7 způsobů, jak v osamělosti změnit svůj život

Dominik v tomto roce ztratil spřízněnou duši.

Nevěděl, že to je ona. Kdyby to věděl, tu chybu by neudělal. On ji ale musel udělat, aby prozřel. Aby pochopil, že nelze nahradit ženu, která je muži současně partnerkou i nejlepší přítelkyní, protože kombinace takových vibrací je naprosto vzácná.

Andrea mi napsala v den, kdy se rozhodla otrávit se barbituráty.

Odmítl ji muž, na kterého si myslela. Jeho odmítnutí si vyložila negativně. Přitom ten muž byl rovný chlap. Patřil mezi ty, kteří nás upřímně odmítnou, protože nechtějí hrát žádné hry s našimi pocity, nechtějí nás posadit na falešný růžovoučký obláček, který se ale jednoho dne rozplyne a my z výšky své zamilovanosti dopadneme na tvrdou zem. Nechtějí nám ublížit. Proto jsou tito lidé hodní ocenění, ne zavržení.

Kamil, Denisa, Libor, Martina, David, Radka a tisíce dalších v tomto roce mi svěřili problémy, se kterými si nevěděli rady. Ne proto, že by východisko neexistovalo, jen ho neviděli. Přitom to, že nenacházíme řešení, ještě neznamená, že žádné neexistuje. Vždyť letos jsem vydal už druhé Řešidlo, které nabízí prosté konstruktivní odpovědi na nejčastější a zdánlivě bezvýchodné otázky.

Nejvíce jsem však slýchal to, co mi řekla například dnes ráno Veronika: “Můj největší problém je v tom, že miluji samotu, ale nenávidím osamělost.” Jinak řečeno: Sama byla v pohodě. Ale jen do chvíle, než jí druzí lidé začali brát její radost ze života – svým pomlouváním, pohrdáním, zatracováním, zpochybňováním, a to často jen proto, že Veronika (jako mnozí další) nechtěla nic víc než žít svůj život. Svůj hezký život. A dělila se o jeho krásné střípky na sociální síti. Což nebylo moudré.

Veronice, která si přišla až do mé kanceláře pro věnování do jedné z mých knih, jsem řekl to, co v takovém případě zdůrazňuji každému v její situaci: “Kup si něco hezkého, ale nikomu to neříkej. Zažívej to, co Tě naplňuje, ale nikomu to neříkej. Měj nádherný vztah, ale nikomu to neříkej. Někteří lidé mají totiž sklon ničit všechno krásné. A to i v cizích životech.”

Něco změnit. To chce každý, kdo mi napíše nebo mě navštíví. Přičemž mě lidé oslovují po prožití nějaké rány, kterou neumějí v sobě zpracovat. Nejčastěji, když jsou osamělí, negativní, nevěří v sebe a pozitivní obrat v životě, nebo když se o takovou změnu již pokusili, ale brzy je něco, třeba jen částečný neúspěch, odradil.

V mých knihách a magazínech je polopaticky popsaný postup při jakémkoli konkrétním problému, který potřebujeme zvládnout. Každý ale začíná vírou, že daná cesta bude mít smysl. A k tomu je třeba pozitivní myšlení. I v osamělosti. Jak toho docílit?

Důležitost procesu

Všichni lidé, kteří jsou na cestě ke svému úspěchu, tedy ho ještě nedosáhli, potřebují slyšet, že POŘÁD jsou V PROCESU. Že to, že něčeho ještě nedosáhli, neznamená, že toho nedosáhnou. Jen se nesmějí zastavit, přestat věřit ve výsledek, ve smysl svých kroků, v důležitost cíle.

Proces, to je klíčové slovo. Proces vyjadřuje, že to není otázka jednoho dne nebo jedné noci. Proces vyžaduje čas. U tělesné hygieny to chápeme. Když si čistíme zuby, nejsme hotovi hned. Když si léčíme zlomeninu nohy, trvá to. U emocionálního zranění, bez ohledu na to, zda jsme si ho způsobili my, či nám ho způsobil někdo jiný, se ovšem bráníme faktu, že naše bolest má ještě nějaký čas pokračovat. Věříme, že čas vše změní. Ne, čas nás změní. Čas nás totiž naučí s bolestí i jejími příčinami žít a hlavně pochopit, proč k našemu zranění došlo – a ponaučit se z toho. Toto uvědomění i v magazínu Emoce versus rozum: Cestou intuice opakuji a učím s časem jinak pracovat ve své mysli. Přestat ho proklínat, a tím ještě víc protemňovat svou přítomnost.

A to, i když jsme zůstali na něco například sami.

I tehdy totiž můžeme o samotě zregenerovat. Stačí o každém z následujících doporučení začít jinak přemýšlet. Pozitivně. Uvědomit si, co nám tato příležitost nabízí. A že následující svátky můžeme brilantně využít ke změně života i v takových rovinách, o kterých jsme dosud možná ani neuvažovali. A je to škoda. Protože právě v následujících sedmi změnách může být skryt důvod, proč posléze budeme více věřit v sebe, v obrat, v dobrou budoucnost.

Dovolíte alespoň krátce těch sedm doporučení, které jsem osamělým lidem dával i tento rok, popsat a objasnit?

1. Investuj do sebe

Každá rána, i ta emocionální, prochází procesem zapouzdření. Odřenina lokte se pokryje strupem a pod ním počne hojení. Ten strup brání vnějším okolnostem, aby proces uzdravení narušily. To se děje i s námi samotnými, když se po velkém emočním zranění uzavíráme před okolím – izolujeme se brněním, noříme se do svých zpočátku nesnesitelných pocitů.

Potřebujeme dospět k poznání, že je-li všude kolem tma, život čeká, až světlo rozsvítíme v sobě. Ano, nevidíme-li žádné kolem sebe, znamená to, že tím světlem, o něž tolik stojíme, máme být my sami.

Herečka Michaela Kuklová jednou řekla: “Zažila jsem sedm let samoty, sedm let bez muže, sedm let štěstí. A víte proč? Protože jsem měla čas na sebe. Nepochopila jsem to hned. Ale dnes myslím, že všichni bychom měli alespoň jednou za čas zažít úsek, kdy budeme zcela sami. Pomůže nám to urovnat si priority, začít přemýšlet také o sobě a nastavit si vlastní cenu, pod kterou už nikdy nepůjdeme.”

Žijeme v době, kdy málokdo je upřímný, a to především vůči sobě. Lakujeme si situace načerno nebo narůžovo. Přitom musíme dozrát k vědomí, že nejdůležitější je “zorientovat se v mapě”, pochopit, kde jsme, kam se chceme dostat a kterou cestou se chceme vydat.

Za řevu jiných lidí na to nebývá čas ani energie. Sami v sobě jsme ale schopni připustit, že co bylo dřív, přímo určuje to, kde jsme teď (minulost definuje přítomnost), avšak to, jak se zachováme teď, přímo určí to, kde budeme zítra (přítomnost definuje budoucnost). Pokud teď začneme pracovat na budoucnosti tak, abychom oslabili bolest, ta v našem životě sice zůstane, ale v kapitole zvané Minulost. (Jak to udělat, o tom už je Sada sebeřízení, jejíž součástí je i magazín o intuitivním vedení).

2. Pročisti okolí

Ačkoli proces čištění probíhá uvnitř, projevuje se navenek. Týká se totiž i vnějšího světa.

To, jak se cítíme, je mnohdy dáno okolím, jakým se obklopujeme. Všichni jsme z hlediska energie průměrem energie přibližně pěti osob, které nejčastěji tvoří naše okolí. Jinými slovy: Jsou-li lidé kolem nás negativní, nepřejícní, žlučovití, nesebevědomí, pak jsme takoví i my. Jsme jako okurky, ochucené nálevem, do něhož jsme déle ponořeni.

A platí to i opačně. Jakmile z negativního okolí přejdeme do pozitivního prostředí (kde nás druzí podporují, povzbuzují, drží, inspirují), náhle se začneme měnit – budeme v sebe více věřit, ožijeme. Přitom jsme se nezměnili my, jen okolí. To má obří vliv na člověka.

Žádné dítě se nerodí zlé nebo zapšklé. Negativa do něj často během dětství někdo nahrál. Ale dá se jich zbavit. Nahrávku lze smazat. Pamatujme si však: Jestliže ve svém životě chceme vidět změnu, pak ta změna musí vzejít primárně z nás. A to i ve vztahu k okolí.

Především buďme vděční za těžkosti. Během nich poznáme člověka. Pokud prakticky celý svět odejde, pak ten, kdo při nás zůstane, je skutečný přítel. Přitom platí, že kdo při nás nestojí v časech nejhorších, nezaslouží si místo po našem boku ani v časech nejlepších.

Proveďme tedy inventuru ve svém okolí. Potřebujeme někoho, kdo nás bude podporovat. Proto pro všechny odběratele magazínu i další zájemce vznikla uzavřená skupina, kde se již osm tisíc lidí vzájemně podporuje, motivuje, sdílí své zkušenosti a pohledy (více o podmínkách členství najdete zde).

3. Ponoř se do činnosti

Negativní mysl je třeba rozhýbat, konstruktivně zaměstnat. Vedle pasivní části mozku, zodpovědné spíše za bilancování a “přežvykování” domněnek, zapojit kreativní část mozku, zodpovědnou za tvorbu. Jinými slovy: Přestat bořit, začít stavět.

Jednoduchou psychologickou pomůckou je změnit podstatná jména ve slovesa: úzkost, trápení, bolest změnit v pohyb: běhej, tancuj, posiluj, čti, zpívej, pracuj!

  • Jakákoli aktivita posouvá člověka z pasivity. Vždycky je lepší vykročit do neznáma, než zůstat tam, kde nic není. Změna je život – s pochopením tohoto pravidla končí všechno sebekřižování, obviňování druhých, vymlouvání se, odkládání. Proč? Člověk je jako dynamo, pohybem vytváří energii. Uvolňované hormony štěstí zlepšují náladu, mění pocit člověka, a tím i jeho myšlenky.

Pamatujme si: Pocity vytvářejí myšlenky. Myšlenky určují činy. Činy plodí výsledky. To znamená: Dobré pocity tvoří dobré myšlenky. Dobré myšlenky vedou k dobrým činům. Dobré činy způsobují dobré výsledky. A spirála se uzavírá: Dobré výsledky podporují dobré pocity. A naopak, špatné pocity roztáčejí spirálu špatných myšlenek, činů i výsledků.

Pusťme do života pozitivní slovesa. Ta, která nás posouvají vpřed nebo nám vytvářejí dobré pocity: Smějme se, učme se, objevujme, věřme. Rozpohybuje to náš život.

4. Přijmi, že občas potřebuješ dělat chyby nebo být za blázna

Toto zdůrazňuji i vSadě sebeřízení: Nikdo není dokonalý. Každý chybuje. A teď dobrá zpráva. Každý se chybami učí. Nemělo by nás to ale odradit od dalšího zkoušení.

Pamatujme si, že jen blázni jsou schopni jít cestou, jakou dosud nikdo nešel. A jen blázni jsou tak schopni najít něco, co dosud nikdo jiný nenašel.

Lidé nás budou rádi zpochybňovat, zejména tehdy, když budeme mít odvahu udělat to, co by oni nikdy nezkusili. Jenže o tom je život. O poznání. O všech barvách, které stojí za to ochutnat. Člověk na konci lituje méně toho, co zkoušel a nevyšlo mu, a více toho, o co se ani nepokusil.

Denně mi píšou děti, zdrcené tím, že byly odmítnuty někým, komu se vyznaly ze svých citů. Potřebuji, aby pochopily, k čemu je jejich odvaha může dovést. A že všichni občas potřebujeme být “chybujícími blázny”. Mám takové rád. Zvedají možná těžké činky, ale díky tomu pomalu sílí. Ostatně, ten, kdo v životě padl a opět vstal, je silnější než ten, kdo ještě nikdy nepadl. Netrýzněme se tedy za pokus. Trýzněme se mnohem víc za ne-pokus.

5. Uč se obracet stránku

Život je jako kniha. Jedna nevydařená kapitola automaticky neznamená celou nevydařenou knihu. Ale abychom to zjistili, musíme přestat číst tutéž nevydařenou kapitolu pořád dokola. Musíme obrátit list, načít novou kapitolu. Jen tak zjistíme, co všechno má pro nás život připraveno.

Netrapme se jen proto, že ještě nepřišel happy end. Žádnou knihu přece nečteme jenom kvůli šťastnému konci, ale kvůli každé kapitole, která dává příběhu smysl. A věřme, že ty hořké do příběhu patří. Díky nim si o to víc užijeme ty sladké, jež nás teprve čekají.

Tak buďme zvědaví! Tak nedleme příliš dlouho nad mrzutou kapitolou! Pusťme se do další! Toť život. Ostatně, nad formami, jak to dokázat, je právěSada sebeřízení.

6. Uč se vděčnosti za tvrdé rány

Vím, že nejste masochisté. Možná se tedy ptáte: To je divné, děkovat za ublížení. Dovolte, vysvětlím Vám to.

Svět není ráj. Svět je posilovna. Je plný překážek a těžkostí, protože jím máme procházet stále silnější a moudřejší. To je princip, na jehož konci jsme zpětně vděční za vše náročné, co nás potkalo. Protože platí dvě pravidla. Za prvé: Co Tě nezabije, to Tě posílí. Za druhé: Bůh nikomu nenaloží víc, než je schopen unést.

Klíčové slovo je: SCHOPEN. Všichni v sobě máme od narození víc síly, než si myslíme. Kdykoli o sobě pochybujeme, a přesto se pokusíme o pozitivní posun, zjistíme, že jsme schopni se učit, respektive dělat chyby a z nich se ponaučovat. Navíc nikdy nebudeme dokonalí, což znamená, že se v každém okamžiku života můžeme dál učit a zlepšovat. Neexistuje bod v životě, kdy bychom nemohli být lepší.

Život je “donucovna”. Život je změna. Život nám tedy nedovolí zůstávat v pohodlí. Stále nám přináší nové těžkosti, nedá nám oddechnout. Proto jsme tady. A proto pořád sílíme.

Nikdy nezapomínejme na toto video:

Nečekejme snadný život bez překážek. Takový neexistuje. Silným nedělá člověka absence těžkostí, ale schopnost těžkosti překonávat. A o to životu jde. Nesnášet nám z nebe jen výhry, ale učit nás schopnosti překonávat prohry. V tom je totiž podstata lidského vítězství.

7. Bojuj tvrdě za to, čemu věříš

Vím, že je těžká doba. Můžeme mít sebelepší plán, ale vládní opatření a vyšší zájem ho zhatí. Ale pořád jsme jen v jedné kapitole svého života. Nerezignujme na své cíle.

Nejčastějším cílem bývá šťastný a naplněný život. Nikdy neměňme tento cíl. Pokud nám nevychází, změňme cestu. Ale nikdy ne cíl.

Sny nejsou v naší hlavě náhodou. Druzí lidé jim nemusejí rozumět, protože oni mají své sny. Pokud za nimi nejsou schopni jít, mívají tendenci odrazovat od cesty za sny i druhé. Nedělají to kvůli druhým, dělají to kvůli sobě. Nechtějí se dívat na to, jak si druzí lidé své sny dokážou plnit – v tom zrcadle by totiž viděli sami sebe a svou slabost.

Proto se učme strávit, že občas musíme prohrát bitvu, abychom vyhráli válku. Osvěžme si dráhu šípu, který také potřebuje být nejprve zatlačen zpět do tětivy, aby mohl být vypálen vpřed, směrem k cíli. Někdy nás život nebo okolí takto zatlačí. Ale to neznamená, že poté nebudeme mít větší energii ukázat, že se svého cíle nevzdáme.

Náš sen je naše mise. Náš sen je naše štěstí. Náš sen je za hranicí naší pohodlnosti. Pro svůj sen musíme překonat vlastní pohodlí. Tam leží štěstí, tím směrem vede naše mise.

A pamatujte si, prosím:

Za každým silným člověkem je těžká minulost.

Já mám rád silné lidi. Proto se jim rád věnuji.

Oni totiž nesnadnou minulost dokážou proměnit v silnou přítomnost i budoucnost. Své slabiny, které překonají, ve svou přednost.

V případě překážky se nevzdávají. Naopak nepřestanou hledat cestu, jak ji překonat.

Někdy ji hledáme spolu. Všichni v uzavřené skupině. A je jedno, zda jde o cestu k lepšímu vztahovému životu, pevnějšímu zdraví nebo většímu bohatství, ať už je pro nás synonymem bohatství cokoli. (Více o získání členství v uzavřené skupině najdete zde.)

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart