Proč předčasně neztrácet naději, když partner odejde

Máte ve zvyku “soudit knihu podle kapitoly”, kterou právě pročítáte? Děláte na základě přítomnosti definitivní závěry, aniž byste připustili, že “příběh může mít svůj vývoj” a “děj možná i nečekanou zápletku”? Život je právě jako kniha a vztahy učebnicový žánr, ve kterém se vyplatí posečkat, než se ukvapíte předčasnou ztrátou naděje. Dnes objasním proč.

Téma odchodu spřízněné duše patří k základním kapitolám knihy JáMy spřízněných duší. Tyto odchody mohou mít různou podobu. Jednu z nich ve svém příběhu popisuje Sabina: „Petře, chybí pár dní do Vánoc a mně právě odešel partner. Nevím, co dělat. Řekl, že ,má svůj důvod’, ale neřekl jaký. A tak ani nevím, co mám napravit, nebo zda vůbec na něj čekat.“

  • Každý den můžete poslouchat mé odpovědi na Vaše otázky v podcastovém pořadu Řešidlo (viz přehrávač nebo proklik do podcastových aplikací výše).
  • Pokud raději čtete, využijte mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2 s přepisy mých mluvených odpovědí na nejčastější otázky. Knihy můžete mít ve zvýhodněné společné sadě zde.

Zapoj rozum aneb Dvě otázky

Co teď dělat? Typická otázka. Moje odpověď: Na prvním místě předčasně neztrácet naději.

Přesněji řečeno: Než se rozhodneme definitivně ztratit naději, zkusme nejprve přemýšlet, odpovědět si na dvě jednoduché otázky: Kdy lidé odcházejí a kdy se vracejí.

1. Kdy lidé odcházejí

Lidé odcházejí ze vztahu nejčastěji tehdy, když dojdou k závěru, že nemají už pražádný důvod zůstat. Jinak řečeno: Uvažují stylem, že nemít už žádný důvod pro to zůstat je ten nejlepší důvod pro to odejít.

Jenže to, že si tito lidé myslí, že už není žádný důvod zůstat, ještě neznamená, že nějaký důvod zůstat skutečně neexistuje. Může to jen znamenat, že tito lidé žádný důvod momentálně nevidí, respektive neuvědomují si ho. A to je podstatný rozdíl.

Upřímně nevěřím v to, že by nebyl žádný důvod zůstat. Neexistuje totiž stoprocentní člověk, a to ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Každý máme nějaké přednosti, jenom ne pro každého a v každé chvíli. Jestliže jsme ale pro daného partnera někdy nějaké přednosti měli a najednou je pro stejnou osobu nemáme, nemusí to znamenat, že jsme své přednosti roky ztratili, mnohem pravděpodobněji je náš partner jen přestal vnímat.

Jak je to možné?

Za všechno může čas. Jestliže v dlouhodobém vztahu každý den, pořád a ustavičně oblažujeme svého partnera určitými přednostmi, jemu tyto přednosti vlivem působení času, respektive zvyku, začnou dříve nebo později připadat tak nějak normální, obyčejné, nudné. A pokud tomuto stereotypnímu zvyku je vystaven skutečně dlouho, pak už si nemusí vybavovat, jak šťastný a vděčný byl za tyto naše přednosti na samém začátku vztahu. A pokud za celou dobu našeho vztahu ani nepotkal nikoho jiného, tedy byl trvale pouze v naší společnosti, mohli si dokonce začít myslet, že to, co nás zdobí, je všední, obvyklé, automatické u člověka jako takového, to znamená není to ničím mimořádné, hodnotné, ba jedinečné, jak si ovšem mohl sám myslet ještě na začátku našeho vztahu – jestliže je to už tak dlouho, že to zapomněl…

A právě takový člověk, zaslepený zvykem a stereotypem, který už na nás přestal vidět a oceňovat naše výjimečné přednosti, tedy kterého už nenapadne, aby je obdivoval nebo si jich vážil, protože jsou z jeho pohledu trapné, nezajímavé, bezcenné, POTŘEBUJE poznat, že bezcenné vůbec nejsou. A že by si jich vážit měl. A že by se k nám měl vrátit.

Jinak řečeno: Právě takový člověk, který naše přednosti přestal vnímat a dokonce se nad nimi začal ofrňovat, POTŘEBUJE prožít nějaký čas bez nás. A je jedno, jestli bez nás ve smyslu sám, nebo bez nás ve smyslu s nějakou jinou osobou. Tak či onak POTŘEBUJE být vystaven srovnávací zkušenosti: čím déle jsme spolu byli a on tak nějak usnul, tím více POTŘEBUJE podvědomě porovnat, jaké to je být najednou bez nás.

Zní to totiž jako paradox, ale právě když se po dlouhé době ocitne konečně bez nás, daleko spíše uvidí nás a naše přehlížené přednosti. Právě bez nás pozná, že mu něco CHYBÍ. Něco, co pro něj bylo dosud naprosto samozřejmé, normální, běžné, na co si zvykl, ale co tu najednou není, a protože na to už byl zvyklý a najednou to nemá, tak mu to SCHÁZÍ. Ano, schází!

2. Kdy se lidé vracejí

Zkuste si, například Vy Sabino, představit, že důvodem pro odchod Vašeho muže byla nějaká žena. Ano, dejme tomu, že k ní odešel. Nuže, položme si otázku, co je to za ženu? Vy nejspíše vrtíte hlavou, že nevíte, ale já Vám to mohu říct. S jistotou je to JINÁ žena, než jste Vy. Každý člověk je totiž jiný. Co to znamená?

Jestliže máte, Sabinou, nějakou výjimečnou přednost, která Vás charakterizuje, a tu nepochybně máte, protože kvůli ní tento muž začal s Vámi před časem dlouhý vztah, pak jeho nová žena tuto přednost mít nemusí. A to proto, že je jiná. Ano, ona má své přednosti, ale ta Vaše přednost, která už pro Vašeho partnera byla obvyklá a jen se mu časem okoukala, omrzela a přejedla, mu najednou může SCHÁZET. A to i podvědomě.

Čím déle totiž byl s Vámi, tím spíše bude už od první chvíle s Vámi srovnávat svou novou ženu. Tohle dělá zvyk. Zvyk na jednoho konkrétního člověka a jeho konkrétní přednosti. A to pro tu novou ženu vůbec nemusí dopadnout dobře, a to bez ohledu na to, jak objektivně skvělá je. A to všechno proto, že NA VAŠÍ STRANĚ je čas, zvyk, stereotyp.

Ano, pro tu novou ženu vůbec nemusí být normální, samozřejmé a přirozené dělat NAPROSTO AUTOMATICKY to, na co si Váš partner ZVYKL za celý vztah s Vámi. Ale pro něj, protože si na Vaši přednost, ať už se týkala čehokoli, za dlouhodobý vztah vytvořil návyk, tato přednost normální je, ba dokonce je pro něj nutná, potřebná, žádaná, neobejde se bez ní, a to přesto, že si v minulosti tuto přednost už přestal uvědomovat. Nyní ji najednou “vidí”. Je to vliv podvědomí. To, nač byl zvyklý s Vámi, totiž charakterizovalo jeho dosavadní vztahový život.

Tak se stane, že když to samé, nač byl zvyklý u Vás, od své nové ženy bez výslovného vyžádání nedostává, střetnou se v jeho mysli dvě nespokojené myšlenky. Jednak jeho nespokojenost s novou ženou, která z jeho pohledu očividně nemá to, co Vy, a jednak jeho nespokojenost se sebou samým za to, že odešel od Vás, ženy, která z jeho pohledu má očividně to, co potřebuje a co teprve teď jasně vidí. A tím se dostáváme k odpovědi na druhou otázku: Kdy se lidé vracejí.

Lidé se vracejí nejčastěji tehdy, když jim dojde, že mají zatracený důvod se vrátit. Tito lidé si obvykle myslí, že ten důvod zničehonic objevili, ale ve skutečnosti ten důvod s námi být tady byl vždycky. Připomíná to starou půdu plnou pokladů, kde zničehonic zhasne světlo. Jako by pocitově zmizely všechny ty poklady, které tam jsou uschovány. Ale je to jen klam, ony tam dál jsou – a “objeví se”, jakmile se na půdě znovu rozsvítí, v přeneseném slova smyslu – naše přednosti se “objeví”, jakmile se našemu partnerově v hlavě znovu rozsvítí. Pak uvidí to, co jsme vždycky měli a pořád máme dál, jen jemu “tak nějak vypadlo světlo”, “zatemnilo se mu v hlavě” nebo “jeho oči krátce svítily jinam” – a na naše přednosti tak padla tma.

Zkušenost

Ve své knize JáMy spřízněných duší ukazuji, že se tohle “prozření” stává při mnoha příležitostech. Dokonce ani nemusí dojít k rozchodu. Může však dojít k jinému neštěstí. Objasním to.

My zkrátka rádi zapomínáme, že to, na co jsme si za dlouhou dobu zvykli, tady nebude pořád. Že nyní to pro nás možná automatické je, ale už zítra být nemusí. Že v jakémkoli momentu se třeba našemu partnerovi, kterého si dnes nevážíme, může něco stát. Stačí jenom takhle lusknout prstem a najednou tu nebude. Co bylo samozřejmé, náhle není. A právě takto si lidé, často pozdě, uvědomují, co v druhém měli a čeho si měli vážit, ale čeho si začnou vážit často až poté, co o to přijdou.

A tohle může být úplně stejný příběh. Na začátku si totiž tito lidé myslí, že nemají co ztratit, že i kdyby od nás odešli a nějaká náhradní varianta (jiný partner na Vánoce) jim nevyšla, mohou se k nám vždycky vrátit, protože my, kteří jsme po jejich boku byli vždycky, tam vždycky budeme. Jenže tak tomu není. V psychologii se tomu říká dar rozlišení. Věnuji se tomu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, která pojednává o vztahové karmě. A upřímně řeknu, že požehnán je ten, kdo tento “dar” pochopí ještě předtím, než o svůj protějšek hloupě a definitivně přijde. Například: Než neuváženě sám spálí most, a pak (až prozře) zjistí, že ke svému milovanému člověku, kterého jen předtím nedoceňoval, navždy ztratil cestu (protože ji sám spálil).

A proto, Sabino: Váš partner má nyní tuto velkou příležitost – pochopit, jakou hodnotu ve Vás má a čeho si přestal vážit. Věřte mi, že zkušenost, kterou teď může nabýt, je důležitá nejen pro něj, ale také a možná mnohem víc pro Vás. Protože pokud si nějaké Vaší přednosti vinou zvyku přestal Váš protějšek vážit, tak by to mohlo zničit nejen váš vztah, ale také Vaše sebevědomí. A to je důvod, proč i Vy POTŘEBUJETE, aby Váš protějšek prošel tímto testem, který ukáže, zda jste opravdu pro něj už bezcenná. Pokud nejste, on se vrátí. A pokud jste, to znamená, pokud už definitivně přestal Vaše přednosti vidět, pak je JENOM DOBŘE, že po Vašem boku uvolní místo pro někoho všímavějšího.

A že někdo takový existuje, o tom vůbec nepochybujte. To, že jste pro jednoho člověka dlouhodobým vztahem ztratili hodnotu, vůbec neznamená, že ji nebudete mít hned zítra pro někoho jiného. A to tím spíše, když jste skutečně schopni pro svého partnera dělat ve vztahu hodně, ba nejvíc, co dokážete.

Pamatujte si, prosím:

  1. Na házení flinty do žita je vždy dost času. Čas je totiž vždycky na Vaší straně.
  2. Čím déle byl partner s Vámi, tím více Vás má pod kůží a je pro něj těžší odpojit se. A čím déle budete Vy bez partnera, tím snadněji si budete zvykat na fakt, že jsou tu také jiní lidé než jen on. Čas Vám zkrátka pomůže poznat někoho, kdo si Vás bude víc vážit. A je úplně jedno, jestli to bude ten dosavadní partner, který zásluhou střetu s návykem prozře, anebo někdo další.
  3. V každém případě máte před sebou budoucnost s člověkem, který Vás bude oceňovat. A i v tom je ukryt dar rozlišení, pro změnu pro Vás, pokud zbytečně podléháte pocitu, že odchodem člověka, který si Vás nevážil, zmizela poslední šance, jak mít po svém boku vděčného partnera. Ano, čas Vám pomůže rozlišit, kdo za vztah skutečně stojí, a kdo ne.

Nevíte, proč Vás potkala konkrétní událost ve vztahovém životě? Využijte knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, která vysvětluje odstíny vztahové karmy.

Máte pocit, že jste minuli svou spřízněnou duši? Otevřete knihu JáMy spřízněných duší a přestaňte panikařit.

Obě knihy ve zvýhodněné sadě koupíte zde.

Plánujete knihy pod stromeček jako dárek? Objednejte je obratem a do poznámky uveďte křestní jméno obdarovaného. Ještě stihneme vepsat na první stránku knih vlastnoruční věnování, ať má obdarovaný na Štědrý den skutečně OSOBNÍ překvapení. Případně i další knihy pro blízké vyberete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart