„Odešla,“ řekl mi.
A když spatřil můj tázavý pohled, přispěchal hned s vysvětlením: „Udělal jsem totiž chybu.“
Jenže můj pohled se změnil z tázavého v nedůvěřivý. „ODEŠLA proto, že jsi udělal CHYBU?“ zopakoval jsem po něm, aby si uvědomil ten nesmysl. Ale on ho neslyšel. Ještě ne.
A tak jsem mu musel vysvětlit: Proč by lidé odcházeli kvůli CHYBĚ toho druhého? My lidé neustále CHYBUJEME. Jsme od přírody nastaveni tak, že neumíme jednat BEZCHYBNĚ. Životem se teprve UČÍME – nejprve dělat chyby, poté chápat chyby a nakonec odstraňovat chyby. Nebýt chyb, jsme BEZ ZKUŠENOSTÍ. Nebýt chyb, nevíme, co NEOPAKOVAT.
Proto od nás nikdo neodchází proto, že bychom udělali chybu. Naopak, my všichni potřebujeme dělat chyby. A potřebujeme, aby nás bolely. Protože jenom tak pochopíme, že šlo o jednání, které komplikuje a zhoršuje náš život, které zraňuje nás nebo druhé a kterému se tedy příště máme vyhnout. Naopak, DÍKYBOHU za chyby – jedině tím, že se jich dopustíme, víme, co UŽ NIKDY NEUDĚLAT ZNOVU. Ve své nové knize L.E.Ž., která učí pracovat s chybami, zdůrazňuji, že je to jako stát na neznámé křižovatce a vydat se špatným směrem. To, že jde o špatný směr, nevíme dopředu. My se tím směrem nejprve potřebujeme vydat, abychom došli na slepý konec a POCHOPILI, že máme jít na opačnou stranu. Právě tak je definována chyba – neznamená krok zpět, ale posun dopředu.
Jenže muž, který seděl v mé kanceláři a žehral nad odchodem své partnerky, nemluvil o TÉTO CHYBĚ. O něčem, co udělal poprvé. Sám hlesl: „No, já tu chybu udělal vlastně VÍCKRÁT…“
Ale TO není CHYBA. TO už je ROZHODNUTÍ. Objasním rozdíl.
Nemůžeš dvakrát vstoupit do téže řeky. Podruhé už to není stejná řeka, ani Ty
Často to vysvětluji v rámci osobních Setkání. Tento muž hovořil o „chybě“. Znamená to, že si uvědomoval nesprávnost svého jednání. Své partnerce se za tu „chybu“ omluvil už víckrát. Tudíž si UVĚDOMOVAL NESPRÁVNOST svého jednání, a PŘESTO dané jednání PŘÍŠTĚ OPAKOVAL.
Dává Vám to smysl?
Jestliže vím, co je špatně, a přece to udělám, je to chyba? Jistěže ne. Jak píšu v knize L.E.Ž., z psychologického pohledu NENÍ MOŽNÉ udělat JEDNU CHYBU DVAKRÁT. Jestliže vím, že dané jednání je chybné, a přesto v něm pokračuji, pak je to vědomé rozhodnutí – já vím, kam to jednání povede, a stejně to udělám.
Kdo chodí na Setkání se mnou, ví, že příklad s křižovatkou rád využívám. Však si to představme: Cesta doleva, cesta doprava. Stojím-li na tomto rozcestí poprvé a nevím-li, která z cest je správná, pak to nezjistím, dokud nezkusím libovolný směr. Dejme tomu, že poznám, že správnou je cesta vedoucí doprava. Stojím-li pak na tomto rozcestí příště a vím-li, že cesta doleva je nesprávná, pak vydám-li se jí, mohu to označit za chybu? Ne. Chybu dělám jedině tehdy, když NEVÍM, co činím. Když se UČÍM, co je správné. Jestliže ale VÍM, která z cest je správná, a přece jdu nesprávnou, nemohu to svádět na omyl, přešlap, náhodu. Jde totiž o úmyslné ROZHODNUTÍ, svobodnou, dobrovolnou a vědomou VOLBU pro NESPRÁVNÝ směr.
Muž, který seděl v mé kanceláři, prý své partnerce pokaždé klečel u nohou: „Promiň, já nevěděl.“ Lež! VĚDĚL to! Věděl, co dělá. Věděl, že ji to bude bolet. Věděl, že jí ublíží. A PŘESTO to udělal. Tohle není chyba. To je chladnokrevné rozhodnutí člověka: „Vím, že způsobím bolest! Ale je mi to lhostejné.“ Potažmo: „Vím, že se z toho znovu vylžu! Vím, že Tě vždy zase ukecám, že mi uvěříš, že mi dáš i další možnost Tě znovu zranit!“
Jak je možné, že byl tento muž náhle překvapen tím, že ona odešla? Inu, proto, že ji podcenil. Myslel si, že když mu prominula pokaždé, promine mu i příště. Že bude moci ne dvakrát, ale neomezeně vstupovat znovu do téže řeky. Pletl se. Šeredně. Nelze totiž opakovaně vstoupit do téže řeky. Stejně jako vícekrát nabrat do dlaně stejnou vodu v potoce. Ublížíme-li člověku, pak už nikdy není stejný ani ten člověk, ani náš vztah. S každým ublížením nám méně věří. Pokud ublížíme jednou, můžeme ještě tvrdit, že to byla chyba. Ublížíme-li podruhé, je už všechno jinak. Ten, komu jsme ublížili, se také učí. Také poznává, že věřit nám je chyba. A jednoho dne učiní rozhodnutí nám více už prostě nevěřit.
V knize L.E.Ž. hovořím o nádobce důvěry, kterou má v sobě každý z nás. Každým ublížením praská. Jednoho dne se rozpadne. A slepit zpátky už nejde.
Nezbyl totiž žádný tmel, žádná důvěra.
Lidé neodcházejí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb, ale že jim stejným způsobem ublížíme vícekrát
Když při Setkáních řeším podobné případy, vysvětluji lidem následující (vztáhnu to na tento konkrétní případ):
- Muž potřeboval pochopit, že v očích své partnerky ho neponížilo to, že dělá chyby. Chybovat je přece lidské. A ona věděla, že on je člověk.
- On však zapomněl, že aby se učil a posouval, potřebuje se z vlastních chyb ponaučovat. Nedělat jednu chybu vícekrát. Jenže on způsobil jednu bolest své partnerce mnohokrát.
Dlouho nechápal, proč ho vlastně opustila.
„Přece KAŽDÝ děláme chyby. Nemůže mě opustit jen proto, že dělám chyby. Chlapa bez chyb nenajde,“ obhajoval se přede mnou.
„Jenže lidé nás,“ oponoval jsem, „neopouštějí poté, co uděláme příliš mnoho chyb, ale poté, co jim stejným způsobem ublížíme vícekrát.“
„Ale opakovaná chyba je pořád chyba!“ zakřičel.
„Kdepak!“ vysvětlil jsem mu. „Opakujeme-li jednání, o kterém víme, že je chybné, je to úmyslná volba. Všichni přece víme, že stejné činy nemohou přinést jiné výsledky. Bolestný čin prostě bolí. Stejné činy roztočí vztah ve směru kruhu, až ho úplně zastavují na místě. K tomu, aby se vztah rozvíjel, není třeba, aby neměl chyby – takový vztah nakonec ani neexistuje, nýbrž je nutné, aby jedna bolest nevznikala opakovaně. Neopakovat chyby je jediná cesta vpřed – u jedince jako ve vztahu.“
Podal jsem mu květináč, v něm živou růži. „Co se stane, když jí utrhneš lístek?“
„Nic moc. Možná začne vadnout.“
„Co když jí utrhneš další lístek? Co až jí postupně otrháš všechny lístky?“
Zarazil se. „Pak zajde.“
„Správně. A Ty se mě ptáš, co udělat pro to, aby se Tvá partnerka vrátila.“ Horečně přikývl. „V tom případě mi, odpověz, co udělat, aby květina, které jsi utrhal všechny lístky, ožila?“
Zbledl. „To přece není možné. Mrtvou květinu nejde oživit.“
„Ale je možné zasadit novou květinu – zdravou a v jistém ohledu lepší.“
„Takže,“ polekal se, „vztah s mou partnerkou už není možné oživit? Ona musí mít jedině ‚nového, lepšího‘ partnera?“
Přikývl jsem. „Vy oba potřebujete nový, zdravý, v jistém ohledu lepší vztah. Ale to neznamená, že by jediným řešením pro ni byl JINÝ muž. Tím novým, lepším partnerem můžeš být i Ty. Musíš však být schopen správně odpovědět na jednu jedinou osudovou otázku.“
„Na kterou?“
„Dokážeš být Ty nový, lepší muž?“
Nikomu nechybí ten, kdo ho zraňuje, ale ten, kdo ho před ranami naopak chrání
Mužova partnerka odešla, ale šťastná nebyla. „Chybí mi,“ řekla den poté v mé kanceláři.
„Kdo Ti chybí?“ hrál jsem nechápavého.
„Michal.“
„Nejmenuj. Popiš muže, který Ti chybí, jeho vlastnostmi.“
Zamyslela se. „Chybí mi zkrátka muž, který mě miluje.“
„Omlouvám se, takového neznám. Z Tvého vyprávění znám jen muže, který Ti ubližuje, opakovaně působí bolest. To je ten muž, který Ti chybí?“
Zrozpačitěla. Tak jsem se chopil slova: „Upřímně, nevěřím, že Ti chybí Michal. Naopak si myslím, že Ti chybí NĚKDO PŘESNĚ OPAČNÝ než Michal. Ty určitě nechceš strávit život s někým, kdo Ti ubližuje, kdo se neponaučuje a nenapravuje, kdo Ti s každým opakováním svého ubližujícího činu dává najevo, že omluva z jeho úst nic neznamená a jsi mu lhostejná.“
Rozplakala se, ale přikývla. „Ano, vlastně mi chybí přesně ten muž, kterým Michal není. Kéž by to byl Michal.“
Neznatelně jsem se usmál. Při Setkáních jsem řešil už tolik případů, ze kterých sálalo, jak dokážeme milovat nemilovatelné, prominout neprominutelné, věřit v neuvěřitelné, doufat v to, co se zdá beznadějné. Dívala se na mě, jako bych měl být kouzelný džin, který na požádání splní každé přání. Ne, zklamu Vás všechny. Kouzelný džin nejsem. Ani nemusím být. Lidé se totiž mohou stát svým vlastním džinem. Michal i Klára samozřejmě mohou mít to, po čem oba touží. On ji, ona jeho. Ale musejí splnit navzájem podmínky toho druhého.
Než došlo na jejich opětovné shledání, oba ode mě dostali samostatný úkol na následující týden. Jaký?
Úkol PRO NĚJ: Uvědom si, že je to život, ne film
Michal dostal týden času na přečtení mé knihy o vztahové karmě Cítit rozumem, myslet srdcem – aby pochopil podstatu daru rozlišení, psychologického fenoménu, který otevírá oči tomu, kdo vlastní chybou způsobil své osamění. Zafungovala. „Jsem si jist tím, že chci Kláru zpátky. Vím, co jsem v ní měl a mám, a chci to zase mít. Chci vrátit čas.“
„Zklamu Tě,“ řekl jsem. „Vidíš snad někde na jejím nebo svém těle tlačítko zpětného převíjení? Nevidíš. A víš proč? Protože tam žádné tlačítko není. Tohle je totiž život, ne film. Podívej se na hodinky a sleduj ručičku. Kam běží? Jenom dopředu, ne zpátky. Minulost je mrtvá, jako ta odumřelá květina. A to je dobře. To, čím jsi byl, v Tobě musí zemřít.“
„Ale ve mně to mrtvé není. Jak mám své chyby pohřbít, zapomenout?“
„Zapomenout na to, co bylo, je stejné jako pamatovat si to, co nikdy nebylo. Přestaň s minulostí bojovat. Jdi se životem. Minulost NEMŮŽE být změněna, zapomenuta, vystřižena, smazána, opravena. Proto se ani o jedno nesnaž. Minulost může být jen PŘIJATA.“
„To mám přijmout, že jsem hloupý?“
„Ne. Máš přijmout, že jsi BYL hloupý! Jakmile použiješ minulý čas, pochopíš, že už hloupý nejsi, že ses ponaučil. Pak Tvá hloupá minulost přestane okupovat přítomnost. Staneš se NOVOU, LEPŠÍ verzí sebe sama. A jestli Tě dráždí, že jsi BYL hloupý, věř mi, že abys jednou mohl být starý a moudrý, musíš nejprve být mladý a hloupý. Jednou při zpětném pohledu neuvidíš někdejší slabosti, chyby, stud, ale naopak současnou sílu, ponaučení a hrdost. Budeš se nikoli hanbit, ale naopak radovat, že jsi na tohle všechno přišel. I chyba je užitečnou zkušeností, ale musíš se z ní ponaučit.“
„Jenže k čemu mi to teď je? Ona odešla. Už se nevrátí,“ zabědoval. Nebylo divu, nevěděl, co se stane.
Já ano. A proto jsem mu řekl: „Dám Ti, Michale, do života ještě jednu dobrou radu. Láska je nejslabší, když je v ní víc pochybností než důvěry. A naopak láska je nejsilnější, když věříš přes všechny pochyby.“ To byla moje poslední slova i vůči ní, než jsem jednoho druhého znovu představil.
I Klára však nejprve musela podstoupit „svůj týden“.
Úkol PRO NI: Zůstávej jen s lepším člověkem
Jejím úkolem bylo za jeden týden přečíst „porozchodovou“, sebepročišťovací knihu Sami. Pochopit, že pokud nám nepřítomnost nějaké osoby časem přestane vadit, pak pro nás ani její přítomnost v našem životě nebude mít velký význam.
Kláry jsem se nemusel ptát, jak ji ten týden změnil. To, jak Michala miluje, bylo jasné beze slov z jejího chování. Když totiž po jejím příchodu do mé kanceláře, jak jsem měl s Michalem domluveno, cinkla na jejím mobilu příchozí SMS od něj, ihned se po telefonu sápala. „Napsal mi! Napsal to, co za celý vztah nikdy…“ V očích měla radost, ale i strach. Už přece tolikrát věřila jeho slovům. A tak na mě obrátila své nejisté oči: „Mám mu dát další šanci?“
„DALŠÍ?“ podivil jsem se tomu slovu. „Další šanci přece můžeš dát jedině STEJNÉMU člověku. Ale připadá Ti autor té SMS,“ ukázal jsem na displej mobilu, „jako STEJNÝ člověk?“
S úlekem si ještě jednou zkontrolovala jméno a číslo odesílatele. „Je to Michal!“ snažila se mi oponovat.
Položil jsem tedy upřesňující otázku: „Píše Ti ten, s kým jsi dosud žila, nebo ten, kterého jsi dosud nepotkala?“
Konečně pochopila. Byl to ten JINÝ Michal. Ten nový, lepší. Ten, kterého ještě neznala, ale tolik poznat chtěla. Zhmotnilo se to, čemu už odmítala věřit. Byla tady NOVÁ verze člověka.
S tím „starým Michalem“, s tím hloupým člověkem, ZTRATILA mnoho času. Další už nechtěla. Tím současně Michal pochopil, že aby s ním Klára byla dál, musel jí nabídnout lepší verzi svého Já. Posunout svůj potenciál. Ze staré verze se upgradovat v lepší. Neudělat to, Klára by si časem našla nepochybně někoho lepšího. Bylo to tedy jen o něm. O jeho rozhodnutí! O jeho uvědomění chyb, které udělal. O tom, co mu tyto chyby vzaly a dále mohou vzít, bude-li je opakovat, anebo co mu mohou dát, pokud je už nikdy znovu nezopakuje.
Mně bylo v zásadě jedno, jestli si Klára najde JINÉHO člověka, nebo se k ní „vrátí“ LEPŠÍ verze původního partnera. Důležité je, aby člověk po jejím boku ji dělal šťastnou.
Když se Michal Kláru znovu spatřil ve vedlejším místnosti mé kanceláře, měl jasno, zda jeden druhého chtějí dělat spíše šťastným, nebo nešťastným. Zda se ROZHODNOU ubližovat, nebo ubližující kroky neopakovat.
- Máte ve svém vztahu problémy s pochopením tak jednoduchých věcí? Přijďte na Setkání.
- Nemůžete svůj protějšek na Setkání dostat? Darujte mu knihu L.E.Ž.
- Knihu L.E.Ž. si můžete samozřejmě pořídit i přímo na Setkáních, kde je možnost vepsání mého vlastnoručního věnování přímo před Vámi. Více o Setkáních zde. Pozor, Ostrava je už téměř vyprodaná!
© Petr Casanova