Naslouchej mi, prosím. 5 důvodů pro nejdražší dar, který můžeme člověku dát

„Co je pro Vás nejvyšší hodnotou?“ zeptali se mě v Nočním mikrofóru Českého rozhlasu.

Někdo by odpověděl: Zdraví. Ale já i spousta dalších lidí jsme zdraví, a přece to k přežití nemusí stačit. I na Titaniku byli lidé zdraví, když se 14. dubna 1912 začal potápět.

Proto vím, že nejdražší hodnotou v lidském životě je čas. Mít ještě čas. Jen v čase lze totiž cokoli změnit. Komu nezbývá čas, tomu nezbývá už nic.

Když jsem v knize JáMy spřízněných duší popisoval krize, kterými mohou i pro sebe stvořené dvojice procházet, zdůrazňoval jsem, že vztah vytvářejí dary, které můžeme dávat denně. Nezruinují nás. Nestojí dokonce ani korunu. ZDÁNLIVĚ nestojí nic. Přesto mohou pro druhého znamenat úplně všechno.

Píšu „zdánlivě“. Něco tyto pozornosti přece stojí. Ano, stojí ten nejdražší dar, který někomu můžeme dát. Čas. Tedy kus života, který už NIKDY nezískáme zpět. Ovšem jen v čase je možné změnit jak člověka, tak vztah. Ale musíme si oba ten čas poskytnout.

Prosím o TVŮJ ČAS…

V knize JáMy spřízněných duší ukazuji, pro jaké malichernosti se rozcházejí vyhořelé, přepjaté, psychicky unavené páry. Při řešení jednotlivých případů mě šokovala slova jako: Ona to řešit nechce. Nebo: On na mě už nemá čas. Nebo: Ona odmítá komunikovat. Nebo: Jeho to zdržuje.

Přitom komunikace ve vztahu je jako most, který spojuje dva oddělené břehy. Nebo dva oddělené písečky, když se vrátíme do dětství. Všichni přece víme, že když si každý budeme hrát na svém písečku, nepostavíme společný hrad.

I proto vznikla kniha JáMy spřízněných duší. Pro ukázání řešení, než bude pozdě. V partnerských vztazích totiž platí jeden zákon (viz kniha 250 zákonů lásky): Když mi nevěnuješ svůj čas, učíš mě žít bez Tebe, potažmo s někým jiným, kdo mi ten čas věnuje.

Promiň, tohle je DŮLEŽITÉ…

Bez komunikace si dva odlišní lidé nejsou schopny vyjasnit, co je trápí, co jim vadí, co je bolí, co si přejí, po čem touží, co plánují. Bez komunikace se nesblíží, jeden druhému neporozumějí, protože nikdo nevidíme jinému do hlavy. Proto musíme mluvit. I naslouchat. Proto máme jedna ústa a dvě uši. Abychom mluvili. Ale ještě víc naslouchali.

Vím, že je těžká doba. Nikdo neví, čeho jsou rozhodující činitelé schopni. Ale stejně je to v každém vztahu. I v tom našem. Pořád to máme v rukou my, lidé. I komunikaci. Pokud spolu dva lidé nechtějí nebo neumějí mluvit, mohou ztratit oba, hlavně ve vztahu partnerském, kde není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale buď dva vítězové, nebo dva poražení (viz kniha Spolu). Tak si položme otázku: Kam se chceme SPOLU zařadit?

Věnovat čas ve smyslu naslouchání je první podmínka komunikace a zdravého vztahu. Pokud nenasloucháme my, zamysleme se nad těmito argumenty:

1. Čím víc toho děláš, tím méně jsi efektivní

Toto platí zejména pro nenaslouchající muže.

Mezi muži a ženami je jeden biologický rozdíl. Žena je koncepčně nastavena na tři činnosti zároveň. Můžeme si je představit pravěkou optikou jako střežení ohně, péči o dítě, sběr plodů. Zjednodušeně řečeno: Žena zvládne víc věcí najednou.

Naopak muž je nastaven jako lovec. Úspěšným ho dělá soustředění na jeden jediný cíl. Pak je schopen dosáhnout enormního výsledku, například vyvinout dechberoucí fyzickou nebo mentální sílu, jako proud vody zaměřený do vodní trysky (jenž podemele břeh) či proud světla zaměřený do jednoho paprsku, například laserového (který provrtá tělo). Soustředěnost muže zvyšuje efektivitu.

Dohromady žena a muž vytvářejí lidstvo. Člověk přitom není největší, nejsilnější ani nejrychlejší tvor. Co ho vyzdvihuje, je rozum. Je schopen spolupracovat, komunikovat. Když chce. A on by chtít měl. Osamělý lovec v džungli zahyne. Neodpočine si. I když rozdělá oheň, aby odehnal divou zvěř, v noci by nemohl zamhouřit oka, aby plamen udržel. Osamělá sběračka v džungli též nepřežije. Vždy jeden potřebuje druhého. Rodinně vzato: Aby se muž mohl soustředit na lov, musí být postaráno o zbytek. A aby se žena mohla soustředit na své úkoly, musí mít emoční zázemí, spolehlivého muže. Když děti vyrůstají v bezpečném prostředí, fyzicky i emočně, mají mnohem vyšší šanci přežít. Dostávají totiž mnohem více energie, a to i té v podobě lásky nebo času.

Muž a žena jsou odlišní, ale doplňují se. Muž se soustředí na svůj cíl, žena také. Jejich životy se však v jednom bodě setkávají. U sdílení, podpory, vzájemně naplněných potřeb. K tomu však muž musí – optikou pravěkou – odložit svůj oštěp, žena také vypustit svůj díl práce, byť na pár chvil. Vzdálenými je nedělají fyzické metry, ale emoční odtažitost a nekomunikace. Přesněji nepochopení, že právě komunikace je pro vztah nejdůležitější.

Pokud u společné večeře odložíme mobilní telefon a věnujeme se alespoň těch pár minut svého vzácného času tomu, s kým sedíme, děláme pro vztah stejně důležitou věc, jako když honíme mamuta nebo uklízíme jeskyni. Dělejme si na vztah čas. Bez toho ho není možné budovat, rozvíjet ani udržet.

2. Když miluješ, nemusíš to říkat. Je to zřejmé ze způsobu, jakým s druhým zacházíš

Proč vlastně tolik partnerů považuje naslouchání za impuls začít k tomu dělat ještě něco dalšího? Protože nevědí, že naslouchání není pasivita, k níž mohou pohodlně přibrat jinou aktivitu (telefonování, hraní her, civění na televizi). Naslouchání je AKTIVNÍ činnost – projevujeme skutečný zájem o druhou osobu a o to, co nám říká.

Naslouchat neznamená pasivně poslouchat, abychom věděli, kdy máme zase začít mluvit nebo kdy skočit druhému do řeči, protože se zrovna nadechl. Naslouchání není součást mluvení. Naše mluvení vůbec do našeho naslouchání nepatří.

Naslouchání je mnohem přínosnější než mluvení. Když totiž sami mluvíme, jen opakujeme to, co už víme. Když ale nasloucháme, máme možnost dozvědět se něco nového – něco, co bychom se mluvením nikdy nedozvěděli.

Proto tolik chytrých lidí především naslouchá. Naslouchají ne proto, aby odpověděli, ale proto, aby porozuměli. Když tomu, co slyší, nerozumějí, nenapadne je, že to je důvod, proč to nemají poslouchat.

Vědí, že i když zdánlivě nedělají nic, možná v té chvíli dělají něco, co pro druhého může znamenat všechno. Vědí, že i když zdánlivě „pro sebe“ v té chvíli nedělají mnoho, ve skutečnosti pro sebe, druhého i vztah dělají maximum.

3. Pro pomoc nemusíme znát odpovědi. Stačí naslouchat, stačí se starat

Jak správně naslouchat, nejlépe ukazuje angličtina. Slovo LISTEN (v angličtině naslouchat) má stejné hlásky jako SILENT (v angličtině tichý, mlčenlivý).

Anebo to ukazuje římské Koloseum, auditorium, které každý zvuk vrací s o to silnější a bohatší ozvěnou, i když samy ochozy mlčí. Co tím chci říct? Druhý nutně nepotřebuje naši odpověď, rady, soudy, hodnocení. Stačí mu hlavně vědět, že jsme při něm. Že víme, že chápeme, že akceptujeme.

Ne, druhý ve skutečnosti nikdy nepotřebuje naše řešení. On nepochybně najde to nejlepší – svoje. Ale na začátku potřebuje tento základ – vyslechnout. Ujistit se, že pro někoho má hodnotu – a bude ji mít pořád.

4. I to, co nelze vyjádřit slovy, lze vnímat

Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, všichni umíme naslouchat, když jde o písně. Dokonce i o písně bez jakýchkoli slov. V nich to, co nelze vyjádřit slovy, postihne hudba. Při naslouchání všechno, co druhý neumí nebo nechce vyjádřit slovy, a přesto se ukrývá „mezi řádky“, postihne jiná forma energie. Hlavně emoce. Hlavně pláč.

Slzy jsou řečí lidského srdce tam, kde rozum nedokáže najít vhodné slovo. Často se to děje i proto, že srdce už dávno vnímá věci, které si rozum ještě neumí vysvětlit.

Ano, být už při pláči partnera stačí. Není třeba mluvit. Stačí jen být s ním a objímat ho. Plakat je uvolňující a svým způsobem nádherné. Je však rozdíl plakat o samotě, a plakat s někým. Plakat po něčím boku je neskutečně posilující. A všechno způsobuje jen jeho přítomnost, jen ujištění, že je k nám někdo loajální – že je s námi v naší situaci.

Není v ní s námi proto, že by si to přál. Je v ní s námi proto, že si nepřeje, abychom v ní zůstali sami.

5. Budeš-li stoprocentně s tím, kdo Tě potřebuje, vždycky mu bude dobře

Být důležitý je nezaměnitelný pocit. Být pro někoho důležitý znamená být do značné míry naplněný. A to, kdo je pro nás důležitý, všichni v každé chvíli vyjadřujeme.

Nemohou být pro nás v každý okamžik důležití všichni. Život je lišák, moudře to zařídil. V každém okamžiku tak musíme ukazovat svou prioritu – komu svůj čas věnujeme, a komu ne. A každé rozhodnutí (Tobě ho věnuji, Tobě ne) je současně odmítnutím někoho jiného.

Pokud máme v hlavě srovnáno, KDO je pro nás důležitý, najděme si dostatek chvil, kdy s ním budeme stoprocentně a soustředěně. Tím totiž vyjádříme, že je pro nás důležitý. Ani, není podstatné, zda mu něco říkáme. Vlastně ani není podstatné, zda nám něco říká on. Nakonec, můžeme spolu poslouchat ticho. I to něco říká. Tak jako vítr, když si najdeme čas ho plně poslouchat.

Stejně vypovídá i něčí bezeslovný pláč. Nemusíme nutně použít slova, aby se druhý cítil lépe. Někdy stačí naše uši, kterými ho vyslechneme, naše paže, kterými ho obejmeme, a naše srdce, které mu porozumí a nepřestane toužit po tom, aby se znovu usmál. Ne proto, že bude líp. Ale proto, že už je dobře. Protože jsme při něm.

Možná to z našeho pohledu vypadá jako nic, ale pro někoho to může představovat všechno, co v dané chvíli potřebuje – mít něčí srdce nablízku.

  1. Prožíváte momentálně krizi ve svém vztahu? Vyberte si z mých knih zde podle tématu, která Vám pomůže.
  2. Drtí Vaše partnerství momentální nebo dlouhodobá negativita Vašeho protějšku? Využijte magazín Jak vypnout negativní myšlení.
  3. Potřebujete svůj problém sdílet anonymně? Využijte prostředí uzavřené skupiny, v jehož rámci můžete čerpat automatické odebírání magazínu, přístup ke klubovým živým vysíláním i více než 5000 klubových článků. Více zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart