Jak moc dítě rozmazlovat, nebo drilovat

Jeden rodič chce jedno, druhý rodič chce druhé. Oba věří, že to, co pro své dítě chtějí, je to jediné správné. Jenže se neshodnou. Nakonec, každý člověk je jiný. Co když jsou tak odlišní, že proti sobě staví dva protichůdné způsoby výchovy?

A co když své „právo na vlastní styl výchovy“ používají jako beranidlo k řešení partnerských sporů – k pomstění se druhému? Co když právě tím, jak odlišně přistupují ke svému dítěti, chtějí na svou podporu získat právě to dítě, které pak přikyvuje „Tatínek/maminka je lepší“, „Tatínka/maminku mám raději“, „S tatínkem/maminkou je mi lépe“, zkrátka: „Ten/onen je lepším rodičem nebo dokonce člověkem“?

Co když se výchova stává součástí manipulace, odvety, nástrojem, jak tomu druhému přes své dítě sdělit „Nikdo s Tebou nechce být“, „Zamysli se nad tím, jak ztrácíš své okolí“, „Trap se“?

Existuje mnoho strategií, které ukazuji v knize L.E.Ž. a které jednoho, druhého, oba, či dokonce všechny včetně dítěte bolí. Souboj osobní „pravdy“ a „lži“, souboj ega a lhostejnosti, souboj lásky a pomstychtivosti, může mít drtivý dopad zejména na dítě, ale nejen na něj. Propisuje se totiž do stresu, který naznačuje například Beáta ve svém momentálním příběhu, jejž mi popsala slovy: “Petře, po rozvodu se střídáme v péči o naše dítě. Ex-manžel má ale jiný přístup k výchově, přesněji z mého pohledu vůbec nevychovává. Zatímco já se snažím dítě například držet od sladkostí a obecně ho vedu k přísnosti, ex-manžel mu ve svém vymezeném čase naopak všechny sladkosti dopřává a vůbec ho rozmazluje. Někdy mě napadne: Co by z našeho dítěte vyrostlo, kdyby se mně něco stalo? Je dítě schopné si v budoucnu rozumně vybrat mezi zdravými a nezdravými návyky, nebo mám důvod se bát, co z našeho dítěte při tak rozdílné výchově vlastně vyroste?”

• Děkuji za Vaše dotazy, které zodpovídám v Řešidle (poslouchat můžete i v podcastových aplikacích – viz výše).
• Zdráháte-li se mě ptát veřejně, můžete i anonymně v uzavřené skupině (pro vstup se registrujte zde).
• Bojíte-li se mě ptát i anonymně, a přece potřebujete dostat odpověď na svou otázku, otevřete si knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2. Obsahují mé odpovědi na nejčastěji pokládané dotazy.

1. problém: Moje je normální, Tvoje ne

Předně, obecně se vyhýbám tomu, abych dva lidi rozsuzoval v tom, co je správné, nebo nesprávné, přirozené, nebo nepřirozené, normální, nebo nenormální. Ačkoli mám svou vlastní představu o tom, co je správné, přirozené a normální, uvědomuji si zároveň, že to je správné, přirozené a normální pro mě. Ne nutně pro Vás.

A právě tak byste k tomu měli přistupovat v podobných sporech i Vy. Totiž připustit, že každý něco považujeme za správné, přirozené a normální a nemusíme se v tom shodovat, protože jsme všichni mohli vyrůstat v odlišném modelu výchovy. Jinak řečeno: Každý z nás považuje za správné, přirozené a normální to, v čem sám vyrůstal, anebo přesný opak toho, v čem vyrůstal. Já to objasním na příkladu:

• Dospělý muž, který byl jako dítě tvrdě trestán svými rodiči, může mít nyní v rodičovské pozici sklon stejně tvrdě trestat své děti, anebo naopak je rozmazlovat, protože nechce, aby zažily to, co zažil on. Ano, jedna minulost, ale dvě možné budoucnosti. A Vy nikdy nevíte, jakým směrem si své dětství jakýkoli člověk vyhodnotí. Uvedu osobní zkušenost.
• Znám dva bratry, kteří měli společného agresivního otce. Jeden z bratrů je dnes stejně agresivní na své děti, zatímco druhý z bratrů naopak nevztáhne na své děti ruku za žádných okolností. Ti dva se už prakticky nestýkají, protože jejich dosavadní setkání skončila vždy hádkou. Ten první: Tvé holky nejedí, v jídle se jen rýpají a frfňají – ubal jim jednu! Druhý na to: Tobě jednu ubalím, jestli na ně sáhneš. Holčičky, Vám nechutná masíčko? Chcete k večeři raději sušenky? Tak si je vezměte, hlavně když se budete usmívat!
• A nikdo nemůže ty dva přesvědčit o tom, že zrovna jejich způsob je nesprávný, protože pro ně samotné správný je. Pro ně, to znamená: hovoříme o osobní rovině, subjektivní pravdě.

Ale pak je tu samozřejmě rovina objektivní. Rovina poznatků, ke kterým dospěla současná psychologie.

2. problém: Vidět dítě plakat

Psychologie, při vědomí odlišnosti každého člověka, stojí jednomyslně na tom, že „nejlepší způsob výchovy je takový, který nejlépe připraví dítě na život“. To znamená: Nejlepší je takový model, který se nejvíce blíží životu samotnému. Jinak řečeno: Nejlepší výchova je ta, která dítěti umožní pochopit, co ho v životě čeká, a ukáže mu, jak má nebo dokáže úspěšně reagovat.

Proto se obecně v psychologii má za to, že nejlepší cestou je hlavně neochraňovat dítě před „pády“. Nechat ho, ať zažije porážku, ale současně stát při něm a ukazovat mu, svým vlastním příkladem nebo vnější motivací, jak po takové porážce znovu vstát. Pomoci dítěti pochopit, že to dokáže, že pád/porážka nevadí, protože si s ní dítě je schopno poradit (viz také Jeden jediný úkol rodiče).

Jistěže žádnému citlivému rodiči nedělá dobře, když vidí své dítě po „pádu“ plakat. Jenže to nesmí být důvod k tomu, abychom mu bránili pád zažít. Když totiž budete dítě rozmazlovat tak, aby žádný pád/porážku nezažilo, tak ne že dítěti pomůžete, ale potenciálně ho zničíte, protože život se s ním mazlit nebude. A druzí lidé také ne.

Představte si život jako severní pól. Mráz, pustina, žádná pomoc. A Vy – obrazně řečeno – držíte svého potomka po celé jeho dětství úzkostlivě blízko rovníku, v teple, hlavně co nejdál od zimy; kladete mu jídlo přímo do úst, hlavně aby se nenamáhal, všechno mu zajistíte sami… A pak přijde Život, strhne z Vašeho osmnáctiletého holomka huňaté oblečení a vrhne ho na ledovou točnu – jaký osud by asi čekal takové naprosto nepřipravené dítě?

Pocit, že „když budu dítě ochraňovat před pády, tak mu pomohu“, je jednou ze lží, kterou trpí někteří rozmazlující rodiče a kterou vysvětluji v knize L.E.Ž. Dovolte ještě jeden příklad:

• Jeden z nejbohatších lidí na světě dostal nedávno otázku, kolik peněz ze svého obřího majetku hodlá přenechat svému jedinému synovi. Odpověděl rezolutně: “Ani cent. Protože kdybych mu cokoli odkázal, tak bych tím vlastně vyjádřil, že mu nevěřím a že je ubožák, který si neumí sám vydělat. Já mu nenechám nic, protože věřím, že je schopný v životě sám uspět.”

3. problém: Mít dítě na své straně

Pochopitelně, když budete rozmazlovat dítě, půjde spíše za Vámi, než za rodičem, který ho driluje – který mu ukazuje život, jaký opravdu je. Není se takovému dítěti co divit, jde za emocemi, za pohodlím, volí nejsnazší cestu k pocitům štěstí. Vždy upřednostní raději rodiče, který mu dá bonbon jen tak, než rodiče, který mu dá bonbon jen v případě, že dítě pomůže s úklidem.

Problém nastane ve chvíli, kdy se takové dítě potká se skutečným životem. V ten moment okamžitě dospěje a zjistí, že ho vlastně ten rozmazlující rodič oklamal. Že pro něj udělal ne to nejlepší, ale to nejhorší. Že ho učinil závislým na druhých lidech – že ho naučil jen natahovat ruku, ale ne se postarat o sebe, že mu jako „správné, přirozené a normální“ vysvětlil čekat na pečené holuby, kteří patrně sami přiletí do úst, ale už ho nenaučil si je ulovit poté, co dítě zjistí, že žádní holubi se sami neupečou, natož se nedají strávit. 

Nepochybujte o tom, že děti – a je to někdy i součást jejich karmické životní lekce – časem poznají, co je pozlátko, a co má skutečnou hodnotu. A proto nepodceňujte tuto podobu lásky – mějte své děti rádi, a právě proto je připravujte na život, jaký skutečně je. Veďte je ke sportu, jen ať prohrávají, ať zjistí, jak to bolí i proč má smysl prohry překonávat. Veďte je k novým aktivitám, ať jsou zvídavé, ať objevují své skryté talenty, o kterých možná nemají ponětí – to, co je nejvíc baví a kde nejsnáze načerpají dobrou energii. Učte je, že prohra nikdy nesmí být důvod už to vzdát a zůstat po zbytek život v hořkých pocitech, ale naopak prohra je důvod pokračovat a vydřít si úspěch a s tím související o to sladší pocity.

Ať děti vědí, že v dospělosti mohou kdykoli zakopnout, o tom už je život!, ale také že dokážou vstát a otřepat se, a o tom už je jejich charakter. Když tohle Vaše děti dostanou pod kůži, život je nikdy nezlomí, protože člověka, který se nevzdá, nejde porazit. Naopak člověk, který se v dětství naučí jen čekat, že to někdo za něj zařídí a že to samo vyjde, nemůže v realitě života vyhrát. Život totiž za nás nic sám neudělá. A je to svým způsobem dobře: Pro co si nejdeme, to nemůžeme mít. Ale také: Pro co si sami dojdeme, to nás činí o to šťastnějšími, hrdějšími a silnějšími.

1. Všechno o nové knize L.E.Ž. najdete zde.
2. Knihu si můžete rezervovat již nyní v předprodeji (o stokorunu levněji), odeslána Vám bude okolo 1. června rovnou z tiskárny, kde se momentálně tiskne. Koupit ji v předprodeji můžete zde.
3. Další odpovědi na Vaše nejčastější otázky najdete ve více než 500 epizodách Řešidla. Tištěné souhrny odpovědí Řešidlo 1 a Řešidlo 2 můžete získat také ve zvýhodněné společné sadě zde (ušetříte téměř stokorunu).

© Petr Casanova