Kolik lekcí potřebujeme na to, abychom přestali dělat pořád tutéž chybu

Opakujete si setrvale “Jak mohu být tak hloupý, že pořád té samé osobě skáču na ten samý lep?”

Nebo kroutíte hlavou nad tím, jak se někdo jiný může permanentně vracet do stejného kruhu a točit se v něm, i když mu to nedělá dobře?

Týkají se Vás články Jak transplantovat srdce, které nemůže zapomenout na minulý vztah nebo Proč nelhat tomu, kdo Ti věří, a nevěřit tomu, kdo Ti lhal?

Pak na tom můžete být podobně jako Marie, která mi napsala: „Petře, okouzlil mě Váš podcast Jak si odpustit zabití vztahu. Především neobvyklý způsob, jak nahlížíte na chyby. Můj příběh je bohužel jiný než toho čtenáře, který se Vás v podcastu ptal. Můj přítel mě totiž také podvádí, ale na rozdíl od Vašeho čtenáře si ještě neuvědomil, že je to chyba. Dělá to dál. A svým způsobem to může dělat pořád dál proto, že já mu dávám pořád nové šance. A já mu dávám pořád nové šance proto, že naivně věřím, že ‘teď už si to uvědomil’ a ,teď už mě nepodvede’. Když tedy píšu o chybách, možná jsem si ve skutečnosti spíše já ještě neuvědomila, že dělám chybu tím, že dávám pořád šance někomu, kdo mě pořád dál podvádí. Kolik lekcí, Petře, potřebuje člověk na to, aby přestal dělat pořád jednu chybu?“

  • Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz proklik do různých podcastových aplikací výše). Pokud však raději čtete, než posloucháte, využijte, prosím, stejnojmenné knihy s přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí za poslední dobu.

Co si člověk uvědomí napoprvé, a co až napodruhé

Možná každého z Vás napadne: Chybu stačí udělat jenom jednou.

Z psychologického hlediska ovšem člověk potřebuje udělat DVĚ stejné chyby.

Přesněji: Potřebuje si UVĚDOMIT, že to, co udělal, skutečně JE chyba.

A to si často neuvědomí hned napoprvé.

Dám příklad.

Začneme chovat hada. To je, mimochodem, v případě chronického nevěrníka poměrně přiléhavé přirovnání – “hřejeme si na prsou hada”. My si ovšem představíme typického plaza.

Jestliže nás chovaný had kousne, můžeme v takovém případě dost dobře mluvit ještě o “náhodě”, nebo že jsme ještě “nebyli dostatečně pozorní”, nebo “dostatečně připravení”. PRÁVĚ PROTO SE TO STALO, argumentujeme. Jinak řečeno: “Příště už budeme opatrnější”, slibujeme, “příště se to nestane”.

Ale kousl, náhle se to stane i podruhé. Znovu máme mluvit o NÁHODĚ? Znovu máme vykládat, že jsme něco NETUŠILI, NEČEKALI, NEMOHLI VĚDĚT? Ne.

Psychologie hovoří takto: Poprvé je to varování. Podruhé to je už poznání. V našem případě: Poznání, že to rozhodně není chyba, omyl, přešlap hada. Poznání, že had zjevně kouše, tedy že je to jeho přirozenost, on se tak projevuje, on takový je. A my s tím MUSÍME POČÍTAT. To znamená: Musíme na to už být připraveni. Musíme zvážit, jestli vůbec máme na to chovat hada. Jestli na sobě nemáme poněkud víc pracovat, mezitím se vzdělávat, zkrátka přizpůsobit se nebezpečí, kterému jsme zjevně vystaveni.

Když nestačí varování ani poznání…

Kdo četl mou Sadu sebeřízení, zejména pak Emoce versus Rozum: Cestou intuice, ví, že intuici není radno zaměňovat.

Každé další kousnutí (třetí, čtvrté…) už není varování ani poznání. Je to už jenom TA JEDNÁ A SAMÁ ZKUŠENOST. Pořád dokola.

Už se nedozvíme nic nového. Už nemůžeme říkat, že to je náhoda, chyba nebo poznání, které jsme potřebovali. Ne, my víc nepotřebujeme. Z naší strany je to, drsně řečeno, neschopnost. A to konkrétně neschopnost PŘIZNAT SI PRAVDU. Naše neschopnost PŘESTAT ŽÍT V ILUZI. Naše neschopnost pochopit, že HADA NEZMĚNÍME. Had nepřestane kousat jen proto, že to chceme.

Každé další kousnutí je jen další přesvědčení o tom, že pokud s hadem opravdu chceme žít, musíme změnit sebe. Musíme se například začít chovat tak, aby nás jeho kousání tolik nebolelo, tolik neohrožovalo, abychom jednoho dne nebyli smrtelně uštknuti.

V každém případě nemůžeme naivně očekávat, že had přestane kousat, když mu budeme dávat pořád nové šance. Je to právě naopak. Když budeme hadovi dávat pořád nové šance, on nás bude stále více přesvědčovat o tom, že je had. Co na tom nechápeme? Kolik příležitostí potřebujeme ve skutečnosti ještě my, nikoli on, abychom to pochopili?

Pamatujte si, prosím:

Lidé, kteří dávají pořád nové šance někomu druhému, potřebují pochopit, že když se druhý nemění, tak musejí oni změnit sebe. Konkrétně: Musejí přestat dělat to, co dosud dělali a co očividně nefunguje. Stejné činy nemohou přinést jiné výsledky.

Tito lidé tedy naopak musejí PŘESTAT dávat stále další šance. Protože dávat stále další šance stále stejnému člověku je CHYBA. Jestliže je někdo stále stejný a u nás mu to prochází, protože s ním zacházíme pořád stejně, nemá důvod být jiný. Jemu to vyhovuje – to, jaký je, i to, že mu dáváme stále nové šance, přestože už víme, jaký je.

Ano, pokud nás někdo zraní poprvé, mohla to být skutečně jenom náhoda. Ale pokud nás stejným způsobem zraní podruhé, už to náhoda být nemůže. A pokud nás stejným způsobem zraní ještě potřetí, o čem to proboha vypovídá? Že od nás dostal málo šancí? Že on dělá chybu? Ne, že my děláme chybu. A to především v tom, že nevidíme, že děláme chybu.

  1. Zradil Vás člověk, kterého jste považovali za spřízněnou duši? Jak je to možné? Co může být špatně? Využijte knihu JáMy spřízněných duší.
  2. Dáváte někomu stále nové šance jen proto, že (budete-li k sobě upřímní) nedokážete být sami, bojíte se osamělosti? Využijte knihu Sami.
  3. Nevíte, zda Vás jen šálí srdce, nebo opravdu máte věřit své intuici? Chcete s ní umět lépe pracovat a zesílit ji? Využijte magazín Emoce versus Rozum: Cestou intuice.

© Petr Casanova

0
    0
    Košík
    Košík je nyní prázdnýZpět do obchodu
      Top
      Shopping Cart