrou energii a optimismus. Jeho život přestal být o stresu. Začal být o rovnováze a klidu. A o zamyšlení nad otázkou: Quo Vadis? Kam vlastně kráčíš, člověče? Skutečně jdeš cestou, která Ti dává pocit naplnění? Nekráčíš naopak cestou, která Tě vyprazdňuje a činí nešťastným?

Jak Vám mohu pomoci

  1. Knihu o změně vlastní karmy, Cítit rozumem, myslet srdcem, najdete zde.
  2. Máte sami problém s vyhořením, úzkostmi, depresemi, a to třeba i vinou cizí/vlastní manipulaci k něčemu, co Vás trápí? Využijte mé FC Kurzy Jak nevyhořet, Cestou vnitřní síly a Jak čelit manipulaci. Všechny najdete zde.
  3. Chcete řešit vleklý problém? Využijte i klubové prostředí. Můžete pak být součástí uzavřené skupiny (sdílet, i anonymně, své trápení).
Top
Shopping Cart