7 naléhavých proseb, které dospívající děti nevysloví nahlas

Upřímně, mrazí mě v zádech, kdykoli mi napíšou děti.

Vybaví se mi vlastní dětství a představím si tu hráz, jakou asi v sobě musely překonat, aby se vůbec svěřily dospělému člověku, natož cizímu.

Pokaždé je to stejné: Chtějí mi věřit, ale současně se bojí mého výsměchu. Jako by je výsměch od dospělých nečekal poprvé.

Tištěný kurz Jak nevyhořet jsem adresoval především lidem, kteří mají problém, jenž je sužuje a ničí, ale nenapíšou mi. Nejčastěji pro jejich domněnku “Na mě určitě nebude mít čas…” a “Mou malicherností se nebude zabývat…” Proto k magazínu automaticky náleží přístup do uzavřené skupiny, kde je možné i anonymně sdílet svou těžkost a dostat odpověď.

Co se děje uvnitř

Když mi bylo dvacet, sám jsem stál na mostě a chtěl ukončit život. Kvůli malichernosti (z dnešního pohledu). Ale tehdy to pro mě byl fatální problém, událost, která bolela, nešla vrátit ani změnit. A já tu bolest neuměl už dál snést. Myslel jsem, že řešení není. Bylo, jen já ho neviděl.

A tuto svou dávnou bolest jsem si oživil, když jsem jedno ráno v pražské kanceláři roztáhl závěsy, abych se nadechl výhledu na Národní muzeum, a v tu chvíli první sluneční paprsky ozářily můj stůl a dopisní obálku. Kdo se dnes může psát a posílat s dopisem, když existují e-maily? napadalo mě, když jsem rozevřel papír a viděl písmo dítěte. Četl jsem a s každou další řádkou se mi prohlubovala “mračivka”, ta vráska, kterou máme mezi očima. Uvedu jen 7 pasáží:

  1. “Každý den mi připadá jako past. Moje tělo se mění, ale všechno kolem něj se opakuje zas a znovu. Můj život je složen z toho, co MUSÍM dělat, ne z toho, co CHCI dělat. Den za dnem mařím s lidmi, s nimiž MUSÍM být, paradoxně nejčastěji s teenagery, kteří se cítí stejně mizerně jako já.”
  2. “Výsledkem je, že můj nejčastější pocit je: NECHCI. Už roky nechci vstávat z postele. Už roky nechci jít do školy. Už roky nechci, nechci, nechci nic. Nevybavuji si vlastně skoro nic, o čem by šlo říct, že to chci. Snad kromě spánku. To je jediné období, kdy necítím žádný stres, zklamání, očekávání. Jedině, když spím, ničeho se nemusím bát.”
  3. “Utíkám před tímhle životem do jiného světa. Sleduji YouTube, Instagram, nesmyslná videa, a to zas a znovu, snažím se zapomenout na své myšlenky. Rodiče na mě kvůli tomu řvou, řvou i kvůli mému pokoji. Ano, mám v něm nepořádek, ale přesně tak to mám i v sobě. A neptejte se mě proč. Já nevím. Já nevím, odkud ty pocity vycházejí.”
  4. “Občas poškozuji věci, ničím je. Protože mi pak jsou blízké, cítím se stejně poškozeně a zničeně. Nedivím se kamarádům, kteří poškozují sebe.”
  5. “Nejhorší je, pane Casanovo, že takhle to vždycky nebylo. Když si prohlížím své staré fotky z raného dětství, vidím malé dítě, které je v každém okamžiku šťastné. Malé dítě, které tak rádo tančí, zpívá, nevadí mu být hloupé, kašle na to, co si o něm druzí myslí. Jenže teď cítím, že to malé dítě ve mně je mrtvé…”
  6. “Bojím se, že Vám moje psaní nedá smysl. Že ho vyhodíte a mě odsoudíte. Nebudete první. Já Vás ale přesto prosím, naslouchejte mi, nelamte nade mnou hůl, nepohrdejte mnou, protože tohle všechno už dávno dělám já se sebou. A mně moc chybí někdo, kdo je silnější než já.”
  7. “Čtu Vaše internetové články tiše, nikdy jsem žádný nekomentoval. Potřeboval bych, abyste byl mým rodičem, protože já mám pocit, že žádné rodiče nemám. Nemají se mnou trpělivost, nesnaží se mi porozumět, nedokážou mě přijmout. Jenom na mě řvou a nepochopí, že když já křiknu, že je nenávidím, na oplátku potřebuji slyšet, že oni mě milují.”

Listovní psaní dostávám jen vzácně. Prohlédl jsem obálku, ani neměla poštovní známku. “Kdo to přinesl?” zeptal jsem se asistentky. “Takový… kluk. Přinesl to včera večer osobně.”

Osobně? V obálce? Proč nepoužil e-mail? Nedůvěřuje snad z nějakého důvodu elektronické poště? Už se snad přesvědčil, že to nemusí být bezpečný způsob svěřování, jestliže někdo u něj doma má přístup do jeho počítače? A proč šetřil na známce? Vycházelo mi z toho jediné: Co když pisatel odešel z domova? Pak nemá přístup k počítači, penězům, možná ani k telefonu. Ale jak mu mohu odpovědět, když žádný kontakt nezanechal?

Každý si zaslouží šanci

Hodil jsem na sebe kabát a seběhl ven před budovu. Někde tady musí být – on, jeho oči. Stranou, krytý keři, někdo skutečně seděl. Za chvíli ne sám. Seděli jsme tam oba. A dlouho.

Nemluvil jsem. Pořád jsem naslouchal. Jako mně v mých dvaceti letech o generaci starší muž, který šel náhodou kolem (popisuji to v knize Sami). Naslouchal jsem nejen tomu, co mi chlapec říká, ale hlavně chci vždy pochopit to, co dospívající děti NEříkají. Co v sobě nosí za rány, o nichž nikdo neví, a tudíž ani nikdo nemá ponětí, jak moc tyto rány bolí a krvácejí. Sám si to ze svého dospívání pamatuji. To, co jsem tolik potřeboval zodpovědět anebo odstranit ze svého myšlení, ale nevěděl jsem jak, jak to dospělému říct, “jak se to správně má”.

Prosím naléhavě všechny rodiče, aby nepodceňovali tento -náctiletý věk. Může docházet ke zbytečným tragédiím. S chlapcem jsme sepsali pouhých sedm bodů pro jeho rodiče, vnitřní prosby, které dospívající děti nevyslovují a patrně je nikdy tato neuslyšíte. Přemýšlejte však o obsahu a poselství:

1. “Prosím, dopřejte mi prostor”

“Prosím, nevtrhávejte do mého pokoje, nezatlačujte mě do kouta, nečiňte si neustálé nároky na mě, mou poslušnost, mé splněné povinnosti. Nejsem stroj. Také dělám chyby. Když na mě tlačíte, když mi berete i ten kousek svobody, cítím se přesně tak, jak byste se cítili Vy – cítím se hůř. Pochopte, prosím, že někdy potřebuji samotu. Mít svůj alespoň malý prostor, jediný v celém světě, kde se pořád nemusím o něco bát.

2. “Prosím, nekřičte na mě”

“Věřte mi, že v mé hlavě je už dost velký hluk. Donekonečna, někdy pořád víc, tam rezonuje ozvěna učitelů, rodičů, příbuzných, že jsem k ničemu, že takhle ničím nebudu, že mám dělat to, a ne ono. Sotva slyším své vlastní myšlenky. Prosím, uvědomte si, že kdykoli tohle děláte, cítím se hůř a hůř. Cítím se prašivě, nadbytečně, jako Vaše největší zklamání, které se nemělo nikdy narodit.”

3. “Prosím, zbavte mě občas elektroniky”

“Tuhle větu nepochopíte: Já někdy nedokážu odložit svůj telefon. Snažím se o to, ale nemůžu. Vím, co na mě křičíte – že to požírá můj čas i mozek, ale nemohu si pomoct. Nedokážu přestat kontrolovat sociální sítě, nesledovat nové příspěvky, videa, odpustit si ty tupé hry. Pomozte mi. Nastavte tam nějaké filtry, limity, omezení. A hlavně nedejte na to, co říkám a dělám. Budu se s Vámi hádat, bojovat, ale neustupujte mi, prostě to udělejte. Vysvoboďte mě.”

4. “Prosím, vezměte mě na nějaké klidné místo”

“Já vím, že Vám to nedává smysl. Hodně toho, co říkám nebo dělám, je opačně. Říkám Vám třeba, že s Vámi nechci nic dělat společně. Ale věřte mi, že když mě vezmete někam, kde se nebudeme hádat, kde budu moci jen cítit slunce a naslouchat větru ve větvích, kde budu moci konečně volně dýchat a nemyslet na všechno, co mě trápí, tak budu moc rád. I když Vám tam dlouho neřeknu ani slovo, budu vážně v pohodě.”

5. “Prosím, nekazte mě”

“Přestaňte mi dávat úplně všechno, co chci. Čím víc věcí mi dáváte, tím víc mi škodíte. Chci si na ně umět sám vydělat. Pomůže mi, když se budu cítit jako dospělý, samostatný, soběstačný. Chci se naučit šetřit, utrácet i sdílet peníze. A nic z toho se nenaučím, pokud budu neustále dostávat věci jen tak. Nesnáším potom, když jsem na někom závislý. Pomozte mi, prosím, stávat se zdravě nezávislým.”

6. “Prosím, najděte mi někoho, s kým mohu otevřeně mluvit”

“Potřebuji někoho dospělého, koho budu obdivovat, komu se budu chtít přiblížit, kdo ve mne bude věřit, kdo mě bude posouvat a kdo mi porozumí. Kéž byste to dokázali Vy. Buďte můj mentor, poradce, terapeut, kouč, vzor, kdokoli, kdo mi dokáže dávat naději ve chvílích, kdy se budu cítit jako ten nejmenší na světě. Kdo mě bude mít rád ve chvílích, kdy si to podle sebe vůbec nezasloužím.”

7. “Prosím, řekněte mi, že mě milujete”

“Dělám, že mě to nezajímá. Že mi na tom nezáleží. Ale ve skutečnosti tolik potřebuji slyšet ta dvě slova: Milujeme Tě. Potřebuji to proto, že zrovna teď možná sám sebe nemiluji. Věřte mi, prosím, že i když Vám dělám ze života peklo, pořád potřebuji cítit lásku. Zvláště od Vás.”

A hlavně:

“Nepodceňujte mě. Neurážejte mě. Neponižujte mě. Já vím, že být rodičem je těžké. Já vím, že si občas vyčítáte kvůli mně, že jste se těmi rodiči vůbec stali. Ale věřte, že Vám to vynahradím. Zlepším se, slibuju. Až nám všem roky přibudou, jednou se tomu zasmějeme. Ale do té doby si pamatujte, že si Vás za všechno moc vážím. Možná to nikdy neřeknu, ale přesto Vás miluju.”

Hlavně, lidi, mluvte. Všímejte si svých dětí. Nedejte se zmást tím, že “už jsou velké” a že Vám žádný problém výslovně nesvěřují. Nemusí to znamenat, že žádný nemají – jen že kolem sebe třeba nevidí nikoho, kdo by si na ně chtěl udělat čas, koho by jejich problémy zajímaly, kdo by si přál porozumět tomu, co právě nyní prožívají a na co se cítí úplně samy, zkrátka komu by nebyly “lhostejné”.

Mě to potkalo taky. Ve dvaceti letech jsem kvůli tomu stál na mostě. Kvůli “prkotině”, jak to vidím dnes. Tehdy jsem tomu ale byl ochoten dát život.

  1. Cítíte se v nějaké slepé, neřešitelné uličce – z hlediska vztahů, kariéry či zdraví? Využijte Jak nevyhořet.
  2. Je Vaše zlomení způsobeno partnerským vztahem – nezvládáte osamělost? Využijte Sami.
  3. Se vstupem do systému tištěných kurzů (FC Premium) získáváte mnoho výhod, uvedených zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart