Ten příběh možná znáte…

Když Bůh stvořil člověka, řekl: „Potřebuji před ním ukrýt něco důležitého, dokud nebude připraven tomu porozumět.“

Nebeský anděl zvolal: „Dej to mně, odnesu to na Měsíc.“

Bůh se ohradil: „Ne. Záhy tam člověk vyletí, najde to.“

Přihlásil se mořský anděl: „Položím to na dno oceánů.“

Bůh opět nesouhlasil: „I tam člověk záhy pronikne – do hlubin moří i samotné planety. Našel by to dříve, než je správné.“

Dlouhé mlčení. Načež se ozve zemský anděl: „Tak to dej do nitra člověka.“

Bůh se zaradoval: „To je ono! Jen tam to najde, až bude opravdu připraven.“

„A co tam vlastně ukryješ?“ byli zvědaví andělé.

Bůh odvětil: „Poznání, že je strůjcem své vlastní reality.“

Vytvářet svůj život

Když jsem psal FC Kurz Cestou vnitřní síly, učebnici sebeposilování ve slabých chvílích, přál jsem si, aby si lidé uvědomili, že co se děje v jejich životě, je NEUTRÁLNÍ. Není to ani pozitivní, ani negativní. To ONI ROZHODUJÍ o tom, jaké zabarvení události přisoudí. I prohra, kterou překonáte, Vás může posílit. I chyba, z níž se ponaučíte, Vás může zlepšit. I samota, kterou procházíte, Vám může přinést štěstí, radost a naplnění.

Poslední větě možná nevěříte. Ze samoty máte úzkostný pocit. Bojíte se osamět. Připadáme si pak neúplní, neužiteční, nechtění. A není se Vám co divit. Ten předsudek odpovídá historii člověka. Už našim prapředkům se sevřel žaludek, když měli být vyhnáni od „kruhu ohně“. Oheň byl symbolem ochrany proti divé zvěři. V kruhu ohně seděla společnost. Jeden při druhém. Být vystrčen znamenalo „být nežádoucí“, „být nedostateční“, „být v ohrožení“. Z tepla do chladu. Do náruče nevyhnutelné smrti uprostřed divočiny.

Člověk není největší, nejsilnější ani nejrychlejší tvor. Přežívá díky komunikaci, organizaci, spolupráci. Sám si uvědomuje své rezervy, slabiny, nedostatky. Přitom na většinu svých rozhodnutí je ve výsledku sám. Je nezpochybnitelné, že cesta, po které jde člověk sám, je nejnáročnější. Je sám na pochybnosti, které ho provázejí, na chyby, kterých se dopustí, i na výčitky či lítosti, proč dané kroky neprovedl jinak. Je sám na strach, na bolest, na ztráty. Ano, ta cesta je nejtěžší, ale současně nejdůležitější, protože se při ní nejvíce formuje osobnost a charakter člověka.

V FC Kurzu Cestou vnitřní síly zmiňuji, že naučit se být sám se sebou rád, je základní předpoklad pro spokojené a zdravé vztahy. Kdo má sám sebe dostatečně rád, nezůstává totiž ve vztazích, které ho nutí nemít sebe rád. Kdo má sám sebe dostatečně rád, se raději vrátí do samoty, než aby trpěl vedle někoho, kdo si ho neváží, kdo ho oslabuje či kdo ho ničí. Naučit se mít sám sebe rád znamená vědět, že se na sebe mohu spolehnout, že se za sebe dokážu postavit, že jsem sám sobě přítelem, možná tím nejlepším, jakého mám.

Pochopit, jak mít sám sebe rád, znamená dozvědět se, že zdrojem lásky, podpory, motivace pro sebe můžeme být i sami.

V uzavřené skupině se opakovaně ptáte na překonání strachu ze samoty. Na zvýšení sebevědomí. Na oprášení sebelásky. Na upevnění sebehodnoty. Na to, jak být sám sebou, jak žít podle sebe, jak mít sami sebe rádi, a to i ve chvílích, kdy to není snadné – kdy selžeme, kdy sebe zklameme, kdy je mnohem lehčí sebou pohrdnout, sebe srazit, sebe poškodit.

Protože celý FC Kurz Cestou vnitřní síly zaměřuji na přeorientování se z vnějších zdrojů všeho dobrého, které možná vyhasly, na zdroj vnitřní, popíšu Vám nyní, v čem spočívají výhody samoty. Ty, které nevidíte, jste-li v negativním rozpoložení. Uvědomte si však, že samota je neutrální a stejně jako negativně na ni můžete nahlížet i pozitivně. Stačí se jen podívat na ni z opačného úhlu pohledu. Jak? Co Vás o samotě může začít těšit? Kde jsou ty zdroje dobré energie, zůstali-li jste na momentální život sami?

Pojďme si to v dalším z mých klubových článků probrat bod za bodem: