6 důvodů, proč ještě jednou zvážit větu “Nemám na Tebe čas”

Všichni máme jenom jeden čas. Jenom 1440 minut denně. V tom je život spravedlivý.

Taky v tom, že svůj život můžeme utratit, za cokoli chceme. Ale můžeme ho utratit jenom jednou.

Stejně jako každou z těch 1440 minut.

Navíc všichni nemůžeme stihnout všechno. Musíme vážit, komu nebo čemu následující minutu věnovat.

Proto když se mě lidé ptají, jakou největší hloupost jsem v životě udělal, mám jasno: Že jsem věnoval čas NESPRÁVNÝM lidem.

Věnujete-li jakémukoli člověku svůj čas, jde o to nejvzácnější, co mu můžeme dát. Dáváte mu totiž kus života, který už nikdy nezískáte zpátky.

Když jsem tedy svůj čas věnoval nesprávným lidem, nemohl jsem stejný čas souběžně ani dodatečně věnovat lidem, kteří se ukázali jako správní. Ale nelituji. Potřeboval jsem tuto zkušenost – ztratit nevratně nějakou velkou hodnotu, abych si uvědomil chybu, kterou jsem udělal.

Důsledek zkušenosti

Kdo viděl mé nedělní živé vysílání o sebeodpuštění, ví, že zkušenost je to, co – ironicky řečeno – “získáme až poté, co jsme to potřebovali”. Alespoň takové je zdání. Ve skutečnosti však zkušenost získáváme ve správný čas, abychom zachránili spoustu minut, které máme ještě před sebou – a které už víme, komu věnovat a komu ne, potažmo čemu věnovat a čemu ne.

Knihu Sami jsem psal i pro ty lidi, kteří teprve pozdě prozřeli člověku, jehož si ponechávali dlouho po svém boku a jemuž věnovali spoustu své energie. Někteří i všechnu svou energii. Obětovali se pro někoho, kdo je nakonec při první příležitosti obětoval – hodil přes palubu.

Tito lidé jsou poté přirozeně opatrní. Obohaceni o svou negativní zkušenost již příště váží, komu vůbec věnují čas, a zdají se příliš vybíraví a nároční, ba nedostupní. Někdo je dokonce začne nazývat “sobci”. Není to tak. Jsou to jen lidé, kteří pokud dají, chtějí stejnou energii rovněž dostat. Trvají na tom, a pokud jim protějšek neopětuje, ze vztahu vystupují. Naučili se totiž, že jednosměrné dávání jednoho dne vyčerpá. A oni se už nechtějí vrátit do bolestného stavu na fyzickém či psychickém dně a navíc bez jakékoli energie – použitelné byť pro sebe.

U těchto lidí platí, že pokud Vy jste ten, komu dávají, je to pocta. Čím více ran ve vztazích člověk utrpěl, tím krásnější je, když právě Vám dá svůj čas a energii. Obvykle Vám velmi věří.

Síla sdílení

V nedělním živém vysílání o sebeodpuštění jsem zdůrazňoval, že vztah je především sdílení. Že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost. Jenže musíme mít s kým sdílet. Mnohokrát jsem od blízkých lidí slyšel: “Promiň, dnes to také nejde. Mám moc práce. Nemám na Tebe čas.” A bývali to třeba i rodiče. Sdělovali mi, že mají vždycky něco DŮLEŽITĚJŠÍHO na práci, než jsem já. Chybělo mi sdílení. Chybělo mi vypovídání. Chybělo mi povzbuzení. Chybělo mi vysvětlení. Chybělo mi porozumění.

Až jsem se jednoho dne rodičů ptát přestal. Ano, i já jsem přestal marnit svůj čas. A pochopil jsem, jakým pokladem pro mě jsou SKUTEČNÍ přátelé. Později SKUTEČNÍ partneři.

A moji rodiče zjistili, že mám najednou jiné priority, než jsou oni. Že mám ve svém životě vždycky něco důležitějšího, než je. Zlobili se na mě, ale neměli proč. Oni mě to naučili. Konkrétně: Naučili mě, že když někomu dlouhodobě nevěnuji svůj čas, učím ho žít beze mě, potažmo s někým jiným, kdo mu ten čas věnuje.

A tak pocítili, že je tak snadné říct “Nemám na Tebe čas” někomu, kdo nás právě potřebuje, a přitom tak těžké následně slyšet “Nemám na Tebe čas” od někoho, koho právě potřebujeme my. Proto si velmi dávám pozor na svůj čas. I na to, abych neztratil skutečně blízkého člověka, správného pro sebe. A stejně tak prosím Vás, abyste zvážili, jestli tu obvyklou větu “Nemám na Tebe čas” častěji nenahradit větou opačnou: “Jistěže mám čas, vždyť jsi můj důležitý člověk, moje priorita. S čím Ti mohu pomoci?”

Povím Vám 6 důvodů

Předem podotýkám: Musí jít o správného člověka. Jak to poznáte? Už v knize JáMy spřízněných duší jsem uváděl, že správnou spřízněnou duši (i v úrovni přátelské) poznáme, když jsme sami na dně. Když je tak nepříjemné nám zvednout telefon. Když je tak otravné naslouchat nám. Ale když je tak důležité, abychom při tom člověku stáli – aby v bahně, do kterého spadl, si nepřipadal sám. Proč to má smysl? Protože on nám to vrátí, až zase my budeme dole a budeme potřebovat jeho. To je správný vztah. Ten nesprávný ovšem poznáte ve stejné chvíli. Ten, pro koho Vy jste byli k dispozici, naopak pro Vás k dispozici není. Jen bere, nedává. Pak ale musí počítat s tím, že si dříve nebo později položíte otázku: Proč bychom mu ještě měli dát?

Pokud někdy budete váhat nad vyzvánějícím mobilem někoho, kdo se trápí svým problémem, prosím, mějte na paměti následujících 6 důvodů, proč telefon zvednout.

1. důvod: Dlužíme to těm, kteří při nás jinak stojí po celou cestu

S dovolením to zobecním. Potkal jsem v životě mnoho úspěšných lidí. Řadu z nich ale proto, že zapomněli na ty, kteří jim k úspěchu pomohli. Čím výše na žebříku byli, tím spíše přehlíželi nebo nedoceňovali ty, kteří – obrazně řečeno – stojí pod nimi, u paty žebříku, a ten žebřík jim drží, aby se nezhroutil.

Kdyby se ohlédli dolů (z časového hlediska za sebe), vzpomněli by si, že tito “podřadní” lidé jim často byli uchem, do kterého se ve slabých chvílích mohli vypovídat, paží, která je v neúspěšných momentech objala, srdcem, které se, ještě ve fázi neúspěchu, snažilo jim porozumět. Díky času, který jim tito “podřadní” lidé věnovali, mohlo nastat sdílení. A to vždy pomáhá. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Sdílená starost je poloviční starost.

Mnozí z těch úspěšných lidí se stylizovali do pozice, že úspěchu dosáhli sami. Ale nahoru po žebříku možná kráčeli sami. Jenže někdo jim celou dobu ten žebřík držel.

Nikdo totiž nic velkého nedokázal sám. Za každým úspěšným člověkem stojí další lidé. To, že je nevidí/přestal vidět, neznamená, že neexistují.

2. důvod: Potřebujeme změnu

Jestliže někdo dlouhodobě říká, že nemá čas na odpočinek, obvykle ho nejvíc potřebuje. Tak totiž často mluví lidé, kteří z přepracovanosti ztratili produktivitu a efektivitu. A mají pocit, že musejí dělat víc, aby resty dohnali. Ne, naopak.

Tento bod se týká hlavně workoholiků, kteří mají za to, že čím déle budou pracovat, tím více práce udělají. Ale tak to z dlouhodobého hlediska nefunguje. S postupujícím časem pozornost i kvalita výkonu klesají. Pak je třeba opak – odpočinek. Ano, přestat pracovat, abychom mohli pracovat produktivněji a efektivněji.

Pro přetíženého člověka se to zdá nelogické, ale právě odpojení od práce, přeladění na jiné starosti, dětské pohledy, rodinnou atmosféru, výlet, to všechno uvolní pracovní křeč v lidské hlavě a těle. Člověk se potom vrátí k práci jako proměněný. Ať svěžejší, zažil-li pozitivní změnu (s rodinou mu bylo dobře), nebo motivovanější, zažil-li spíše změnu negativní (do práce se dokonce těší a pospíchá).

3. důvod: Je to dobré pro karmu

Co zasejeme, to obvykle sklidíme. Základnímu zákonu života se říká karma.

Věnujeme-li čas člověku ve chvíli, kdy ho potřebuje, může se stát, že nám v budoucnu oplatí stejnou laskavost. Má to jedinou podmínku: Musíme věnovat čas správným lidem. Nesprávní nám žádnou laskavost neoplatí. Jinak řečeno: Věnujeme-li čas a jiné hodnoty lidem, pro něž nejsme důležití, ve výsledku zůstaneme sami. Vydali jsme totiž veškerou sílu na prázdnotu.

A naopak, nejsme-li dlouhodobě ochotni dělat si čas na druhé, kteří nám čas soustavně věnují, nemůžeme se divit, že svůj čas začnou jednou věnovat někomu jinému. Když se vžijeme do jejich kůže, nezachovali bychom se jinak – zjistili-li bychom, že dáváme vše někomu, kdo si toho neváží. Dáváme-li totiž maximum, a druhý si toho neváží, děje se jediné drama: Dáváme své maximum nesprávné osobě. Nic víc. Ale také nic míň.

4. důvod: Uvidíme tytéž věci jinak

Vybřednout ze stereotypu jednoho myšlení, unaveného řešením stále stejného problému (pracovního), je nejen zdravé, ale obecně prospěšné. Znamená to získat odstup/nadhled.

Je to jako v obrazárně. Jsme-li příliš dlouho a zblízka ponořeni do detailů malby, ztrácíme přehled o celku, souvislostech. Je třeba poodstoupit – a uvidíme obraz zase komplexně. To znamená, že spatříme znovu opravdu důležité věci. Ne proto, že by předtím na plátně (v projektu, který řešíme) vidět nebyly, ale protože jsme si nedovolili protřít oči a dát jim odpočinout.

5. důvod: Smět pomoci někomu je vyznamenání

Proč myslíte, že denně věnuji svůj čas v průměru třem stům dotazů a příběhů, které jsou často velmi negativní a energii beroucí? Protože být požádán o pomoc, vyslechnutí nebo radu je pro každého z nás svým způsobem pocta a kompliment. Znamená to, že máme něčí důvěru, že na nás někdo spoléhá, že jsme pro něj možná jediní.

Být někomu natolik blízkým člověkem znamená vyznamenání. A pomoci třeba vlastnímu dítěti k nabytí/předání vědomosti či zkušenosti je privilegium. Nepohrdejme jím, prosím.

6. důvod: Člověk roste s úspěšnými vztahy

Smět se někomu svěřit s vlastním problémem je naopak důkaz, že máme po svém boku člověka, který při nás stojí. A pokud při nás stojí dlouhodobě, může to znamenat, že také my jsme při něm stáli, když to potřeboval, tudíž že ani my nejsme “nuly”, jak si někdy v negativním rozpoložení o sobě myslíme.

Ano, věnuji se lidem. Ale často těm, kteří paradoxně zase při mně stáli, když mi někdy bylo špatně a potřeboval jsem ulevit. Pomohlo mi už vědomí, že nejsem sám. Je to kruh.

Být tu pro druhé znamená být součástí kruhu. A uvědomit si, že kdo tu je naopak pro nás, je dotažením toho kruhu. V takovém vztahu je člověk vždy silnější než sám. Má totiž o koho se opřít, až to bude potřebovat.

I proto jsem psal knihu JáMy spřízněných duší. Abychom si uvědomili, že abychom my v krizové chvíli měli po svém boku spřízněnou duši, musíme napřed být my pro jiného člověka tou spřízněnou duší v jeho krizové chvíli.

A pokud na problémy zůstáváme úplně sami, neklesejme na mysli. V knize Sami zdůrazňuji: Nezapomeňte na všechny ty pomoci, které nikdy nepřišly. Postaraly se totiž o to, kým jste se o samotě stali, co jste sami dokázali, v koho jste se v osamění vypracovali.

© Petr Casanova

0
    0
    Košík
    Košík je nyní prázdnýZpět do obchodu
      Top
      Shopping Cart