Proč děti, které dostávají “všechno”, mají pocit, že jim rodiče nedávají nic

Ještě mi nebylo dvacet, když jsem stál na mostě a chtěl skočit. Vím, jak malicherný pocit mě tam dostal. Lež, které jsem ale naplno uvěřil.

Od té doby jsem citlivý na případy dospívajících dětí. A i to je důvod, proč jsem napsal knihu Sami, kde je mimo jiné i tento můj příběh. A také proto jsem nedělní živé vysílání věnoval tématu Ubližuje Vám někdo, koho milujete, a Vy to nedokážete změnit? Protože vím, jak jeden nesprávný pocit může zničit nejen člověka, ale i rodinu.

V průměru jednou měsíčně dojde v mé praxi na případ dítěte, které spadlo do drog nebo jiné formy pekla, kde platí: Pokud chceš z něj najít cestu, nesmíš se tam zastavit a rezignovat. Jinak se ven už nedostaneš.

Nezapomenu na případ Šárky. Pro sebe jsem mu říkal Nemožné. Protože právě tak mluvili lidé v jejím okolí. Nemožné, že by se to stalo zrovna Šárce. Nemožné, že by se stalo zrovna v její rodině a jejím rodičům. “Vždyť jí dáváme všechno,” argumentují často dobře zaopatření rodiče. Ale co je to VŠECHNO?

Mít všechno

Pokud jde o materiálno, tito rodiče opravdu dávají dětem všechno. Chyba v úvaze je v tom, že lidé nejsou jen materiálně, ale i emocionálně založené bytosti. Dospívající děti především. Jsou živé. Chtějí žít. Potřebují živé emoce. Tudíž potřebují dostávat všechno, co žije a umírá s člověkem – péči, lásku, starost, čas; to nejdražší, co může člověk člověku dát. Věcí totiž děti mohou mít v životě pořád víc, ale času máme všichni s každým uplynulým okamžikem už jenom méně. Včetně času s rodiči.

Šárka byla dcerou velmi ambiciózní podnikatelky. Vysvětlíme si, proč do drog spadla právě ona, a proč právě do drog. Ale nejprve si objasníme ještě jeden odstín uvedeného slova nemožné. To slovo totiž použila sama Šárka, když si měla představit, že se ze své toxické závislosti dostane.

Připadalo jí to nemožné, protože denně viděla pravdu – jak kolem ní umírají její “přátelé”. Šárka přesto nemožné dokázala. Dala tím najevo, že člověk zvládne opravdu víc, než si myslí, jen si potřebuje uvědomit, že aby změnil něco ve svém životě, musí změnit něco v sobě.

Dnes, s odstupem času, je Šárka vděčná za to, čím řada ostatních lidí pohrdá. Je vděčná za to, že může mít úplně obyčejný život, v něm zdravé dítě, na něj se smát a každé ráno se těšit na nový den; trávit čas s někým, koho miluje. Zdá se Vám to málo? Také si myslíte, že mnohem víc jsou věci, dary a majetek? Že toto “všechno” dětem stačí?

1. díl: Cesta samoty

“Když procházíš peklem, hlavně nesmíš přestat jít. Jsi-li už uvnitř, pamatuj, že nejlepší cesta ven je vždy skrz. Nevadí, že nikde kolem nevidíš světlo – tím světlem budeš Ty. Nevadí, že nikde kolem nevidíš spasitele, který Ti zachrání život – tím hrdinou, na kterého celou dobu čekáš, dokážeš být Ty.” Kniha Čtyři prány štěstí

Obecně rozšířený je omyl, že problematika drog se týká jen dětí z vyloučených lokalit. Už za první republiky to nebyla pravda. A to nejen proto, že drogy stojí dost peněz. Svůj pád do nich může svým příběhem popsat Šárka, která pocházela z výborných sociálních poměrů. “Sama jsem poznala, že drogy ve vysokém procentu potkávají děti, kterým rodiče dávají takzvané všechno v čele s penězi. Součástí toho všechna ale není společně prožitý čas a emocionální láska. Právě tu ale každé dítě potřebuje nejvíc.”

Emocionální je ta láska, která se nedá koupit. Zaplatit se dá možná čas psychologa, který vyslechne a povzbudí dítě, jež něčemu v dospívání nerozumí nebo se něčím trápí. Problém je, že k psychologovi takové dítě nejde. Proč? Pokud se nemůže svěřit vlastním rodičům, má pocit, že nemůže věřit obecně dospělým. Nemají-li zájem vyslechnout jeho problém ani vlastní “nejbližší” lidé, proč by – uvažuje – mu chtěl pomoci někdo cizí? To přece nedává logiku! řekne si dítě.

Šárčina maminka podnikala, měla prosperující krejčovství. A po svém boku muže, známého široko daleko jako nejhodnějšího a nejmilejšího člověka. Rodinu doplňoval bratr. Idylka, zdá se, odnikud žádná hrozba katastrofy. Jenže to může říct jen ten, kdo se dívá kolem sebe nebo na sebe. Kdo zapomíná na Šárku. Té bylo patnáct let, když začala mít citové spády. “Kdybych měla formulovat jeden silný pocit, který jsem tehdy měla, pak to bylo: Nic vlastního nesmím. Jen do školy a po návratu domů hned k mámě šít. Cítila jsem se být pro mámu spíše levná pracovní síla než dcera. Nakonec, o tom, co se dělá při první menstruaci, mě musel informovat taťka, mamka zrovna neměla čas.”

Už ve své knize Čtyři prány štěstí jsem varoval, že nikdy nezáleží na objektivní pravdě, ale na tom, jak si pravdu konkrétní člověk vykládá. Protože to, čemu věří, je pro něj pravda, i kdyby to objektivně byla lež. Šárka, aniž to svému okolí dávala dostatečně najevo, měla subjektivní dojem, že musí žít jen mámin sen. “Navíc se mi zdálo, že pro mámu za žádných okolností nejsem dost dobrá. Stále bylo z jejího pohledu něco špatně. I odívat jsem se musela tak, jak chtěla ona. Nesnášela jsem tesil, kousavý materiál, ale musela jsem ho nosit, protože vypadal úhledně a máma si zakládala na oblečení. Než jsem tedy vyšla na ulici, ve sklepě jsem se tajně převlékla do sportovního .”

Takovým detailem, pro někoho i legračním, začala její fáze revolty. Touha žít jinak než podle rodičů. Jinak, jakkoli…

“Ani si nevzpomínám, jak to s drogami vlastně začalo. Myslím, že jsem šla s kamarády na pivko a někdo řekl: ‘Dáme si piko.’ A já myslela, že to je čokoláda.” Tehdy poprvé zakusila pervitin. Jak je to jednoduché, přímočaré a – to slovo, které rodiče nejvíc děsí, ale Šárka použila – “nádherné.” Ten večer nesměl jen tak skončit. S kamarády proto vyjeli na koncert. Protančili celou noc. “Vůbec jsem nevěděla o reálném světě. Každopádně zmizely problémy. A hlavně – bylo to zakázané, a proto krásné.”

Alespoň chvíli nemusela být ta hodná holka, která jde ze školy rovnou k nitím. A ten únik do vzpurného, a přitom “pokojného světa”, se jí zalíbil. Chtěla ho co nejdříve zažít znovu. A z opakování se stalo železné pravidlo. Jako u alkoholika.

“Nejprve to byly pravidelně jen víkendy. Pak určité dny v pracovním týdnu. Ale i ty se množily. Rychle jsem totiž pochopila, že když si dám drogu, nemyslím pak na to, co mě trápí. Třeba na to, že ve skutečnosti v životě tápu a nikoho to nezajímá, nikdo se nezeptá, a když se zeptám já, nikdo mi neodpoví. Pro rodiče jsem byla vzduch a cítila jsem se opomíjená. V partě ne.”

2. díl: Jednosměrka, ve které se necouvá

“Prožili jsme nejtěžší dobu našeho života a bylo to kruté v tom, že se to týkalo naší dcery. Je těžké popsat, jak se cítí rodiče, kteří se snaží vychovávat své dítě, jak nejlépe umějí, a pak prožívají bezesné noci plné pláče a bezradnosti. Nikomu nepřeji ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout, co dělat. Co prožíváte, když se rozhodnete, že dceru vyhodíte z bytu, a přitom se modlíte, aby přežila další den.” Šárčin tatínek

Když pracuji s dětmi, varuji je před základním psychologickým pravidlem: Každý člověk se dříve nebo později stane průměrem pěti osob, které ho nejčastěji obklopují. Také u Šárky to platilo bezezbytku. “Moje nejbližší okolí se postupně proměnilo podle mého nového zájmu. Navíc, čím více času jsem trávila v novém prostředí, tím radikálnější bylo. Tak jsem se najednou ocitla v partě zkušených narkomanů a okamžitě viděla, proč jsou drogy jednosměrná ulička, ve které se necouvá, jenom jede pořád vpřed.”

Myslíte, že když Vaše dítě užívá jen “lehké” drogy, nestane se mu to? Šárka se jen hořce usmívá: “V minutě jsem zapadla do jejich koloběhu, aniž mi to celé došlo. Stačilo, že mě jednou naučili tu zkázu – píchat si do žíly.” Proč mluví o zkáze? Protože jde o rychlejší likvidaci – fyzicky i charakterově. “Píchat si nemůžete leccos. Nitrožilně, chcete-li přežít, se musí zavádět kvalita, a ta něco stojí,” otevírá důvod zničení vztahů s rodiči. “Potřebovala jsem pravidelně hodně peněz. Nejdřív jsem rozprodala všechno, co jsem měla doma a co mi patřila. Pak jsem musela začít tajně prodávat věci rodičů. Až po nějaké době už ani z jejich majetku nebylo co prodat. Tak jsem se učila krást.”

Vžijte se do kůže jejích rodičů. Co byste dělali? Podporovali své dítě – dávali mu raději vlastní peníze, jen aby za krádeže neskončilo ve vězení? Nebo byste ho už hodili přes palubu? Šárčini rodiče zvolili to první. A právě díky tomu Šárce mohla do života naplno vstoupit, jak ona říká, “první láska. Partner na dlouhá léta. Partner, který na rozdíl od muže neodchází jen tak a v drtivé většině případů zůstává do konce života. Ano, po zbytek života. HEROIN. S ním jsem zapomněla na poslední hrozby svého okolí. Život mi začal už jen tak plynout.”

Tak začala závislost. Slovo, které si nepřipouští nikdo, koho se přímo týká. I Šárka si myslela, že to má pod kontrolou. Že až si řekne “fajn, holka, už stačí”, s drogami sekne. Bohužel, to si myslí všichni závislí lidé – ať jsou závislí na čemkoli. Jenže ani Šárce už přestat nešlo. “Mohla jsem se rozhodnout, ale po ránu mi začaly abstinenční příznaky. To zvracíš, bolí Tě celé tělo. A prakticky není cesty ven. Protože pokud to zvládneš, řekneš si: Není důvod přestat, kontroluji to. Mohu si dát znovu dávku. A to je ten pravý problém všech závislých: Dokud to zvládáš, nic Tě nenutí přestat, protože věříš, že to zvládneš i příště. A takhle věříš až do okamžiku, kdy to zvládat přestaneš…”

Šárka mě oslovila před několika lety. Její rodiče prožívali očistec. Už dobře věděli, že když nemá situaci ve své moci ona, oni sami byli bezmocní, jen jako diváci. Šárce sice vyjednali léčení, ale tím jen otevřeli její starou ránu zvanou Není to moje rozhodnutí. Šárka tak vydržela v léčebně jen tři dny. Pak ji nachytali s marihuanou a podle pravidel ústavu jí sbalili kufr a vyhodili ji na ulici. I s penězi na cestu, bohužel. “Samozřejmě jsem si nezaplatila autobus. Jela jsem odtamtud zadarmo stopem a rovnou k dealerovi, protože jsem za zboží měla čím zaplatit. Domů jsem už dorazila zfetovaná, jinak bych ten návrat k šokovaným rodičům neustála.”

Tehdy se naučila ještě jedno, před čím v knize Čtyři prány štěstí varuji: Naučila se manipulovat s lidmi, kteří ji milují a kterým na ní záleží. “Namluvila jsem svým rodičům, že na mě v léčebně byli zlí. Že už jsem v pořádku a že to spolu zvládneme. Uvěřili mi. Získala jsem tím pár dní času, než mě zase odhalili. Ale já jsem si mezitím stihla vymyslet jinou lež, které zase uvěřili. A tak jsme vedle sebe žili. Já víceméně v pohodě, onivíceméně v pasti, protože vůbec nevěděli, co mají dělat.”

Narkomani nejsou lidé hloupí. I Šárka věděla, jak má rodiče v hrsti. Že vším se trápí jen oni, ne ona. Že dnem i nocí spolu řeší:

  • Vyhodit dítě z domu? (Šárka vrtí hlavou: “To ho pustíte přímo do té smečky!”)
  • Nebo si dítě nechat doma? (Šárka vrtí hlavou ještě víc: “To Vám rozkrade to, co ještě rozkrást nestihlo.”)

A Šárka věděla, jak roste jejich bezmoc, když si uvědomují současně dosah každé z těchto možností. “Ve smečce dítě umře. Ale stejně tak umírá doma. Protože v té chvíli si žádné závislé dítě pomoci rodičů neváží. A tak se i mně stalo to jediné, co se stát mělo – rodiče mě dříve nebo později MUSELI pustit…” Ano, pustit do smečky.

3. díl: Vabank ve smečce

“Když dítě přijde o rodiče, jako by ztratilo minulost. Když rodič přijde o dítě, jako by ztratil budoucnost.” Kniha Čtyři prány štěstí

Šárčini zoufalí rodiče věřili, že příchod do smečky otevře dceři oči. Že ji proberou a napraví otřesné události, které se děly a stále stupňovaly v okruhu jejích “přátel”. Tam totiž postupně vymírali všichni její mladí “kamarádi”.

Kdyby už tehdy přišli za mnou, zbavil bych je této nesmyslné naděje. Člověk je totiž z biologického i psychologického hlediska ADAPTABILNÍ tvor. Zvykne si na všechno. Necitlivým se stane vůči jakémukoli obrazu, kterému je vystaven delší dobu.

I Šárce tak postupně začalo připadat tak nějak normální a očekávané, že “někdo se předávkoval, někdo oběsil. Jednou jsem šla pro drogu a můj dealer byl mrtvý. Kdosi tam přišel chvíli přede mnou a zabil ho.” A Šárčiny pocity? “Jasně, drogy jsou hnus, Ty to i víš, oplakáváš ho, ale taky máš o důvod tohle utrpení vyřešit ještě silnější dávkou…”

Jinými slovy: Čím víc odstrašujících signálů, tím silnější dávky. I Šárčin životní příběh tedy velmi brzy spěl ke svému poslednímu listu. 

Nalézali ji bezvládnou u silnice, křísili stále častěji v bytě. Jen rodiče si nezvykli. Snažili se o to účinněji jednat, aby pád své dcery alespoň zbrzdili, když už začali tušit, že ho pravděpodobně nepůjde zastavit, protože jediné řešení bylo v ní – a ona nic řešit neměla zájem. “Táta mi sháněl brigády, abych na drogy měla peníze. Jenže problém byl v tom: Kde jinde by mě přijali, než v nějakém místě PŘES ZNÁMOSTI? A tak táta například přesvědčil svého nejlepšího kamaráda a zaručil se mu za mě. A já mu hned ukradla mobilní telefon a prodala ho.”

Ten den rodiče změnili svůj přístup. “Večer jsem doma, najednou zvonek. Táta jde otevřít, pak mě volá ke dveřím. Sám odchází do obýváku a já ležérně jdu k tomu cizímu chlapovi, který stojí mezi futry. Ten mě chytil za triko, vyvlekl na ulici, naložil do auta, odvezl někam k vodě a tam mě seřezal jako psa…”

Od rodičů skončily milodary. A Šárčin život spěl do osudové křižovatky. “Jeden ‘kamarád’ mi řekl, že jestli nechci být finančně závislá na rodičích, mám jedinou naději – měla bych heroin začít rovnou prodávat. To byla rychlá cesta, o všem rozhodla,” vzpomíná Šárka na poslední kapitolu, ne života, ale drogového příběhu, než napsala mně.

“Jednou nás totiž z obývaného bytu vylákali za účelem obchodu, a zatím nám ten byt vypálili. Musela jsem se nastěhovat do velmi hromadně užívaného bytu k ostatním, kde se navíc drogy vařily. Stačilo mi, že mám kde spát, co jíst, jsem v teple a mám svoji postel. Ostatní mi bylo jedno. Jedno ráno zas zvonek u dveří. Potácím se ke dveřím, že to je asi pošta. Nebyla. Byli to zakuklenci. Policie. Všechny nás sebrali, mě jenom v bačkorách a teplákách. Pro kluky to nedopadlo vůbec dobře, já mohla jít domů.”

DOMŮ? To nenápadné slovo z úst policisty ji probudilo. “KAM domů? Byt, kde se vařilo, byl zapečetěný, já měla bačkory a všude byla zima.”

Tehdy poprvé zatoužila po opravdovém “domů”. “Když jsem vyšla ze služebny, strašně moc jsem chtěla normálně žít. Uvědomila jsem si, že mě moje cesta pořád smetává někam, kde si nevím rady.”

Tak jsem se dozvěděl o Šárčině příběhu. A každému, kdo se ocitne ve stejné pozici, dávám první základní radu: Chceš-li změnit situaci, kterou opakovaně prožíváš, a nevíš jak, v první řadě změň své přátele a prostředí. Brzy pochopíš, co je špatně a co by mohlo být jinak.

4. díl: Jak se vybíhá z pekla

“Nepohrdej samotou. Někdy Tě naučí víc než kterýkoli učitel v Tvém okolí.” Kniha Sami

Šárka pro pozitivní změnu v životě nepotřebovala vodit za ruku. Nepotřebovala zachránit zvenčí. Potřebovala zachránit zevnitř a tu pomocnou ruku nabídnout sobě sama. Jistěže to mohla dokázat. A také to dokázala. Ale jen proto, že začala dělat správné kroky. V první fázi:

  1. Vydala se pracovat.
  2. Rozhodla se opustit dosah své dosavadní party.

Odjela brigádničit na Orlickou přehradu. A se změnou prostředí začala potkávat i správné lidi. I když slovu správné musíme přesně porozumět.

Tím prvním “správným” mužem byl lékař. “Naivně jsem mu řekla, co mě provází. Vycítil příležitost, a to hlavně obchodní. Pochopil, že mě může zásobovat léky. Nevěděla jsem ale, že mě začne zásobovat takovými, na kterých budu lehce závislá. A že na mě začne vydělávat.” Příjem z dřevovýroby Šárka měla. A lékaři se hodil. Šárka tak byla denně v rauši. Ale tehdy pochopila, co myslím slovem “správný” člověk. Ten, kdo nám ve správný čas dá správnou lekci, byť je negativní: “Byla to skutečně ta nejdůležitější zkušenost. Když jste pod vlivem, lidé si s Vámi mohou dělat všechno, co uznají za vhodné, a je velmi těžké se tomu ubránit.”

A právě v tom momentu Šárka docenila druhého správného muže. “Den co den mě nalézal bezvládně omotanou kolem záchodové mísy. A už se na to nechtěl dívat. Stal se pevným bodem, který jsem na tomto dně nahmatala.” A mohla se od něj odrazit. “Bylo tak divné, tak jiné užívat si vlastně poprvé v životě zamilování… Sice jsem se neuměla úplně odpoutat od své první lásky, heroinu, a občas jsem v agonii tohoto svého prvního živého přítele přesvědčovala, ať si také dá, že je to krásné. Jenže on si nedal. A nejen to, on se mnou vydržel.”

Pro drogy jsou typické iracionální kroky. Šárka si také své vyzkoušela. Například se přestěhovala co nejdál od přítele. Sama. “Neměla jsem k tomu žádný důvod. Ale on to respektoval. Respektoval všem, co dělám. A já si tam dala dávku, svou poslední v životě, po které jsem zůstala ležet u silnice. On mě v tom zase nenechal. Přijel, pomohl, a ještě mě požádal o ruku. On se prostě rozhodl ve mě za všech okolností věřit. Byla jsem jako princezna, která potká svého prince, a ten jí dá smysl života. Byla jsem šťastná, dokonce jsem zjistila, že mohu být s ním šťastnější než s jakoukoli chemií. Nikdy v životě ho nepřestanu vnímat jako svého osobního anděla.”

Ten mládenec ji naučil “normálně” chodit mezi lidi, což pro ni bylo nejtěžší. Zapomněla totiž, co normální je.

Za jeho asistence zvládala abstinenční příznaky. A pro mě bylo nejdůležitější, že s každým sebepřekonáním uvěřila víc v sebe, v to, že by opravdu mohla dokázat být v pořádku a už nikdy se k drogám nevrátit.

Porodila syna, přijala práci a začala být “normálně” úspěšná jako každý běžný člověk. Jen s tím rozdílem, že Šárka v novém ránu pokaždé viděla hodnotu. Něco, v co už nedoufala.

To těžké neměla za sebou. Mnoho těžkostí jí totiž připravili lidé, kteří si její sebezáchranu nepřáli. Právě to je práce, o které píšu v knize Sami.

Pro Šárku byly důležité i malé rýpance. Například ten od dědečka: “Jednou jsem ho pozvala na oslavu svých narozenin. Odměřeně řekl: ‘Odmítám s Tebou slavit něco, čeho si nevážíš – každý rok Tvého života. Ty žít nechceš, jinak by ses nezabíjela. A pokud mi tvrdíš, že ses změnila, raději mlč, už nic neslibuj, stejně Ti už nevěřím. A jestli chceš, abych Ti věřil, tak konej…’ Tahle slova mám vrytá v paměti. Připomínají mi pravdu. Kdykoli jsem někoho přesvědčovala, že už jsem čistá, lhala jsem. Naopak když jsem žvanit přestala, povedlo se mi to. Protože jsem se soustředila ne na přesvědčivá slova, ale na přesvědčivé výsledky. Proto jsem dnes šťastná. Našla jsem totiž tu jedinou cestu – skrze sama sebe, svou autentičnost a upřímnost, pravdu, která se nežije slovy, ale činy.”

5. díl: Memento

“Nebraň dítěti zažít prohry, ono je potřebuje zažít, potřebuje nabýt své vlastní zkušenosti a svůj rozum. Nikdy nepochopí, co říkáš, dokud to samo nezažije – dokud na svou vlastní kůži nepozná, že horká plotna pálí, jak moc to bolí a už se jí nemá nikdy dotýkat.” Kniha Čtyři prány štěstí

Šárka je dnes spokojenou mámou. A dobrou. Protože poznala rizika cesty i dialektiku výchovy. Už tehdy, před lety, jsem ji upozorňoval, že už nic v jejím životě nebude jako dřív, ale to neznamená, že všechno nemůže být takové jako ještě nikdy předtím, lepší než kdy dřív. 

“Zpočátku jsem se za svou kalnou minulost před lidmi strašně styděla. Užírala jsem se svými chybami a ptala se: ‘Proč to potkalo zrovna mě?’ Dnes už si to nevyčítám, vidím v té hrozné zkušenosti několik pozitivních poselství. Třeba to, že každý člověk může uklouznout, ale to, jaký skutečně je, poté ukazuje to, jestli dokáže vstát a co si ze svého pádu vezme do budoucna za ponaučení,” říká Šárka. “Pro mě to byla cenná cesta. Bez ní bych nikdy nebyla tím, kým dnes jsem. Netušila bych, že na začátku těžké drogové závislosti může být zdánlivá maličkost – nenaplněná touha po pozornosti a lásce, po společně prožitých večerech a víkendech, na které tolik zaměstnaných rodičů takzvaně ‘nemá čas’, protože je přece vždycky něco přednějšího a děti o to, alespoň podle jejich domněnek, stejně určitě nemají zájem…”

Jsem rád, že to Šárka zvládla. Ale ještě raději, že je to dnes ona, kdo klíčové memento říká svými slovy: “Každý člověk, který spadne do stejného problému jako já, má jenom dvě cesty: žít, či umřít. Je to naprosto osobní volba. Každý má možnost se z toho dostat. Ano, není to lehké, ale jde to. Nejde to však bez změn podstaty. Poznamená to Vás i okolí. Mnozí Vám minulost nedokážou zapomenout a budou Vám ji předhazovat navždy, i když jste už všechny své hříchy splatili. Jednoho dne však pochopíte, že důležité, a to v každém momentu, je, že to NEZABALÍTE SAMI.”

  1. Demotivuje Vás ztráta chuti do života? Využijte Čtyři prány štěstí.
  2. Tíží Vás osamělost? Využijte Sami.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart