Vyčpělá touha aneb Jak vrátit vztahu intimitu

Představ si talíř svého nejoblíbenějšího pokrmu.

Dostaneš privilegium jíst ho dnes, zítra, každý den ve zbytku života.

Jen to nejoblíbenější jídlo a nic víc.

V lednu, v únoru, letos, napřesrok, den co den jen Ty a Tvůj sen.

Pořád. Beze změny.

Jak dlouho myslíš, že tento pokrm vydrží být Tvým nejoblíbenějším?

Jde o jeden z nejběžnějších psychologických problémů vztahů dvou spřízněných duší, jak je popisuji v knize JáMy spřízněných duší. Uvádím tam i klasickou učební látku; připomenu ji:

Ve varieté vyšel na pódium klaun.

Pověděl anekdotu. V hledišti to zaburácelo smíchy.

Klaun se uklonil a zopakoval stejnou anekdotu.

V sále to zašumělo rozpaky, někde se ještě ozval chichot.

Klaun potřetí vyslovil jednu a tu samou anekdotu.

V obecenstvu se už nesmál nikdo. Ozval se pískot. “Ven!”

Proč, když napoprvé ta anekdota byla tak zábavná?

Inu, proto, že člověk vyžaduje změnu. U pokrmu jako u anekdot. Opakovaný vtip přestává být vtipem. A vztah, který podlehne stereotypu, přestává být svým způsobem vztahem. Z milujícího páru se mohou stát jen dva spolubydlící, žijící “vedle sebe”, nikoli už “spolu”.

A právě proto jsem psal knihuJáMy spřízněných duší. Aby lidé pochopili, za jaký konec vzít změnu. Že nutně nemusí být jediným řešením výměna partnera, protože i s ním přijde stereotyp – i jakýkoli nový partner se časem omrzí, přejí, okouká. Má-li v partnerském životě dojít ke změně, je tu změnu možná vytvořit i v rámci vztahu. Stačí NĚCO SPRÁVNĚ ZMĚNIT.

Mezi nespočtem dotazů na vztahový stereotyp dnes vyberu ten Kamily: „Petře, mám se svým partnerem problém v sexu. Ne s tělesným uspokojením, ale se vším kolem. Necítím se dostatečně chtěná a obdivovaná jako dřív. On ‘po tom’ už tolik netouží, já si to vykládám tak, že netouží už tolik po mně. Tváří v tvář jeho nezájmu si připadám stará, nezajímavá, odmítaná, jsou večery, kdy usínám v slzách a jeho to strašně trápí. Říká, že se přece nemůže přemáhat a že u chlapa to ani nejde. Jsme v tom už zacyklení, oba ve stále větší frustraci. Petře, je nějaké řešení? Je chyba ve mně, jsem jen ZBYTEČNĚ zoufalá, protože tak to mají postupem doby všechny páry? Anebo to jiné páry takto nemají? Ale to mi snad, Petře, ani neříkejte – taková zpráva by mě už zničila…“

  • Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz proklik do různých podcastových aplikací výše). Pokud však raději čtete, než posloucháte, využijte, prosím, stejnojmenné knihy s přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí za poslední dobu.

Podstata vztahu

Začnu od základů.

Řada lidí bohužel nechápe podstatu vztahu. Nechápe, že synonymem, tedy jiným slovem pro vztah, je souznění, sdílení, uspokojování potřeb druhého. Vztah znamená, že mě TĚŠÍ udělat to, co POTĚŠÍ toho druhého. Takže z tohoto pohledu můj partner je pro mě samotného zdrojem krásných pocitů, které nejprve já vytvořím jemu, a potom fakt, že on má krásné pocity díky mně, dodá krásné pocity MNĚ! To je vztah.

Jinak řečeno: Pokud mě NETĚŠÍ udělat to, co potěší toho druhého, pokud už vnitřně cítím, že se musím přemáhat, že mě samotného to už nenaplní, že ani nechci vidět toho druhého šťastným, pak to mezi námi není v pravém slova smyslu vztah. Nejsme totiž už MY. Jsme jen JÁ a ON. Dva lidé, kterým jde o uspokojování potřeb SVÝCH, ne toho druhého. Ale to není láska. To za prvé.

Podstata intimity

Za druhé: Problém v sexu většinou signalizuje problém vztahu s všeobecnou intimitou. A toto musím blíže objasnit.

Intimita, to není jenom sex. Mít s partnerem skutečně intimní vztah neznamená jen obnažit tělo, vědět, že se mi pak druhý nebude smát, respektive zajímat se při pohledu na jeho nahotu o to, co mu dělá dobře, a následně uspokojit jeho nebo sebe. Mít s partnerem skutečně intimní vztah znamená všechno právě uvedené moci provádět také s DUŠÍ nebo SRDCEM.

Ano, mít skutečně intimní vztah znamená vědět, že mohu obnažit nejen své tělo, ale také svou duši, své srdce, vědět, že se mi potom druhý nebude smát, že se bude zajímat o to, co mi dělá dobře, nebo co mě naopak trápí, a že tento můj problém uspokojí. Chápete rozdíl mezi tělesnou a celkovou intimitou vztahu?

Celková intimita znamená moci kompletně odkrýt své Já, obnažit se před druhým ve smyslu svěřit se mu, jít s kůží naplno na trh, přiznat mu i své bolesti, svá slabá místa a vědět, že jsem v bezpečí, že mi neublíží, že mé pocitové nahoty nezneužije. To je podstata intimního vztahu.

Jestliže toto udělat nemohu, protože vím, že když se druhému svěřím se svým trápením a oni mi NEpomůže, pak to vztah v intimním slova smyslu není.

Podstata porozumění

A z toho plyne: Problém v sexu se obvykle už dávno projevuje v jiných oblastech vztahové intimity. To znamená: Druhý se obvykle už OBECNĚ nezajímá, o čem sníme, co nás trápí, v čem by nám mohl pomoci. Vztahu nezřídka chybí plánování, vzájemné překvapování, OBECNĚ uspokojování potřeb toho druhého. Touha ve vztahu není jen o sexu. Ignorovaně, přehlíženě a odmítaně se paradoxně může cítit i člověk, který je každodenně svým protějškem sexuálně uspokojován – jestliže při tom sexu cítí, že si ho druhý v posteli ani nevšímá, že je druhému jenom “matrací”. V takovém případě sice má sex jako takový a mohl by říct, že u druhého “vidí fyzickou touhu”, ale přece ho to bolí – chybí mu právě souznění, sdílení, uspokojování VŠECH potřeb, a to i citových.

A nyní jsme u jádra problému.

Mezi muži existují i ti, kteří si myslí, že ženě pro spokojenost ve vztahu stačí kreditka, auto a dům. Jenže mezi ženami jsou současně i ty, které jsou typicky emocionálními bytostmi. Záleží jim především na zázemí, bezpečí, porozumění, na zajištění nejen z materiálního pohledu. Ano, takovým ženám jde právě o souznění, sdílení, uspokojování potřeb, prostě o tu celkovou intimitu.

A pokud se v blízkosti takové “neuspokojené ženy” (z citového hlediska) naskytne muž, který jí právě toto nabídne, reálně hrozí, že ona v něm okamžitě uvidí svůj ideál. Načež její dosavadní muž se může udiveně ptát: Co jsem pokazil? Vždyť jsem jí dal VŠECHNO – kreditku, auto, dům. A ten druhý jí ve srovnání se mnou nedává NIC – je chudý, mladý, nemá kariéru, postavení ani společenský status. Jenže – on ji MILUJE. To znamená: Zajímá se, co ji udělá šťastnou. A když se to dozví, udělá to, protože to I JEHO UDĚLÁ ŠŤASTNÝM.

Jestliže ale druhého nedělá šťastným to, co by šťastným udělalo nás, pak jsme k sobě bohužel z hlediska kompatibility vztahu přestali patřit.

A o tom je důležité spolu přemýšlet, mluvit a jednat. Dokud je čas.

Pamatujte si, prosím:

Láska znamená uspokojovat potřeby toho druhého.

Sebeláska znamená uspokojovat potřeby vlastní.

Žít je ovšem možné v obojím – v sebelásce i lásce –, jestliže v uspokojování potřeby toho druhého nalézáme současně uspokojení potřeby vlastní – jestliže v tom, že je náš partner šťastným, spatřujeme důvod pro své štěstí.

Pokud nám ale štěstí druhého, a to v jakémkoli ohledu, nic neříká, tedy pokud už se o něj nezajímáme, pokud jsme se rozešli ve způsobech, jak sami sebe děláme šťastnými, pak jsme přestali být navzájem kompatibilní. A pak se možná oba jen trápíme v něčem, co ve skutečnosti není vztah, co jako vztah už vyčpělo, protože vyčpěla i ta základní touha. Touha dělat druhého člověka šťastným. A tím udělat i sebe samotného šťastným.

  1. Procházíte vztahovou krizí a nevíte, zda k sobě patříte, nebo spolu marníte čas? Využijte knihu JáMy spřízněných duší.
  2. Prožíváte tu nejhorší osamělost, jaká existuje – jste sami na vztah a druhý se už odpojil nebo odpojuje? Připadáte si ničemní, nedostateční, nemilovaní? Podlomilo se Vaše sebevědomí, energie i víra v dobrou budoucnost? Využijte knihu Sami.
  3. Další mé odpovědi na Vaše otázky najdete zde anebo v knihách Řešidlo 1 a Řešidlo 2.

© Petr Casanova

0
    0
    Košík
    Košík je nyní prázdnýZpět do obchodu
      Top
      Shopping Cart