7 vět, které se zdají jako nic, ale pro vztah znamenají všechno

Jedno správné slovo. Možná namítnete, že je to nic.

Ale už v Bibli se píše: Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha. To Slovo bylo Bůh.

Slovo je energie. Tak jako Bůh. Jako víra, síla, láska. Jako povzbuzení, zvednutí, podpora.

Slovo není nic. Slovo jen tak neproletí a nezmizí. Slovo jednou vyřčené zůstává v prostoru nebo v člověku.

Proto správné slovo pro blízkou osobu, která se zrovna necítí v pohodě, může znamenat všechno.

Co dokážou slova, anebo mlčení

Jedno slovo naděje, soucitu, porozumění, účasti. Anebo – neříct nic. To je rozdíl.

Když jsem psal knihu Sami, vážil jsem slova. Tak jako když se potkám s kýmkoli, kdo má problém. Povím Vám o jednom včerejším setkání.

Ta žena byla neskonale půvabná, a přece nesebevědomá. Jak je to možné? Protože některé ženy nejsou přesvědčené o své kráse, dokud se neobjeví muž, který jim dá pocítit, jak krásné jsou. Použít správné slovo ve správný čas, tedy když ho druhý nejvíc potřebuje, znamená proměnit slabost v sílu. V sekundě.

Anebo ponechat člověka ve slabosti. Spolknutím správných slov.

Kdo četl mou knihu JáMy spřízněných duší, ví, kolik bolesti dokážou způsobit NEvyřčená slova. Ta, která ve správnou chvíli nezazní. Nebo ta, která druhému neopětujeme, ačkoli on jimi vůči nám nešetří. Jistěže energii obsahují tisíce slov, ale na následujících sedm nábojů nezapomínejme. Neuškodí, jen pomohou.

1. “Děkuji Ti.”

Před lety mě oslovil mladý muž, zdrcený tragickou nehodou, při níž zahynula jeho přítelkyně. Hořekoval, že jí “nestihl říct všechno, co potřeboval”, “co pro něj všechno znamenala”, “za co všechno je jí vděčný”.

Zeptal jsem se, jak dlouho spolu byli. Odpověděl, že šest let. Takže: Za šest let nenašel čas.

A není sám. Děkuji Ti je tak SAMOZŘEJMÉ slovo, až ho zapomínáme a odkládáme. Myslíme si, že na něj vždy ještě bude čas. Jenomže čas se každému z nás každým okamžikem krátí. Vím to ze zkušenosti s mým dědečkem.

Jednou mi dal k narozeninám zoufale nemoderní kalhoty z kousavého materiálu zvaného tesil. Praštil jsem jimi o podlahu. Přitom to byla poslední věc, kterou mi dědeček stihl dát. Za měsíc zemřel. A mě dodnes trápí, že jsem mu neřekl do očí ta tolik jednoduchá dvě slova: DĚKUJI TI.

Dnes už proto za laskavost děkuji každému. Za jakoukoli pozornost, komentář na Facebooku, za cokoli, co mi někdo věnuje. Protože nikdy nevím, co z toho je pro mě naposledy.

2. “Vždycky nemůžeš vyhrát, ale vždycky se můžeš něco naučit.”

Život je jako puzzle a jeho události jako dílky této stavebnice. Některé jsou hezké, jiné zdánlivě ošklivé, další nesrozumitelné, ale všechny patří do naší skládačky. Kdybychom kterýkoli dílek odstrčili nebo zahodili, mozaika nebude kompletní a jiný kousek na volné místo nebude pasovat. I obraz našeho života je kompletní se vším, co k němu patří.

Každý dílek puzzle má svůj smysl. I každá slabina nebo přednost, tvořící naši osobnost. Obojí vytváří naši jedinečnost a neopakovatelnost. A právě tak i každá zkušenost, ať je “dobrá”, nebo “špatná”, je v životě užitečná a posouvá nás, pokud si klademe klíčovou otázku: PROČ? V odpovědi je obsažen návod, jak být šťastnější, úspěšnější, naplněnější; jak vytrvat v tahu na cíl; jak si udržet víru i tam, kde nám už skoro nikdo jiný nevěří.

3. “V každé chvíli jsi dost dobrý na to, abys mohl být lepší.”

Naše blízké okolí, lidé, na kterých nám záleží, nám bohužel někdy dávají důvod, abychom se neměli rádi, nerespektovali se. Říkají, jak chybujeme, jak nestojíme za nic, ti nejbližší nás zrazují, obelhávají, opouštějí, a tehdy se uzavíráme sami do sebe nebo obracíme na zbylé kamarády a věříme, že vnesou do našeho života trochu světla a radosti. Nikdy však nemohou vyplnit prázdnotu a tmu, kterou si vytváříme sami.

Osamělost člověka nemusí být způsobena jen vinou druhých. Skutečná osamělost je pocit vnitřní samoty a prázdnoty, který spíš říká, že je dotyčný ve špatné “společnosti” sám se sebou. To on se k sobě chová špatně, to on si sebe neváží, to on dovoluje druhým lidem, aby ho zraňovali, zneužívali, nevážili si jeho ANO, nerespektovali jeho NE. A tu osamělou bytost to pak tíží ještě víc. Nejen to, jak s ní druzí zacházejí, ale hlavně to, jak se sebou zachází sama. Že se za sebe neumí postavit. Že je domněle slabá nebo zbytečná.

Přitom všichni děláme chyby a chybami se učíme. Každý z nás je v každé chvíli DOST DOBRÝ na to, aby mohl začít s obnovováním toho nejdůležitějšího vztahu, jaký v jeho životě existuje. Vztahu, na němž je existenčně závislý, protože jde o vztah s jediným člověkem, který s námi určitě bude do posledního dechu. Jde o zlepšení vztahu k sobě.

4. “Miluji Tě.”

Dvě slova, která jsou kompletní větou. Obsahují informaci, že existuje někdo, kdo sice nemůže vyřešit naše problémy (protože to dokážeme a potřebujeme pouze my), ale dokáže zajistit, že svým problémům nebudeme čelit sami. A když padneme do bláta, on sestoupí k nám. Ne proto, že by bláto tolik miloval, ale proto, že nedopustí, abychom v blátě zůstali sami.

Jak píšu v knizeJáMy spřízněných duší, vztah nemusí rozbít velká fyzická vzdálenost mezi lidmi. Dva lidé mohou být i na opačných koncích planety, a přesto si být dál blízcí, zatímco lidé, kteří sedí přímo vedle sebe a vyznání “Miluji Tě” přestali používat, si mohou být na hony vzdálení a každý sám. Jako dva cizinci.

Jsou to důležitá slova. Milování je totiž opakem ubližování. Milování je opakem trápení. Milování je opakem lhostejnosti. Milování je na straně štěstí a vnitřního naplnění.

5. “Je správný čas udělat něco jinak.”

V knizeJáMy spřízněných duší jsem se zaměřil také na rozbíjení monotónního stereotypu ve vztazích, který vede jen ke zvýšení nudy, nevážení a vyhoření partnerů. Ano, chce to změnu. Změna je totiž život. Nezměna je smrt. Ovšem tuto změnu nemusíme chápat jen jako nutnost utéct ze vztahu. Změna je totiž možná i uvnitř vztahu. Ostatně, co možná, ona je nutná.

Na změnu, která vnese do vztahu lepší emoce, je vždy správný čas. TEĎ. Ať se bavíme o oprášení lásky, obnově zdraví, odhodlání, životosprávě i osobních cílech, které odkládáme a věčně čekáme na nějaké správné AŽ. Třeba AŽ potkáme někoho lepšího. Ne. Proč? Tím lepším můžeme být sami i náš partner. Ovšem jen pokud oba chceme, oba v tomto směru jednáme.

Proto se ptejme svého protějšku tak často, jak jen to snese: “Co právě teď nejvíc potřebuješ? Co Ti udělá dobře? Na co se spolu můžeme zaměřit? Jaký je Tvůj momentálně největší sen? Jak Ti mohu pomoci?” Učme se hledat a užívat si každý den svou správnou cestu. Mít radost i z maličkostí, které druhému dávají dobrou energii. Prostě – šťastně žít.

A nezapomínejme: Dáváním dobrých chvil druhému sami nezchudneme. Jsme-li ovšem ve správném, vyváženém vztahu.

6. “Dokážeš to!”

Každého někdy přepadnou slabé chvíle a pak má pocit, že už nic nezvládne, nic nemá smysl. Od toho je partnerský nebo přátelský vztah. Toho, kdo padl, zvednout. Ne rukou, stačí pouze slovem. Správným slovem. Dát mu najevo, že nelze porazit člověka, který se nevzdá.

Zpočátku je to pro něj nezvyklé až frustrující slyšet, že tím, co jej v životě zpomaluje, či dokonce zastavuje, není jiná osoba, ale pouze jeho vnitřní přesvědčení a pochybnost, že překážku, která se před ním zjevila a na které třeba i klopýtl, nepřekoná. Ale on na to není sám. Jsme spolu.

Nicméně, my sami všechno nezvládneme. Musí začít on. Ano, musí primárně věřit sám sobě. Myslet na vše dobré, co kdy dokázal, i na vše špatné, co kdy překonal. Nabrat někde energii. Proto jsem současně psal knihu Sami. Abychom třeba i po rozpadu předchozího vztahu nepřestali myslet na budoucnost, abychom v sobě pozitivně uzavírali minulost, vzali si z ní vždy to cenné, netonuli v lítosti, protože o to těžší je pak s námi vůbec vytvořit nový vztah.

Spolu můžeme být vždycky silnější, pochopíme-li však, že každý vztah je jako řetěz. Je silný jen tak jako jeho nejslabší článek. A tak se snažme i sami sílit.

7. “Omlouvám se.”

Nebo také: Promíjím Ti.

Ve vztahu k sobě pak: Odpouštím si.

Kdo na tyto věty zapomíná, vytváří zbytečné utrpení. Pak jedna chyba, která se udála i v hluboké minulosti, způsobuje utrpení člověka nadlouho. A to jen pro jeho neochotu vyrovnat se s původem hořkosti – se všemi křivdami, chybami, zklamáními.

Je to kvas v hlavě. Zahnívá to a bobtná. V čase pak všechny zrady, hněvy a pomstychtivosti nabývají na objemu i síle. V hlavě se nám vytváří balvan, který s sebou vláčíme životem. Někdy i do dalších vztahů – s dětmi, kolegy, přáteli a novými partnery.

Já vím, NÁS to bolí. Někdy nás oba. Přitom stačí jen spolu mluvit. Sdílení ulevuje. Jako kdyby i náš posluchač sdílel tíži balvanu, pomohl nám ho nadzvednout a odvalit. Uvědomit si, uznat a napravit, co jsme druhému provedli nebo on nám, k jak velkému zranění takové jednání vede i kolik práce je pak třeba, aby se zas rána uzdravila, to všechno pomáhá stát se lepší verzí sebe sama, případně v lepší verzi posunout i sám vztah.

Zaměřuji na to své knihy, stačí si vybrat dle problému, který prožíváte. A pamatujte: Na vztah jsou zapotřebí dva. Ovšem na rozbití stačí jeden.

© Petr Casanova

0
    0
    Košík
    Košík je nyní prázdnýZpět do obchodu
      Top
      Shopping Cart