Cvičná otázka: Jsou partneři spoluhráči, nebo protihráči?
Má smysl snažit se partnerovi, sportovní terminologií, vstřelit gól a porazit ho? Jde to vůbec?
Odpověď je prostá: Chápou-li partneři to, že oblékají dres jednoho týmu, pak gól vstřelený do partnerovy brány je gólem vlastní a v té chvíli prohrávají oba.
Proto také na obálce mé knihy Spolu, která ukazuje společné konstruktivní řešení destruktivních situací, stojí: Ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení. Jinak řečeno: Vyhráváme i prohráváme spolu, oba.
Na velká Setkání v Ostravě a Plzni (nyní ještě zbývají Setkání v Praze a Brně) dorazilo až překvapivé množství párů. Často rozhádaných. Partneři stáli proti sobě jako soupeři. A vůbec se necítili spokojeně. Jak by mohli, když přestali spolupracovat? Jejich obvyklý argument zněl: Nevstupoval jsem do vztahu proto, abych se ocitl ve vězení a ztratil svobodu. Argumentovali tak proto, že netušili, že existuje svoboda v rámci vztahu.
Svoboda neznamená dělat si, co chci. Ale dělat si, co chci, aniž bych tím ublížil jinému člověku. Ano, svoboda jedné osoby končí na hranici svobody jiné osoby. To znamená: Každý z nás může žít podle sebe, ale ne jakkoli. Nesmí totiž omezit druhé lidi, zasahovat do jejich svobod. Každá svoboda je tedy současně odpovědnost. Stejně jako vztah. A proto, když rozkmotřeným párům, vysvětluji přístup k rozepřím ve vztahu, přirovnávám je k sousedům. Oba mají svůj prostor, ale také společnou hranici – společný plot jejich soukromých pozemků. Mají-li spory, je vhodné se potkat právě zde, na hranici svých pozemků, protože jen tak se oba lidé potkají „na půli cesty“. Ani jeden nepřijde o svobodu, a přitom může fungovat vztah.
Jak na to
Psychologie tomu, co popisuji v knize Spolu, říká umění láskavosti. To není překlep. Láskavost je více než jenom laskavost. Láskavost je od slova láska. Láskavost je čin, kterým projevujeme lásku a posilujeme, nikoli oslabujeme vztah. A tím i činíme dobře sobě.
Láskavost je základní PODMÍNKA KONSTRUKTIVNÍHO zvládání MEZNÍCH okamžiků – třenic, rozdílných prahů bolesti i rozchodů. Láskavost znamená upozadit osobní ješitnost, ego, a to ve prospěch vztahu, dětí či jiných společných závazků, a na první místo dát zkrátka lásku.
Kdo ještě nedozrál do láskavostí, chová se v mezních situacích jako protihráč. Chce za každou cenu nad druhým vyhrát. Sám. Ale to není vztah. Nám dnes půjde o společné vyhrávání.
První LÁSKAvost: Ustoupit směrem vpřed
Pro skutečně funkční vztah je nutné si uvědomit jedno: Na světě neexistují dva úplně shodní lidé. Proto se ve vztahu nevyhnutelně ocitáme s osobou JINÉHO náhledu na život, JINÉ výchovy, JINÉ minulosti, JINÉHO normálna, JINÝCH hodnot, JINÉHO pásma bolesti, JINÝCH snů a JINÉHO způsobu jednání. Pokud se v něčem shodneme, super. Ale neshodneme se určitě ve všem.
Hloupý protějšek se v takové chvíli začne hádat o to, kdo je LEPŠÍ a kdo HORŠÍ. Moudrý protějšek ví, že nikdo nejsme horší ani lepší, každý jsme pouze jiný. Hlupák marní čas poukazováním na odlišnosti mezi partnery, a ty považuje za důvod pro rozbití vztahu. Takový člověk ale funkční vztah nenajde, protože lidé JSOU odlišní. Zato moudrý člověk hledá v odlišných situacích nějakou shodu, kompromis, respektive konsensus – zkrátka onen společný plot s brankou, kterou se dá projít k druhému.
Podstatou je nejednat tak, aby kterýkoli z páru ustoupil nebo slevil tak, aby tím klesla jeho spokojenost ve vztahu. Naopak, i po ustoupení se lze cítit dobře. Představme si to nejprve obrazně: Dva lidé stojí čelem k sobě. Jestliže jeden, případně oba, ustoupí, jeden druhému se vzdálí. A to není naším cílem. My chceme vzájemně udělat vstřícný krok – a tím se jeden druhému přiblížit.
Ukážu to na klasickém příkladu:
Žena, unavená z práce, zbožňuje masáž od svého muže. Její muž, unavený z práce, považuje masírování ženy za otravné marnění času.
Tentýž muž, unavený z práce, zbožňuje sledování sportovního zápasu v televizi. Jeho žena, unavená z práce, považuje sledování sportovního zápasu v televizi za otravné marnění času.
Jistě, oba by se mohli zavřít ve svých pokojích. Muž si pustit televizi, žena si přizvat souseda, který by ji promasíroval pořádně celou. Ale pomohlo by to vztahu? Nebyl by muž, neuspokojený výsledkem sportovního zápasu, ještě rozčilený na ženu, respektive na souseda? A naopak, nerušil by muž, jásající po každém gólu, ženu se sousedem v jejich ezoterickém rozjímání?
Pokud ženu dělají šťastnou masáže od jejího muže a muže dělají šťastným sportovní přenosy v televizi, co kdyby tento pár strávil večer naopak spolu? Co kdyby se přestali hádat – on že na ni nemá náladu, ona že ji sport rozčiluje – a byli si vzájemně vstřícní v tom smyslu, že dokud poběží sportovní přenos v televizi, bude muž své ženě mnout ramena, záda, šíji, cokoli ona potřebuje?
Praxe ukazuje, že u zablokovaných párů, ve kterých žena muži teatrálně přepínala televizi a muž ženě teatrálně dával najevo, že má odpor k masírování právě jejího těla, se přístup zcela obrátil: Žena dokonce vyhlíží v programu sportovní přenosy. Upozorňuje muže, aby se těšil. Protože ví, že při tomto systému se má na co těšit také ona. A stejně tak on dopředu hlásá: Dnes se těš, od osmi do deseti Tě budu dvě hodiny masírovat, jestli chceš.
Kdo by nechtěl si přijít na to své? Kdo by rád neustoupil tomu druhému, když ví, že je to krok kupředu – ke sledování televize s manželkou po boku, k masírování manželem po dlouhé hodiny?
I tak může vypadat láskavost. Je to náběr pozitivní emoce přes vzájemné vyhovění. Jen najít tu SVOU vhodnou průchozí branku ve společném plotě.
Druhá LÁSKAvost: Guinnessův ping-pong
Hádky jsou někdy jako stolní tenis. Tvrdý míček tu ztvárňují naše argumenty, které nelítostně pinkáme na protější stranu, nejlépe tak, aby je protějšek nevybral. Psychologie však používá trochu jiný ping-pong: takový, při kterém nejde o to výměnu co nejrychleji a nejsmrtelněji ukončit, ale zapsat se do Guinnessovy knihy rekordů co nejdelší hrou. Chápete? Udržet míček dlouho ve hře – to znamená ne smečovat, ne falšovat, ale svým způsobem si přihrávat.
V praktické komunikaci to znamená: Spolupracujeme a neubližujeme si. Například máme na paměti: Do člověka nevidíš. Nevíš, co ho trápí, po čem touží a co od Tebe nyní potřebuje, dokud o tom sám nepromluví. Pak komunikace slouží k lepšímu poznání a porozumění. A k tomu je třeba opatrně, empaticky naslouchat. Vlastním žvaněním (útočením) se nic nového nedozvíme.
- Příklad: Partner se vrátí z práce a říká: „Dnes se mi stalo něco zajímavého.“ Více nemusí říct. Je ohleduplný, nechce partnerku obtěžovat. Jen naznačil, že měl těžký den, ale už tím nakousl, že cosi pro něj bylo nebo stále je důležité. To znamená podat míček na protější stranu. Jsou lidé, kteří na to zavrčí: „No a? Dej mi pokoj. Nemám náladu. Nemám čas.“ Jako by vlídně podaný míček bez zájmu smetli pryč. Pak ale hra nemůže fungovat. LÁSKAvost je už v pokusu pochopit, že něco je pro partnera asi tak důležité, že to potřebuje sdílet. Odpovězme: „Vážně? Pověz mi o tom.“ A uděláme si čas na jeho slova.
V knize Spolu, která řeší krizové situace, naznačuji, abychom jednali jako slunečnice. Ta se otáčí za sluncem. Partner by pro nás měl být takové slunce. Proto jsme do vztahu s ním šli – aby nás nabíjel, hřál. Jestliže máme ke slunci vstřícný vztah, chceme, aby nezapadlo a bylo šťastné – vcítit se do partnera a naslouchat tomu, co ho trápí. Slunečnice přece potřebuje sálající slunce.
Třetí LÁSKAvost: Umět odložit hru
Zůstaňme ještě u ping-pongu. Jsou totiž dny, kdy nemáme dostatečný čas, rozpoložení a energii dlouze naslouchat partnerovým nářkům, „pořád vracet jím nahozené míčky“. Tehdy nastupuje metoda třetí – „nabídku k zahájení hry“ (ke konverzaci) ZDVOŘILE odmítnout, a SOUČASNĚ vyjádřit, že je pro nás cenný jak názor partnera, tak vzájemný vztah. Je to jako požádat ve hře o přestávku, vyřídit si své věci, otřít si unavenou tvář a pak čerstvěji a soustředěněji pokračovat ve hře.
- Příklad: Společně sledujeme film. Partner má najednou myšlenkovou asociaci – herec mu svou větou, místo dění mu svým vzhledem, daná situace mu svou specifičností připomenou cosi a on cítí potřebu svěřit nám to IHNED, ačkoli my se chceme soustředěně dívat. „Jé, právě tamhle jsem kdysi byl, a to Ti musím povědět…“ Nebo: „Jé, to mi připomíná, jak včera v práci můj kolega…“ Ano, to spustí. Pokud cítíme, že nás tím partner ruší a vyvolává negativní emoce, psychologie doporučuje připustit, že může existovat DOBRÝ DŮVOD, proč nás to partner chce říct, anebo že nejde-li o otázku života a smrti, partner NEBUDE PROTI dopovědět to později. Naše reakce pak nebude ani tak odmítnutím, jako spíše odložením. Bude LÁSKAvá, a přitom ne přezíravá. Postačí: „Promiň, teď se na Tvoje slova nedokážu stoprocentně soustředit. Nezapomeň, co mi chceš říct, zajímá mě to. Jak film skončí, promluvíme si o tom.“ Alternativ je mnoho.
Čtvrtá LÁSKAvost: Nevyšilovat, i když máš všeho nad hlavu
Jeden z Parkinsonových zákonů říká: Žádná situace není tak zlá, aby se nemohla ještě zhoršit. Jinak řečeno: Negativní situace se vždy zhorší tím, když umožníme negativním emocím, které nás ovládají, aby se množily. To je důležité: Pro emoce je příznačné, že se mohou neomezeně množit. A platí to o emocích negativních, ale i pozitivních.
I proto ve svých knihách řešení vztahových problémů používám pro negativní emoce zkratku n-emoce. Ano, nemoce. Protože v negativních emocích vykazujeme znaky nemocného člověka. Máme nutkání svou nemoc prskat na druhé. Přitom sobě tím neulevujeme a druhým přitěžujeme, předáváme nákazu.
U vzdálených, neznámých lidí nám to svým způsobem může být lhostejné. Problémem jsou ovšem lidé, kteří prskají jed na své BLÍZKÉ, ba na nejbližší – partnery, děti. Ti totiž mohou odejít a nám to může vadit. Proto nikdy nevyšilujme. Napsal jsem pro to celou jednu knihu Čtyři prány štěstí. Jak říkají v Nepálu: Náš dnešní trapas = naše zítřejší anekdota.
Pátá LÁSKAvost: Záplatovat
Žádný člověk nemůže být dokonalý. Každý dělá chyby. V tom není problém. Problém nastává jedině tehdy, když si člověk není schopen přiznat, že chybuje, že chyby patří k člověku a zdráhá se za ně omluvit. Takový člověk bohužel nechápe, že uvědoměním si chyby nic neztrácí, ale naopak získává – že chybami se učí, zlepšuje, posouvá. Kdo se neomluví, nemůže se měnit k lepšímu.
Mnoha lidem v uznání chyby brání zbytnělé ego. Pro oslabení ega používá psychologie metodu záplatování. Ta říká, že k sobě máme přistupovat jako ke kalhotám. Jestliže se někde odřeme a vykoukne hanebná díra, není třeba se stydět, přesvědčovat druhé, že problém nenastal. Stačí jen přiložit záplatu. V reálné komunikaci jednoduchými slovy Uznávám, Promiň, Už se to nebude opakovat. V překladu: Vadí mi to, Opravuji, Záplatuji.
Záplata není ostuda. Záplata je přednost. S každou opravenou chybou se člověk té chyby zbavuje (viz také můj pohled v článku/podcastu Jak si odpustit, že jsme mohli být „tak hloupí“). A jak dospět dokonce do stádia, že roztrhaným kalhotám budeme předcházet, že nebude nutné k záplatování přistupovat? K tomu pomáhá Sokratovo Síto tří, které rovněž znáte ze Čtyř prán štěstí:
To takhle k Sokratovi přiběhl rozčilený muž a horečně volal: „Sokrate, Sokrate, slyšels, co provedl Tvůj přítel? Hned Ti to musím vyprávět…“
„Zadrž,“ skočil mu do řeči mudrc. „Prosel jsi to, co mi chceš říct, třemi síty?“
„Třemi síty?“ podivil se zadýchaný.
Sokrates přikývl: „První je síto pravdy: Určitě víš, že to, co mi hodláš říct, je PRAVDIVÉ?“
Muž se zarazil: „To ne. Jen jsem to slyšel. Je to příhoda z druhé ruky…“
Sokrates pokračoval: „Aha! I tak by mohlo být správné mi to říct, kdyby Tvá informace úspěšně prošla druhým sítem. Tím je síto dobroty: Určitě víš, že to, co mi hodláš říct, i kdyby to nebyla pravda, je POTĚŠITELNÉ?“
Muž zaváhal: „To ne. Spíše Tě to rozesmutní…“
Sokrates pokračoval: „Aha! I tak by mohlo být správné mi to říct, kdyby Tvá informace úspěšně prošla alespoň třetím sítem. Tím je síto užitečnosti: Určitě víš, že to, co mi hodláš říct, i kdyby to nebyla pravdivé ani potěšitelné, je UŽITEČNÉ?“
Muž sklopil hlavu: „To ne. Pro svůj život to nepotřebuješ vědět.“
Sokrates to shrnul: „Takže pokud to s vysokou pravděpodobností není ani pravdivé, ani potěšitelné, ani užitečné, proč mi to přicházíš říct? Proč tím zatěžuješ sebe i mě?“
Vskutku, přemýšlejme o energii, kterou v každém okamžiku předáváme. Co svým činem vnášíme do vztahu víc: Lásku, anebo –? (doplňte libovolné). Pamatujme si: Jakou energii do vztahu vneseme, taková tam bude.
- Máte ve vztahu rozepře a už nevíte, jak je vyřešit? Jste tak emočně vzdálení, že už se neumíte sblížit? Přečtěte si knihu Spolu.
- Cítíte, že Váš či partnerův problém ve skutečnosti pochází odjinud – z práce, dětství, neuzavřené minulosti? Využijte knihu Čtyři prány štěstí.
- Potřebujete to probrat mezi čtyřma/šesti očima (i s partnerem)? Přijďte na Setkání. Vstupenky pro Prahu a Brno jsou ještě zde.
© Petr Casanova