3 hodnoty, kterých se začni držet, dokud není pozdě

Všichni víme, že jsme na cestě.

Jen někdy zapomínáme, že to je jednosměrná cesta. Jednosměrka.

Že se v ní nelze vrátit a cokoli v minulosti změnit. Že to je jednosměrka, ve které se necouvá.

Začátkem každého roku to pociťuji na příbězích lidí, kteří se mi svěřují – kteří právě pochopili nejen to, že vjeli do jednosměrky, ale také že se jejich cesta blíží ke konci. Ano, zatímco pro mnohé z vás je nový rok symbolem nového začátku, jiní vědí, že začátek, který by si nyní tolik přáli, už není možný – že nedostanou novou šanci žít. Žili by totiž jinak.

V knize Sami popisuji, jak zvládnout všechny ty výzvy, které byly navaleny pouze na naše bedra. Které nás tíží, pod kterými poklesáme v kolenou, které v nás vytvářejí pocit slabosti. Patří sem i ty výzvy, které se zdánlivě nedají ustát a porazit. Na kterých zdánlivě nelze najít nic dobrého. Ale které přitom skrývají velké poselství – i pro ostatní.

Před koncem starého roku jsem pracoval na zlepšení vnitřní síly u ženy, která mi poslala zprávu, nadepsanou slovy: Kdybych tak mohla žít ještě jednou…

Uvnitř stálo: “Kdybych tak mohla žít znovu, od začátku, mnohé bych změnila. Už nikdy bych neříkala, že dnes je špatný den, když prší, je zima nebo horko. Že nikdy nesmím otěhotnět. Že je hrozné, když se to stalo. Že je malá protivná, když nespí, že život by byl lepší bez ní. Že je tragédie, když nemohu dostat flek z gauče nebo oblečení. Také bych už nikdy neříkala manželovi, ať v autě zavře okno, že mi rozfouká nově udělaný účas, naopak bych sama stáhla všechna, která ještě nejsou otevřená, abych plně cítila vítr, rozevláté vlasy, jejich ořechovou vůni. S holčičkou bych běhala klidně v dešti a nehubovala bych, ať se zastaví, jinak budeme od bláta, naopak bych čvachtala do louží a ráda se s ní smála i plakala. Už nikdy bych ji neokřikla, ať po mně neskáče, když přijdu z práce, že už to stačí, a jestli má hlavně hotové úkoly a je umytá. Naopak bych ji nepustila z náruče a všem kolem mě bych opakovala: ‘Jsem tak šťastná, že tu jste, že vás mám.’ A hlavně, už bych nechodila dál do práce, když bych začala být nemocná, jen aby mi snad nechyběl nějaký ten den v docházce. Kdybych mohla žít ještě jednou, naopak bych si dávala pozor na tu svou svíčku a snažila bych se nepromarnit ani jedinou chvíli v životě, protože bych už věděla, jak moc je přítomnost křehká a že budoucnost ve skutečnosti už může být jenom věčnost.”

Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Jednou přijde čas, kdy budeš chtít a už nebudeš moci.

Jan Werich

V prvním novoročním živém vysílání 5 doporučení pro šťastný vztahový život jsem zmínil případy, které s lidmi řeším – i proto, abych Vám ukázal problémy, které mnozí z vás nemají, které řešit nemusíte, a už proto byste za svůj život měli být vděční. Chci však, abyste i pro celý nový rok získali navigaci, kudy jít, abyste nepromarnili čas, který uplyne tak jako tak. Zkrátka, abyste VYUŽILI rok 2022 správným způsobem. Pomohou Vám k tomu i tři hodnoty, o nichž Vám dnes povyprávím. A využiju k tomu jeden z případů, který mě přes svátky čekal.

Radovan žije v léčebně dlouhodobě nemocných. Není to kmet, ale pořád mladý muž. Je mu čtyřicet let.

Většinu dne hledí jen do bílého stropu. Pouze občas vstane, došourá se k oknu a pozoruje stále stejný výhled. Několik stromů a za nimi štít pohřebního ústavu.

Už dva a půl roku “žije” v prostoru o velikosti patnáct krát šest kroků. Ze svého pokoje smí ještě na nemocniční chodbu, ven z budovy už ne. Už nikdy ne.

Přitom, jak stále říká, venku má “spoustu kamarádů”, “bankovní účet s vydělanými penězi” i “řadu snů”, které si “ještě nezačal plnit”. Dokud byl “venku”, neměl na nic z toho čas; vždy bylo “něco přednější”. Hlavně práce.

Hlavně mít byt. Hlavně mít dům. Hlavně mít prázdninové sídlo. Až pak… Pak mělo dojít na vše ostatní, pro co vydělával. I na rodinu.

Jenže “pak” se všechno změnilo. Přesněji: Všechno se zhroutilo. A to v jednom okamžiku.

Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu své plány do budoucna.

Woody Allen

Radovan věřil ve dva životy. V prvním si splní povinnosti. Ve druhém si konečně bude užívat.

Dnes ví, že tomu tak není. Člověk totiž sice má “dva životy”, ale ten druhý začne v okamžiku, kdy si uvědomí, že má život jenom jeden. V té chvíli pochopí význam slova TEĎ. Pochopí, že nic víc než TEĎ v životě nebude. A do čeho se nepustíme, to prostě neuskutečníme.

Radovan nezemřel. Současně však nelze říct, že žije. Sám k tomu poznamenává, že vlastně ani nikdy pořádně nežil. Vše, co skutečný život dělá životem, totiž odkládal na později. Nepoznával barvy života. Jenom dřel. Hromadil. Bohužel nejen majetek, také stres. A pak se to stalo.

Bylo mu sedmatřicet, když se mu zničehonic udělalo zle. V momentě přestal vidět, měl podivnou motolici v hlavě, sevřelo se mu hrdlo… a od té doby je tady. Lékaři mu diagnostikovali civilizační onemocnění, které nastává, když se “tělo přestane mít rádo”. Jako by naznalo, že mnohé na organismu je zbytečné, když toho jeho majitel nevyužívá. A tak Radovana začalo “zbavovat končetin” – od konečků prstů.

Začalo to levou nohou, kterou Radovanovi lékaři postupně “ukrajují”.

Radovan to zprvu zvládal. Věřil, že na každou operaci jde právě proto, aby se problém už vyřešil a on se mohl posléze vrátit domů. Ale dnes již od lékařů ví, že ústav neopustí a jeho čas na tomto světě se další bolestí pouze prodlužuje.

Pro tohoto pořád mladého a živého člověka, který ze svého pokoje ovšem už nikdy nevyjde, jako lusknutím prstu přestala existovat ta práce, která pro něj do té doby představovala veškerý život. Tak rád by se mnou odešel, vydal se někam na výlet, na hrad, na horské stezky, už si uvědomil, že se to nemá odkládat. Tak rád by Pánubohu řekl: “Já už budu hodný, dědečku, už se začnu radovat z každého dne, už jsem to pochopil… Už mi můžeš dát novou šanci…”

Jenže v jednosměrce se bohužel necouvá. A jeho ošetřující lékař tvrdě říká: “Veškerá Radovanova budoucnost už zůstane jen iluzí. Už nikdy si ji neuskuteční.”

Jak bych nyní žil, kdybych měl to štěstí jako vy

“Petře, dokážete si představit, jak se cítím?” zeptal se mě Radovan, nehnutý na lůžku.

Připomínal mého devadesátiletého dědečka, před kterým jsem se ještě jako rozpustilý kluk neudržel a položil mu otázku: “Dědečku, jaké to je vědět, že umíráš?”

Dědeček se tehdy lehce pousmál, olízl si vysušené a popraskané rty a odpověděl: “Raději mi řekni Ty, Péťo, jaké to je myslet si, že neumíráš?”

Ta věta mi změnila život. Uvědomil jsem si, že od narození umíráme – den za dnem. A každý den, do kterého se ještě probudíme, je dar. Přesněji, každý den, do kterého můžeme vyjít svobodně z budovy LDN a cítit se tak privilegovaně. Mohl jsem sedět v parku, jít nebo jet kamkoli třeba právě na výlet, na hrad, na horskou stezku. Zatímco Radovan, sledující mě v nemocničním okně, už ne. Už nikdy ne.

Jeho pohled tam shora mi říkal, že mám ohromné štěstí, že si své sny pořád ještě mohu začít plnit. Stejně jako vy, kterým Radovan vzkazuje následující věty. A já bych si moc přál, abyste je nikdy nemuseli vyslovit: “Petře, kdybych měl popsat, co dnes cítím, pak je to prokletí. Proklínám svou minulost, proklínám sám sebe, proklínám své rozhodnutí, které se opakovalo každý den – obětovat další přítomný čas všemu jinému než vlastnímu naplnění. Kdybych věděl, co se mi stane, od prvního dne svého života bych žil jinak.”

Pro vás jsem se Radovana zeptal, co by udělal jinak. Vyložil mi to. Kéž je to užitečné i pro vás, kéž se do jeho situace nedostanete, kéž pochopíte tři hodnoty, kterým stojí za to věnovat rok 2022:

1. “Každý den bych žil tak, jako by měl být můj poslední.”

Tuto větu je třeba správně pochopit.

Někdo se jí ironicky posmívá a říká: Jasně, nasekám dluhy a nebudu se zabývat jejich splácením. Ale to je omyl. Je to přesně naopak.

Kdo žije tak jako poslední den, ten naopak žádné dluhy nevytváří, protože ví, že by tím nic nevyřešil. Zůstaly by po něm, za jeho jménem, jeho životem, jeho dětmi. Chovat se tak, jako by tento den byl poslední, znamená naopak: Vyrovnat všechny své dluhy.

Týká se to nejen financí, ale i vztahu k životu. Žít tak, jako by tento den byl poslední, znamená žít tak, abychom jednou nelitovali toho, co jsme neudělali. Realita je totiž taková, že není na co čekat. Život je teď a jiný okamžik než přítomný nebude. Když v přítomnosti nevykročíme za tím, co chceme zažít, tu příležitost už nikdy nemusíme mít. Život nás totiž neodebírá z tohoto světa podle toho, kolik úkolů máme hotových. Život vlastně vůbec nezajímá, že si myslíme, že tady ještě máme být a že v jiném případě náš odchod bude předčasný a nespravedlivý. Život nezajímá, kolik máme let, dětí, povinností, neurovnaných závazků. Životu je jedno, komu jste ještě nestihli co říct, koho obejmout a co zažít. Jednou se prostě, tak jako Radovan, můžete probudit mezi nemocničními zdmi a lékař, který se nad Vámi skloní, řekne: “Je mi líto, odtud už nemůžete odejít.”

Každý nový okamžik je zázrak, který jsme povinni využít. Naplněný život se totiž neměří časem ani počtem nádechů, spíše počtem a velikostí zážitků, které nám vzaly dech.

2. “Měl bych úplně JINÉ starosti”

“Co ještě mohu udělat lépe? Čeho ještě mohu udělat víc? Kde vydělat peníze?” To byly otázky, za které se dnes Radovan proklíná. Z minulosti mu totiž nezůstalo nic, co by dnes v léčebně dlouhodobě nemocných mohl využít. Vydělanými penězi se nemůže na lůžku ani přikrýt. Oděný do “andělíčka” je stejně jako všichni ostatní bez ohledu na to, jak oni žili.

“Jaký sen si dnes mohu splnit? Čím si dnes mohu udělat radost? Co vůbec s těmi všemi penězi, které dnes vydělám, mohu udělat? Jsem vůbec zdravý, a co pro to dělám? Mám vůbec přátele, a co pro ně dělám? Už vůbec žiju, nebo teprve odkládám vysněný život?” To jsou otázky, které ho sžírají v jeho světě o rozměrech patnáct krát šest kroků. Sem totiž za ním nechodí žádní nadřízení, kolegové, klienti ani přátelé. Zmizeli z jeho života.

“Pro koho jsem to vlastně dělal? Komu jsem odevzdal svůj jediný život?” trápí ho. “Jak to, že ten člověk, ti lidé nejsou tady?”

Jinak řečeno: “Proč jsem se trápil zrovna těmito lidmi, těmito starostmi?”

3. “Ničemu bych už neobětoval své zdraví”

Když se dalajlamy ptali, co ho na lidech nejvíc překvapuje, řekl: “Tři věci. To, že nejprve obětují zdraví, aby vydělali peníze, a pak si myslí, že když obětují peníze, znovu získají zdraví. To, že se znepokojují minulostí a budoucností, a přitom si neužívají přítomnosti. To, že žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a přitom umírají bez toho, aby předtím žili.”

“Na životě,” řekl mi Radovan, “není nejhorší smrt; o té přece všichni víme, s tou všichni počítáme. Na životě je nejhorší, když zjistíme, že jsme vůbec nestihli žít. Že jsme za celý dosavadní život nepochopili, co je přítomnost, a že až to pochopíme, šanci žít ji podruhé mít nebudeme.”

Onemocnění, které Radovan má, podle lékařů zavinil chronický stres. Jak víte z magazínu FC, trvá-li vnitřní přepětí dlouhodobě, tělo ho začne vnímat jako duševní pokyn: Chci se zničit. Přání duše je tělu rozkazem. “Můj život? Vlastně to byl pořád strach. Stále jsem se o něco bál. Že nestihnu nějaký deadline, že mám málo vydělaných peněz, že jsem ještě pro druhé neudělal dost, aby mě ocenili. Celý život jsem vlastně jenom utíkal od strachu, co špatného by se mohlo stát. Až jsem si to špatné sám vytvořil,” posmutněl Radovan.

Pamatuj si, prosím:

  1. Není pravda, že žiješ jenom jednou. Umřeš jenom jednou. Žít můžeš jinak každý nový den. Ale jen do chvíle, kdy k tomu máš příležitost.
  2. Děkuj za každý nový den. Nerouhej se, že neexistuje nic, za co můžeš cítit vděčnost. Už to, že se ráno probudíš, je první věc, za kterou můžeš být každý den vděčný.
  3. Neodkládej. Pokud v příštích okamžicích můžeš obejmout někoho důležitého pro svůj život, ať je to partner, dítě, rodič, pes, pokud můžeš venku pohladit sníh, pocítit mráz, nadechnout se čerstvého vzduchu nebo jít, kamkoli si přeješ, kdekoli Ti bude dobře, udělej to. Uvědom si, že to není samozřejmost, ale zázrak, který nepotrvá navždy. A jednou na něj budeš vzpomínat.
  4. Snaž se vůbec žít tak, ať máš jednou nádhernou vzpomínku a zážitek. Ať máš v paměti hlavně radostné chvíle, ne jen chmury a lítosti, co všechno jsi nestihl, co všechno jsi odkládal na dobu, která ale nikdy nemusí přijít.

Víte, že před sebou máte náročný rok, ale chcete ho zvládnout co nejdéle? Využijte mé magazíny. Vycházejí každé dva měsíce a ukazují, jak řešit vždy jeden vnitřní psychologický problém, překážku nebo výzvu. Vyberte si svůj aktuální magazín zde.

Je Vaším hlavním problémem skutečnost, že se na život a jeho těžkosti cítíte sami? Využijte mou stejnojmennou knihu Sami. Doplňte energii, sebedůvěru a hlavně sebehodnotu, která je základem Vaší vnitřní síly a sebelásky.

Potřebujete se svěřit s těžkostí, kterou špatně unášíte? Buďte součástí uzavřené skupiny a sdílejte, co Vás trápí. Pokud jejím členem nejste a chcete být, jen si zařiďte členství pro rok 2022 zde. Získáte také přístup ke klubovým článkům i mým klubovým živým vysíláním.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart