Proč nelhat tomu, kdo Ti věří, a nevěřit tomu, kdo Ti lhal

Máš za sebou vztahové PROZŘENÍ?

Tvá očekávání se změnila ve ZKLAMÁNÍ?

Naděje, že konečně máš spřízněnou duši, v BOLEST, že znovu musíš hledat dál?

Tři prosby:

Neříkej, že v lásku už nevěříš, o lásku už nestojíš, protože láska Tě zklamala. – Nezklamala Tě láska. Skutečná láska nikdy nezklame. Zklame jedině ČLOVĚK. Konkrétní člověk.

Také neříkej, že Ti láska způsobila bolest. Skutečná láska nezpůsobuje bolest. To umí jedině NEOPĚTOVANÁ láska.

A už vůbec neříkej, že láska v Tobě umřela. Láska neumí přirozenou smrtí. Láska je vždy jedině ZABITA. A okruh podezřelých je pokaždé stejný. Vrahy lásky jsou Sobectví, Lenost a Lhostejnost.

Zvrácená potřeba s druhým soutěžit, druhého porážet, mít nebo být víc. Nutkání deptat, ponižovat, léčit si na druhém své komplexy. Neochota přiznat svou chybu, řešit společně problémy a vůbec fungovat spolu. Postupné vzdálení se od podstaty lásky – sdílet, souznít, podporovat, dělat si na potřeby druhého čas, dávat mu za tímto účelem energii. A hlavně je to ignorování toho, co druhého člověka bolí, a přehlížené podceňování vlastních činů, které mohou druhého člověka emocionálně zničit. Faleš, přetvářka, lež a zrada sem patří především. V tom, kdo důvěřoval, rozbíjejí nádobu lásky, nádobu důvěry.

V knize JáMy spřízněných duší jsem ukazoval, co způsobuje zrada spojená se lží. Jak snadné je rozbít důvěru člověka na tisíc kousků a jak těžké to puzzle složit. Rovněž v knize vysvětluji, proč to těm, kdo lžou a podvádějí, na začátku ani v průběhu procesu nedochází. Proč jsou přesvědčeni, že lež nevyjde najevo. I proč se fatálně mýlí. Co se určitě musí stát i co se určitě nestane.

Jak se cesta za štěstím mění cestu v neštěstí

Protože denně čelím žádostem o pomoc, “jak vrátit čas”, “jak získat zpátky partnera, kterého jsem ztratil svou chybou”, “jak ho přesvědčit, že už to nikdy neudělám”, “jak se omluvit, když už přestal přikládat váhu mých slovům”, “jak od něj dostat ještě jednu šanci, když už mi nevěří”, popíšu Vám konkrétní případ, který jsem řešil nedávno. Už jeho synopse působí groteskně: Je to příběh člověka, který “chtěl být šťastný a nikomu neublížit”. Ve výsledku byl NEŠŤASTNÝ a ublížil VŠEM. Nejvíc sobě.

Pochopíte však, jak snadno se člověk v očích svého okolí a příbuzných stane tím “monstrem, které rozbíjí rodinu”. A proč je důležité včas mluvit, než se všechno ztratí…

1. fáze: Želatinový medvídek

Ta žena byla dlouhodobě vdaná. S manželem měla hlavní problém – v ložnici. Přestal se o ni zajímat, tak to viděla.

Zpočátku se trápila: Omrzela jsem ho? Přestalo ho TO bavit? Přestala jsem ho bavit JÁ? Co je na mě špatně? Co mám dělat, abych pro něj byla zase atraktivní?

Jinak řečeno: Stal se z toho pro ni osobní mindrák.

Snažila se to téma doma otevřít, ale manžel ji odbýval. Nedostala odpověď. A tak potřebovala zjistit pravdu jinak. Objevit, zda je opravdu již neatraktivní ženou. Navíc potřebovala uspokojit svou přirozenou fyzickou i citovou potřebu. A našla si na internetu MILENCE.

Náhle se vše změnilo. Okamžitě byla spokojená. Měla vztah, funkční až na maličkost, kterou jí saturoval pro změnu milenec.

A uklidnil se i manžel, protože na něj přestala nalézat. Neptal se proč, hlavně že problém zmizel. Hlavně že se ona znovu usmívá. Nejspíš “měla jen svoje dny”, uvažoval.

Na obou stranách to bylo fatálně chybné zdání. Problém se nevyřešil. Byl jako želatinový medvídek, zahozený v lijavci. Skončil v louži, kde ovšem začal nabývat a bobtnat.

2. fáze: Ucho džbánu

Byl tu totiž ještě jeden člověk. Milenec. Problém byl v tom, že ženu začal milovat. Nakonec i ona jeho. Přece jí naprosto rozuměl. Přece ve chvílích s ním byla plně šťastná. Oba spolu byli krásně. A tak přišel jeho přirozený požadavek: Je-li nám spolu dobře, jsme-li spolu šťastni, bude jen správné, když spolu budeme stále víc. Časem to vyslovil přesně: Chci s Tebou žít, být partnerem.

Ale žena partnera měla. Nechtěla o něj přijít. Současně však měla i to, co partnerovi chybělo. Jí to připadala ideální kombinace. Nechtěla ji ztratit. Nechtěla ztratit ani jednoho. A tak začala oběma lhát.

“Samozřejmě, i já Tebe miluji. Jistěže, jednou se rozvedu. Dej mi jen čas…” Domnívala se, že tím problém řeší, ale naopak klubko zamotávala víc a víc. Vše sváděla na čas, tudíž bylo jen otázkou času, kdy se lží přetížený džbán vysmekne, kdy se jeho ucho utrhne.

Varuji každého, kdo lže a ve svém lhaní pokračuje: Kdo lže, lže nejen druhým, ale přirozeně i sobě. Především v tom, že si myslí, že jeho lež nikdy nevyjde najevo. Ale je to lež! Člověk není robot, není dokonalý, a to ani ve lhaní. I ucho džbánu má své limity. I dvě reality, které lhář musí udržovat v hlavě – tu, která se děje, i tu, jež se nikdy nestala, ale musí být vydávána za skutečnou. Obě připomínají věž z kostek. Kdo mluví pravdu, musí si mnohem méně pamatovat než ten, kdo lže – kdo vrší další kostky na již nebetyčnou a stále vratší věž. Jednoho dne spadne.

A toho jednoho dne se milenec zeptal už ne ženy, ale počkal si přímo na jejího manžela. Jak je to s rozvodem, proč jim stojí v cestě, když jsou spolu šťastni, předložil mu i intimní komunikaci po SMS zprávách, dokázal mu, že jeho žena CHCE od něj odejít. Ačkoli ona nechtěla. Jen to psala. Jen to ve svých lžích proklamovala.

Ucho se toho dne utrhlo. V šoku byl manžel. V šoku byl milenec. V obou vztazích vzplál požár a než se žena nadála, stála na dvou spáleništích. Nepochopena a špiněna i společnými přáteli, vlastními příbuznými, kolegy. Ano, nechtěla ztratit ani manžela, ani milence. Nakonec ztratila oba, navíc i děti, navíc i vlastní rodinu. Ztratila VŠECHNY. I sebe sama.

3. fáze: Spojené nádoby

Nakonec seděla v mé kanceláři, s hlavou v dlaních, a snažila se přede mnou obhájit. “Chtěla jsem být jen šťastná. Copak jsem měla zůstat nešťastná s manželem? A stejně tak: Copak jsem kvůli jedinému problému měla rozbít manželství?”

V knize JáMy spřízněných duší zdůrazňuji, že má-li nádoba důvěry v protějšku zůstat nepoškozená, je potřeba vlastní hlavou pochopit tři zásady:

  1. Nelži.
  2. Nepodváděj.
  3. Nedávej sliby, které nemůžeš splnit.

Ačkoli jde o tři položky, jsou propojené. Je jedno, u které začneme selhávat. Záhy se přidají i obě zbývající. Lež, Podvod a Nespolehlivost jsou dětmi jednoho rodiče. Jeho jméno za chvíli povím.

A nyní to, co jsem řekl jí, zdůrazním i Vám: Proč je tak špatné lhát tomu, kdo nám věří? A proč je tak dobré už nevěřit tomu, kdo nám lhal? Objasněme si to.

1. důvod: Pravda vytváří krátkodobou bolest, lež dlouhodobé utrpení.

Na bílé sedačce v mé kanceláři se vystřídali i oba její muži. Požádal jsem je o sdělení jediné emoce, která v nich převažuje ve vztahu k té ženě.

Manžel: “Není to tak, že bych ji nenáviděl. Ta pravá emoce je: ZKLAMÁNÍ. Jsem ZKLAMÁNÍ hlavně tím, že se stala někým, o kom vždy říkala, že jím nebude.”

Milenec: “Řekla mi do očí: ‘Miluji Tě.’ Já jí to do očí řekl také. Rozdíl mezi námi byl v tom, že já nelhal. Moje jediná emoce zní: BOLEST.”

Oba shodně dodali: “Nejsme zlomení z toho, že nám lhala, ale z toho, že už víme, že jí od této chvíle nemůžeme věřit.”

Podržme se, prosím, vytučněné věty: Proč je ten, kdo byl obelhán, zlomený? Proč to nehodí za hlavu, když rozhodnutí lhát přece není jeho problém? Odpověď je prostá: Ten člověk je zklamaný a bolavý ne kvůli sobě, ale kvůli protějšku, kterého miloval. Jestliže milujete člověka, bolí Vás za něj, když přijde o někoho důležitého. A ona přišla o dva důležité vztahy najednou. Ano, přišla – vztah totiž není možné budovat bez důvěry. Kde není mezi lidmi důvěra, nemůže být vztah.

Toto lhář pochopí, že až když nedostane novou šanci. Tehdy mu dojde, že ten, kdo byl nejvíc obelhán, byl on sám. Že sám sobě nebyl schopen vysvětlit tu jedinou pravdu: Když chceš, aby Ti lidé věřili, nesmíš jim lhát. Když jim lžeš, nediv se, že Ti přestanou věřit. A oni Ti přestanou věřit v momentu, kdy zjistí, že Ti NESTOJÍ ZA PRAVDU.

2. důvod: Lež ubližuje. Nechceš-li ublížit, nelži.

Lhaní ženy nebyla náhoda. Nebyla to ani chyba. Bylo to vědomé rozhodnutí, které uvážila. Jen ne dostatečně.

Nedošlo jí, že jednou málem stvoří anekdotu: Nechtěla jsem nikomu ublížit. A tak jsem všem ublížila.

Lháři často vyznívají jako slaboši nebo hlupáka. A ani jeden z těchto typů lidé ve vztazích moc nechtějí.

Slabochem je proto, že nedokáže stát za svými činy, nést odpovědnost. Proto lže. Dělá to, co musí zůstat skryto, protože to před protějškem neumí obhájit ani vyargumentovat. Takový je to srab. Ublíží, ale hned se schová s tím, že “on to nebyl”, potažmo “on nechtěl”. Byl a chtěl.

A se slabochem se zdravý vztah budovat nedá. Vztah je jako řetěz. Jen tak silný jako jeho nejslabší článek řetězu. A lhář je slaboch. Kde neustojí odpovědnost lhář, dříve nebo později rupne celý vztah. Na jeho slabosti.

Silný člověk, na rozdíl od slabého, uvažuju takto: Pokud jsem nešťastný, buď to s druhým vyřeším, anebo od něj odejdu, protože nechci být trvale nešťastný. Není důvod pro podvod. Není důvod pro lež. Naopak je důvod pro upřímnost a otevřenost. Já jsem nešťastný, chceš mi s tím pomoci? Chceš to řešit? Nebo mě ignoruješ?

Lhát a podvádět znamená problém NEVYŘEŠIT a ještě všechny kolem ZRANIT. A sebe nejvíc, pokud i sobě přestanu lhát a řeknu si pravdu.

A když byla řeč o hlouposti, někteří lháři jsou tak hloupí, že se domnívají, že když zalžou, druhému neublíží. Přitom lež, na kterou se přijde, ubližuje násobně víc než pravda. Proč? Pravda k nám přichází čelem, lež je zákeřná, bodne do zad a říká: “Nic se neděje.” Člověk krvácí v zádech a jen to cítí. Postupně umírá, tak jako vztah, při pohledu na klidně se usmívajícího “partnera”.

V knize JáMy spřízněných duší apeluji: Pokud milujeme, neubližujeme. Nedovolujeme, aby mezi nás mohla vstoupit lež, faleš, podraz, naopak vztah před tím vším chráníme.

Přirozeně, jak se dříve psalo na lístcích z čistírny, některé skvrny nejdou vyřešit bez narušení podstaty látky. Je-li nějaký problém dlouho neřešený, a tudíž “v látce zažraný”, je potřeba bolestně komunikovat. Dlužíme si navzájem pravdu. I kdybychom měli druhého ztratit, ať je to raději pravdou, ne lží.

3. důvod: Lež vždycky vyjde najevo.

Lhář funguje z psychologického pohledu jako gambler. Hraje ruletu s úsměvem, dokud mu to vychází. A když prohraje, úsměv možná pohasne, ale hraje dál.

Když vyhrává, věří, že to je důvod, proč hrát dál. Když prohraje, věří, že teď teprve nastal skutečný důvod, proč prohrané peníze musí získat zpátky.

Proto bytostný lhář se nikdy nezmění. Když ho přistihnete, bude lhát dál; jen začne hledat nové způsoby lhaní.

Rozdíl mezi skutečným gamblerem a lhářem je markantní v tom, že gambler prohrává jen peníze. Peněz v čase můžete mít vždy víc. Ale lhář prohrává důvěru, důvěryhodnost, pověst. A tu má jenom jednu.

V knize JáMy spřízněných duší varuji: Žádná lež nestojí za ztrátu vlastní pověsti a žádná skutečně milovaná osoba si lež nezaslouží. A proto: Zraňme druhé raději pravdou, ale nebalamuťme je lží. Způsobí bolest nakonec především sobě, protože NEVRATNĚ ztratíme ty, které (ve skutečnosti možná) milujeme. A že je ztratíme, je jisté. A to přesto, že budou dál žít po našem boku.

Už ale nic nebude jako dřív. A vysvětlím proč.

4. důvod: Jednou zalžeš a všechny Tvé pravdy se zpochybní.

“Promiň, byla to chyba,” zoufale vykřikovala k manželovi i milenci.

Ani jeden jí už nevěřil. A to hlavně proto, že nic nepochopila. Lež rozhodně není chyba ani omyl. Lež, tak jako podvod, je vědomé a dobrovolné rozhodnutí, na které navazuje úmyslný a předem promyšlený čin. Nic se neděje náhodou.

Když lhář říká “Už vím, že to byla chyba”, mnohdy uvažuje způsobem “Sakra, byla chyba, že se na to přišlo”. Kdyby se totiž lež neodhalila, on by lhal dál.

A to je hlavní problém. Pokud víme, že jde o způsob myšlení a přístupu k lidem, dokonce i k těm nejmilovanějším, jak mu mohou příště věřit? Co když i tentokrát jde jen o slova, plané sliby, jako v předchozím případě? Jak můžete věřit někomu, kdo se Vám rozhodl zradit? A jak on může chtít “podruhé vstoupit do téže řeky”? Lží a zradou se přece všechno mění. Protože lež je trestem sama o sobě: Jedna lež, na kterou se přijde, navždy zničí všechny doposud vyřčené pravdy. Jednou nás přistihnou při lži a už budou oprávněně pochybovat o všem, co jsme dosud řekli, co teď říkáme i co kdy potom řekneme. Kdo je přistižen při lži, z hlediska důvěryhodnosti končí, a to i tehdy, když s ním protějšek dál “ve vztahu” zůstává, třeba kvůli dětem.

Lež zkrátka přináší emocionální odpojení, nedůvěru, ne-vztah.

5. důvod: Ztratit člověka je možné jedinou lží, získat ho zpět nelze milionem pravd.

Teprve přistižený lhář nabude životní zkušenost: Pravda nemusí stát vůbec nic, ale lež může stát úplně všechno. 

Co je to úplně všechno? Druhé i sebe sama.

I kdyby “vztah” v nějakém milosrdném módu pokračoval, vždy má ten, kdo byl obelhán a podveden, v pomyslné hlavni náboj jménem “Co Ty mi budeš vykládat, lháři a podvodníku! Kde jsi byl? Zase ses s někým tahal? Neříkej, že ne. Už mám s Tebou tu zkušenost.” Chápete? Proto už nic nemůže být jako dřív. Mezi lidmi je už zranění, zkušenost a někdy i touha vymáchat v tom lháře.

Vztah po lži a nevěře se vždy stane toxickým. Nemusí navenek, ale uvnitř jednoho či druhého určitě. Lež máme v sobě. Ve své hlavě. Ať lžeme, nebo jsme obelháni, naše mysl těžkne, zatímco pravda činí člověka lehčím. Takový je totiž i život s pravdou.

Zpočátku to samozřejmě tak nevypadá. Lež lže i tomu, kdo lže. Zdá se jako pohodlné řešení, které ulehčuje situaci. Jenže žádnou lež nejde udržet dlouhodobě.

Myšlenky jsou energie. Lež je vibrace. Dá se vycítit. (Viz magazín Emoce versus Rozum: Cestou intuice o tom, jak se dá snadno nacítit lež.)

Psychologie přirovnává lhaní jako stavění domino kostiček do podobu vinoucího se hadu. Stačí jedna neobratnost, a celý had se postupně zhroutí. A s ním – v případě lži – všechno, na čem nám kdy záleželo. A že nám na tom záleželo, je jasné. Jinak bychom nelhali. Jinak bychom se při životě nesnažili držet to, co už v nás dávno umřelo a ztratilo důležitost. Vztah jako takový.

Pamatujte si, prosím:

Člověk může jednat v rozporu se svými slovy. Člověk může i mluvit v rozporu se svými myšlenkami. To všechno znamená lhát nebo podvádět. Co však člověk nedokáže, je vydávat jiné vibrace, respektive vyzařovat jinou energii, než která je v rozporu s jeho bytostnou podstatou.

Nelze člověku lhát a současně být s ním vztahově v souladu. Nelze mu říkat (například) “Záleží mi na Tobě”, “Tak rád Tě vídám”, “Tolik mi chybíš”, a přitom se mu dlouhodobě vyhýbat, nevolat mu, nezajímat se o něj. Slova vždy mohou lhát, ale skutečné činy vyjadřují pravdu.

Važme, zda je v nás silnější láska a ochota rozvíjet vztah upřímně a otevřeně, nebo naše ego, pohodlnost, lhostejnost. Co lež (i sobě samým), to jeden krok od milujícího protějšku. Krok, který jednoho dne nepůjde vrátit ani vahou milionu skutečných pravd.

  1. Zápolíte se lží nebo nevěrou ve vztahu? Využijte knihu JáMy spřízněných duší a VYŘEŠTE konečně svůj problém tak, ať se oběma uleví, ne přitěžuje.
  2. Stali jste se těmi, kdo po lžích a nevěrách drží Černého Petra? Zůstali jste osamělí? Využijte knihu Sami a změňte své případné chyby ve svá ponaučení a posílení.
  3. Neumíte zacházet se svou intuicí? Bojíte se, že Vám partner lže nebo Vás podvádí, ale nemáte důkaz? Otravujete pro toto své tušení vztah i sebe? Využijte magazín Emoce versus Rozum: Cestou intuice, který je jako všechny mé magazíny zaměřen pouze na JEDEN konkrétní psychologický problém a jeho zvládání.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart