Jsem primitiv. Přiznám to. Jsem tak jednoduchý člověk, že říkám to, co si myslím, a dělám to, co říkám. Všechno ostatní je na mě příliš složité.
A stejně primitivní potřebuji svůj protějšek. Něco Tě trápí? Tak se svěř! Po něčem toužíš? Tak to řekni! Mluv. Nemlč. Nedus to v sobě. Co je na tom složité?
Včerejší Setkání s těmi, kdo mi v Praze chtěli svěřit své problémy osobně, trvalo od jedné hodiny odpoledne do půl jedné v noci. Téměř dvanáct hodin přednášení a odpovídání na dotazy. Byl jsem za to rád… Vadí mi, když lidé nekomunikují o tom, co je pro ně důležité. Něco Tě bolí? Tak to sdílej. Sdílená starost je dvojnásobná starost? Něco Tě těší? Tak to sdílej. Sdílená radost je dvojnásobná radost, opakoval jsem a lidé sdíleli. Včetně párů, které k sobě začínaly ztrácet cestu – v sále seděly každý na jiné straně, ale odcházely zase spolu, ruku v ruce.
„Náš problém je složitý,“ říkali. „Ne, není; složití jste vy,“ odpovídal jsem. A vytáhl třeba mobilní telefon. „K čemu je, když ztratí schopnost komunikovat – když jím není možné posílat a přijímat zprávy, když nefunguje jeho mikrofon ani reproduktor, když vypadne jeho internet?“ zadal jsem jim úkol. Chvíli přemýšleli, pak to pochopili. Že takový telefon už je dobrý leda tak na hraní her – jako jejich vztah bez komunikace.
Osm uzlů na provázku
Pro mou první knihu 250 zákonů lásky, která se stala bestsellerem nejen v Česku a na Slovensku, ale v anglické verzi 250 Laws of Love také například ve Spojených státech, Německu, Itálii a Španělsku, bylo klíčové setkání s mystikem Eduardem Tomášem. Potkal jsem ho ještě jako mladý, kdy jsem ztratil spoustu vztahů zbytečným komplikováním (viz níže). Právě on mi pomáhal zprimitivnět. Pamatuji, jak mi před očima roztáhl provázek a povídá: „Ten provázek je Váš život. Uzel na tom provázku je Váš problém. Co uděláte, Petře, abyste provázek zbavil uzlu?“ Vyhrkl jsem: „Rozvážu ho!“ Přikývl: „A proč tedy ve svých vztazích lžete a děláte jiné chyby? To jsou jen další uzly. Abyste nejen jednotlivé vztahy, ale i svůj život zbavil uzlů, musíte pochopit, že ty uzly jsou součástí Vašeho myšlení. Nepomůže, když uzly z provázku vystřihnete, tedy když se zbavíte těch vztahů, kde Vám partnerky přišly na lež. Pak Vašich uzlů neubude, protože Vaše myšlení vytvoří nové – v domnění, že i příště stačí případně střihnout, zbavit se vztahu, a je po problému. Ale není. Aby nevznikaly uzly, musíte mít zájem na tom, aby už Vaše myšlení bylo bez uzlu, a toho docílíte jen tak, že ten uzel ve své mysli navždy rozvážíte. Že Vaše myšlení bude tak jednoduchý, že bez uzlů. Vaše myšlení je totiž Váš život.“
A tehdy jsem do vztahů přestal vnášet svou složitost. Přestal jsem si myslet, že mohu milovat, a přitom ubližovat; že mohu zraňovat, a přitom uzdravovat; že mohu lhát, a přitom mít důvěru. Eduard Tomáš mi řekl: „Kdykoli se trápíte, je to proto, že jste si život udělal složitým. Vaše tělo cítí rozpor mezi tím, co chcete, a co působíte. Tělo chce jednoduchý život. Pak je šťastné.“
Protože mě čeká ještě poslední velké Setkání, tuto neděli v Brně (poslední vstupenky jsou zde), prosím, všechny, kdo nikdy nečetli mou knihu 250 zákonů lásky a dosud si sami komplikují svůj vztah či život, aby zvážili, zda není snazší rozvázat těchto osm uzlů na provázku svého myšlení:
1. Most místo příkopu
Vztah je jako most. Potřeba dva pevné břehy, aby spolehlivě překonal údolí nedorozumění. Takový most pak vytváří komunikaci, spojnici mezi oběma břehy. Vzniklá cesta se pak nazývá komunikace (viz silničářský žargon), přičemž komunikace je v psychologii základním nástrojem překlenutí příkopů mezi dvěma lidmi. Komunikace má však svá pravidla.
Například je dobré udržovat dva směry. Tam a zpět. Dva pruhy. Naslouchání i mluvení.
Také je dobré pochopit, že každý nástroj, jakým je i komunikace mezi lidmi, může pomoci i ublížit – to záleží už na lidech, kteří ten nástroj používají. Je to jako s nožem. Tím si můžete ukrojit krajíc z bochníku, ale také si jím můžete ukrojit prst. Anebo ho druhému vrazit do břicha.
Co tedy chceme: Pomoci vztahu, nebo ublížit? Překlenout nedorozumění mezi námi, nebo prohloubit? Stavět, nebo bořit?
To je základní otázka. Uvědomme si tedy, zda chceme být dva izolované břehy, anebo jeden druhému porozumět, najít spojnici, být opět spolu?
2. Otázky místo domněnek
Je to jednoduché: Kde není komunikace, kde nejsou slova, tam nejsou ani informace a vznikají domněnky. Rozum, který neví PROČ (nechápe pravdu, pohled svého partnera), si totiž své PROČ (svou pravdu) vytváří sám. Každý rozum potřebuje odpovědi na své otázky. Nedostává-li je, vymyslí si je, dokreslí si je, představí si je, a to typicky podle své vlastní minulosti.
Když neřeknete protějšku, co Vás trápí, nemůže Vám protějšek pomoci. Když neřeknete protějšku, proč od něj odcházíte, můžete ho zničit, protože dojde k domněnce, že není dost dobrý, že si nezaslouží vysvětlení, že je bezcenný. Nekomunikací můžete vzít člověku sebevědomí, sebelásku, cokoli. Protože domněnky, které si takové člověk LŽIVĚ vytvoří, jsou „subjektivní pravda“, která má často jen zřídka něco společného s pravdou objektivní (skutečnou). Je to „pravda“ cizího mozku, která nemusí být totožná s realitou. Ale proto, že ji ten mozek vytvořil, věří jí. Pro nás to skutečnost, pravda a realita je.
Ano, i mozek je nástroj. Může nám pomoci, ale také ublížit. Ve své poslední knize L.E.Ž. vysvětluji, že funguje stejně jako úrodný záhon: Cokoli do své mysli vsadíte, to v ní začne růst. Když do ní vsadíte pochybnost, vyroste přesvědčení. Například: Přesvědčení, že Vám protějšek je nevěrný. Nechává si svůj mobil zapnutý přes noc? Určitě proto, že má milence/milenku a bude si tajně psát, až usnu. Proč by si jinak nechával telefon zapnutý, kdyby nečekal něčí volání, SMS? A naopak: Vypíná si svůj mobil na noc? Určitě proto, že má milenku/milenku a bojí se, aby mu telefon nezazvonil v noci. Proč by si jinak telefon vypínal, kdyby měl čisté svědomí? Jak je snadné „mít důkaz“, a to jen pomocí kreativity svého myšlení, že?
Proto nesmím dopustit, aby se v naší hlavě rozhostily domněnky. Ptejme se, svěřujme, naslouchejme, zkrátka komunikujme. Ale nikdy se nedomnívejme, že vidíme druhému do hlavy.
3. Důvěra místo pochybností
Kde není důvěra, nemůže být vztah. A kde začíná pochybnost, tam končí důvěra.
Lidé často nechápou, že důvěra je jako lidský život, jen jedna. Navíc je stejně křehká. Jako třeba sklenička. Když skleničkou praštíte o zem, nestačí jí říct promiň a čekat, že se sama zacelí. I když se ji budete snažit zoufale slepit, ta sklenička už nikdy nebude tím, čím byla dřív. Nikdy nebude tak těsnit.
Proto svou knihu L.E.Ž. začínám něčím tak primitivním jako: Chceš-li, aby Ti člověk věřil, nelži mu. I to je pro někoho příliš složité na pochopení. Diví se, když svého partnera podvede, a on má pak problém mu podruhé věřit. Ale jak by mu mohl věřit, když se už přesvědčil, že druhému věřit stoprocentně nejde? Proto také když mě lidé podrazí a potom se udiveně ptají, proč jim nemohu podruhé věřit, ptám se naopak já jich, proč nemohou napoprvé dodržet své slovo. Co je na tom tak složité?
4. Činy místo slibů
„Už to neudělám. Už jsem se polepšil. Už Tě miluji.“ Krásná slova. Ale to je všechno. Sliby jsou jenom předpoklad, jenom forma, která se teprve musí naplnit obsahem. A obsah dávají činy.
V knize Dvanáct srdcí, která je učebnicí vyrovnávání se s vlastními chybami v průběhu vztahového života, píšu: Nechápu, kdo vymyslel „Slovo dělá chlapa“, když jedině čin dělá chlapa.
Láska ani zdaleka není to, co říkáme. Láska dokonce ani zdaleka není jen to, co cítíme. Láska je hlavně to, co děláme, jak jednáme, jakým způsobem k druhému přistupujeme. Láska se ve skutečnosti neříká, ale koná. Láska není pouhé tvrzení, které si vzájemně vyměníme u oddacího oltáře, ale až následný čin. V lásce vůbec není třeba žvanit, jak moc nám na druhém záleží, protože z každého našeho činu vychází najevo, jak moc je to pravda. Ne slovo, ale naše zacházení je důkaz. Slova mohou lhát. Sliby jsou nic. Čin je všechno.
5. Upřímnost místo lži
Lži v různých podobách jsem věnoval celou knihu L.E.Ž. Když hovořím s dětmi ve školách, pro vysvětlení účinků lži používám želatinové medvídky. Hodím je do skleničky s vodou a společně pozorujeme, jak v ní bobtnají. Právě to je lež. Ta nikdy nemůže být obhájena pravdou, jedině další lží. Proto se lež už jen nabaluje… A dokonce i malé děti, které neumějí moc počítat, dokážou pochopit, jak je lež hloupým projevem člověka. Že stačí jedna jediná lež, na kterou se přijde, a znehodnotí všechny pravdy, které člověk kdy řekl a ještě kdy řekne. Okolí mu prostě už nemusí věřit. Stačí jedna jediná lež, která se odhalí, a člověk v sekundě ztratí důvěryhodnost, kterou budoval celý život. A já se ptám: Stojí lež za to? Za ztrátu člověka, který Vám věří?
Subjektivně pak v tom, kdo byl obelhán, působí něčí lež v mozku stejné signály jako: Nestojím mu za dobré zacházení. Lež je vzkaz: Nestojíš mi za upřímnost. Nebo: Myslím si o Tobě, že jsi tak hloupý, že mi to spolkneš i s navijákem. Ne. Hloupý není ten, kdo poslouchá lži, protože ten může znát pravdu. Hloupý je ten, kdo si myslí, že lhaním získá víc než upřímností. Ve skutečnosti všechno důležité ztratí. Proč, o tom je celá tato kniha.
6. Mlčení místo zlého slova
Ale pozor, upřímnost se automaticky nerovná pravdě. Být upřímný neznamená říct všechno, co nám běhá hlavou. Pak bychom chrstli na milovaného člověka: Nenávidím Tě. Přeji si Tvou smrt. Kéž by ses nikdy nenarodil. A podobně. Naše nálady a momentální rozpoložení totiž ovlivňují naše myšlení. A láska znamená umět polknout to, co by zbytečně ublížilo. Láska není o vytváření bolesti, o způsobování ran, o nejlepších proslovech svého života, za které se už za minutu stydíme…
Upřímnost neznamená říct všechno tak, jak si to momentálně myslíme, ale když už něco řekneme, musí to být pravda.
Má větší smysl mlčet než zbytečným slovem ublížit. K tomu pomáhá představit si slova jako kameny. Těmi kameny, pokud je správně a rozumně skládáme za sebe, můžeme budovat právě tu cestu k druhému. Když však kameny letmo pohazujeme, vybudujeme leda zeď. A hodně bolesti. Právě to je hlavní problém ve vztazích. Ublížit slovem je totiž stejně snadné jako vzít kámen a hodit ho do řeky. Problém je, že nikdo neví, jak hluboko ten kámen propadne a zda se ho ještě někdy podaří z té řeky vytáhnout. Stejně tak zlé slovo v člověku uvízne. Nerozmělní ho omluva. Vy si už navždy pamatujete emoci, kterou máte spojenou s komunikací s nějakým člověkem, a může Vás to blokovat v dalších pokusech o rozmluvu. Cítíte totiž, že Vás komunikace s ním bolí. A bolest nikdo zbytečně zažívat nechce.
Tak se bohužel předává citový jed i na dlouhou dobu. I když se vztah rozpadne, zraněný člověk si svůj kámen nese v sobě do dalšího vztahu. A v něm může mít strach z komunikace. Proto, když při Setkání pracuji s páry, učím je chápat zlé slovo jako hřebík, který v emocích na sílu zatlučou do kmene stromu. Ten strom je živý, krvácí. A i když pak ten hřebík za pomocí kleští ze stromu vytáhnete (omluvíte se za to, co jste řekli), v kůře toho stromu už navždy zůstane díra. Tak jako emocionální stopa v člověku.
Přemýšlejme tedy o tom, jaké otisky zanecháváme v druhých lidech. Nemáme-li pro milovaného člověka dobré slovo, raději mlčme.
7. Sdílení místo sžírání
Ve dvou bychom měli být silnější než sami. A to i proto, že spolu můžeme sdílet. Jak jsem psal, sdílená radost je dvojnásobná, sdílená bolest je poloviční. Při nedělním Setkání v Praze jsem sdílení vysvětloval na příkladu balvanu, který musíme nosit životem. Je-li nám někdo ochoten pomoci, pak nám s tíhou balvanu ulevuje. To je sdílení.
Mnoho osamělých lidí je nešťastných proto, že nemají s kým sdílet. A přitom „mají vztah“. Je to ta nejhorší osamělost, jakou můžete prožít – být sami vedle někoho druhého. Být sami na vše, co Vás tíží. Třeba vedle někoho, kdo si na Vás nedělá čas – pak je s ním nemožné cokoli sdílet. Nebo vedle někoho, kdo sice vedle Vás sedí, ale duchem je mimo, neposlouchá – také pak je nemožné sdílet. Funkční vztah zkrátka potřebuje nejen funkční vysílač, ale i zapnutý přijímač, jinak je Vaše vysílání marné. Proto jsem knihu Sami zaměřil na osamělost ve vztahu. Na tu, kde protějšek poněkud zapomíná i na nejdůležitější bod:
8. Řešení místo utíkání
Eduard Tomáš to vyjádřil jasně: Problémy jsou uzly na provázku. Utečeme-li od provázku, uzel nezmizí. Neseme si ho totiž ve svém myšlení, ve svém způsobu vytváření a nerozplétání uzlů.
Problémy nepřicházejí do našeho života a vztahu proto, aby nás oslabily, ale prověřily. Nejúspěšnější vztahy nejsou ty, které by neměly žádné problémy. Problémy patří k životu, byly, jsou a budou. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Pokud problémy řešíme spolu, pak se tyto problémy stávají užitečnou prověrkou a prostředkem posílení vztahu.
Mnoho lidí bohužel hledá život, vztah a člověka bez problému. Ale takový neexistuje. Problém je podstata života. A tak i když lidé budou problémy řešit, neznamená to, že problémů v jejich životě bude méně. Život je souvislý sled problémů. A proto vyzrálého partnera poznáme podle toho, jak přistupuje k problémům. Jestli už chápe, k čemu je vztah dobrý – například být při druhém, když má problém a nevěří si s jeho zvládnutím. Protože právě to je příležitost, jak ho podpořit, inspirovat, motivovat – a potvrdit tak svou zralost i správnost takového vztahu.
A proto je nutné vážit si problémů a těžkých chvil. V nich nejlépe poznáváte, koho máte ve skutečnosti po svém boku. Zda někoho, kdo při první příležitosti uteče. Nebo někoho, kdo při Vás zůstane, i kdyby od Vás celý svět odešel. Tak jednoduché to je. Ano, nejlepší vztahy nejsou bez problémů. Ale jsou v nich jen lidé, kteří se naučili problémy spolu řešit. Ti lidé jsou obvykle tak jednoduší, že si vztahy zbytečně nekomplikují. Kvůli sobě. Kvůli druhému. Kvůli dětem, kterým ukazují příklad, že to jde. Že jde být primitivní.
- Potřebujete řešit problém a nevíte jak? Poslední Setkání se mnou v tomto kalendářním roce je v Brně v neděli 26. června. Poslední vstupenky jsou zde
- Jste schopni společně číst a přemýšlet o tom, co by pro vás mohlo být správné? Využijte jmenované knihy 250 zákonů lásky, Dvanáct srdcí, L.E.Ž., Sami nebo i další, které najdete zde
- Pokud mé knihy věnujete jako dárek někomu, na kom Vám záleží, uveďte jeho křestní jméno do poznámky v objednávce, vepíšu obdarovanému na první stránku svůj osobní vzkaz.
© Petr Casanova