Jak nedopustit, aby byl pro nás jedinou volbou ten, pro koho my jsme jen jednou z možností

Byli jste někdy JEDNOU Z MNOHA možností pro někoho, kdo byl pro Vás naopak JEDINOU volbou? Viseli jste tedy na člověku, který měl ale na výběr z více vztahů? On byl pro Vás tím jediným, ale Vy pro něj jen jednou z cest? Kdybyste si bouchli do stolu, ať si jde, měl by hned ke komu jít; kdyby však on opustil Vás, zůstali byste sami?

Pak víte, co je být nezdravě závislým. A jaké to je mít emoční deficit, protože: Vy dáváte maximum, zpět se Vám vrací minimum. Vy se druhému odevzdáváte stoprocentně, ale on svou energii dělí mezi více objektů, a jste tak rádi za každou chvíli, co s Vámi je.

V knize L.E.Ž. hovořím o paradoxu, kdy Vy máte pocit, že s jeho odchodem můžete ztratit všechno. Protože on je Vaše všechno. Zatímco on žije v domnění, že s Vaším odchodem nic neztratí, má přece na výběr z dalších vztahů. Přitom Vy jste ti, kdo do vztahu dávají všechno. Vy tedy znamenáte všechno. Tak proč si tedy připadáte jako nic?

Možná jste tak zvrácený vztah viděli u svých blízkých. Nedovedli jste jim vysvětlit, že je to zničí. Oni se neuměli takového vztahu vzdát. Vždyť žádný jiný neměli. Zatímco ten druhý s nimi ve vztahu mával jako s mávátkem. Ačkoli oni jemu dávali všechno, on se choval, jako by mu nedávali nic důležitého.

V knize L.E.Ž. ukazuji způsoby zvládání i jiných toxických a sebeoslabujících vztahů. Co pomáhá v tomto případě?

1. problém: Proč to nechceme ukončit

Důvodem bývá základní psychologický fenomén, kterým jsme vychováváni: averze ke ztrátě.

Averze je něco jako odpor. A ztráta je metodický model, který už naši rodiče používali k tomu, abychom je více poslouchali. Když nás chtěli k něčemu přesvědčit, hrozili ztrátou. Například: Přijdeš o oblíbenou hračku. Nebo o kamarády (domácí vězení). Nebo o štěně, které sis vysnil. Selhání znamenalo přijít o něco, co jsme měli rádi a na čem nám záleželo.

V našem podvědomí se tak vytvořila přímá vazba mezi ztrátou a vlastním selháním, mezi trestem a vlastním selháním, mezi ztrátou a trestem. Od té doby kdykoli nám někdo naznačí, že jsme selhali, pocítíme bolest a strach, dva symptomy možné ztráty, která bude projevem zaslouženého trestu. V knize JáMy spřízněných duší, která ukazuje na dna zdánlivě vysněných vztahů, hovořím o prádelní šňůře. Stačí zatahat za kterýkoli z kolíčků a celá šňůra se rozhoupe. Stačí, abychom měli pocit ztráty (někoho ztrácím), a už máme pocit trestu i selhání. Nebo stačí, abychom se cítili potrestáni, a hned máme jasno, že to bylo v důsledku našeho selhání a utrpíme zaslouženou ztrátu.

Každý trest v dětství nás naučil, že ztráta bolí, potažmo že naše selhání bolí. A protože bolest nechceme zažívat, bojíme se jakékoli ztráty a jakéhokoli svého selhání. Ani ze špatných vztahů tak neodcházíme, přesvědčeni, že špatné chování protějšku je patrně trestem za nějaké naše selhání. A že ztráty, které důsledkem toho trpíme, jsou zasloužené.

Ano, i nemilování si tedy vykládáme jako trest, v důsledku našeho selhání, a hrozbu ztráty, kterou nesmíme dopustit, jinak nás to bude bolet. A tak si ve špatném vztahu můžeme připadat vinní, dlužní a nedostateční. Vůbec tedy nezáleží na tom, co je protějšek za člověka. I když je to dárek, my o něj nechceme přijít, protože by to pro nás znamenalo ztrátu, trest, selhání. Zkrátka prohru. Takové pozadí mají vztahy, ve kterých jeden prostě nedokáže říct NE i na to, co ho enormně bolí.

2. problém: Proč se bráníme nastavit si mez

Vyspělost člověka je dána tím, do jaké míry se dokáže postarat o své zájmy. Zda se umí postavit za sebe. Zda dovede říct: DOST, NE, TOHLE UŽ NEAKCEPTUJI! Základem této vyspělosti je schopnost nastavit si osobní mez. Jde o základ sebelásky. Ubližuje-li nám někdo, říct NE, tohle už nedopustím. To znamená ukázat, že mám sebe rád.

Nebo také: že mám svou cenu. Kdo si totiž neumí nastavit osobní mez, ten si často sám připadá nemožně, neschopně, slabě, zbytečně, bezcenně. Není to primárně jeho okolím, nýbrž jeho vnitřní zábranou a nemohoucností říct NE, už dost! (Proč to v nás je a jak se toho zbavit, o tom je celý tento FC Kurz Cestou vnitřní síly).

Když se mě lidé ptají, jak nezapomínat na svou mez, radím jim občas se podívat na dvoutisícikorunu. Tak ceněné poselstvo nám totiž zanechala žena portrétovaná na zadní straně.

Mez Emy Destinnové

Původně se jmenovala Emilie Kittlová (1878–1930), Ema Destinn byl její umělecký pseudonym; vyjadřoval “osudová Ema”. Tato pěvkyně s božským lyrickým sopránem byla osudová pro jednoho vlivného muže. Byl to císař Vilém II. Díky nezměrnému bohatství, moci a zástupu ctitelek ani na chvíli nepochyboval, že při svém dobývání ohnivé Emy uspěje. Jenže…

Karty byly rozdány jasně: Císař byl pro ženy jasnou volbou. Pěvkyně byla pro něj jednou z mnoha možností. Ale jejich vztahová hra podle těchto karet rozhodně neprobíhala.

On přišel na její představení. Usedl v nejdražší lóži. Ona ho ignorovala. On začal chodit na každé její představení. Na jeviště posílal květiny. Ona ho ignorovala. Ona jednou zpívala Carmen, on přišel do lóže oděný v kostýmu Dona Josého – tolik chtěl, aby Ema zpívala jen pro něj. Ona ho ignorovala. Zpívala pro všechny v sále. On to už nevydržel.

Po představení rozrazil dveře její šatny, rozhodnut zlomit ji. Dal jí najevo, že on je přece pro ženy jasnou volbou, zatímco ona pro něj jen jednou z možností. Ema Destinnová se mu k jeho zdrcení vysmála. Dala mu najevo, že on pro ni není jasnou volbou, zatímco ona pro něj je ve skutečnosti jedinou možností. Proto ji tak uhání.

Císař se rozzlobil. Nařídil: “Zítra přijedete na mé panství a budete zpívat jen pro mě. Kolik peněz žádáte?” Jednal, jako by byla nájemní slečna. Emma mu to nedarovala. Aniž by se k němu otočila od svého zrcadla, vyhodila naprosto nehoráznou, nesplnitelnou cenu. Císaře popudila. Vykřikl: “Vyloučeno. Tolik peněz vyplácím pouze svým maršálům!” Božská Ema se konečně otočila od zrcadla a líbezně císaři řekla: “Potom Vám ovšem, Vaše Veličenstvo, budou muset zazpívat Vaši maršálové…”

A teď Vám dám klíčovou otázku: Myslíte si, že po této epizodě císař s nadbíháním Emě ustal? Jistěže ne. Emě ten obnos musel dát. Neměl na výběr. Ema totiž měla pravdu. Chtěl-li, aby mu zazpívala právě ona, musel její požadavek splnit. Ona pro něj byla jedinou volbou, on pro ni byl jen jednou z mnoha možností. Ano, všechno bylo naopak.

Pět důležitých mement Emy Destinnové:

  1. “O naší hodnotě nerozhoduje nikdo druhý, pouze my sami.”
  2. “Ponižujeme-li se, pak svou hodnotu nezvyšujeme.”
  3. “Vážíme-li si sami sebe, pak druzí musejí naši hodnotu akceptovat. Nic jiného jim nezbývá, chtějí-li být v naší blízkosti.”
  4. “Pokud si sami sebe nevážíme, není to chyba druhých, ale naše. A vážit si nás nebudou ani druzí.”
  5. “To, že si nás někdo jiný neváží, ještě neznamená, že nemáme hodnotu. Stejně tak to, že si nás tento člověk neváží teď, neznamená, že to tak zůstane. Zítra nás může prosit na kolenou, ale musíme se udržet a nezačít sebe ponižovat.”

Máte s těmito body problém? Využijte tento FC Kurz Cestou vnitřní síly.

3. problém: Jak zvýšit svou hodnotu

Nehodlám diskutovat o tom, zda někdo má či nemá hodnotu. Všichni nějakou máme. Ne však stejnou. Hodnota každého z nás je stejně vysoká jako naše sebeúcta. 

Toto je důležité pochopit: Naše hodnota není to, o čem se nás snaží přesvědčit okolí. To může mít důvod s námi manipulovat. Sebeúcta je ovšem hodnota, kterou máme my sami pro sebe. Čím více si sebe vážíme, tím vyšší máme hodnotu. A čím vyšší hodnotu si uvědomujeme, tím více si sebe vážíme. Jsou to spojené nádoby.

Naše sebeúcta svým způsobem rozhoduje o výsledcích našeho života. O naší odvaze, našich činech, našich úspěších. Všechno, o co se pokusíme, potažmo co dokážeme, vychází z naší víry – kým věříme, že jsme. Tolik k hodnotě. Musíme se však naučit rozlišovat hodnotu a cenu.

Cena je to, co člověk platí. Hodnota je to, co za cenu dostává. Císař musel zaplatit cenu, aby dostal hodnotu v Emině přítomnosti a zpěvu. Pokud druhý nemusí zaplatit žádnou cenu za to, co mu poskytujeme, pak mu naše hodnota může připadat nulová, protože nulová je i cena, kterou platí. Jinými slovy: Může si toho, co mu dáváme, rychle přestat vážit. Ačkoli to, co mu dáváme, má objektivní hodnotu, pro něj to subjektivní hodnotu přestane mít. Z toho plyne syndrom neviditelného člověka.

Jak varuji v knize L.E.Ž., pokud někomu od prvního dne nosíme snídani do postele, objektivní hodnota našeho laskavého činu je pořád stejná. V jeho očích ale může klesat. Zatímco první den může být naší laskavostí překvapen a nadšen, s každým dalším dnem, co mu přineseme znovu až pod nos tu samou omeletu, se může začít ofrňovat. Naše laskavost se mu omrzela, přejedla. Připadá mu již všední, běžná, nudná. A to přesto, že naše námaha, vyvinutá k přípravě tak laskavé snídaně, je každý den pořád stejná. Tak se stane, že tento člověk si přestane vážit nejen toho, co pro něj každodenně děláme, ale i nás samotných. Přestane nás vidět. Přestane na nás vidět cokoli dobrého. Odtud termín neviditelný člověk.

Existuje jediný způsob, jak původní hodnotu v očích omrzelého člověka znovu získat. Přestat dělat to, čeho si už neváží. Někteří lidé si totiž neuvědomí hodnotu toho, co pro ně dlouhodobě a soustavně děláme, dokud nenajdeme odvahu přestat to dělat.

Naučme se odlišovat svou hodnotu, kterou máme pro sebe, od té, kterou nám přisuzují druzí. To, že nás začali přehlížet, neznamená, že jsme pozbyli hodnotu. Možná jsme ji pozbyli jen pro ně. Možná děláme až příliš mnoho věcí tak samozřejmě, že jsme pro ně přestali být vzácní. Je to jako s květinou. Dáme-li jí přiměřeně vody, rozkvétá a je nám vděčná. Pokud ji však přelijeme, můžeme ji zahubit. Všechno má totiž svou míru, svou mez. Mějme ji i my. A pokud ji druhý nerespektuje, “ať mu zazpívají jeho maršálové”. Co říkáte?

  1. Trápíte se pro následky něčí lži, zrady, přetvářky, falše, pomluvy? Přečtěte si knihu L.E.Ž.
  2. Točíte se v kruhu stále stejných vztahů, slabostí a výčitek z toho, že jste nebyli pevnější? Potřebujete vyspravit sebevědomí, sebedůvěru, sebelásku, sebehodnotu? Projděte si FC Kurz Cestou vnitřní síly.

Další pomoc od autora článku Petra Casanovy najdete zde.

Top
Shopping Cart