Láska jako zahrada. 20 způsobů, jak o ni pečovat

Naprosto věřím v to, že láska je jako zahrada. Jen zdánlivě roste sama. Ve skutečnosti sama roste nazdařbůh.

Lásku, stejně jako zahradu, je nutné udržovat. Udržujeme-li ji, prospívá a nese zdravé ovoce. Neudržujeme-li ji, zarůstá plevelem, plní se parazity, zdravé ovoce dříve nebo později přestane nést.

Vím, že jsou lidé, kteří si myslí, že když jednou vztah mají, je hotovo a počítají s ním navždy. Ale v lidském životě žádné navždy neexistuje. Lidský život je změna, a je to dobře. Přestaneme-li člověku věnovat čas, naučíme ho žít bez nás, respektive s někým jiným, kdo mu svůj čas věnovat bude.

Ale jak se starat o zahradu vztahu? Jaké nástroje používat? Proto jsem vytvořil Sadu posílení vztahu. Spojuje knihu 250 zákonů lásky, která vymezuje hranice zdravého vztahu, a knihu L.E.Ž., která ukazuje, jak může zničit nejen vztah, ale i všechny jeho účastníky (včetně dětí) ignorování či úmyslné prolamování těchto hranic, ať už jde o formy slabosti, sobectví, manipulace, snížené sebekontroly nebo sebevědomí. Sada je momentálně zvýhodněná zde.

Moc pozitivního uvědomění

Zatímco sebeláska je o uspokojování potřeb vlastních, láska je o uspokojování potřeb druhých. Abychom však mohli něčí potřeby uspokojit, potřebujeme vědět, o jaké potřeby jde. Ve vztahu tak musí fungovat důvěra, komunikace, sdílení. Stejně jako upřímnost, podpora, porozumění. Rozbít cokoli z toho je snadné. Jako porazit strom. Vrátit však cokoli z toho je nesnadné, ba někdy nemožné. Jako znovu oživit nalomený nebo dokonce pokácený strom.

Na nedělní vyprodané Setkání v Ostravě přišlo několik párů, některé už pár vlastně ani netvořily. Chtěly pár vytvořit zase. Chtěly se znovu starat o zahradu, původně zničenou zradami, lží, nezájmem. Ptaly se, co mohou vykonat pro záchranu. Co je tou hlavní živnou půdou, z níž mohou opět vyrůst plodiny. Použil jsem pro někoho neobvyklé spojení: pozitivní uvědomění.

Ano, my potřebujeme vědět, uvědomovat si, co pro druhého děláme a co on dělá pro nás. Stejně jako potřebujeme vědět, uvědomovat si, zda si také on uvědomuje, co pro něj děláme my. Jen tak jeden pro druhého můžeme mít plnou hodnotu. Proto u lidí, kteří chtějí založit nebo rozvíjet zahradu, vyžaduji schopnost dělat, ale i vycítit z jednání jejich protějšku to, co dělá účastníkům vztahu i vztahu samotnému dobře. Co jej posiluje, tudíž co připomíná důvod, proč jsou ti dva vlastně vůbec spolu.

Dvacet variant jednoho slova

To následující byste tedy měli nejen říkat, ale i skutečnými činy prokazovat. Avšak současně byste to měli nejen ze slov, ale i z jednání svého protějšku cítit. Protože tak se cítí láska. Tak vypadá vzkvétající zahrada.

Štěstí člověka vytváří jednak vděčnost a jednak těšení se. Vděčnost je spojena s minulostí a přítomností. Jsme vděčni za něco krásné, co nás potkalo, i za něco méně krásné, co jsme alespoň dostali příležitost překonat a poučit se z toho. Těšení se je spojené s budoucností. Dokud se člověk má na co těšit, má proč žít.

Těchto dvacet pozitivních uvědomění spojuje právě prvek vděčnosti a těšení se. Jsme vděční za to, na co se současně ve funkčním vztahu můžeme stále těšit. Proto začínáme stejným slovem, stejným pocitem, který máme, když si uvědomujeme, že je za co být vděčný. A totéž potřebujeme cítit od protějšku.

1. Děkuji, že tolik obyčejných chvil měníš v neobyčejné

Opakuji: Můžeme to říkat, ale ještě lepší je, když to vyjadřujeme svými činy, úsměvem, objetím, energií spokojenosti, vděčnosti a těšení se uvnitř vztahu.

Toto uvědomění vyjadřuje, že když jsme sami, neobyčejné chvíle jsou něčím zvláštní. Ale když jsme ve správném vztahu, neobyčejné chvíle jsou někým zvláštní. Neobyčejnými jsou proto, že je takovými dělají neobyčejní lidé. Neobyčejní pro nás.

A platí to jak o partnerském, tak rodinném, přátelském i třeba pracovním vztahu, máte-li po svém boku takový poklad.

2. Děkuji, že mě posouváš, když to nejvíc potřebuji

Někdy jsme jako auto, kterému dojdou pohonné hmoty cestou k cíli. Zdá se, že jsme dojeli. Sami si nepomůžeme a nejbližší čerpací stanice je daleko. Co teď?

V realitě všedního života to vyprázdnění nádrže může obstarat zdánlivá prkotina: jedovaté slovo nebo toxické zacházení s námi třeba i úplně cizím člověkem. Ale my se rázem brodíme bahnem vlastních oslabujících domněnek: Proč se to stalo zrovna mně? Opravdu jsme taková nula? Mám si přestat sebe vážit?

I proto potřebujeme vztah, ať už s partnerem, přítelem, rodičem nebo jinou formou spřízněné duše. Negativní myšlenky, které nám v takové chvíli automaticky naskočí, totiž neumějí vytvořit jiné než negativní pocity, ty pak nedokážou vést k jiným než negativním činům (trápení se) a ty pak nemají jiný než negativní výsledek (je nám zle, ba stále hůř). A z toho plynou ještě negativnější myšlenky, kterými se uzavírá tato spirála negativního zacyklení.

Když jsme sami, jsme tedy pro druhé snadný a zranitelný terč. Ve vztahu by partner měl přispět k tomu, abychom se obrnili a zbavili zloby, kterou do nás vtlačil někdo jiný. Partner nemusí naše problémy sám řešit. Stačí, když nám pomůže zpátky na nohy, do života, oživí naši energii, chuť, víru v sebe, prostě je nám správnou oporou.

Anebo my jemu. A z jeho zpětné vazby to cítíme…

3. Děkuji, že víc mluvíš se mnou a méně o mně

V Sadě posílení vztahu vysvětluji, kolik zbytečných problémů by ve vztazích ubylo, kdyby se lidé naučili více mluvit s druhými a méně o druhých. Jenže, jak popisuji v knize L.E.Ž., která tuto Sadu tvoří, hovořit zpříma, upřímně, bez falše je náročné a mnohdy nepříjemné. Kdekdo si totiž přeje, ať jsme k němu upřímní, ale jen do chvíle, než upřímní opravdu jsme; pak nám upřímnost třeba i vyčte. O to cennější je otevřený vztah, kde se za vlastní nebo partnerovu upřímnost nemusíme stydět.

4. Děkuji, že mi chodíš naproti “na půl cesty

Nemůže existovat vztah bez problémů. Jednak vztah je součástí života a život nám snáší samé problémy, a jednak každý člověk je jiný, dva se tedy nemohou ve všem vždy shodnout. Dlouhodobě zdravé vztahy tak mají ne ti, kteří by spolu nemuseli řešit problémy (takoví ani neexistují), ale ti, kteří se problémy naučili společně řešit.

Právě v problémech poznáme skutečnou tvář svého protějšku. Zda je “jájínek”, sobec, narcista, slaboch. Zda mu jde jen o sebe, zda je vůbec schopen přiznat si chybu, zda vůbec ví, co je konstruktivně řešit problém. Ve vztazích totiž není důležité ani tak to, JAK se problémy řeší, ale KDE se řeší. Přirovnám-li partnery k sousedům, pak nejlépe je řešit sousedské problémy vždy přesně na půli cesty. Jako by oba stáli u společného plotu svých sousedících pozemků. Říká se tomu kompromis.

Stojí-li dva lidé čelem k sobě, kompromis není o krok ustoupit, protože pak se žádný z nich nemusí cítit komfortně, a oba se jeden druhému vlastně vzdálí. Kompromis je naopak vstřícný krok blíž sobě. Jak se to v těžkostech dělá, o tom už v Sadě posílení vztahu.

5. Děkuji, že mi dopřáváš prostor

Lidé nesmějí cítit, že vztah je pro ně vězení. Nesmějí ve vztahu ztrácet své Já, svou bytostnou svobodu a stávat se na druhém toxicky závislí.

Do vztahu nevstupujeme proto, abychom přišli o zdroje své energie, a tedy byli slabší, než když jsme sami. Přesně naopak, i ve vztahu potřebujeme sami sebou svým způsobem zůstat, a to i proto, že pokud ve vztahu ztratíme sami sebe, ztratíme tím třeba právě tu přidanou hodnotu, kterou jsme původně vnesli do vztahu a pro niž si nás partner vybral – aby spolu s námi dokázal víc než bez nás. To, co dělá nás námi, jsou naše přednosti, které nemusí mít nikdo jiný. A právě to nás dělá cennými.

Proto je, jak zdůrazňuji v knize 250 zákonů lásky, jež je součástí Sady, je důležité nejen dál mít posilující zájmy a přátele, ale také partnera, který nás v tomto “nabíjení” bude podporovat, respektive podporovat jeho. Kdo si chce udržet přízeň motýla, nesmí ho sevřít v dlani, natož stlačit, jen aby probůh neuletěl. I motýl potřebuje dýchat a upřednostňuje právě ty, kteří mu dají volnost – právě těm pak usedá na rameno nebo rozevřenou dlaň. Protože tak může učinit z vlastního rozhodnutí. Protože chce, ne musí. Protože může být dál sám sebou, v celé své kráse. Ne vězněm, který právě pro to věznění o krásu přichází.

Ale více o tom už v Sadě posílení vztahu.

6. Děkuji, že ctíš základní pravidlo hádky

Ve žádné hádky neodchází jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení. Hádky (ve smyslu anglického “argue”, tedy výměny svých argumentů) jsou důležitým nástrojem vzájemného vyjasňování a porozumění. Aby však hádky byly konstruktivní a ne destruktivní, mají svá pravidla, kterým věnuji část knihy 250 zákonů lásky. Základní pravidlo je: V hádce nikdy nebuďme osobní. Říkejme: „Ty máš hloupý argument“. Ne: „Ty jsi hloupý.“ Nezraňujme. Protějšek je přece součást našeho vztahu, spoluhráč. Jsme v tom spolu. Jako kanoisté v jedné lodi. Chceme-li pádlovat jedním směrem, musíme se domluvit na straně i tempu. Budeme-li pádlovat asynchronně nebo dokonce jeden proti druhému, loď se nepohne, možná i převrhne. A my oba s ní.

To je však jen jedno z pravidel. Další vysvětluji v knize 250 zákonů lásky (i samostatně ji můžete mít zde).

7. Děkuji, že si na mě děláš čas

Čas je nejdražší dar, který někomu můžeme dát – dáváme mu totiž v té chvíli kus života, který už nikdy nezískáme zpátky.

Hodnotu tohoto daru umocňuje i to, že každý vztah se může rozvíjet jedině společně stráveným časem. Být s druhým tady a teď. Ať na dálku, nebo tváří v tvář. Hlavní je však být soustředěně přítomen ne fyzicky, ale duševně. Nestačí jen sedět či stát vedle sebe, jestliže souběžně věnujeme pozornost telefonu. Láska je sdílení. Být s někým “tady a teď”, naslouchat mu, zajímat se o něj, to všechno může vypadat jako nic, ale v kritických chvílích to pro druhého znamená naopak úplně všechno.

8. Děkuji, že když lžeš, tak jen v komplimentech

V knize L.E.Ž. (můžete ji objednat i samostatně zde) ukazuji moc lži. A také všechnu její záludnost. Slova, zejména ta nejlibozvučnější, dokážou úspěšně lhát, ale činy nakonec říkají vždy pravdu.

Upřímnost neznamená říct úplně všechno, co si myslíme. Upřímnost znamená, že když něco řekneme, je to pravda. To znamená, že něco říkat nemusíme. Možná to protějšku nesluší tak, jak bychom si přáli. Možná mu skládáme kompliment, jen abychom mu nezpůsobili bolest. Váhat bychom však neměli. Sami můžeme cítit, jak je posilující, když i náš protějšek nevynechá příležitost, aby nám řekl, co pro něj znamenáme a jak důležití pro něj jsme, a to i ve chvíli, kdy ho možná štveme.

Zejména když sami v sebe nevěříme, může všechno změnit to, když slyšíme, že někdo v nás naopak věří. A že to dokážeme. I když k úspěchu teprve musíme dojít. Ale bez vnitřní síly a sebevědomí je jisté, že k úspěchu nedojdeme, ba se o něj ani nepokusíme. Proto takové povzbuzení může ze zdánlivé lži (Dokážeš to) vytvořit pravdu.

9. Děkuji, že mi dáváš najevo, když se se mnou děje něco zlého

V knize L.E.Ž. hovořím o Ďáblu a Andělu. Ti nejsou v nebi, ale v lidech. K Andělům patří například ti, kteří nás dokážou uzdravit paradoxně dříve, než si uvědomíme, jak moc jsme vůbec zranění. Vycítí smutek za naším úsměvem a léčí nás zájmem, péčí, pozorností, kterou nám věnují. A tím nám dávají najevo, že nás mají opravdu rádi.

Mnoho zla si neseme z minulostí. Škodíme si, aniž si to uvědomujeme (více v knize L.E.Ž.). Někdy potřebujeme pomoc, inspiraci, jindy čas na zhojení. Přestat se topit v lítosti nebo výčitkám například vůči rodičům nebo ex-partnerovi, sypat si do rány sůl. Díky Andělům, kteří chápou příčiny našich neštěstí, se bolest může stát minulostí a překonání těžkostí budoucností.

Ať jde o sklon k alkoholu, utíkání či jiné formě neřešení problémů, které tím pádem jen narůstají.

10. Děkuji, že vydáváš tolik úsilí na porozumění

Vždy je snazší člověka odsoudit než pochopit. Odsouzení nevyžaduje žádnou energii navíc, je to rychlé, zatímco k porozumění je nezbytná laskavost, trpělivost, čas a empatie. Slabí nebo ve svém životě nešťastní lidé rádi odsuzují druhé, zatímco silní jsou schopni porozumět. Odsouzení a porozumění jsou protipóly. Kdo soudí, ten neporozumí. Kdo porozumí, ten nesoudí. Silní lidé mají obrovskou přednost – umějí jednat s druhými lépe, než se sebou jednají ti druzí sami.

11. Děkuji za Tvou ochotu přiznat svůj omyl

Ta sada se jmenuje Posílení vztahu i proto, že o síle a slabosti je příběh každého vztahu. Vztah je jako řetízek. Jeho pevnost jako celku nezáleží na nejsilnějším očku, ale na nejslabším. Kde povolí nejslabší článek, tam se přetrhne celý řetěz. Proto vedle sebe potřebujeme silného partnera. To není člověk, který nikdy neprohrál, naopak – je to člověk, který mnohokrát prohrál, ale dokázal se pokaždé znovu postavit a jít.

Silní lidé mají za sebou spoustu těžkostí a chyb. Vyznačuje je však to, že si dokázali přiznat nedostatky nebo chyby. Tím napravili, zpevnili, posílili sebe. A totéž umějí i se vztahem. Ale musejí mít protějšek, který dokáže totéž. Nelze změnit člověka, který ve svém závadném jednání nevidí chybu. Pro takového jsme vždy ti špatní, jen my můžeme za všechno zlé, zatímco on je dokonalý. Nejspíš robot. Člověk určitě ne. (Jak si odpouštět své chyby, o tom píšu ve čtvrté kapitole knihy L.E.Ž.)

12. Děkuji za Tvou ochotu ustát mé výboje

Přijdou dny, kdy přijdeme domů zachmuření jako temný bouřkový mrak. Jsme nasyceni negativní energií, nedělá nám dobře a potřebujeme se jí zbavit. V negativním rozpoložení však uděláme to nejhorší – trefíme se do nejbližší osoby. Jako blesk do nejbližšího hromosvodu. Ten výboj je jednou z nejdůležitějších prověrek vztahu.

Jak zdůrazňuji v knize 250 zákonů lásky, nejdůležitější pro partnery nejsou chvíle, kdy se drží za ruce a skoro ve všem si notují, ale naopak ty, kdy si nerozumějí skoro v ničem, a přesto se drží za ruce dál. V knize L.E.Ž. pak problematiku bouřkových mraků vysvětluji v samostatné kapitole.

Přežívají ty vztahy, které si uvědomí, že vlastně ani nejde o to, kdo má pravdu a kdo je hloupý. Ve vztahu totiž nejde o to srazit druhého ještě víc. Naopak, ve zdravém páru je hodnota partnerství víc než ego a osobní vítězství. Ostatně, i proto (viz kniha L.E.Ž.) je úžasné, když si “hromosvod” uvědomí, že “bouřkový mrak” soptí jen proto, že ze sebe potřebujeme dostat hněv a žluč a negativní energii. Že to není osobní, ale převzaté zlo odněkud zvenčí. Třeba z práce. Od šéfa, který možná sám posloužil jako hromosvod bouřkovému mraku ze své rodiny.

I od toho je zdravý partnerský vztah. Sdílená bolest je pak poloviční bolest. Spolu jsme ve zdravém vztahu vždy silnější a uneseme dvojnásob.

13. Děkuji, že při mně stojíš v časech dobrých i zlých

Zdánlivě otřepané klišé, používané při skládání manželského slibu. Je však symbolická. Jen ti, kdo s námi prošli tím nejhorším, si zaslouží s námi prožít i to nejlepší.

Problémy pak zdravé vztahy neoslabují, ale naopak utužují. Právě v těžkých chvílích se alespoň oba přesvědčí, zda se na druhého mohou vždy spolehnout. Těžkosti prověřují charakter a odhalují skutečnou tvář lidí. Umožňují nám prohlédnout, jací lidé opravdu jsou. Ostatně, o tom je celá kniha L.E.Ž.

Stůjme při sobě ve špatných časech, abychom se pak mohli usmívat v těch dobrých – které přijdou hned poté, vlastně se sdílením už lepší časy přicházejí…

14. Děkuji, že chápeš, že vždy na vše nemohu mít sílu

Jsme jen lidé. Nejen chybující, ale i omezení. Čelíme neustálé změně. Vzestupům i pádům. Zkouškám, které nás někdy vyčerpají. Svět totiž není nebe. Svět je náročná posilovna. A jsou chvíle, kdy na všechno nemáme sílu a potřebujeme čas a odpočinek, být chvíli jen “částeční partneři”. Mít chvilku pro sebe, na sebenabití.

Zdá se to jako paradox, ale někdy stačí dovolit druhému nedělat vůbec nic. Jen vypnout. A zastat jeho roli. Oběma to dodá sílu. První se zregeneruje a vrátí se šťastný s vědomím, že má správného partnera. A druhého posílí opačné vědomí – že je schopen pomoci, být užitečný a prospěšný někomu druhému.

Ale o tom už je část knihy 250 zákonů lásky.

15. Děkuji, že se mi věnuješ, i když Ti to není příjemné

Není příjemné věnovat se člověku, který je toxický, otrávený, vyčerpaný. On však nesmí zůstat v bahně sám. Potřebuje, aby ve chvílích, se kterými si neví rady, měl po svém boku někoho, kdo třeba jen naslouchá. A aby mohl naslouchat, musí si udělat čas.

Jsou lidé, kteří si na nás dělají čas, jen když něco potřebují nebo je to pro ně pohodlné. Ale ti nám nemohou nabídnout plnohodnotný vztah. A jednou to pochopí. Je tak lehké říct: „Promiň, nemám na Tebe čas“ tomu, kdo nás právě potřebuje. Ale je tak těžké slyšet: „Promiň, nemám na Tebe čas“ od někoho, koho právě potřebujeme my.

Vnímejme tedy, zda nám protějšek vůbec naši vloženou energii někdy vrací. Láska není slib, ale skutečný čin. A když někomu dáváme všechno, co máme, krmíme ho láskou, kterou nám nevrací, výsledkem může být bohužel hladovějící srdce, které si navíc začne říkat, že asi není pro druhého (pro nikoho) dost dobré.

Ale to už je jedna z těch lží, které věnuji knihu L.E.Ž., také součást Sady posílení vztahu.

16. Děkuji za to, že mi věříš

Důvěra není podmínkou vztahu, důvěra je vztah sám. Bez důvěry vztah nevznikne, nepokračuje, neexistuje. Pokud jeden nevěří druhému, stojí proti sobě obezřetně, ne jako přátelé, ale jako soupeři. Čekají, “kdy už to přijde”, “kdy ten druhý zraní, zaútočí”.

Důvěra v žádném případě není samozřejmost. Pokud se objeví, musí se živit a udržovat. Samozřejmost není ani v tom smyslu, že je vzácná. A je tím těžší, čím horší zkušenosti s důvěrou z minulosti máme.

Každý z nás někdy zažil nějaké zranění. Proto se může stát až nemožné věřit – po všech zklamáních – zase někomu dalšímu. Důvěřovat znamená dát příležitost, aby nás další člověk zranil, a přitom doufat, že to neudělá. Důvěra je tedy projev velmi silných lidí. Díky za ně. Máme-li takové lidi vedle sebe, máme v nich poklad.

17. Děkuji za to, že ve mne věříš

To není ta samá věta. Je rozdíl věřit někomu a věřit v někoho.

Je kouzelné mít po svém boku člověka, který v nás věří, když my v sebe nevěříme. Proč je to kouzelné? Protože to svede jedno velké kouzlo: Když v nás někdo věří, dokážeme víc. Ne snad že bychom získali nadpřirozené schopnosti, ale díky víře odemkneme veškerý svůj potenciál, který přitom už dávno v sobě máme, jen k jeho otevření a rozvinutí potřebujeme plnou sebedůvěru. Takoví partneři nám vracejí sílu, kterou bychom si ve své skepsi nevyrobili.

18. Děkuji za to, že se mnou komunikuješ

Další zdánlivá samozřejmost. Přitom další naprostá cennost.

Komunikace znamená spojnici mezi dvěma body. Ve vztahu jsou těmito body lidé a onou silnicí mezi nimi je zdravá komunikace. Zdravá je ta, která volí podporu místo kritiky, pochopení místo odsouzení, upřímnost místo lží, lásku místo toxičnosti. Zlé slovo lze chápat jako hřebík, vražený do srdce člověka. I když ho s odstupem času zkoušíme odvolat (vytáhnout hřebík), v srdci rána už zůstane. Proto spolu komunikujme tak, abychom cestu mezi námi udržovali provozuschopnou a čistou. Učme se nejen mluvit, ale i naslouchat, protože jen nasloucháním se můžeme dozvědět něco nového.

Jak varuji v knize 250 zákonů lásky, vztahy nerozděluje vzdálenost, ale nekomunikace, nezájem, odcizení klidně i dvou lidí, kteří jsou přímo vedle sebe.

19. Děkuji, že mě přijímáš takového, jaký jsem

Někteří lidé dostávají to nejlepší z nás, a přece odejdou. Jiní lidé schytají to nejhorší z nás, a přece zůstanou. Chápu nás. Soucítí s námi. Přijímají nás takové, jací jsme, tedy i s nedostatky, které máme, a jsou s námi celkově kompatibilní. Souzní s našimi hodnotami a názory, ačkoli pro ostatní jsme možná divní a nestravitelní.

Dovolit člověku, aby zůstal sám sebou a nenutit ho měnit se k našemu obrazu, to znamená umožnit mu být originálem. Mít nezaměnitelnou hodnotu. Mít i chyby, ale také šanci je pochopit, ba odstraňovat. Ale také mít i přednosti, a šanci je neskrývat, ba posilovat. Ne vždy je to samozřejmost. Určití lidé nás totiž nenávidí nikoli za chyby, ale za přednosti. Žárlí, srážejí nás, pomlouvají. To je jejich problém. Náš problém je, jestliže v jejich blízkosti zůstáváme a dovolujeme jim, aby nám ničili život.

Jinak řečeno: To, jak se k nám chovají druzí lidé, je primárně jejich věc (a plyne i z jejich slabostí). Naopak to, jak k nim přistupujeme, je naše věc. Obklopujme se lidmi, kteří jsou vděční za to, že nás mají ve svém životě. Kteří jsou šťastní, když jsme šťastní, anebo kteří jsou nešťastní, když jsme nešťastní. Ne naopak. Jen s takovými nám může být lépe. (Více v knize L.E.Ž.)

20. Děkuji za Tvou trpělivost i odpouštění

Smiřme se s tím: Jsme jenom lidé. Děláme chyby. Chybami se ale automaticky neučíme. Učíme se v případě, kdy si chyby uvědomujeme a přiznáváme. Jen dělání chyb nezajišťuje pokrok. Člověk si musí chybu připustit, projít si bolestí, kterou chyba vytvořila, aby ji už nikdy nechtěl opakovat, a tím se ponaučil.

To znamená, že všichni máme vedle sebe chybující bytosti. Počítejme s tím. A naučme se zdokonalovat i sebe. Jak? Pamatujme si, že chybující lidé po našem boku v nás rozvíjejí:

  • Trpělivost. Schopnost svítit světlem naděje, lásky, podpory na někoho, kdo sám hasne.
  • Odpuštění. Schopnost nepoužívat ve vztahu minulost proti člověku, který chyboval, ale také se už ponaučil.

Máte s čímkoli z uvedeného problém? Využijte Sadu posílení vztahu.

Obě knihy, které ji tvoří, můžete mít i jednotlivě: knihu 250 zákonů lásky zde, knihu L.E.Ž. zde. Sada je však cenově zvýhodněná.

Zajímá-li Vás Setkání se mnou, přijďte i s partnerem. Vstupenky na zbývající termíny v tomto kalendářním roce jsou zde. Další už nebudou.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart