8 věcí, které přestaň očekávat od druhých

Připadáte si někdy jako nejzbytečnější člověk na světě?

Očekáváte něco od druhých tak automaticky, že Vás pak zklame, když to neudělají?

Nahlížíte na druhé svým vlastním rozumem, takže Vám připadá normální to, co pro ně ale vůbec normální není?

Jak píšu ve své velmi nepříjemné knize L.E.Ž., očekávání je zločin, kterého se dopouštíme na druhých, a následné zklamání je pak zasloužený trest, který pak provádíme na sobě. Očekávání je totiž problematické v tom, že vychází z nás – z toho, co je pro nás normální. Ale druzí stejnou normu mít nemusejí. Druzí mají jiné srdce než my. Druzí nejsou my.

A to je příčina mnohých ZBYTEČNÝCH zklamání: Myslet si, že pro nás druzí udělají to, co bychom na jejich místě automaticky udělali my.

Dovolíte dva osobní příběhy?

Příběh Starého motýla

V pondělí do prodejny mobilního operátora, kde jsem vyřizoval nějaký svůj problém, vstoupil velmi starý muž. “Mám rozbitý telefon, nepřijímá SMS zprávy,” hlásil. Prodavač přístroj vyzkoušel a zakroutil hlavou. “Pane, jak jste přišel na to, že je rozbitý?” Starý muž svěsil hlavu. “Od Nového roku mi od dětí ani od vnoučat nepřišla jediná zpráva.” Prodavač mu ten telefon s omluvou vrátil. “Nezlobte se, pane, telefon je v pořádku…”

Příběh Mladého motýla

Ten starý muž odcházel zlomeně – s pocitem nejzbytečnějšího člověka na světě. Já jsem přešel do vedlejší kavárny, kde seděl další nejzbytečnější člověk na světě. Jak mi řekl, v jediném týdnu se mu zhroutil pracovní i partnerský vztah. “V obou případech jsem věřil lidem, kteří mě poté zklamali. Kterým jsem nestál ani za to základní – upřímnost.” Načež z toho vyvodil iracionální závěr: “Asi pro lidi nemám žádnou hodnotu, když si mě neváží.”

Proto mluvím o motýlech. Jak totiž píšu v knize L.E.Ž., motýl nevidí svá křídla. Tudíž si neuvědomuje, jak krásný je.

Při své práci potkávám mnoho “lidských motýlů”, přesvědčených, že nejsou důležití, hodnotní, zajímaví. Není to však tím, že by tyto rysy neměli, nýbrž proto, že se obklopují lidmi, kteří jejich krásu nevidí nebo vidět nechtějí. Proto už v první kapitole knihy L.E.Ž. žádám: Připomínejte si, že Vaše hodnota nikdy neklesá s něčí neschopností ji vidět!

Tři úkoly pro lidské motýly

Knihu L.E.Ž. jsem psal i proto, že už nechci dovolovat, aby hodnotní lidé nesmyslně ponižovali svou vlastní hodnotu. Mladého motýla z kavárny jsem ihned zatížil třemi úkoly, které ho z jeho chmur pochopitelně dostaly. Dostal 24 hodin na to, aby:

  1. Přemýšlel, jak vytrénovat svou mysl tak, aby dokázala vidět DOBRO v KAŽDÉ situaci.
  2. Přečetl dopis Charlieho Chaplina jeho dceři Geraldině.
  3. Porozuměl osmi věcem, které nikdy nesmíme očekávat od druhých.

Na 24 hodin dost práce, pomyslíte si. Ale POZITIVNÍ práce. Vezmu to postupně:

1. Nejsnazší úkol. Dostal k přečtení Cestou vnitřní síly. Těch sto stran to obsahuje.

2. Charlie Chaplin byl nejen komik, ale i citlivý, křehký a velmi vážný člověk. Dceři Geraldine napsal krásný dopis, kterým pohladil její duši po jejím prvním rozchodu v životě. Ve stručnosti: Apeloval na to, ať nikdy nelituje odchodu lidí, které více zajímá její tělo než duše. Mladému motýlovi jsem podtrhl zejména pasáž: “Kdo nemiluje Tvou duši, dříve nebo později vyhledá jiné tělo, bez ohledu na to, jak milující, upřímnou, spolehlivou a vůbec dobrou jsi. Tvé obnažené tělo musí patřit jedině tomu, kdo přijme Tvou obnaženou duši.”

Chaplinův vzkaz zněl: “Vždycky je snazší zaplnit prázdné místo po svém boku, kde předtím býval někdo jiný, než zaplnit prázdné místo v sobě, kde jsi předtím bývala Ty.” Jinak řečeno: Přestane-li přicházet láska zvenčí, nesmí být ohrožena vnitřní láska člověka. Nesmí si sám sebe přestat vážit jen proto, že si ho přestal vážit někdo jiný. Naopak, začne-li scházet vnější objetí, musí přijít to vnější – v té chvíli je nejvíce potřeba.

3. S tím souvisel i poslední úkol. Uvědomit si, s čím se smířit u druhých lidí. Jakých osm planých očekávání už navždy vypustit. To jsem Mladému motýlovi vysvětlil obsáhleji:

1. Přestaň očekávat, že Tě druzí naplní láskou, jestliže ji nedokážeš dávat sobě

Ve své knize L.E.Ž. přirovnávám lásku k elektřině. Aby totiž mohla mezi dvěma jedinci obíhat, musí se uzavřít kruh, elektrický obvod. Pokud lásku dáváme a nám se nevrací, pak je zjevné, že obvod někde není uzavřen. Možná rozpojení nastalo u druhého. Možná se on spojil s někým jiným a do něj pouští proud. Možná je ale chyba v nás. Že jsme zapomněli na lásku pro sebe.

Lidé s dobrým srdcem často zapomínají na sebe. Vědí, že ve správném vztahu se dáváním nechudne. Že dají a dostanou. Jenže v nesprávném vztahu dáváním ztrácíme. Čím více dáváme, tím větší je náš emoční deficit a tím větší emoční potřebu potom máme.

A proto někdy v plané naději vedle takových nevracečů paradoxně zůstáváme. Čekáme, když už nám lásku vrátí. Nechápeme, že tímto přístupem lásku zvenčí neobdržíme. Proč?

2. Přestaň očekávat, že s Tebou druzí budou vždy zacházet tak jako Ty s nimi

Toto je hlavní problém očekávání: Věříme, že lidé se k nám budou chovat tak, jak se chováme my k nim. Ale to je chiméra.

Lidé se k nám nechovají podle toho, jak se my chováme k nim – podle toho, jací jsme my. Lidé se k nám naopak chovají podle toho, jací jsou oni sami. Je iluze očekávat, že se druzí zachovají stejně, jak by bylo normální zachovat se na jejich místě pro nás. Oni jsou jiní než my. Každý člověk je solitér.

Někteří lidé si uvědomí, že se k nám měli chovat lépe, ale často až poté, když o nás přijdou. Naše dobré srdce jim bude chybět. Budou jej chtít zpátky. Tehdy možná vyzrají. Avšak možná ani tehdy ne. My to neovlivníme. Je to jejich vnitřní boj. Jejich vlastní problém. A jejich osobní karma. Proč?

3. Přestaň očekávat, že se druzí změní jen kvůli Tobě

Nikdo na světě se nedokáže změnit jen kvůli druhému člověku. Nikoho na světě není možné změnit zvenčí. Každý se mění, jen pokud se sám změnit chce. Každý se mění zevnitř.

Ano, možná pro jeho změnu bude impulzem (hrozící) odchod druhého. Ale pořád je motor změny v něm. Změní se, když ON o nás nechce přijít. Nebo když ON nás chce zpátky. V každém případě: ON to udělá kvůli sobě, například aby nebyl bez nás.

V knize L.E.Ž. varuji: Aby se jakýkoli člověk změnil, musí předně CHTÍT. Aby chtěl, musí si uvědomit, že v jeho dosavadním jednání je problém nebo CHYBA. Že ne-změnou ZTRÁCÍ, a naopak že změna by mohla ZLEPŠIT jeho postavení, vztah, život.

Aby si toto ale uvědomil, musí si být OCHOTEN připustit CHYBU, kterou DĚLÁ. Nikdo z nás nezmění člověka, který ve svém jednání chybu ani problém nevidí. Proto změna člověka musí vždy začít u něj a vzejít z něj. Kdo si žádnou chybu nepřipustí, ten se nezmění.

4. Přestaň očekávat, že druzí udělají vždy správnou věc

Je pro Vás něco normální nebo správné? Děkuji za informaci. Ale představa o tom, co je správné či normální, může být pro každého jiné. Odlišujeme se totiž výchovou, myšlením, zkušenostmi, přesvědčeními, hodnotami i názory. Uvedu jednoduchý případ.

Myslíte, že je normální sníst psa? Pro některé Asiaty ano. Jsou snad nenormální? Z jejich pohledu jsme nenormální my, když takovou delikatesu odmítáme a raději jíme “špinavé vepře”. Z toho plyne: Každý si vážíme něčeho jiného. Například mou osobní hodnotu nemusejí respektovat někteří lidé. To je v pořádku. Proto se vědomě obklopuji těmi, kteří mi rozumějí, kteří mě podporují, respektive kterým rozumím já a které podporuji já.

Nezdržujme se s lidmi, kteří se nechtějí zdržovat s námi. Netrapme se pro ty, kteří se netrápí pro nás. Nedávejme lásku těm, kteří si jí jednoduše neváží. Nevnímejme je nutně jako špatné nebo hloupé lidi, ale zkrátka lidi odlišné. My je nepotřebujeme přesvědčovat (ať nejedí psy), rozumět jim. Ať jsou šťastní po svém. Ale také neberou nám naše štěstí.

5. Přestaň očekávat, že Tě druzí zvednou, kdykoli padneš

Že to uděláme my, ještě neznamená, že to samé udělají druzí. Dokonce i ti, které označujeme za přátele nebo rodinu, nemusejí mít potřebu nám pomoci, když se ocitneme v nouzi. Rodinu totiž nedělá krev, ale blízkost. Někdy i kamarádi mohou být bližší než vlastní příbuzní.

A ještě něco: Neočekávejme, že za nás druzí vyřeší naše problémy. Nebylo by to dobré. My si je dokážeme vyřešit sami. Ba je správné, abychom si je vyřešili sami. Alespoň zjistíme, že to dokážeme. Jen občas potřebujeme mít někoho blízkého po svém boku, kdo nám vlije naději, energii, nebo nám alespoň nepřitíží v našich úzkostech a obavách.

Neočekávejme, že tak učiní všichni. Jsou lidé, kteří nám v problémech pomohou, ano. Ale pak jsou ještě další tři skupiny: ti, kteří nás v problémech nechají, ti, kteří nás v problémech ještě přidusí, a ti, kteří nás do těch problémů dokonce sami přivedou. Přijměme to jako fakt. A naučme si z těchto čtyř skupin vybírat tu správnou, kterou nejvíce potřebujeme.

6. Přestaň očekávat, že druzí budou vždy souhlasit s každým Tvým slovem

Každý jsme jiný. Ani dvojčata nemají stejnou DNA. Odlišní jsou i naši rodiče. Tak to chtěla příroda. Ano, jsme nezaměnitelní a nenahraditelní. To je ta lepší stránka. Ta horší je, že co člověk, to odlišný názor. A proto není možné, aby s námi všichni souhlasili.

Příroda to myslela dobře: Alespoň nás mohou druzí doplňovat, obohacovat o svůj pohled. Hlavně se na ně nezlobme za to, že jsou jiní. Neochuzujme druhé o sebe a sebe o druhé. Nebojme se ve vztazích dohadování. Bojme se spíše chvil, když se druhý “hádat” přestane. Může to totiž znamenat, že už nevidí nic, pro co by stálo za to se “pohádat”, co by mělo smysl mezi námi čistit, vyjasňovat, postavit…

Třiďme jiné názory. Naslouchejme těm, které nám dávají smysl a můžeme se z nich něco nového naučit. Pamatujme: Jen nasloucháním se lze něco dozvědět, vlastním mluvením ne. Važme si oponentů a neobklopujme se jen adoranty a kývači. Ti nám jsou k ničemu. Říkat “Máš pořád pravdu” si můžeme i sami. Hledejme naopak odlišnost. Ta nám rozšíří obzory.

7. Přestaň očekávat, že druzí budou dokonalí

Je mi to velmi líto, ale dokonalého člověka nepotkáme. A to i tehdy, když si to on o sobě bude myslet. Smiřme se s tím, že protějšek dělá a bude dělat chyb. Dovolme mu být člověk. Netlačme na to, ať je robot. Tlak automaticky vytváří odpor. Proto také důraz na perfekcionismus vede k posedlostem, úzkostem, depresím, sebevraždám. Protože člověk dokonalý být nedokáže a je-li veden k tomu, aby v nedokonalosti nebyl spokojený, nebude šťastný do konce života.

Učme se v lidskosti vidět to krásné. Dokonalí lidé by byli nestravitelní. K čemu by pak potřebovali druhé, kdyby všechno zvládli sami?

8. Přestaň očekávat, že Tě druzí vždy pochopí a Ty je

Jak píšu v knize L.E.Ž.: Každý máme svou vlastní cestu životem a na té se učíme to své. Nikdo nejde tou naší. Nikdo tedy nemůže chápat naše pocity, sny, touhy, cíle, rozhodnutí. Důležité je, abychom je chápali my sami.

A stejně to platí o naší toleranci druhých. Nesuďme je, a už vůbec ne podle sebe, podle toho, co si myslíme, že by mohlo být dobré pro nás. Oni nejsou my. Mají jiné srdce. Ať nás dělá šťastnými jedno, ale jim nechme to druhé, mají-li na štěstí jiný náhled. Žijme a nechme žít. Maximálně se snažme porozumět. Kdo porozumí, nesoudí. Kdo soudí, neporozumí.

Je přirozené, že ne každému kroku jiných lidí porozumíme. I tak je můžeme respektovat a přijmout. Věřím, že se to naučí i Mladý motýl. Opustili ho lidé, kteří si ho nevážili. Budiž, to je přece dobře. Alespoň přestal svou energii zbytečně věnovat těm, kteří ji neoceňovali. A alespoň se v jeho životě uvolnil prostor pro správné lidi – ty, kteří si ho vážit budou. Jenže takové přitáhne jedině tehdy, když si začne vážit sám sebe. A nejen on. I Vy, pokud si někdy připadáte jako ti nejzbytečnější na světě. Prosím, fixujte: Sebeponižováním ještě nikdo svou hodnotu nezvýšil.

  1. Cítíte se někdy jako ti nejzbytečnější a nejpřehlíženější? Využijte Cestou vnitřní síly.
  2. Oslabila Vás něčí opakovaná lež, zrada, pomluva nebo jiná toxická zkušenost, kterou jste si nezasloužili? Pak je Vaší povinnou četbou kniha L.E.Ž.

Další knihy a kurzy autora tohoto článku Petra Casanovy najdete zde.

Top
Shopping Cart