Pamatuji si na dětství. Tehdy jsem ještě dával druhé šance. Říkal jsem si: Nikdo není neomylný. Všichni chybujeme. Právě chybami se ponaučujeme.
Dnes už nedávám druhé šance. Mezitím jsem si totiž uvědomil rozdíl mezi chybou a „chybou“, která je ve skutečnosti vědomým, úmyslným a dobrovolným rozhodnutím.
Co je chyba
Jak píšu v knize L.E.Ž., tedy ve své učebnici překonávání lidské zrady, chyba je, když udělám něco, o čem NEVÍM, že je nesprávné, a teprve to potřebuji zjistit. Právě tak se člověk ponaučuje. DOZVÍDÁ se, co je nesprávné (že to byla chyba) a že to nemá opakovat.
Co je „chyba“
Něco úplně jiného však je, když dělám něco, o čem VÍM, že je nesprávné, například že to mého partnera určitě bude bolet, a přesto, že to vím, rozhodnu se to udělat. To skutečně není chyba. To je rozhodnutí. Chladné, uvážlivé, výsledek způsobu myšlení člověka.
Co je ceník
Když přijdu do restaurace, je mi předložen jídelní lístek. Ten obsahuje ceník. Vidím: Guláš za sto padesát korun. Jestliže vím, kolik guláš stojí a sním ho, nemohu se pak divit, že po mně číšník požaduje zaplatit sto padesát korun. Vím, co dělám, a vím, co mě to bude stát.
Naučil jsem se vytvářet ceníky i v životě. Dopředu sdělovat lidem, co nechci, aby udělali, s tím, že pokud to udělají, odcházím od nich. Mohou se pak divit tomu, že když udělají to, co nechci, a vědí, co je to bude stát, že následně odcházím?
Mohou se divit tomu, že jim už nedám další šanci? A proč bych to měl dělat? Cenu znali, a přece se rozhodli (předem přijali můj odchod tím, že udělali to, co nechci).
Rozdíl na rozcestí
Kniha L.E.Ž. je nepříjemnou, bolestnou knihou. Věděl jsem to, a přesto jsem ji tak psal. Protože nerad chodím kolem horké kaše. Nemám na to čas. Stejně jako na druhé šance, které jsou zbytečné. Mám rád pravdu a upřímnost. I když bolí. Věřím v to, že je lepší upřímné poznání a jeden konec s bolestí než bolest bez konce.
A ještě něco mám rád: jednoduchý život. Jestliže mi někdo řekne „Nedělej to, protože mě to bolí“ a věří mi, že to skutečně už neudělám, pak pokud to přesto udělám, nemohu svůj čin nazývat chybou. Chyba by to byla, kdybych nevěděl, že to druhého tolik bolí. Ale já to vím.
Představme si rozcestí. Nevíme, která ze dvou nabízených cest je správná. Vydáme-li se chybně tou cestou, která se následně ukáže jako správná, je to chyba, respektive poznání. Člověk totiž poznal, která z cest je chybná. Pokud však dopředu víme, která z cest je chybná, a přesto tím směrem jdeme, pak nemůžeme hovořit o chybě, ale o rozhodnutí. My jsme přece VĚDĚLI, že dojdeme na slepý konec. Tak jako když víme, co našeho partnera bolí, a přece to uděláme. Jak můžeme být udiveni jeho bolestí?
Co je zrada
Zrada není chyba. Zrádce ví, co nemá dělat. Zrádce ví, že protějšek mu věří. Zrádce ví, jakou cenu tímto krokem riskuje a všechno může ztratit. On to ví, a přece zradí.
Jedenáct let pracuji s lidmi na nápravě chyb, kterých se dopustili. Zradí-li jeden druhého a pak mě žádají, abych jim pomohl obnovit poškozenou důvěru, udělám to (viz Lepení skleničky po zradě aneb Jak obnovit prasklou důvěru), ačkoli sám druhé šance nedávám. Možná ti lidé mají více času než já. Možná jen potřebují zažít to, co já: K rozhodnutí nedávat druhé šance jsem totiž nedošel proto, že bych nikdy druhou šanci nikomu nedal, ale naopak – těch druhých šancí jsem dal v životě až moc. Stačilo to.
Používám-li metodu ceníku, pak každý dopředu ví, co ve vztahu se mnou udělat nesmí. Pokud to udělá, nezlobím se na něj. Respektuji jeho rozhodnutí a ve vztahu s ním nepokračuji. Byla to jeho volba, ne moje. Zato můj je tento vnitřní zákon: Nezrazuj toho, kdo Ti věří, a nevěř tomu, kdo Tě zradil (viz kniha L.E.Ž.).
Čin nevrátíš
Nemám problém s důvěrou. Věřím. Na začátku každému. Ale každému jenom jednou. Z toho plyne: Každý mě může zradit jenom jednou. Podruhé už k tomu příležitost nedostane. Když se pak na mě zlobí, proč je pro mě tak těžké mu napodruhé věřit, ptám se já jeho, proč bylo pro něj tak těžké napoprvé dodržet slovo.
Nemám tolik času na to, abych marnil život s lidmi, kteří napoprvé nepochopí, co mě bolí. Nejsem výchovný ani zaopatřovací ústav. Nemám ušní kliniku, abych těm, kdo mě napoprvé dost dobře „neslyšeli“, proplachoval sluchovod. Respektuji právo každého zradit mě. Ale současně chci, aby zrádce respektoval mé právo opustit ho.
I v knize L.E.Ž. ukazuji, jak se dá obnovit vztah po nevěře. Pokud to oba chtějí, pomohu jim. Ale pokud jde o mě, moje důvěra je spíše jako zápalka. Dvakrát se nezapálí.
Dalajlama říká: Jsou čtyři věci, které nevrátíš zpět. Kámen, kterým hodíš. Slovo, které řekneš. Příležitost, kterou propásneš. A čas, který promrháš. Zrada se dotýká toho všeho. Zrazující čin je jako kámen, který mrštíš do řeky. Je tak snadné udělat to. Ale tak těžké potom ten kámen v té řece najít a vyjmout ho. Nikdo totiž neví, jak hluboko propadne a zda uvízlý v té řece, jako zrazující čin v člověku, nezůstane navždy. Proto pro mě nejsou důležitá následná slova. Nikdo mi nemusí po zradě říkat, jak moc mě miluje. To je totiž dostatečně patrné z toho, jak se mnou zachází. Láska není slovo. Láska je čin. Ne to, co slibujeme. Ale co opravdu děláme.
Kolik „druhých“ pokusů potřebuješ?
Každý má u mě jen jednu příležitost. A dopředu zná můj ceník. Někdo tvrdí, že jsem ve vztazích moc tvrdý. Jaký je ale potom život vůči mně? Kolik druhých šancí mi dá život, když se opiju a vletím autem do betonové zdi? Také pomůže se dodatečně omluvit, já to nechtěl, byla to chyba, už to neudělám. Jistěže už to neudělám. Už totiž nedostanu od života šanci to udělat.
Hovořil jsem o kameni, slově i příležitosti. Zbývá čas. Akorát někdo neví, kolik mu ho zbývá. Já to vím: S každým dnem mám o jeden den méně času. Proto neplýtvám, a už vůbec ne s lidmi, kteří mi čas jenom berou:
- Jsou to ti, kterým nestačí jeden pokus na pochopení, že mi svým jednáním ubližuji a ubližující lidi nechce ve svých vztazích.
- Jsou to ti, kterým když ustoupím jednou, udělají to i příště, protože si zvyknou na to, že jim ustupuji.
- Jsou to ti, kteří si pletou omyl a způsob myšlení.
- Jsou to ti, kterým stojí za to mě zradit, protože pro ně nemám dostatečnou hodnotu.
Nevadí mi to. Nevadí mi přijít o lidi, pro které nemám dostatečnou hodnotu. Vadilo by mi naopak přicházet o lidi, pro které mám dostatečnou hodnotu. Přičemž abych o ně nepřicházel, musím se jim věnovat. A to je důvod, proč se odmítám věnovat lidem, pro které dostatečnou hodnotu nemám.
Nevadí mi, že mě lidé zradí. Děkuji jim za to, že mi umožnili poznat jejich skutečnou tvář. Nevadí mi, jak se ke mně zachovali. To je konečně jejich problém a jejich karma. Možná to nejsou špatní lidé, ale rozhodně jsou špatní pro mě. Nemám čas dávat pořád další šance jednomu člověku, zejména když mnoho jiných lidí čeká na šanci první.
Nehořknu, když mě lidé zradí. Nezatracuji lásku. Zrada není problém lásky. Láska totiž nikdy nezklame. Zklame vždy jen člověk. Vždy jen konkrétní člověk.
Vědět, co chceš a co nechceš
Není to tak, že by mě odchod od lidí, kteří mě zradí, nebolel. Bolí mě to, stejně jako jejich čin. Na druhou stranu vím, že odejít mě bolí méně než s nimi zůstat a být znovu zrazen, zraněn a utěšován, že už se to nikdy nestane. Nestane, já se o to postarám. Jedna bolest mi stačí.
Každému zrádci upřímně poděkuji. Učí mě, co chtít i co nechtít. A jsem rád, když ten zrádce po čase poděkuje mně. Odcházím od něj i pro jeho dobro. Aby pochopil, že když zradí, opravdu ztratí svůj protějšek. To mu pomáhá příště VÍC PŘEMÝŠLET. A možná už nikomu neudělat to, co udělal mně.
Aby změnil svůj přístup, tedy aby už nikdy nikoho nezradil, musí ho to bolet. Musí pocítit, že někoho důležitého ztratil. A on opravdu ztratil. Ztratil někoho, kdo mu věřil. Přičemž to je někdy nenahraditelná ztráta. Zato přijdeme-li o člověka, kterému se nedalo věřit, není to ztráta žádná.
- Knihu L.E.Ž., která učí, jak přežít něčí zradu, podraz, nevěru, pomluvu či faleš, najdete pouze zde.
Další knihy a kurzy autora tohoto článku Petra Casanovy najdete zde.