Všimli jste si té zvláštnosti? Nádraží nebo letiště, kde se vítají či loučí lidé, hostí někdy upřímnější polibky než svatební sály. Podobně jako stěny nemocnic slyší někdy upřímnější modlitby než zdi kostelů.
I v nedělním živém vysílání Jak překonat zradu jste mi kladli otázky: Proč vůbec mají lidé dnes takový problém s upřímností a přímostí? Proč je v moderním světě tolik falše, přetvářky a lží?
Odpovídám svou knihou L.E.Ž., která ukazuje mimo jiné kořeny lži. Napsal jsem ji proto, že už mám dost těch případů, ve kterých lež dokáže zničit člověka. Toho člověka, který vkládá do vztahu všechno včetně vlastní důvěry, lásky a naděje. Když toto v člověku zničíte, zničíte tím i jeho šanci vůbec věřit vztahům v budoucnosti. Jako se to stalo Míše.
Nechci Ti ublížit (a proto Ti lžu)
Míša měla dlouhý vztah s Filipem. Až moc dlouhý, cítil Filip. Svěřil mi, že v něm zůstával jen ze slušnosti. Prý nechtěl Míše ublížit rozchodem, když věděl, že ona mu nikdy ničím neublížila. Potíž byla v tom, že Míša měla zdravotní problémy, které s každým rokem snižovaly pravděpodobnost jejího otěhotnění. Lékař řekl: Nejpozději do 30. roku věku, pak už to, Míšo, nepůjde. Přitom Míša si miminko moc přála.
To, že po jejím boku Filip zůstává, chápala tak, že si jsou předurčeni. Vůbec ji nenapadlo, že o jejích 29. narozeninách Filip „zničehonic“ přizná: „Promiň, ale já vlastně nemiluji. Rozmyslel jsem si to, ani rodinu nechci. Odcházím.“
Míša byla v šoku. „A co mám teď dělat? Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Protože jsem Ti nechtěl ublížit,“ rozhodil Filip rukama. Nechtěl jí ublížit, a tak jí ublížil mnohem víc, než si uměl představit.
„Vždyť jsi mi vzal veškerý čas, po který jsem mohla s někým jiným otěhotnět.“
Filip si teprve v tom momentu uvědomil, že vzal Míše nejen iluze, ale tu nejdražší komoditu, kterou každý člověk má – kus života, který už nelze vyreklamovat zpátky.
Týden nato Míša pochopila, že s pravdou přišel Filip právě nyní. Ačkoli tvrdil, že v tom není nikdo jiný, potvrdil na sociální síti vztah s jinou ženou. A ta uvedla, že je v pátém měsíci těhotenství…
Proč vlastně neříkáme pravdu, a pak toho litujeme?
Ve své knize L.E.Ž. ukazuji, jak se s odhalenou lží vyrovnat nejen jako obelhaní, ale i jako lháři, kteří si teprve dodatečně uvědomí, co provedli a že to nejde vrátit zpátky ani nijak opravit.
Filip sám sebe označoval za férového kluka. Od první chvíle věděl, že by měl být ke své partnerce upřímný. Ale… V minulosti zažil, že po něm druzí vyžadovali upřímnost, avšak jenom do chvíle, než Filip skutečně upřímný byl – a pak to těmto lidem začalo vadit. Byl u nich právě proto za špatného. A on nechtěl být už nikdy za špatného.
Při každém pohledu na milující a šťastnou Míšu neměl srdce ji zranit, její lásku, důvěru, naději, a to zejména když mu docházelo, že ji vlastně nikdy nemiloval; že ten vrcholný cit u něj nepropukl. Že miluje úplně jinou ženu. Když to týden po Míšiných 29. narozeninách prasklo, spatřil pravdivý pohled na odhalenou lež – uviděl Míšu tak zlomenou, že si vyčítal, že jí pravdu neřekl hned na začátku. Ano, bolela by ji. Ale ne tak jako od té chvíle každý pohled na Filipův profil na sociální síti, kde zveřejňoval rostoucí bříško své nové partnerky, její porod i štěstí s krásným miminkem.
Míša mi napsala poprvé se slovy, že přemýšlí skočit pod vlak. Chápal jsem její pocity, ale nerozuměl jsem jí. Proč ona? Proč ta, která milovala, důvěřovala, proč pod vlak skáčou lidé s DOBRÝM srdcem? I proto vznikla L.E.Ž. – aby se podobné příběhy už neopakovaly, respektive aby pokud zažijete takovou zkušenost, jste věděli, jak s ní pracovat, abyste vyšli z takových ran silnější.
Napsal mi však i Filip. Měl výčitky svědomí. A hlavně cítil, že mu jeho nová partnerka úplně nevěří. Inu, když byl schopen lhát dlouhé roky přímo do očí Míše, jak by mohla věřit, že jí nelže?
A tak došlo na Rouchefoucauldova slova: S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami. A i proto jsem psal knihu L.E.Ž. – aby i ti, kdo způsobí druhým ránu, pochopili, jak s tímto svědomím dál žít. Především však odpovídám na tři základní otázky:
- Proč je tak těžké tomu, kdo nás upřímně miluje, upřímně říkat pravdu, ať je sebevíc bolestná?
- Proč vlastním lhaním způsobujeme bolest jemu, ale současně i sobě?
- Proč máme pocit, že lhaním čerpáme dlouhodobému výhodu nebo zisk?
O tom je moje nová kniha.
Proč si nekomplikovat život
Zní to paradoxně, ale víc práce než s Míšou bylo s Filipem. Potřeboval pochopit mnohé. Například:
- Být upřímný neznamená říct nutně všechno, co máme zrovna na mysli, ale nutně myslet všechno tak, jak to říkáme. Upřímnost je součástí osobní integrity. Nejblíže má ke slovu „přímost“. Přímost znamená dostat do jedné roviny (přímky) to, co děláme – s tím, co říkáme –, a s tím, co si myslíme.
- Upřímnost tedy znamená čitelnost člověka. A to také směrem dovnitř. Nejsme-li upřímní, nerozumíme ani sobě. Navíc čitelnost vytváří důvěryhodnost. Když sami sobě nerozumíme, nevěříme si. A nevěří nám ani okolí. Kde mizí důvěra, se prostě vytrácí i vztah. Partnerský či osobní.
- Upřímnost, projevovaná ve vztahu třeba i přímými pravdami, znamená vážit si času svého i času druhého člověka, který nám podává srdce na dlani, který se nám odevzdává, který nám důvěřuje, který na nás spoléhá. Být neupřímní a myslet si, že tím druhému neubližujeme, je strašlivý omyl, protože právě neupřímností ubližujeme tomu, kdo nám důvěřuje, vztahu, který spolu máme, ale i sobě, své pověsti, vůbec nejvíc.
Práce s Míšou byla snazší, protože pro Míšu bylo snazší najít si lepšího partnera. A Filip těžko nese, jak šťastná dnes Míša je. Mnohem víc než on.
Míša totiž má vytoužené dítě. Ne vlastní. Vychovává dítě svého partnera, jehož manželka zahynula při dopravní nehodě. A byť to dítě není její, je Míša skvělou mámou. A Filip o to víc nešťastný, o jak skvělou mámu i ženu se svým vlastním rozhodnutím připravil. Filip se stal velmi negativním člověkem, nespokojeným i ve svém vlastním partnerském vztahu. Hrozilo, že jej pro změnu jeho současná partnerka i s jeho dítětem opustí. Potřeboval pochopit, že všechny zdi, o které si rozbíjí hlavu, jsou a vlastně vždy byly jen v jeho mysli.
Protože podobných Filipů a Míš je na světě mnoho, toto je pět dobrých důvodů, proč stojí za to přestat si komplikovat život lhaním, neupřímností nebo přetvářkou. Život totiž není složitý, to jen my si ho komplikujeme, a to někdy úplně zbytečně. Je to současně mých pět důvodů, proč preferuji upřímnost ve vztahu. A to přesto, že vím, že pravda někdy strašně bolí. I tak je pořád lepší jeden konec s bolestí (s pravdou) než bolest bez konce (s odhalenou lží).
1. důvod: Být upřímnější je jednodušší než lhát
Nebudu lhát, jsem primitiv. Žiji a chci žít maximálně primitivně, tedy JEDNODUŠE. Snažím se být tak jednoduchý, že dělám to, co říkám, a říkám to, co si myslím. Vše ostatní je na mě, upřímně, příliš komplikované.
Vím, že upřímnost je náročná a nepohodlná. Proto ji také nalézáme u malého počtu lidí. Daleko pohodlnější a snazší je snížit se ke lži, falši a přetvářce. Někdo si dokonce myslí, že právě tím nejlépe získá důvěru druhých. Ale je to omyl. Důvěru druhých si totiž mnohem jednodušeji a lépe získáme upřímností.
Proto i v knize L.E.Ž. kladu provokativní otázku: Proč máme předstírat svou upřímnost? Buďme prostě upřímní.
2. důvod: Pokud Ti záleží na názoru druhých a nechceš jim být pro smích, proč tedy jsi falešný?
Budeme-li více přemýšlet, zjistíme, že vlastně vůbec nezáleží na tom, jak pěkně a často svému protějšku říkáme, že ho milujeme. Protože to, zda ho milujeme, je patrné už z toho, jak s ním ve skutečnosti zacházíme. Nepotřebujeme v tomto směru mluvit, žvanit. Mluví za nás činy.
Vztah nestojí na tom, jak pěkně a často říkáme Miluji Tě, ale na tom, jak upřímně a pravdivě to myslíme. Potkávám různé lidi. Někteří například do kostelů chodí upřímně. Druzí jen proto, aby vypadali dobře před sousedy. Třetí jen proto, aby vypadali dobře před Bohem. Já se však obávám, že Bohu nezáleží na délce a hlasitosti našich modliteb jako na hloubce a upřímnosti, s jakými ty modlitby prociťujeme.
Už jako kluk jsem se odnaučil chovat podle druhých. Upřímně, raději budu nenáviděn za to, jaký jsem a v co věřím, než jako falešný člověk, který si jenom hraje na to, že je šťastným. Vím, že by mě to samotného dělalo nešťastným.
Ano, i já dělám chyby, mýlím se, ale vždy se vší upřímností. Proto také promíjím každému chybujícímu člověku, u něhož vím, že k chybě nedospěl falešností. A proto také nenávidím vědomé nevěry. Pro mě to není omyl, ale podvod. Úmyslné ublížení někomu, ke komu pak mám drzost vrátit se s lísavými slovy: „Miláčku, tolik Tě miluji a nikdy Ti neublížím.“
Je to stejně podlé a hloupé jako sedět s milujícím člověkem v lodi, do níž jsem právě záměrně a skrytě prorazil díru. Loď klesá. Jaký konec očekávám? Že se díra sama zacelí? Že se utopíme oba? Nebo že počkám, až se utopí partner, a sám, připravený, pak odplavu? Co lží sleduji?
3. důvod: Když si život zjednodušíš upřímností, on se Ti za to odmění
Skutečná integrita člověka vypadá takto: Chovat se stejně, ať je partner daleko, nebo přímo vedle nás. Integrita je svým způsobem jako černý mravenec lezoucí po černém útesu uprostřed černé noci. On existuje, i když ho nevidíme.
Naše myšlenky, energie z nich, nezůstávají jen skryté v naší hlavě. Ovlivňují chování a pocity. Druzí mohou svým způsobem spatřit, jak myslíme. Všichni totiž máme sklon z dlouhodobého pohledu jednat a cítit ve směru svých skutečných pravdivých myšlenek. Lidé se sice mohou chovat v rozporu se svými slovy, ale nikdo nedokáže vyzařovat jinou energii, než cítí. Nemáme-li rádi konkrétního člověka, prostě se mu vyhýbáme. Můžeme mu sice do očí tvrdit, že ho máme rádi a pořád na něj myslíme, ale činy hovoří jasně. Kdybychom ho měli rádi, vyhledáváme ho. Kdybychom na něj pořád mysleli, ozýváme se mu.
Kdo četl mou knihu Dvanáct srdcí, mohl pochopit typickou karmu lhářů z následujícího příběhu: Chlapec a holčička si hráli na mořské pláži. On sbíral nejkrásnější mušle, ona největší kamínky. Navzájem se dívali jeden druhému na jeho úlovky pod ruce a záviděli se. Nakonec se dohodli se, že si večer své sbírky vymění. Jenže… Hoch si tu nejkrásnější mušli schoval a holčičku ošidil. Ona mu naopak všechny své kamínky dle dohody dala. Tu noc chlapec vůbec nemohl usnout. Převaloval se nepokojně v posteli a dumal, jak musel vypadat ten největší kamínek, který mu ta „mrcha-holčička“ zatajila. Soudil ji svým vlastním způsobem myšlení… Naopak dívenka tu noc spala slastně. Věděla, že má ty nejkrásnější mušle z celé pláže...
Tento příběh ukazuje, že lhaním zhoršujeme svou vlastní karmu, protože si pak mnohem spíše připouštíme lež, podraz a faleš od druhých. Lež se pro nás stává standardem nejen u vlastního, ale i cizího jednání. Jak může lhář věřit někomu, kdo mu říká pravdu, když on by na místě druhého úplně stejnými slovy lhal?
4. důvod: Začneš konečně tvořit budoucnost
Pravda plyne klidně, jako nesená na hladině řeky, a stává se pokojnou součástí naší minulosti. Naopak když vyslovíme lež, zůstává s námi, od minulosti celou přítomnost. A ne příjemnou.
Kdo říká pravdu, si nemusí nic pamatovat. Naopak kdo říká lež, ten musí vylhaná slova nosit pořád v hlavě. Na vyslovenou lež musí vršit další lež. Kombinovat je navzájem mezi sebou. A přitom mít v hlavě i pravdu, která se stala a kterou nesmí vyslovit, zapomenout ani kombinovat se lží.
Lhář je jako buldozer, který před sebou tlačí odpad. Problém je, že hromada odpadu je stále větší. Ačkoli lhář může být zdatný a silný, je jen otázkou času, kdy selže, kdy už dál hrnout tu obrovskou hromadu nedokáže.
Lidé, kteří říkají pravdu, stavějí. Lidé, kteří říkají lež, boří. Lež není omyl, ale způsob myšlení. Přesvědčení, že lež se vyplatí. Jinak by lhář nelhal. Lhář má tedy sklon lhát dál a pořád, a to ve všech druzích vztahů. Šidí kamarády, kolegy, děti a své nejbližší lidi. Jako strom, který se naučil šidit kyselým ovocem, náhodou nevydá sladké.
Lhář nemůže budovat budoucnost, protože se není schopen odpojit od minulosti. Je držen kotvou, která je stále těžší, stále náročnější. Opakuji: S lhářem nemůžeš budovat budoucnost. Neví totiž, co je budovat, ani co je budoucnost. Ví jen, co je bořit, a jen co je minulost.
5. důvod: Upřímností šetříš čas
Každého, kdo se mě ptá na můj názor v jeho věci, dopředu varuji, že nemám čas na tanečky a chození kolem horké kaše. Právě proto, že si vážím času, jsem upřímný člověk. Proč bych se měl zdržovat s nějakým kličkováním, když tím člověka beztak svedu z cesty?
Tak to platí v každé interakci. Kdykoli přestaneme druhým lhát, ušetříme tím svůj i jejich čas. Kdykoli nám druzí přestanou lhát, ušetří tím nám i sobě čas. Proto buďme vděční těm, kteří k nám jsou upřímní. Čas je nejdražší a nejdůležitější komodita, která existuje. Čas, který promarníme něčí falší, už nikdy nezískáme zpět. Proto také, kdykoli se dozvíme pravdu, nemysleme na minulost, na iluze, které nám právě byly vzaty. Mysleme na budoucnost, na veškerý čas, který nám zbývá.
Buďme vděční, když se lháři projeví. Neberme si jejich slabost osobně. Uplatnili by ji, a také ji uplatňují, vůči každému, není v tom nic osobního. Čím dříve takové lidi rozpoznáme a necháme v jejich oblíbené minulosti, tím dříve najdeme někoho, kdo dokáže mluvit na rovinu. Kdo řekne, co přesně mu vadí. Kdo nebude mlčet, že už má jiné plány. Kdo nám zkrátka nebude krást čas.
- Mou novou, nejrozsáhlejší knihu L.E.Ž. (328 stran) je možné objednat si v předprodeji zde. Kniha se momentálně tiskne, z tiskárny bude odeslána na Vaši adresu (nebo adresu někoho, na kom Vám záleží a kdo se potýká s následky lži, falše, přetvářky, pomluvy nebo zrady) přibližně prvního června. V předprodeji máte možnost získat knihu za nejnižší cenu.
- Pro všechny, kdo vinou rozchodu nebo toxického působení kolegů v práci či příbuzných v širší rodině, akutně postrádají radost, motivaci, sílu, jsem sepsal magazín/psaný kurz Cestou vnitřní síly, který Vám pomůže to všechno si vytvořit uvnitř.
- Lži se věnuji i v rámci tematu manipulace v nejnovějším tištěném kurzu Jak čelit manipulaci.
© Petr Casanova