Jak v sobě přepsat vzorce chování a myšlení svých rodičů

„Nedělej to, nepovede se Ti to.“

„Nepovedlo se Ti to, tak na to už kašli. Smiř se s tím, že to nedokážeš.“

„Nesnaž se o nic nového, hraj život na jistotu.“

Už dlouho je to součást Tvého myšlení. A když Tě bude zajímat, jak dlouho, a ponoříš se do minulosti, zjistíš, že tohle máš v sobě už od dětství. Ba že taková slova občas probleskla od rodičů. Někdo říká: „Zdědil jsem takové myšlení.“ Ale to neví, co říká. Myšlení nemůžeme zdědit. Myšlení můžeme jen duplikovat: tak, že převezmeme rodičovské vzorce. Avšak ne že bychom chtěli. Rodiče nám opakovaným vyslovováním takových vět vytvoří v hlavě synapsi (viz nedělní živé vysílání Jak změnit člověka) mezi Neúspěch a Rezignace. Vznikne návyk. Ačkoli nablízku už nejsou, jimi vytvořená synapse v našem mozku zůstává.

Stačí mít skeptické rodiče. Kteří od svých rodičů převzali nevěření v úspěch, lásku, bohatství nebo štěstí. Není to jejich záměr, naopak mohou svým dětem chtít předat to nejlepší, čemu je život naučil. „Hraj na jistotu.“  To znamená: „Nevybočuj. A když se někdo bude zlobit, omluv se, přikrč se, ustup.“ A tak člověk (například) hraje na jistotu. V práci, osobním vztahu, ve sportu – všude, kde by i v jádru chtěl víc, ale naučil se jedno: Když život nenaplňuje Tvá očekávání, sniž je. Snížíš tak pravděpodobnost zklamání.

A tak se mi na Setkání hlásí i ti, kteří by chtěli v životě víc, ale vlastní hlava je vždy zabrzdí, zpochybní, odradí. Mohou mít vztah, ve kterém se trápí, ve kterém jsou zneužíváni, o kterém vědí, že nemá budoucnost, ale nedokážou z něj odejít. „Hraj na jistotu. Třeba už lepší vztah nepotkáš. Holt nejsi člověk stvořený pro štěstí, snad v příštím životě.“

Nenávidím tyto lži, které lidé často prohlédnou, až když je pozdě. I proto vznikla kniha L.E.Ž. a na ni navázaná čtveřice Setkání, při kterých máme šanci se osobně potkat a tváří v tvář probrat cestu z Vašeho trápení – pokud chcete a přijdete. (Ale možná Vám hlava už teď říká: „Nechoď tam. Určitě Ti to nepomůže. Už nic Ti nikdy nepomůže.“)

Bázlivost, submisivnost, neochota řešit problémy, projevovat city, nekomunikativnost – to všechno může být předávané v rodinách i celé generace. Co bylo normální pro rodiče, může být posléze normální i pro děti. Vzorce myšlení a chování po rodičích jsou jedním z nejčastějších důvodů úzkostí, depresí a strachů. Lidé totiž stojí „sami proti sobě“: nepřítele, který je oslabuje, mají uvnitř a oni netuší, jak ho porazit. Tak se rodí „samolži“, téma 9. kapitoly mé knihy L.E.Ž.

Protože však v uzavřené skupině, kde i anonymně sdílíte své těžkosti a trápení, často zmiňujete různé odstíny „samolží“, vytvářených sebedestruktivními synapsemi v mozku, ukažme si, jak můžeme rodičovské vzorce postupně přepsat až úplně opustit. Chcete?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Zařadíte-li se k členům FC Premium, získáváte – vedle přístupu do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, ke klubovým vysíláním i magazínu – také 50% slevu na Setkání.)