Vzkaz dvacetiletého kluka, který umírá, všem, kteří zapomínají žít

Při své práci dostávám dva druhy žádostí o pomoc.

Těm prvním se v psychologii říká volume, těm druhým on/off.

Jako kdyby šlo o dálkový ovladač. Volume znamená zesílení nebo zeslabení, on/off zapnutí nebo vypnutí.

Zesílení/zeslabení se týká například sebevědomí nebo strachu – v takovém případě pracuji se siločarami, učím lidi v sebe víc věřit nebo o sobě méně pochybovat.

Zapnutí/vypnutí se týká jen zlomku Vašich příběhů. Nejčastěji v nich jde o to potřebu něco zkrátka přijmout, smířit se, odpustit. Nejde více nebo méně. Buď to člověk s mou pomocí dokáže, anebo ne. Na těchto principech fungují všechny mé knihy.

On/off se zvenčí zdá snadné. Ostatně, lidem se snadno říká: Nemysli na to. Zapomeň na to. Neber si to osobně. Jako by bylo tak snadné TO vypnout. Jenže některá fakta se přijímají moc těžko. Zejména ta skutečnost, že člověk vběhl do cílové rovinky. Že je na dohled jeho konec a nic s tím už neudělá.

Šance, kterou máme

Když jsem byl ještě kluk, smrt mi připadala tak vzdálená. A to, i když jsem navštívil dědečka v posledních dnech jeho života v nemocnici.

Zeptal jsem se dětsky naivně: „Dědečku, jaké to je vědět, že umíráš?“

Opáčil mi s úsměvem: „A jaké to je, Péťo, myslet si, že neumíráš?“

Od toho dne vím, že všichni umíráme – od první chvíle, co se narodíme. Jen nevíme, kdy zemřeme. Pouze někteří lidé mají přesnější informaci. Jako Radek.

Přišel si do mé kanceláře osobně vyzvednout mé speciální vánoční vydání. Řekl, že mu je dvacet let a další roky už nepřidá. Měl takzvanou definitivní diagnózu – nemoc, kterou soudobá medicína bohužel neumí vyléčit, jen zbrzdit.

Požádal mě o vepsání věnování s podivným dotazem: „Nezdržuji Vás?“ Přitom pro něj byl čas cennější než pro mě. Odpověděl jsem také, že si nesmírně vážím každé sekundy, kterou mi věnuje. Byl jsem šťastný, když přijal pozvání do mé kanceláře. Při odchodu mě poprosil, abych – až přijde „ten čas“ – každému z vás, kdo mě nyní čte, něco vzkázal. Něco, co Vám možná může změnit život, a to zvláště v této době, kdy jsme se už zapomněli usmívat a zvykli si jen hádat se, demonstrovat, rozdělovat a bát.

Přitom náš čas pořád běží. A máme šanci SKUTEČNĚ ŽÍT – zatímco Radek dnes bohužel už ne.

Den, kdy pochopíš

Jan Werich říkal: „Nevadí mi nekonečno. Děsí mě konečno. Kdyby někdo řekl, že vesmír má svůj konec. Zajímalo by mě, co je za ním.“

Radka ještě před několika lety ani nenapadlo, že by konec mohl být na dohled. Jak i jedna jediná minuta může být nedocenitelná. Radek na ten moment prozření nezapomněl.

„To takhle, Petře, přijdete k lékaři a jeho jediná věta v sekundě smaže celou Vaši budoucnost. Zjistíte, jak hořce pravdivé je: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna. To je první myšlenka, kterou máte. Druhá se dostaví vzápětí. Dojde Vám, jak nesmyslně jste dosud žili. Kde všude jste ho marnili. Čím jste se zbytečně trápili. A s tímto uvědoměním přijde první krajní negativní emoce. Dopadne na Vás plnou vahou. U mě to byla strašlivá bezmoc, smíšená s naštváním, jak je možné, že je tak brzy konec. Vždyť jsem ještě nic neprožil! Jak to, že jiní lidé mohou mít delší život? Proč oni ano a já ne? A nato přijdou výčitky: Jak to, že říkám, že jsem ještě nic neprožil, když za sebou mám už tolik odžitých dnů? Vtom Vám dojde, že jste celou dosavadní dobu vlastně nežili, jen přežívali. Že den za dnem nevznikalo nic nové, jen pořád to samé. Každé ráno vstát ve stejný čas. Jíst fakticky totožnou snídani. Jít na stejné místo, tam prožívat stejné problémy, večer se vrátit do stejného bytu, pustit si stejnou televizi, poslouchat pořád ten samý program a jít spát do stejné postele, aby ráno začalo všechno nanovo. Najednou zjistíte, že jste nežili den za dnem, ale pořád jeden jediný den dokola. Jako kdybyste po celý život poslouchali jen jednu gramofonovou desku. A tak si řeknete: K čemu je vlastně každý další den?“

Radek přišel, protože sám se sebou nebyl smířený. Ničil ho nejen konec, ale dosavadní život. Pocit, že ho promarnil a jiný nedostane. Že až teď pochopil, co bylo nedůležité, ale on to považoval za nezbytné. Měl naspořené peníze, obětoval jim spoustu stresu, trápení, zdraví. Nechal na sebe v práci křičet, polykat hněv, špatně spal. Ale uvědomoval si, že tak to měl už jako školák. K čemu mu teď ty peníze jsou?

Také měl mnoho snů, ale na ně se nedostalo. Druzí byli vždy důležitější, jejich potřeby přednější. Nyní to už věděl, ale na všechno správné se zdálo pozdě. Zdálo. Protože to byl klam. V té chvíli měl Radek pořád čas. Na on/off. Zapnout smíření, zapnout odpuštění, zapnout přijetí. Obrátit myšlení.

Pořád máš čas

Do vánočního dárku jsem mu vepsal: I když žijeme jenom jednou, pak pokud žijeme správně, i jednou je dost.

Když si to přečetl, vyhrkly mu slzy. Myslel si, že všechno pokazil. Jenže život, a Radek už to ví, je TEĎ. Co bylo, je minulost. Život však je PŘÍTOMNOST. A Radek v té chvíli žil. Pořád žil. Pořád dýchal. Tudíž měl pořád šanci být šťastný. I kdyby prožil jediný šťastný den, pak prožije šťastné TEĎ. A nic jiného než TEĎ v životě nepozná. Z hlediska srdce není důležité, kolikrát štěstí zažijeme, protože my ho stejně můžeme prožívat jen jednou – TEĎ. Každé další šťastné TEĎ je jen totéž TEĎ prožívané znovu.

Radek tak pořád měl šanci prožít šťastný život. Ale k tomu potřeboval mnohé změnit.

Od toho dne, kdy si přišel pro svůj vánoční dárek, jsem ho žádal o jednu pravidelnou chvilku, kterou mi věnuje každý den. Mohl přijít osobně, nebo se spojit jen přes Skype. Jen si najít čas na mě a TEĎ. A v opakovaných rozhovorech jsem ho vedl k tomu, aby se přestal soustředit na to, co nemůže ovlivnit a co není důležité, a naopak se plně soustředil na to, co může ovlivnit a co tedy je důležité. Přál jsem si, aby pro nesmyslné litování včerejších chyb nepromarnil ještě dnešek, ba zítřek. Zkrátka, aby si uvědomil, že člověk ve skutečnosti nejvíc lituje toho, co v životě neudělal. Ale Radkův život v té chvíli ještě pokračoval. Pořád tedy měl šanci to, co chtěl, udělat. Pořád měl čas.

Už v poslední kapitole své knihy Čtyři prány štěstí jsem ukazoval práci s člověkem s těžkou diagnózou. Vím, že čas nemohu zastavit, ale mohu změnit pocit, s jakým člověkem ve zbytku života žije. JAKÉ JE JEHO TEĎ. S JAKÝM BUDE ODCHÁZET.

S Radkem jsme dokázali komunikovat jeden měsíc. Pak mi napsal, že se bohužel už neuvidíme. Že byl převezen na pokoj, považovaný za terminální. Ale za tu větu přidal smajlík. Poznamenal totiž, že celý týden měsíc prožil JINAK. Nebyly to stále stejné dny, které ho desítky let vlastně netěšily. Zažil co den, to jinou barvu života. „Zjistil jsem,“ napsal, „že máte pravdu, Petře – že i jeden měsíc prožitý naplno může být bohatší než předchozích dvacet let v prázdnotě.“

Pochopitelně. Však věděl, že: I když žijeme jenom jednou, pak pokud žijeme správně, i jednou je dost.

Vypni autopilota

Co všechno jsem Radkovi během toho měsíce řekl?

Například to, že život je jako řeka. A my jsme vhozeni do loďky a jejího proudu. Máme jen dvě možnosti. Buď se nechat unášet proudem až do hořkého konce, anebo uchopit pádlo a, i když je to těžké, začít ovlivňovat směr. Plout možná proti představám a radám druhých, ale v souladu se svým srdcem a s hlasem svého naplnění (viz můj magazín Emoce versus rozumem: Cestou intuice).

Ostatně, Radek napsal: „V těch pár posledních krásných dnech jsem pochopil, že radost z našeho života neutváří to, kam nás proud chce unášet, ale naše vnitřní rozhodnutí, která činíme někdy I PŘESTO kam nás proud chce unést.“

Radek dobře věděl, že čas nemůže ovlivnit. Nikdo z nás to nedokáže. A nikdo z nás přesně neví, kolik času mu ještě zbývá. To je nejmoudřejší vynález života. Kdo pochopí jeho pointu, zjistí, že nesmí svůj čas marnit. I Radek to zvládl.

Před měsícem jsem mu stanovil čtyři úkoly. Jsou tak prosté, že je zvládne úplně každý. Nemusíme čekat až na terminální výhled, abychom ty čtyři kroky udělali i my. Můžeme je začít uskutečňovat hned dnes, a pak každý další den. Náš život pak nebude stejný. Bude rozmanitý a každý den naplněný. Ale o tom jsou všechny mé knihy.

A ty úkoly? Tak pěkně jeden po druhém:

1. Pádluj proti strachu

Radek na prvním místě přestal věnovat pozornost, a tudíž i svůj velmi vzácný čas, všemu, co mu bralo energii.

„Sice mi dalo chvilku práci znovu si uvědomit a objevit to, co mi v životě dává smysl, radost, naplnění a dobré pocity, ale našel jsem to,“ uvedl ve svém posledním psaní. A to hlavní přidal: „Přestal jsem se toho bát. Došlo mi, jak jsem hloupý, když se bojím toho, co mě dělá šťastným. A když strach z toho, jak mě druzí vidí, nechávám dlouho působit, oslabuje mě, ochromuje. Jak neustupuje, naopak roste, lze do každé myšlenky, dokáže zkazit každý den. Otrávit všechny dobré emoce, až nezbudou žádné. Až zbude jen prázdná schránka, která sama sebe otrávila.“

Radek pochopil, že vzepřít se strachu automaticky znamená začít mít svůj život pod kontrolou.

Ani pak sice nelze ovlivnit všechny karty, které nám život rozdal, ale můžeme ovlivnit to, jak s těmi kartami naložíme.

Jinak řečeno: Radek převzal plnou odpovědnost za to, jak se postaví ke svému životu. Ke každému dni, jenž mu zbývá. Ke každé své špatné emoci. (Více o tom v magazínech Kurz sebezvládání a Emoce versus rozum: Cestou intuice.)

2. Pěstuj víc než jenom schránku

I druhý úkol se podařilo stihnout.

Radek ten měsíc bohatě věnoval tomu, co naplňuje jeho emoce, tedy nejen jeho tělo a mysl, ale i duši.

Tím začal rozvíjet svůj vnitřní svět a přestal tolik viset ve vnějším světě – na lidech, jejich diktátech, úkolech, zadáních, přáních.

„Začalo být pro mě důležité to, jak se cítím sám, než jaké pocity z mého života mají druzí. Přirozeně jsem tak začal omezovat všechny zlozvyky, snažil jsem se o co nejzdravější život.“

Možná se uchechtáváte. K čemu mu je žít zdravěji, když stejně umírá? Radek to vysvětluje slovy: „Začal jsem žít tak, aby mi bylo lépe. Poznal jsem, že i okamžik může být jako věčnost. Když je nám zle, když nás něco nesnesitelně bolí, i minuta je jako hodina. A stejné je to s rajskými pocity. Procítit je znamená mít nádherný život, být jím pohlcen, dát své existenci důvod a barvu.“ Například uvádí: „Začal jsem lehce sportovat. Většina lidí sportuje pro zdravou schránku. Chtějí v první řadě tělesné zdraví. Jenže tělo je víc než jenom schránka. Je to obydlí pro naši duši, osobnost, schopnosti, myšlenky, pocity. S lepší schránkou je lepší i obsah. Duši je lépe, osobnost prospívá, schopnosti nabývají, myšlenky zkrásňují, pocity projasňují. Sportem jsem začal rozvíjet nejen tělo, i jeho obsah. Potřeboval jsem zesílit nikoli navenek, ale uvnitř. A díky vnitřnímu zocelení jsem například přestal odkládat své sny. Začal jsem být odolnější vůči strachu a pochybám.“ A také nabral sílu pro třetí úkol.

3. Boj se dne, kdy si vyčteš, co jsi nezkusil

„Říkal jste mi, Petře,“ zmínil v posledním dopise, „že náš život vytvářejí činy, které vykonáme, ne které odložíme. Díky této Vaší větě jsem si ze všech dosavadních strachů začal v sobě hýčkat jen jeden: Začal jsem se bát posledního dne, kdy bych si vyčetl, že jsem se o něco pro sebe důležitého ani nepokusil.“

Lidé v okolí ho nazývali bláznem. Přemlouvali ho, aby už raději nevycházel z bytu, nic neplánoval, jen co nejrychleji obstaral své poslední věci a čekal na konec. Jenže Radek, zevnitř zesílený, dobře cítil, co potřebuje. „Poslouchal jsem vnitřní hlas, ne je. Ten mě nutil přes rozmanitá splněná přání kráčet do stadia, ve kterém jsem dnes. Do stadia, že nemám čeho litovat. Že mě odvezou, a já se budu usmívat. Tento pocit jsem nikdy předtím v životě neměl. Vždy jsem se něčeho bál. Vždy jsem prošlého času litoval. Až v posledním měsíci jsem poznal, že když lituji své minulosti, marním tím současně svou přítomnost. Proto jsem rád, že co jsem mohl, to jsem už udělal.“

4. Čerpej dobrou energií z dobrých lidí

Radek v posledním měsíci přehodnotil svůj přístup k času. Obrátil svůj pohled a své soustředění výhradně do přítomnosti a k dobré energii.

„Díky tomu jsem začal více rozlišovat lidi. Vnímat, jakou energii mi teď dávají nebo berou. Protože nemohu mít dobrou energii ze špatných lidí, začal jsem je ze svého prostředí mazat. A naopak tím víc jsem začal oceňovat skutečné přátele a blízké, kteří pro mě byli hlavním zdrojem síly, a to hlavně proto, že jsem je začal vyhledávat.“

A hlavně dodal: „Přestal jsem brát dobré lidi jako samozřejmost.“

A začal si také vážit dobré energie, kterou si vyrobil. Chránit ji. Nenechat si ji už jen tak vzít.

Pohled z větší výšky

Ptáte se, k jakým nejdůležitějším zjištěním Radek za ten měsíc přišel? Jak bude vypadat i náš každodenní život z nadhledu, až se jednou dozvíme, že se chýlí ke konci? Jakou Radkovu zkušenost bychom si měli zapamatovat? Radek sám to uvedl ve svém posledním odstavci dopisu, který mi adresoval:

  1. „Slovy je těžké popsat to, co nyní cítím. A to jsem odmala ustavičně slýchal, jak je čas hodnotný. Bohužel jsem si to až do diagnózy neuvědomoval. Nechápal jsem do všech důsledků, co znamená, že tu nebudu navždy. Nyní už chápu, že začaly poslední hodiny mého života.
  2. Dříve bych asi byl naštvaný. Teď jsem vyrovnaný a spokojený. Vím, že jsem si poslední měsíc užil nejvíc, jak jsem mohl. Dříve by mě možná mrzelo, že nestihnu vidět mnohé z toho, co jsem ještě vidět chtěl a na co jsem se těšil. Ale když to uvádím do šířky, všechno neuvidí nikdo. Nikdo nemá tolik času, aby viděl všechno. Má ale dost času na to, aby stihl alespoň něco, přesněji všechno, co je pro něj důležité.
  3. Z čím větší výšky se dnes dívám na svůj život, tím víc mi dochází, že jsem jenom NIC z hlediska celé planety. A že naše planeta je jenom NIC z hlediska celého vesmíru. Ta planeta letí beznadějně ztracená nepředstavitelnou rychlostí nekonečnou temnotou. A stejně tak se zdá i náš život. Čím déle letíme, tím jasněji vidíme, že jsme tady proto, abychom vytvořili nějakou stopu, ať v druhých, nebo v sobě. Abychom vymodelovali smysluplný život, i když pro každého z nás to znamená něco jiného. Ale ať už to pro každého z Vašich čtenářů znamená cokoli, měl by za tím jít. Proto žije. A v tom jste, Petře, měl pravdu. Zážitky dělají život. Proto žijte tak, ať máte poslední den co sčítat.“

Potřebujete se vymanit ze svých trápení? Vyberte si podle konkrétní situace svou knihu nebo magazín.

Poslední kusy vánočního SNÁŘE jsou jen do vyprodání zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]