Anděl ďáblem aneb Proměna vinou zrcadlení

Měli jste partnera, který se na počátku vztahu choval andělsky?

Po čase se však změnil, z anděla se stal naopak ďábel?

Propadáte, vedle bolesti, pochybnostem, zda jste jeho proměnu něčím nezavinili – neumíte si jinak vysvětlit, že by se K VÁM najednou začal chovat strašně?

Prosím, než začnete sami v sobě hledat chybu a poškozovat se, zadržte ještě. Zvažte to, co Vám nyní vysvětlím.

Nechtěná proměna

V mé knize Protože, kde se zabývám vysvětlením toxického chování lidí ve vztahu, zdůrazňuji, že proměna anděla v ďábla má z pohledu psychologie dvě varianty: chtěnou a nechtěnou. Ta chtěná vlastně ani není proměnou. Protějšek ve skutečnosti nikdy andělem nebyl, jen takové jednání předstíral, aby se nám dostal více pod kůži, abychom se do něj zamilovali, otevřeli se mu, důvěřovali mu a on naší důvěru mohl zneužít. Takovému případu se říká manipulátor – posune nás tam, kde nás chce mít a kde jsme bezbranní vůči jeho toxickému chování – jestliže jsme se totiž do něj už zamilovali, nechceme o něj přijít a umožňujeme mu, aby se k nám choval ještě hůř. Právě toho chtěl dosáhnout.

Pak je tady ovšem ještě jedna varianta. Vystihuje ji příběh Hedviky: „Petře, můj partner měl toxické dětství. Byl nechtěný a nemilovaný syn, rodiči ignorován. Chytil se špatné party, spadl do drog. Vytáhla jsem ho z toho bahna do rodiny plné lásky. Tu rodinu jsem v té době tvořila jen já a moje dcera; a plná lásky byla přesto, že můj tehdejší manžel, otec dcery, odešel poté, co se dozvěděl, že jsem otěhotněla. Dceru jsem tedy vychovávala sama, visím na ní, ona na mně. Táta jí po celou dobu chyběl. Když jsem pak potkala tohoto partnera, zaujal mě, choval se k dceři skvěle. Moje úvaha byla: Právě kvůli svému dětství nechce, aby moje dítě trpělo stejně jako on. Říkala jsem si: On je naše spřízněná duše. A proto, i přes jeho minulost, jsem s ním otěhotněla. Bohužel po porodu mého druhého dítěte se jeho chování prudce zhoršilo. Byl zlý na svou nevlastní dceru, na mě, naše společné dítě ignoroval. Stále vyhrožoval odchodem, nakonec i odešel. Bez nás mu prý bude líp, vykřikoval ve dveřích. Bylo to strašné, pro dceru zničující. Aby bylo jasno: Nechci jeho návrat. Jen se, Petře, ptám proč. Proč se tak proměnil? Nic jsme mu neprovedli.“

  • Každý den můžete poslouchat mé odpovědi na Vaše otázky v podcastovém pořadu Řešidlo (viz přehrávač nebo proklik do podcastových aplikací výše).
  • Pokud raději čtete, využijte mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2 s přepisy mých mluvených odpovědí na nejčastější otázky. Knihy můžete mít ve zvýhodněné společné sadě zde.

Zdrcující síla zrcadlení

Hedvika se ptá: Proč se tak proměnil?

Nebyl-li manipulátorem, tudíž o proměnu ani nestál, odpovědí může být zrcadlení.

Tento psychologický fenomén, založený na principu opaku, nejlépe pochopíme u zrcadla. Stoupněme si před něj a zvedněme pravou ruku. Co vidíme? Odraz ve skle zvedne LEVOU ruku. Jinými slovy: Vidíme jednak OPAK reality a jednak SAMI SEBE v tom DRUHÉM.

Zrcadlení zkrátka způsobuje, že člověk někdy vidí na druhém právě to, co sám NEMÁ, co sám nikdy NEMĚL nebo čeho NENÍ SCHOPEN. A nejen to. Uvědomuje si, že kdyby nestál před takovým zrcadlem, špatné pocity BY NEMĚL.

Uvedu to na Hedvičině příkladu: Její partner viděl na její dceři od první chvíle to, co sám nikdy NEMĚL – láskyplné dětství. A současně na Hedvice od první chvíle viděl to, co sám NEDOKÁZAL a zřejmě stále NEDOKÁŽE – vyrovnat se s těžkostmi, které není možné ovlivnit.

Vezměme si to osobu po osobě:

  • Hedvika se VYROVNALA s tím, že ji v nejtěžší chvíli opustil manžel, otec její dcery. Zatímco její nový partner se NEDOKÁZAL stejně dobře vyrovnat s tím, že i jeho fakticky opustili jeho nejbližší lidé, na které spoléhal – rodiče.
  • Hedvika NESPADLA do drog nebo jiných útěkových závislostí, ani její dcera, ačkoli obě k tomu mohly mít stejný důvod a příležitost – obě mohly stejně jako ten muž v nejkřehčí chvíli rezignovat na život a na jakékoli konstruktivní řešení. Zatímco on do drog spadl.

Právě tohle mohla být jeho prvotní myšlenka, když se všichni poznali a on zažil zrcadlení: Viděl SILNOU ženu a ŠŤASTNÉ dítě. Tedy: lidi SILNĚJŠÍ a ŠŤASTNĚJŠÍ, než je on sám. Oběma tak mohl svým způsobem ZÁVIDĚT. Jenže závist není jenom negativní emoce. Závist někdy funguje pozitivně, motivačně, konstruktivně – dokáže přimět závidějící osobu držet se lidí, kterým závidí. A to proto, že tak může načerpat trochu té jejich síly, uzmout trochu toho jejich šťastného života, stát se součástí síly a šťastné. Konečně! Poprvé!

A tak se mohlo stát, že si tento muž vážil příležitosti být vedle silné ženy a šťastného dítěte, podílet se na jejich radosti a za odměnu se sám cítit silněji, šťastněji, milovaněji, bezpečněji, prostě lépe. Ocitl se v prostředí lásky. Konečně zažíval to, co s vlastními rodiči a možná ani s nikým jiným nikdy ne. A nepochybně chtěl v takovém prostředí ZŮSTAT.

Proč dojde k negativní proměně

Jak víte z mé knihy JáMy spřízněných duší, věnované zklamáním z lidí, které jsme považovali za spřízněnou duši, v tomto bodě musím svou úvahu rozdělit. Nevidím totiž pánovi do hlavy. Tudíž nevím, jestli Hedvičinu dceru od začátku upřímně miloval, nebo ne a použil svou přetvářku ve vztahu k ní jen jako most do Hedvičina srdce. Ve druhém případě, pokud muž ví, že ženě na jejím dítěti záleží a že velmi sleduje, zda si muž s dcerou rozumí, může totiž muž přemýšlet takto: Když naoko přijmu její dítě, ona si řekne: Tomu mohu věřit, a tak se mu mohu otevřít.

Ať to bylo tak, či onak, Hedvika si řekla: To je chlap, jakého jsem nikdy neměla. On přijal i cizí dítě, zatímco můj manžel nepřijal ani své vlastní. Z toho plyne, že tomuto chlapovi mohu věřit. S ním mohu mít bez okolků i své druhé dítě. On je totiž zjevně rodinný typ.

Jenže když ono druhé dítě přišlo na svět, všechno se změnilo. Z anděla se stal ďábel. A pokud pominu variantu, že šlo o jeho zlý úmysl, zbývá mi už jen jedna možnost: jeho nechtěná proměna například způsobená tím, že se změnila jeho pozice. A s tím se vystupňoval problém zvaný zrcadlení, respektive na povrch vypluly skutečné problémy toho muže. Objasním to.

Než se narodilo jeho vlastní dítě, jen mohl, nemusel. Neměl ve vztahu prakticky žádnou odpovědnost. Nemusel řešit Hedvičinu dceru, starat se o ni, jen mohl. Ale na vlastním dítěti se již MUSEL podílet. A v tom okamžiku mohli lidé v jeho blízkosti poznat SKUTEČNOU tvář a SKUTEČNÝ problém.

Kdybych si měl vsadit velké peníze na konkrétní tip, připomněl bych, že někteří lidé si NEUMĚJÍ PORADIT S PROBLÉMY. Ve vztahu se to projevuje tak, že stojí při Vás, dokud problémy řešíte VY. A následně Vás opouštějí, jakmile se dostanou do pozice, ve které se očekává, že by problémy měli řešit také SAMI. Tito lidé v té chvíli utíkají ne úplně od Vás, ale od problémů, před které jsou najednou postaveni. Ano, snaží se utéct od problémů. A tento sklon poznáte už z jejich minulosti. Obvykle to totiž provádějí v celém dosavadním životě.

Jejich problémem mohl být například rodič, který vytvářel doma toxické prostředí. Výsledek? Takové dítě UTEČE z domova. Věří, že tím VYŘEŠILO svůj problém. Ale není tomu tak.

Ani v dalších vztazích (parta, kamarádi) může trpět nedostatkem lásky, něčího zájmu, schopnosti postarat se o sebe. Výsledek? Takové dítě znovu UTEČE – a znovu k iluzi, ve které se “problém vyřeší”. Například k drogám. Drogy jsou nejkratší cesta do mentálního rozpoložení, že “problémy neexistují”. Anebo alkohol. Lidé UTÍKAJÍ k těmto látkám, kdykoli sami nejsou schopni ustát svou vlastní odpovědnost, nutnost VYŘEŠIT svůj problém. A tak jen utíkají, ale odeznění účinku drogy je zase vrací do původního problému. A tak potřebují novou dávku. Nejlépe ještě větší.

Tak vzniká člověk, který ve skutečnosti neumí řešit problémy, přesněji – abychom byli objektivní – který se to dosud nenaučil. A ani neměl kde. Upřímně, kde se to měl Hedvičin přítel naučit – od koho, jestliže jeho vlastní rodiče NEŘEŠILI ani ten základní problém – že jejich vlastní dítě žije v toxickém prostředí? Jak mělo to malé dítě pochopit, co je správné dělat, když mu chybí například láska nebo zájem jiných lidí, když si nepřipadá dost dobré nebo když ho něco trápí. Dovedu si představit, že takové dítě přišlo za svými rodiči, ale slyšelo: Běž pryč, zmiz, nás to nezajímá. A tak se to dítě, kterým pořád ten muž je, naučilo jen “mizet” a UTÍKAT. A to nejen od problémů, ale samo před sebou, před svými vlastními slabostmi. Aniž by mu kdy došlo, že jeho největší slabostí je právě ono UTÍKÁNÍ OD PROBLÉMŮ.

Ten muž utíká a bude nadále utíkat, protože bude žít v iluzi, že snad někdy někde potká člověka, vedle kterého nebude nutné řešit problémy a nebude po něm vyžadována žádná odpovědnost. On totiž vnitřně ví, že s tím neumí zacházet. A proto bude sice závistivě vzhlížet ke všem silnějším a šťastnějším zrcadlům, ale také je bude nenávidět za to, co jemu samotnému zrcadlí – to, co on neumí, zatímco ta zrcadla ano.

Problém je, milá Hedviko, že se obávám, že tento muž žádný takový protějšek nepotká – někoho, kdo by mu nezrcadlil tyto jeho nedostatky. Respektive, jedinou partnerku tohoto typu by mohl potkat jedině u drog. Tam mu lidí opravdu nebudou nic negativně zrcadlit. Tam uvidí čistě sám sebe.

Jenže, a to je jádro celého problému, v prostředí drog zase nenajde jedinou inspiraci – jakoukoli osobu, která by mu pomohla dostat se ze dna. Tu musí hledat jinde. Jako našel Vás. Jenže jen ji najít nestačí. On už přece jednu takovou našel – Vás. A tak se lze důvodně domnívat, že kdyby našel jakoukoli další, choval by se stejně – nejprve by jí záviděl její sílu nebo štěstí, toužil by být po jejím boku, ale po čase by znovu nevydržel a začal by ji ponižovat, přivádět do problémů, které by ona klidně začala řešit, ale on by ji opustil, a to právě proto, že ona by je řešila, ale on ne – on by v odrazu jejího zrcadla ZNOVU viděl, co nedokáže. A nebyl by schopen se déle do tohoto zrcadla dívat. Ten pohled na silnější, schopnější, šťastnější lidi ho ničí.

Jediná pozitivní cesta

Takže je to začarovaný kruh, ze kterého pro něj vede jediná konstruktivní cesta:

  1. že si uvědomí, že ten problém je ON, respektive ten problém je V NĚM.
  2. že si uvědomí, že sám před sebou NEUTEČE.
  3. že si uvědomí, že své toxické dětství, své zničující slabosti, respektive své vnitřní slabošství, může, ba MUSÍ překonat. Stačí se jenom začít chovat zodpovědně. Například – říct si: Budiž, jsem táta. Možná je to pro mě problém, ale půjdu ho vyřešit. Jak? Tady mám dítě, tady mám ženu a budu dělat všechno pro to, aby byli šťastní. To je vše. Tohle úplně stačí.

Jenže tohle je to, co si jeho rodiče s vysokou mírou pravděpodobností nikdy neřekli. Nikdy jim nešlo o jeho štěstí. Nikdy jim nešlo o to, aby se dokázal vyrovnat s problémy. Možná to sami ani neuměli. Takže ho to nemohli ani naučit.

Z toho plyne: Naučit se to musí sám. A on to samozřejmě dokáže. Ale má to jeden základní háček: Musí CHTÍT. Potažmo: Musí si uvědomit, že žádná jiná cesta k síle a štěstí není.

Tak jako nebyla ve své době pro Hedviku, která zůstala s dítětem sama. Ona to MUSELA zvládnout, jiná cesta nebyla. A tak se to naučila.

A to znamená, že ho nyní může hodně naučit. Ale on od ní nesmí utíkat. (Ovšem o tom už píšu v knize JáMy spřízněných duší.)

Pamatujte si, prosím:

  1. Zrcadlení znamená, že lidé na Vás nenávidí to, co ve skutečnosti nenávidí na sobě. Tudíž: Jestliže něco zvládáte a oni ne, je štve primárně to, že jim vším, co umíte, připomínáte, co oni neumějí.
  2. V té chvíli je pouze na nich, jestli Vás v důsledku Vašeho zrcadlení začnou nenávidět a ničit, anebo jestli jim dojde, že právě Vy můžete být jejich vzor, jejich příklad, jejich učitel, který je může vše naučit, a pak Vás začnou naopak milovat a chránit.
  3. Ve druhém případě s Vámi začnou tvořit tým – stanou se součástí silného a šťastného páru, ve kterém platí, že když něco neumím, tak to nevadí, alespoň je to důvod se to naučit zvládnout, ne to vzdát, ne od svého neúspěchu utíkat.

Máte po svém boku slabého partnera, který má v těžkých chvílích sklon Vás ponižovat? Využijte knihu JáMy spřízněných duší.

Nebo máte vztah s takovým ponižujícím člověkem za sebou, ale pořád ho nedokážete vstřebat? Využijte knihu Protože. (Zvýhodněnou sadu obou knih najdete zde.)

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart