Jak po rozchodu najít sami sebe

Láska nedává logiku,“ řekl mi student střední školy při mé včerejší přednášce.

Podivil jsem se. Podal jsem mu křídu a on na tabuli začal psát:

Než jsem vstoupil do vztahu, nic mi nechybělo. Byl jsem plnohodnotný a spokojený.“ Načež napsal číslo 1.

“I moje partnerka byla soběstačná, šťastná.” Načež připsal další číslo 1 a mezi ně + jako znaménko, že ty dvě nezávislé osoby se propojily.

Jeho matematický výsledek byl 2. Inu, 1 + 1 = 2. Tak přemýšlel. Nevstupoval jsem do jeho rovnice a nechal ho úvahu dokončit.

“Nedávno jsme se rozešli. Podle všech zákonů matematiky bychom na tom tedy měli být stejně, jako když jsme do vztahu vstoupili.” Načež napsal: 2 – 1 = 1. Jako kdyby s rozpadem dvojice měli vzniknout opět dva plnohodnotní a spokojení jedinci, soběstační a šťastní. “Ale to neplatí. Proto láska nemá logiku.”

“A jak se cítíš, když ne soběstačný – když ne jako plnohodnotné číslo 1?”

Neváhal dlouho. “Poloviční. Ona mi prostě chybí.”

Poděkoval jsem mu za otevřenost, vzal si od něj zpět křídu a jeho rovnici jsem přepsal – tak, jak to ve skutečnosti u lásky a následného rozchodu je.

“Ano, dva nezávislí lidé skutečně budí dojem, že 1 + 1 = 2, tedy že dva jedinci vytvořili dvojici. Ale tak to v lásce nefunguje.” Škrtl jsem tato čísla. “Ve skutečnosti 1 a 1 je dvojité 1. Dva milující se lidé jsou spojeni v jedno. V jedno, tvořené dvěma částmi. Jsou ale nerozluční a mnohem silnější než dřív… A proto také,” škrtl jsem další chlapcovu část rovnice, “při rozchodu neodečítáme, ale násilně dělíme to, co jsme spolu vytvořili. To dvojité jedno trháme na dvě poloviny.” Neboli: 1 : 2 = 0,5.

Zatímco s milovaným a milujícím člověkem se cítíme silnější než sami, po rozchodu se cítíme poloviční, než jsme kdy byli. Zatímco o samotě nám nikdo nescházel, v osamělosti nám schází ten druhý. Nepoznat ho, byli bychom plnohodnotní a šťastní možná celý život. Nevěděli bychom, o kolik silnější můžeme být ve vztahu. Když to ale po rozpadu vztahu víme, stáváme se NEÚPLNÝMI, POLOVIČNÍMI, a to oba. Protože jedno je lomeno dvěma.

Student svěsil hlavu a smutně přikývl. Ano, po šťastném vztahu zbyly dvě nešťastné poloviny. Jako když roztrhnete srdce vpůli. Krvácí. Proto také knihu uzdravení po rozchodu 100 nejkratších cest k Tobě začínám alegorickým příběhem myši a netopýra, který ukazuje, jak nám jedno setkání může změnit život a způsobit velkou bolest – ztratíme-li posléze toho, kdo nám ukázal jiné výšiny. Psychologie a psychoterapie pracují ještě s jedním příměrem, za chvíli ho použiju. Chci však požádat všechny, kdo se cítí právě takovou ztrátou nyní sraženi, aby přestali vidět jen temné konce. A pokud to nedokážete, přijďte na Setkání, zvládneme to spolu.

Zlomené křídlo

V psychologii se zjednodušeně používá příměr zamilovaného člověka k andělu s jedním křídlem: Aby mohl opustit zemi a poznat nebe (euforii vztahu), potřebuje ke vzletu ještě druhé křídlo – dalšího člověka, který je ochoten mávat svým jedním křídlem stejným směrem, ve stejném rytmu, synchronně. Jen tak se dva jednokřídlí mohou společně posunout výš. Jakmile jeden z dvojice snahu o společné mávání ztratí, vztah se zřítí. A to pak nejméně jednoho, ale častěji oba velmi bolí.

Psychoterapie jde ještě dál. Říká, že taková bolest po rozchodu může být enormní i proto, že je jak citová, tak tělesná. Zpět k příměru s pádem andělů: Čím výš dva dokázali vystoupat, tím víc je pak bolí pád z nebeských výšin. Do mentální roviny se to propisuje tak, že prakticky nic nebolí tak jako vzpomínky na časy společného štěstí ve fázi osamělého neštěstí. Přeneseno do fyzické roviny: Je to čas bolesti, kdy potřebujeme vyléčit zlomeninu křídla. Bez uzdravení nemůžeme s nikým dalším plnohodnotně létat.

Kognitivní disonance

Kdo chodí na Setkání se mnou, ví, že nerad používám odborné pojmy. Někdy je však nutné je přijmout a pochopit. Příkladem je kognitivní disonance.

Problémem člověka v rané bolesti je totiž neupřímnost a popírání. Nechce věřit, že to, čemu věřil, se zhroutilo. Odmítá realitu. Idealizuje si protějšek a budoucnost. Jestliže ho někdo miloval (a máváním svého křídla dosud spolupracoval), jak by mohl přestat? To musí být jen nedorozumění, náhoda! I proto v knize uzdravení po rozchodu 100 nejkratších cest k Tobě tolik naléhám i chápu: Nejtěžší na rozchodu je přiznat si celou pravdu.

Je to těžké, ale nutné. Čím déle totiž popíráme existenci pekla, ve kterém jsme se ocitli, tím spíše z něj nevyjdeme. Nepochopíme, že je čas peklo opustit. A s tím souvisí právě kognitivní disonance – psychologický rozpor mezi dvěma vnímáními (například mezi tím, co víme, a tím, jak k tomu naopak přistupujeme či jak si to vnitřně interpretujeme). Kognitivní disonance zkrátka vyjadřuje, jak moc sami sobě lžeme.

  • Ten psychologický fenomén objevili dva vědci Festinger a Carlsmith. Rozdělili dívky na dvě skupiny. Jedné zadali velmi nudnou, monotónní práci a současně jim slíbili odměnu za to, když druhé skupině tento úkol zpropagují tak, aby vyzněla jako zábavná a osvěžující. Jinak řečeno: Motivovalo je ke lži. Původně chtěli pozorovat, jestli na míru lži bude mít vliv výše odměny. Festinger a Carlsmith zjistili, že dívky odměněné 1 dolarem lžou úplně stejně jako dívky odměněné 10 dolary. S tím test ukončili – paradoxně to hlavní objevili pak. Když se totiž dívky z první skupiny dozvěděly, že byly za lež honorovány rozdílně, začaly se navzájem hádat a obhajovat. Ty, které se “daly koupit” příliš levně, tvrdily, že “vlastně vůbec nelhaly”, že “ta práce opravdu byla zábavná a osvěžující”. Dokonce byly ochotné svůj 1 dolar vrátit.
  • Z toho vědci usoudili, že čím obelhanější se člověk cítí, tím více začne lhát i sám sobě – tím spíše nepřizná pravdu, nepřipustí svůj omyl. A to se děje i po rozchodu.

Problém utrpení

Když při Setkáních pracuji s lidmi, kteří se potřebují zbavit dlouhodobého utrpení, daného například bolestným rozchodem, zdůrazňuji jim z psychologického pohledu rozdíl mezi bolestí a utrpením. Zatímco bolest je nevyhnutelná přirozená reakce na vnější podnět (rozchod), utrpení je volitelná aktivita, při které sami sebe de facto chceme trápit – připomínat si bolest, která přitom už dávno pominula (už dávno je po rozchodu). Vrtáme se ve svém zranění, a tím mu nedovolíme, aby se uzdravilo.

Proč se to muselo stát? Proč právě mně? Copak jsem bezcenný člověk? Copak si protějšek mé lásky už vůbec nevážil? Copak jsem nic? Zbytečné otázky, které jen prohlubují naše mizerné pocity. Přitom by stálo za to se zeptat: Čím se vlastně trápím? Jakou roli v tom hraje protějšek a jakou já? Neoživuji si svou bolest sám? Co do svého života přivolávám – radost, nebo trápení? Skutečně mi chybí protějšek, který mě opustil, nebo někdo úplně jiný, například kdo mě neopustí?

Indiáni věří na to, že v každém z nás probíhá souboj mezi dvěma vlky. První vlk je zlý. Ztělesňuje vztek, nenávist, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, faleš, hrubost, sebelítost a přehnané ego. Druhý vlk je hodný. Ztělesňuje radost, lásku, spokojenost, empatii, naději, vyrovnanost, laskavost, skromnost, štědrost, soucit, věrnost a důvěru. V tom souboji přitom vyhrává ten, kterého “více krmíme”. Když tedy při Setkáních chceme ukončit trápení, předně musíme najít potravu “pro dobrého vlka”.

Shrnu to: Po rozchodu s milovaným protějškem si připadáme ztracení, poloviční, nedostateční. Přitom objektivně z nás nic neubylo. Je to jen pocit. Naopak jsme často mnohé získali. Zejména prožitky a zkušenosti. A to i směrem do budoucnosti, k dalšímu vztahu (k obnovenému původnímu vztahu). Musíme však začít krmit dobrého vlka. Vidět sebe, druhého, vztah a život i jinak než jen přes tmavou punčochu. Protože všichni se na Setkání nedostanete a ne každý si dovolí i knihu 100 nejkratších cest k Tobě, nechám Vás zvážit tři následující kroky, rozdělené v psychoterapii do tří podkroků. Nespěchejte na ně. Užijte si je. Představují cestu k sebeuzdravení. A každé uzdravení má svůj správný čas. (Případně si je vysvětlíme při Setkáních, a to i na Vašem osobním případě, budete-li chtít.)

1. ZAČNĚTE objevovat, jak bohatí jste

První porozchodový pocit bývá negativní, v režimu ztráty. Někoho jsme ZTRATILI. Sami si připadáme slabší a ohroženější než ve vztahu (viz příběh netopýra a myši v knize 100 nejkratších cest k Tobě). Vinou negativity navíc můžeme sami sebe přesvědčovat, že nic podobného už nikdy nepoznáme – že ztráta bude definitivní. A že úplní můžeme být jedině tehdy, když se vrátí to, co odešlo, to, co jsme měli a teď nám chybí. Bez toho nic nemá smysl ani hodnotu. Jako bychom nic neměli, byli bez protějšku chudí.

Proto musíme:

  • ZAČÍT VĚNOVAT VÍC POZORNOSTI SOBĚ. Uvědomit si příčinnou souvislost mezi tím, jak myslíme, a tím, jak se cítíme. Negativní myšlenky bývají výplodem strachu, stresu, úzkosti, pocitu ohrožení a psychického přepětí, které musíme uvolnit podobně jako fyzické napětí: Zpomalit, prodýchat, hledat pozitivní energii (zaměřuji na to samostatný kurz Cestou vnitřní síly).
  • ZAČÍT VNÍMAT KRÁSU MALIČKOSTÍ. Život není pouze černý, to nám jen tak někdy připadá. Máme-li černou punčochu na očích, pak nám vše – minulost, přítomnost i budoucnost – připadají špatné, neúspěšné a nedostatečné. Rozhlédněme se ještě jednou. Vyměňme prostředí. Cestujme. Objevme staré přátele. Vraťme do života všechno, co nám činí dobře. Uvědomme si i sebemenší radosti a bohatství, kterými jsme obdařeni.
  • ZAČÍT CÍTIT VÝHODU POZITIVNÍ ORIENTACE. Zlo v člověku je mocné a jen tak se nevzdá. Temnota se vždy snaží nějak uhasit světlo. S přáteli nám může být skvěle, cítíme se s nimi silní, ale opětovně sami doma se můžeme propadat zpět do negativity. To nám umožní pochopit, že čím víc/častěji se zaměřujeme na pozitivní věci, tím lépe nám může být. Negativní myšlenky, pocity a činy nepřinesou pozitivní výsledky.

2. ZAČNĚTE se soustředit na to, co můžete ovlivnit

Negativní přemýšlení člověka umocňuje vědomí toho, že něco, co je pro něj důležité, nemůže ovlivnit nebo zvrátit. Ano, na jednu stranu věříme, že se partner vrátí, ale současně to není v naší moci. Čím déle ta bezmoc trvá, tím větší je frustrace a nebezpečí, že propadneme do depresí a schopnosti ublížit si.

V kurzu Cestou vnitřní síly, který doplňuje knihu do osamělosti Sami, zdůrazňuji, jak je důležité začít se soustředit na to, co ovlivnit můžeme, hlavně na sebe. Nesnažit se zoufale změnit druhé lidi a vůbec se zabývat tím, co nemůžeme kontrolovat, natož s tím spojovat nějaká očekávání. Dalajlama v tomto smyslu říká: „Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. A když řešení nemá, starosti nepomohou.“ Plýtváme-li energií na to, co nemáme pod kontrolou, oslabujeme tím sami sebe, neboť si uvědomujeme, “jak malí”, “jak slabí”, “jak neschopní a marní” vlastně jsme.

Proto musíme:

  • ZAČÍT PŘIJÍMAT MINULOST JAKO FAKT. Ať se v minulosti stalo cokoli, vytvořilo to přítomnost. Nicméně naši budoucnost vytvoří to, jak nyní naložíme s přítomností. Nesnažme se proto měnit minulost, pojďme vpřed. Čas utíká stejným směrem, vždyť mrkněme na hodinky – jen dopředu! Jsme-li pro partnera ti praví, naděje pořád je, ale záleží na jeho rozhodnutí. Opravdu milující partner se nikdy nevrací, protože on ve skutečnosti nikdy neodchází.
  • ZAČÍT VYTVÁŘET LEPŠÍ „TEĎ“. Pokud o partnera nestojíme, nebo on o nás, je to základní vklad do naší budoucnosti. Zeď, od které se odrážíme. Jsme bohatší o zkušenosti, které můžeme zúročit v novém, lepším vztahu. Jen se musíme ponaučit. Jak si udělat inventuru ve vztahu, který nevyšel, popisuji v knize Protože.
  • ZAČÍT AKCEPTOVAT I TO, CO NENÍ PERFEKTNÍ. Mohli jsme natropit mnoho chyb. Inu, jsme lidé. Jsme omylní. Chybami se učíme. Kdykoli si budeme myslet, že spokojení můžeme být jen v případě, kdy všechno bude perfektní, spokojení nebudeme nikdy. Dokonalost totiž neexistuje. Naučme se chápat konce jako příležitosti k novým, lepším začátkům. Naučme se jakoukoli etapu života chápat ne jako konečnou, ale výchozí. Nikdy nebudeme dokonalí, ale vždycky se můžeme víc a víc zdokonalovat. Třeba ve svém soustředění na to, co dokážeme ovlivnit (detailně o tom v knize Sami).

3. ZAČNĚTE vnímat svou změnu

Jak víte z mých knih 100 nejkratších cest k Tobě a Sami, těžkosti, kterými v životě procházíme, jsou svým způsobem jako činka, které musíme nějak vzepřít a unést. Jinou možnost nemáme. Každý, kdo někdy fyzicky posiloval, ví, že na konci každého cvičení je vyčerpaný a má větší sklon sérii vzdát. Ve skutečnosti je přitom na počátku svého procesu sílení. Stačí jen si odpočinout a navnímat růst svých svalů.

Podobné je to v momentě, kdy člověk padne na dno. Má subjektivní pocit, že je v nejnižším bodě svého života. Pokud však neztratí touhu vstát, už ten fakt, že vstal, vyjadřuje jeho vnitřní sílu a bolestný konec se mění v uzdravující začátek nové etapy života.

V knize Sami vysvětluji, že cesta, na níž se ocitneme úplně sami, je samozřejmě nejnáročnější, ale právě tím posiluje jako žádná jiná. Každé ráno jsme úplně sami na všechny pochybnosti, co když dnes selžeme, a každý večer jsme úplně sami na výčitky, v čem všem jsme selhali. Každý krok musíme vymyslet i uskutečnit sami, ale tak mimo jiné zjišťujeme, že to skutečně dokážeme. Být na cestě úplně sami znamená vytvořit ten nejlepší předpoklad pro nejúčinnější vybroušení svého charakteru.

Zjistit, že to zvládneme. Poznat, že v čase jsme ne slabší, ale silnější. Přitáhnout k sobě lidi s podobnou silou a zkušeností. Mít najednou s kým sdílet, trávit čas, žít něco společného, byť na přátelské úrovni. To všechno pomáhá vypořádat se s rozchodem a vytvářet lepší budoucnost. Nejen tím, jak se cítíme, ale i tím, koho vedle sebe začneme mít. Zpočátku přítele, později třeba i partnera. Konečně, i z toho důvodu existují Setkání.

Proto musíme:

  • ZAČÍT ODPOUŠTĚT SOBĚ. Nikdo nás nedokáže oslabit, tak jako to dokážeme se sebou my sami. Žádný živočich se tolik netrestá pro své chyby. Člověk se jedinou chybou trápí pokaždé, když si na ni vzpomene. Jak by se pak jeho rána mohla zahojit, když si ji neustále obnovuje?
  • ZAČÍT ODPOUŠTĚT DRUHÝM. Pozor: Odpuštění neznamená prominutí. Odpuštění neznamená, že mažeme minulost, zapomínáme na všechno, co se stalo, obnovujeme původní vztah s ex-partnerem. PRÁVĚ NAOPAK. Odpuštění znamená, že přijímáme minulost se vším všudy, že se od ní chceme odpoutat právě ponaučením z ní – jen tak se stane skutečnou minulostí, a přestane být trvalou současností. Odpuštění znamená NEzapomenout, navždy si pamatovat, co zlého jsme prožili – jen tak už nedopustíme opakování takového vztahu nebo události. Odpustit je jako zvednout kotvu, která naši loď držela na špatném místě. Získat nadhled nad tím, jak se k nám zachovali druzí. Protože nám alespoň pomohli poznat, jací jsou a co ve svém životě už nikdy nechceme.
  • ZAČÍT DÁVAT NOVOU ŠANCI BUDOUCNOSTI. Nepůjde to ihned. Ale život je neustálá změna a vývoj. Noví lidé, které potkáme a jimž se přestaneme urputně bránit, nám dají srovnání například s posledním vztahem. Najednou zjistíme, že jsou na světě fajn lidé, třeba také zranění minulostí, ale schopní se přesto smát, věřit, vyhledávat lepší život.

To vše stojí před těmi, kdo jsou bezprostředně po rozchodu. Obvykle si myslí, že to nejlepší je za nimi, ale opak je pravdou. Před nimi je stále méně bolesti a stále více radosti. Budoucnost je totiž jako světlo na konci tunelu. Jen je třeba jít a příliš se nezastavovat, nezdržovat. Jen tak z toho tunelu zvaného Peklo vyjdeme. Když se ale rozhodneme krmit jen špatného vlka, v tunelu zůstaneme. A úplně zbytečně.

  1. Chcete už uzavřít minulost? Přijďte na Setkání. Čtyři jediné termíny v roce 2022. Neváhejte. Rezervovat si místo můžete jen do vyprodání kapacity zde.
  2. Využijte pro to určené publikace: knihy 100 nejkratších cest k Tobě a Sami, kurz Cestou vnitřní síly. Všechny najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart