Proč má milenku, a přitom neodchází

Přišli jste svému protějšku na nevěru, požadovali po něm její ukončení a on v ní pokračuje, a přitom se nemá k odchodu od Vás?

Ví, že Vás to trápí, ví, že na sobě pak ještě víc hledáte chyby, ví, že zhoršuje Vaše psychické i fyzické zdraví, a přitom ve svém dvojím módu zůstává?

Spojujete s takovou situací svou naději, že Vás možná stále ještě miluje a není si jist svým mileneckým vztahem?

Nebo s takovou situací spojujete naopak svou beznaději, proč má zapotřebí mít otevřená zadní vrátka, tudíž si není jist spíše vaším vzájemným vztahem?

V knize JáMy spřízněných duší ukazuji podoby bolestných přítomných fází ve vztahu a způsoby jejich řešení. Ve včerejším díle Řešidla Jak pochopit Godota jsem pak rozebíral alternativu, kdy partner sice odchází za mileneckými výlety, ale rád se i vrací, protože má ve svém takzvaně domovském vztahu svůj komfort. A možná i protějšek, který mu umožňuje svou tolerantností nebo submisivností nebo slabostí takové výstřelky, ačkoli ho vnitřně velmi bolí. Ukážeme si však ještě jeden model. Mezi dotazy, které se jej týkají, uvedu ten Jarčin: “Petře, po dvaceti letech manžel odešel. Přesněji: Neodešel, našel si jinou ženu, ale neodchází. Dlouho zapíral, že ji vůbec má, nyní mi to už přiznal, avšak když jsem řekla: ‚Tak si běž‘, on nechce. Odmítá se rozvést, odmítá řešit vypořádání majetku. Tak proč má milenku, když ode mě nechce odejít?”

  • Děkuji za důvěru, s jakou mi posíláte dotazy. Odpovídám v Řešidle, které můžete i poslouchat v podcastových aplikacích – viz výše.
  • Zdráháte-li se ptát veřejně, můžete též anonymně v uzavřené skupině (pro vstup se registrujte zde).
  • Nechcete-li se mě ptát ani anonymně, a přece stojíte o mou odpověď na svou otázku, otevřete si mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2 a projděte si mé odpovědi na nejčastěji pokládané dotazy.

Varianta, na kterou lidé zapomínají

Předně, nepochopitelně nevidím do cizí hlavy, neznám tedy, Jarko, ani proč Vašeho manžela. Mohl bych tu spekulovat o mnoha možnostech, o tom, jak je zlý, manipulativní, sobecký. To vše jste možná už slyšela z Vašeho okolí. Já Vás ale raději budu Vás před jednou možností, na kterou lidé bohužel zapomínají.

Ve společnosti se rozšířila zevšeobecňující představa, že “ten, kdo odchází, nás už nemiluje, neváží si nás, nechce s námi už být”. Ale to nemusí být pravda. Může to být i přesně naopak.

To, že od nás někdo odchází takzvaně fyzicky, tedy jeho tělo každý den, večer nebo víkend odejde a je s někým jiným, ještě neznamená, že od nás ten člověk odchází také emocionálně. On od nás fyzicky může odcházet například proto, že mu ve vztahu s námi něco důležitého vadí či chybí a jinde to dostane – to, na co nás možná už dlouhodobě upozorňuje, co potřebuje a co my mu nedáváme z různých důvodů. Třeba proto, že tu jeho potřebu podceňujeme nebo zpochybňujeme nebo na ni nemáme čas nebo ji za důležitou ani nepovažujeme, ale pro něj důležitá je.

Když potřebuji pomoci a Ty mi nepomůžeš…

Uvedu hypotetický příklad: Představte si muže, který potřebuje nějakou formu ženské (emocionální) podpory. Dejme tomu, že přijde zraněný z práce, v níž se mu nedaří nebo šéf po něm dupe. Tento muž je plný bolesti. Potřebuje se jí zbavit. Potřebuje ji umenšit. Tudíž: Potřebuje ji sdílet. A my na to nemáme čas nebo energii. Máme vlastní starosti. A tak mu řekneme: Dej pokoj, vyřeš si to sám, mám teď důležitější věci na práci. A třeba i důležitější věci (ze svého pohledu) opravdu před sebou máme.

Anebo když slyšíme jeho nářky zrovna kvůli takovému problému, nechápeme je – sami jsme dost silní na to, abychom nějaké zranění v práci v sobě vyřešili. Ale tento muž v té chvíli dost silný jako my být nemusí. A upřímně, proč by nám to nemohl svěřit? Ve vztahu přece nejsme proto, abychom na své problémy nakonec zůstali sami. V takovém případě nepotřebujeme vztah. Vztah máme právě proto, aby nám někdo v problémech ulevil třeba právě oním sdílením: Aby nás vyslechl, objal, dal nám jakkoli najevo, že je v tom s námi, že nám fandí, že nám věří, že všechno jistě dobře dopadne. Právě to znamená sdílet těžkost. Odebrat protějšku kus jeho trápení. Je to jako podělit se společně o těžký balvan, který jeden neumí unést. Sdílená těžkost je vždy poloviční těžkost, když ji sdílejí dva lidé. A k tomu si stačí byť jen popovídat, když partnera něco trápí.

Zbytečné versus Nezbytné

A teď si představte, že my v daném příkladu toto popovídání považujeme za ZBYTEČNÉ, zatímco druhý za NEZBYTNÉ. My mu NEPOMŮŽEME, ale on POTŘEBUJE pomoci. Co z toho může vyplynout? Inu, jestliže POTŘEBUJE pomoci a od nás se pomoci nedočká, může přirozeně hledat POMOC u někoho jiného. A třeba najde. Tak se stane, že mu s tím, s čím jsme mu nepomohli my, pomůže někdo jiný. Jinak řečeno: Někdo jiný s ním sdílí. A sdílení vytváří vztah. Ano, takhle snadno vznikají některé takzvaně milenecké vztahy, v nichž ale primárně nejde o sex, o fyzický vztah, nýbrž o emocionální sounáležitost, emocionální sblížení, emocionální vztah. 

A já, budu-li ten muž, nemusím primárně chtít žít s milenkou. Mě naopak může velmi trápit, že to, co chci a co mi dá cizí žena, mi nedává moje vlastní partnerka. Ano, mě to trápí, protože já si svým způsobem MUSÍM najít někoho jiného, aby se mi v dané těžkosti ULEVILO, aby mi někdo pomohl ulehčit daný problém, ale přitom NECHCI odejít ze svého domovského vztahu – ze všeho nejvíce naopak chci, aby jako moje “milenka” byla moje partnerka, aby pochopila moji potřebu a byla mi bližší.

Jenže katastrofa téhle situace spočívá v tom, že když se moje partnerka dozví o “milence”, neptá se proč – PROČ jsi šel za někým jiným –, ale vadí jí, ŽE jsem šel za někým jiným. Neřeší důvod, řeší fakt. Neřeší příčinu, řeší následek. A PROTOŽE jsem šel za někým jiným, už vůbec se mnou potom nechce sdílet, vůbec mi potom nechce být blízká, vůbec ji potom nezajímá moje potřeba. Naopak fakt, ŽE jsem šel za někým jiným, využívá od té chvíle jako ARGUMENT, jako DŮVOD proti mně, proč se mnou nechce sdílet, proč mi nepotřebuje být blízká, proč ji nezajímá má potřeba – Běž si za tou druhou, když je Ti přednější! Já přece nebudu pomáhat muži, který má milenku. Proč se ale nezeptá, CO mě k alternativnímu vztahu popohnalo?

Proč se neptáš Proč?

Knihu JáMy spřízněných duší jsem psal i proto, že všechny tyto příběhy bývají v jádru příběhy neporozumění: Jeden neporozumí, co je pro druhého důležité. Tím se neporozumění mezi oběma už jen prohlubuje.

Přitom by stačilo zeptat se: Proč vlastně můj protějšek někoho hledá? Nehledá náhodou někoho, kdo mu v nějakém momentu lépe rozumí? Vím o něm opravdu všechno? Dělám pro něj opravdu všechno, co je v mých silách? Co když mě ve skutečnosti miluje a “odchází” jenom proto, že mu svou lásku dostatečně v konkrétních chvílích neprokazuji já?

Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, vztah dělá to, že si jeden na druhého vzájemně děláte čas, vzájemně si pomáháte, vzájemně se chcete pochopit. A co neděláte, je především to, že bagatelizujete problémy či potřeby druhého. Protože i když se Vám jeho problémy či potřeby zdají z Vašeho pohledu nicotné, pro něj mohou být z jeho pohledu fatální – a když mu nerozumíte Vy, může mu porozumět někdo jiný.

  1. Zamotal se Váš vztah nějakým nedorozuměním, nebo “důvodem, který ani nechápete”, ale pro druhého je důležitý? Využijte knihu JáMy spřízněných duší.
  2. Uvědomili jste si až dodatečně svou chybu a nedokážete si ji odpustit? Využijte knihu Sami.
  3. Obě knihy současně můžete mít s úsporou téměř 100 Kč, využijte momentálně zvýhodněnou sadu Jak být něčí spřízněnou duší.

Další mé odpovědi na nejčastější otázky najdete ve více než 500 epizodách Řešidla. Knižní souhrny mých odpovědí Řešidlo 1 a Řešidlo 2 lze získat ve zvýhodněné společné sadě (ušetříte téměř stokorunu), stačí prokliknout zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart