Jak se nevzdat aneb 10 posilovačů Jiřího Voskovce

Máte nějaký sen, světlo, za kterým jdete?

Ztrácíte ho občas z dohledu, nebo ztrácíte někdy sílu za ním ještě jít?

A uvědomili jste si někdy, že pokud jde o člověka nebo přírodu, všechno má svůj smysl?

Naprosto věřím v to, že by člověk nikdy nedostal schopnost snít, kdyby současně nedostal schopnost své sny uskutečňovat.

Odmalička mě zajímá zrod a rozvoj síly, která pomůže člověku dojít od představy k výsledku. Miluji se rozhlížet. Cokoli vidím kolem sebe na ulicích, v bytech, kdekoli se nachází člověk, to někdy bylo pouhým snem, ale daný člověk to dovedl zhmotnit. Tito lidé mě zajímají, a nejen mě. Psychologickými metodami, jak vytvářet své sebevědomí, sebelásku a sebedůvěru, se zabývám v Cestou vnitřní síly. S příklady těch, kdo se ani v nejtemnější chvíli nevzdali – brali ten moment jako svou osobní prověrku, jako by se jich osud ptal: Jsem zvědav, jestli to teď už vzdáš!

Být zvědav, co se stane, když to teď ještě nevzdám

Už jako kluk jsem se naučil jednu dovednost: Kdykoli mě napadne něco vzdát, PŘEMÝŠLET:

  1. Odkud se to vzalo (viz Cestou vnitřní síly a problém mozkových synapsí z naší minulosti)
  2. Proč jsem s tím, co teď chci vzdát, původně vlastně začal (vrátit se zpět k počáteční vnitřní motivaci)
  3. Co by se mohlo stát, kdybych to teď nevzdal

Zejména to poslední mě fascinovalo. Rozvíjelo to ve mně představivost a zvědavost: Pokud to teď nevzdám, nikdy se nedozvím, co by se stalo, kdybych to nevzdal.

A pak jsem četl o člověku, který zemřel před mými 7. narozeninami, a ještě k tomu daleko v Americe. Přitom byl Čech, ale dotáhl to na Broadwayi a v Hollywoodu na hvězdu – hrál tam prvního herce v Hamletovi i jednoho z porotců v legendárním dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů. Ačkoli nežije už čtyřicet let, jeho myšlení stojí za připomenutí.

Lidé ho znají jako klauna z dvojice V+W. Vedle Jana Wericha byl tím křehčím, zodpovědnějším a poetičtějším. Například vznik slavné hry Osvobozeného divadla popsal těmito libozvučnými slovy: „To bylo tak: Jednoho večera byla zakoupena u pana Nepraše v menší obci jihovýchodních Čech láhev rumu za 24 Kčs. Obsah láhve byl smíchán s horkou vodou, oslazen, přidáno citronové šťávy a získaná kapalina vypita. Na dně prázdné lahve toho večera ležela Vest Pocket Revue.“

Jejich politická satira, namířená proti fašismu, znamenala, že se ocitli na prvních místech Hitlerova seznamu smrti a ještě před začátkem druhé světové války utekli za oceán. Voskovcova manželka podlehla rakovině, druhá žena ho zase nutila vzdát se svých dcer. Oba poněkud zvážněli. A to i proto, že Amerika učila Voskovce s Werichem jiné satiře. Jednou si například chtěli udělat legraci z nacistického ministra propagandy, který měl kulhavou chůzi. Řekli: „Lež má krátké nohy, ale Goebbels jednu ještě kratší.“ Američané je požádali, aby se takovým příměrům už vyhýbali. Upozornili je, že má mohu pokřivenou už od dětství, kvůli tomu celý život nosí kovovou podpěru a speciální botu; ať napadají jeho činy, ale nikdy ne vzhled nebo zdravotní handicap člověka. Zatímco Werich se po válce vrátil domů, Voskovec ještě dlouho zůstal, zcela opustil komické role a naučil se anglicky tak skvěle, že hrál Shakespeara v originále, hlavní role ve verších o tisících slovech. Pohřben je spolu s Werichem na pražských Olšanech.

Deset námětů k zamyšlení

I Jan Werich se ho nesčetněkrát ptal, jak některé výzvy může zvládnout. Už ve třicátých letech ho fašistický tisk označoval za Žida – pro jeho původní jméno Jiří Wachsmann, které si ale nechal změnit po první světové válce, hned jak se vrátil z boje v československých legiích, jen aby se zbavil německy znějícího příjmení. Při povinném prokazování rasového původu se přitom žádný Žid mezi jeho předky nenašel.

Mnoho bojů v sobě nevedl navenek, ale uvnitř. Už jako kluk jsem si začal sbírat jeho (a nejen jeho) postřehy, které by mohly mě nebo i jiné inspirovat. Dnes tedy všem, kdo již otevřeli Cestou vnitřní síly, přidám deset pohledů Jiřího Voskovce, co dělat, když sami přestáváme věřit ve své sny:

  1. „Všiml jsem si, že lidé často viní okolnosti z toho, kde se právě v životě nacházejí. Já ale nevěřím na okolnosti. Věřím na to, že když se člověk chce vymlouvat, vždy objeví důvod, proč něco nemůže dokázat. VYTVOŘÍ si svou ,OKOLNOST, která ho oslabí. Přitom to stejně funguje opačně. Když začnete hledat tu ,okolnost, která Vám má pomoci, objeví se. Vy si ji vytvoříte.“
  2. „Jakýkoli krok v životě mi rozmlouvali lidé, kteří sami sebe označovali v dané věci za odborníky. Vnucovali mi, CO podle nich nedokážu a PROČ. Díky těmto lidem jsem věděl, CO mám dokázat a PROČ.“
  3. „Z překážek se nehroutím, je v nich zárodek radosti. Čím větší překážka, tím lepší nakonec pocit z jejího překonání.“
  4. „Neoplácím, když mě lidé napadají. Snažím se i na zlá slova odpovídat úsměvem a nadhledem. Proč? Když ukážete nepříteli, že napadáním Vaší osoby získá jen málo zadostiučinění nebo žádné, vezme mu to motivaci.“
  5. „V mém životě bylo mnoho chvil, kdy jsem stál před důležitým rozhodnutím. Cítil jsem, jak je riskantní a svým způsobem děsivé. Ale také jak je v zárodku krásné. Každé těžké rozhodnutí stojí na začátku možného velkého úspěchu, tím většího, čím víc jsme se na začátku báli. Proto mě v takové chvíli láká ta krása. A svádí mě to rozhodnout se pro pokus. Udělat snad i nemožné, abych poznal to krásné.“
  6. „Kdo uhýbá před těžkostmi, ten většinou jen neví, jak je zvládnout. Kdyby to totiž věděl, neuhýbal by. Já to také mnohdy nevím. Ale co vím, je to, že bez překonání těžkostí, bez nalezení cesty skrz, nepřijdou lepší dny.“
  7. „V Americe jsem v každé chvíli cítil, že jsem na limitu. Vše další, co přicházelo, bylo to, co jsem nikdy předtím nezvládl. V každé chvíli jsem tak byl na vrcholu i vlastně na začátku. To mě naučilo chápat příchozí výzvu jako dobrodružství. Těšil jsem se, že ze mě dostane víc, že mě tato příležitost znovu posune, že zase budu na konci a zase i na začátku. Toto je na životě zvláštní: Pořád na konci, pořád na začátku.“
  8. „Patřím mezi ryby, které si zamilovaly plout proti proudu. Nevadí mi, že ty ostatní to nedělají. Dokonce jsem rád. Je to součást mého těšení, které mě ráno zvedá z postele – udělat dnes něco, co by někdo jiný možná neudělal.“
  9. „Mnohokrát jsem se cítil slabý a myslel si, že toto už nedokážu. S odstupem času jsem poznal, že síla vzniká právě překonáváním okamžiků, kdy si myslíte, že něco nedokážete. Dokonce mě napadá, že ty slabé okamžiky přicházejí proto, aby v nás rozpoutaly chuť přemoci své slabosti, a to za pomoci síly, o které jsme do té chvíle vůbec nemuseli vědět. Připadá mi, že to, jak jsme skutečně silní, zjistíme, jen když čelíme opravdu velké bolesti a opravdu velkým překážkám.“
  10. „Od jistého dne jsem se zbavil jakýchkoli vlastních očekávání. Poznal jsem totiž, že když očekávám, že dnešek bude lehký, pak ty problémy, které přijdou, se mi zdají těžké. Když však s pokorou přijmu, že dnešní problémy, které přijdou, mohou být těžké, pak bude dnešek mnohem lehčí.“

Máte své představy, jak změnit svůj život k lepšímu, ale současně i strach z toho, že to nedokážete, že si to nezasloužíte, že je to jen chiméra?

Nebo jste už vykročili za svým snem, ale pak Vás přemohla pohodlnost, „něco silnější uvnitř Vás“?

Začala Vám chybět vnější motivace, něčí láska či podpora, a v důsledku toho se cítíte bez motivace a bez lásky? Nevíte, jak podpořit sami sebe?

Využijte Cestou vnitřní síly.

Anebo se potýkáte s jiným psychologickým problémem a potřebujete najít jeho řešení? Přehled všech momentálně dostupných psaných kurzů je zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart