Víte o tom, že člověk je jako loď? Nepotopí jej voda, která je kolem něj, ale voda, která pronikne do něj. Jinak řečeno: Ani všechny oceány světa nestáhnou loď na dno, dokud se voda nedostane dovnitř.
A o to nám dnes půjde.
Otravuje Vás někdo v práci tak vytrvale, že má potenciál otrávit Vaši náladu či celý den?
Kazí Vám někdo dnešek na dovolené tak vehementně, že má potenciál zkazit celou Vaši dovolenou?
Jedná s Vámi někdo tak špatně, jak si rozhodně nezasloužíte? Trápíte se pro to? Tak rádi byste jeho chování změnili, ale čím víc se o to snažíte, tím víc poznáváte, že to nejde?
V nedělním živém vysílání jsem hovořil mimo jiné o technice počasí (viz Metoda odosobnění: Jak se emočně odpojit od jednání druhých lidí). Zajímá Vás, jak o této problematice přemýšleli lidé dávno předtím, než vznikla psychologie?
3 pravdy moudrých
1. Už PLATON řekl: „Nemůžeš změnit to, jací jsou lidé kolem Tebe. Můžeš však změnit to, jaké lidi máš kolem sebe.“
Neboli: Nelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí problém. Lze však ovlivnit to, zda takového člověka máme ve své blízkosti.
2. Pokud negativního nebo žlučovitého člověka vedle sebe mít „musíme“, protože je například součástí rodiny nebo našeho pracovního prostředí, a tím víc své nenávistné působení zneužívá, platí, co řekl DEMOSTHENES: „Nemůžeš ovlivnit všechny události, které Ti přijdou do života, ale můžeš ovlivnit to, jak k nim přistoupíš.“
Neboli: To, jak se k nám druzí lidé chovají, je jejich věc (jejich karma), zatímco to, jak na jejich chování reagujeme, je naše věc (naše karma).
3. BUDDHA pravil: „Tmu nelze vyhnat tmou. Tmu lze zničit jedině světlem.“ Reagujeme-li na negativního člověka negativně, pak on je jako vysílač a my jako přijímač, který přeladí na jeho vlnu. Jsme stejní jako on. A negativní činy nám nepřinesou pozitivní život. A naopak, je-li naše reakce na negativního člověka nulová, apatická, lhostejná, znamená to, že nepřeladíme na jeho vlnu, nepřistoupíme na jeho tón a hru, jeho vysílání probíhá nadarmo.
Neboli: Neptejme se, proč nám druzí chtějí ubližovat. Ptejme se, proč si ubližovat necháme.
3 názorné příklady
1. Ve své učebnici sebezocelování Cestou vnitřní síly připomínám snad nejslavnější legendu. Siddhártha Gautama, řečený Buddha, šel vesnicí svých odpůrců. Jeden z nich na něj vyběhl a počal mu sprostě nadávat. Buddha ho klidně vyslechl. Pak se zeptal: „Poslyš, když někomu vyrobíš dárek a on ho od Tebe nepřijme, komu ta věc zůstane?“
Užaslý vesničan vyhrkl: „No…, přece mně. Já jsem tu věc vyrobil, takže mně patří, mně zůstane!“
Buddha přikývl. „Přesně tak je to s Tvým hněvem. Já jsem ho nepřijal.“ A spokojeně odešel.
2. Cestou vnitřní síly je psaný kurz pro zvládání emočně vypjatých situací, kdy v okolí postrádáme ohleduplnost, tolerantnost, soucit, podporu, lásku. Jeho první řádky jsem psal v restauraci, kam najednou vstoupil neobvyklý pár. Dva gayové se drželi za ruku. Cinkot příborů ustal, hosté ztichli, jejich hlavy se po nich podezíravě otáčely. Napětí, jež by se dalo krájet, přerušil výkřik malé holčičky: „Maminko, proč se ti dva pánové drží za ruce?“
Celá restaurace upnula oči na tu paní, ve zvědavosti, jak tu „komplikovanost“ dcerce vysvětlí. Žena si bohorovně urovnala nožem sousto na vidličce a povídá holčičce: „Protože se mají rádi.“
Hotovo! Jak je to jednoduché. Říká se tomu také žít a nechat žít.
3. Dalajlama učil sebeovládání na příkladu muže, kterému se ztratila ze zahrady sekera. Za plotem spatřil kloučka. Smál se přesně jako zloděj. I pohyby měl zlodějské.
Muž měl jasno. To je ten zloděj! Nasupeně vběhl do kůlny a honem hledal něco, čím kloučka ztrestá. Alespoň bič, rákosku nebo opasek. Jak tak přehraboval všechen nepořádek, který v dílně měl, objevil – jejda – právě tu sekeru, kterou předtím hledal. Tak on ji ten klouček neukradl?
Muž, již vychladlý, se šoural ven, zahanbeně pohlédl přes plot a viděl tam kloučka, který už vůbec nevypadal jako zloděj.
Vyžeň je na pastvu
Do Cestou vnitřní síly jsem vložil prověřené techniky psychologie, psychoterapie i psychoimunologie. Lidé však mívají i své vlastní. Třeba jeden bača ve slovenských horách mi řekl: „Když chci mít zvěř pod lepší kontrolou a větším přehledem, vypustím ji na větší pastvinu.“ Zvířata jsou totiž klidnější a šťastnější, mají-li více volnosti. S lidskými myšlenkami je to podobné. Než dusit negace v sobě jako v Papinově hrnci, stačí sobě trochu upustit ventil, a ihned je snáze kontrolujeme, jsme méně nervózní, méně nemocní, a hlavně šťastnější, a můžeme se lépe soustředit na to, co je pro nás skutečně důležité.
Tím už naznačuji, že rozmělněním negativních myšlenek něco získáme. Co přesně? Co nám vůbec střet s negativním člověkem může dát DOBRÉHO? Odměny konstruktivní práce s vlastním přetlakem a stresem jsou tři a všechny pocítíte, jakmile si osvojíte jednoduché techniky z Cestou vnitřní síly:
1. odměna: Uvidíme lidi takové, jací skutečně jsou
Lidé nám svým projevem neříkají ani tak to, jací jsme my, ale jací jsou sami. Všimněme si totiž, že kterýkoli náš čin různí lidé hodnotí odlišně – každý dle toho, jaký je v jádru sám.
Naší chybou je, že žijeme v představách o lidech. Idealizujeme si své kamarády, kolegy, partnera. To je ale náš projev. Oni nemohou za to, že v nich nevidíme lepší lidi, než jsou.
Vidět člověka takového, jaký opravdu je, je stejně potřebné jako někdy drsné. Ano, pravda není vždy krásná, tak jako zdánlivá krása není vždy pravdivá. A naše očekávání je zločin, který pácháme na druhých, zatímco naše zklamání trest, který pak vykonáváme na sobě.
Lidé jsou, jací jsou. Vždy budou myslet, cítit a jednat tak, jak chtějí, jak jsou navyklí, jak je to dělá šťastnými. Tečka. Neovlivníme to, jak se k nám druzí chovají, ale ovlivníme to, jak se následně budeme chovat k nim. Zda vůbec chceme vidět to, jací opravdu jsou.
Lidé se rozvíjejí, ale svou podstatou se nemění. Jsou jako květiny, které rostou, ale stále zůstáváme stejnými růžemi, gerberami, kopretinami. Lidé se proto v podstatě nemění, jen se odhalují, shazují své masky. Buďme vděční za každé skutečné poznání člověka.
2. odměna: Možná dokonce zbohatneme
Dozvědět se něco nového je možné jedině nasloucháním, ne vlastním mluvením. Proto si položme otázky: Vadí nám to, co nám jiní lidé říkají? Nesouhlasíme s nimi? Máme hned potřebu jejich pohled označit za špatný a přesvědčovat je o tom svém? Ale PROČ?
Přijměme, že lidé jsou různí. Existují manipulátoři, sobci, narcisové, sociopati a další. To je fakt. Svět je jako supermarket, ve kterém si můžeme vybrat, co si odnášíme v nákupním košíku. I oni jsou v nabídce. Ale já se ptám: Mají nám co dát, kromě bolesti? A pokud ne, proč s nimi jsme? Čím nás OBOHACUJÍ? A to je to klíčové slovo.
Je přirozené nesouhlasit s názory druhých. Každý jsme jiný. A přece rozmanitost tvoří základní charakteristický rys přírody. Proč? Protože přestaneme-li druhým oponovat, můžeme vnímat i nějaká nová ponaučení, odlišné pohledy, perspektivy – a zbohatnout.
Anebo také ne.
Je to jako s cukrovou třtinou, sklizenou čerstvě na poli. Ze silného dřevnatého stonku můžeme vyžvýkat sladkou dužinu. Víc však nevyužijeme. Zbytkem se tedy nemusíme trápit, přemýšlet nad tím, „jak to spolknout také?“.
Z něčího názoru nevyžvýkneme vůbec nic užitečného. Fajn. Co tam kdo má dál?
3. odměna: Užijeme si vnitřní chrám
Když jsem sestavoval Cestou vnitřní síly, založenou i na antické moudrosti, vybavil jsem si Epiktetova slova: „Lidi rozrušují ne události (to, co se jim děje), ale představy a názory, které si o těchto událostech sami utvářejí. Kdykoli se stávají rozhořčenými nebo zarmoucenými, není to nikým druhým, ale jejich vlastním myšlením.“
Jestliže si necháváme ubližovat, není to vina druhých. Často je to vina naší minulosti, kterou zrcadlí naše mysl. Proto se v Cestou vnitřní síly věnuji uzdravení vnitřního dítěte v nás, přepisu historických mozkových synapsí, abychom nepředávali druhým, hlavně dětem, vlastní slabé návyky a zoufalství. Je to bohužel jako zlá štafeta, říká se jí rodičovské vzorce.
Každý uvnitř sebe máme místo, kterému se říká chrám. Chrám duše. Místo, kam nedolehnou problémy ani trápení. Ne proto, že bychom v té chvíli problémy ani trápení neměli, naopak. Je to místo, které objevíme přímo uprostřed všech problémů a trápení a kde nacházíme nadhled.
S vnitřním klidem se nikdo z nás nerodí. Příchod na studený a komplikovaný svět je pro nás naopak šokem. A jedním ze životních úkolů, jak je popisuji v Cestou vnitřní síly, je najít vnitřní klid, zdroj veškeré síly, lásky a dobré energie.
Jsme jako truhla s pokladem uvnitř. Jen k tomu zámku musíme najít klíč. Není to snadné, ale jde to. Neexistuje zámek/člověk, ke kterému nebyl vytvořen klíč.
- Potřebujete pomoci s překonáním svých slabostí? Využijte Cestou vnitřní síly.
- Tento FC Kurz jsme právě doplnili i o FC Workshop Cestou vnitřní síly v praxi, opatřený pracovními listy, kde si lekce z FC Kurzu můžete sami osvojit na konkrétních příkladech a úkolech.
- Zvýhodněnou sadu dvou magazínů – FC Kurzu Cestou vnitřní síly a FC Workshopu Cestou vnitřní síly v praxi – najdete zde.
Další knihy a kurzy autora tohoto článku Petra Casanovy najdete zde.