7 částí soulmate aneb Kdo při Tobě zůstane, i kdyby celý svět odešel

Původně si jen přišla pro věnování do knihy JáMy spřízněných duší.

„Komu?“ požádal jsem ji o jméno obdarovaného.

„Přece mně.“

Obdarovávala sebe. Chtěla se dozvědět, jak najít spřízněnou duši. A až ji najde, jak ji neztratit. A kdyby ji nějakou neopatrností ztratila, jak ji přitáhnout zpět.

Z toho plynulo, že svou spřízněnou duši, anglicky soulmate, ještě nepotkala. A jako každý takový pochybovala, zda vůbec existuje.

„Myslíte si, že se dívám špatně? Že chyba je na mé straně? Že ta moje někde je a čeká? Že mě nemine?“ množila své otázky a já se jen usmíval. Až vyhrkla: „Ale co když ji NEPOZNÁM?“

Podal jsem jí knihu s věnováním a pověděl: „To se takhle jednou člověk po smrti ohlížel za svým životem. Anděl strážný mu říká: Vidíš ty dvoje stopy, které kráčejí všude vedle sebe? Jedny jsou Tvé, jedny mé. Po celou dobu jsem Tě totiž provázel a chránil. Vtom se člověk obořil: A kde jsi byl tady, ukázal na nejtěžší fázi svého života, když mi bylo nejhůř? Tady jsou jenom jedny stopy. Anděl odpověděl: Tam, kde jsou jenom jedny stopy, jsem Tě nesl na zádech, protože jsi už neměl sílu jít dál.

Otázka CO KDYŽ JI NEPOZNÁM? je bezpředmětná, protože všichni svou soulmate poznáme. Musíme ale vědět, koho hledáme.

Nehledáme konkrétní tvář ani postavu. Soulmate totiž očima nejde poznat. Ve skutečnosti nám oči otevírá spíše čas a zkušenost s daným člověkem. Právě když přestaneme hledat konkrétní tvář nebo postavu, uvidíme to podstatné.

Jak píšu v knizeJáMy spřízněných duší: Kdybychom se více než na zevnějšek zaměřili na srdce a charakter lidí, jak odlišný by pak byl náš ideál krásy. Pochopili bychom vůbec podstatu slova krása. A také podstatu duše. Spřízněné duše.

Ve všech svých knihách popisuji, jak zvládat nejtěžší momenty vztahů i samoty. Jak dokázat porozumět druhému i sobě. Jak si vzájemně neničit život a také jak ho neničit dětem. Ale také jak se zbytečně dlouho nezabývat lidmi, kteří pro nás nejsou stvořeni a dávají to najevo. A to nejen když máme oči otevřené dokořán, ale i když je zavřeme a o to víc vnímáme to nejdůležitější. To, jak s námi protějšek zachází.

Mnozí lidí žije omylem, že láska je především slovo nebo pocit. Ne. Láska není jen to, co říkáme nebo cítíme. Láska je hlavně čin – to, co děláme, jak jednáme. Protože tím projevujeme to, co je skutečně v nás. Kéž nejen Kristýna, ale i vy ostatní, kteří jste prozatím ve stadiu přípravy na setkání se spřízněnou duší, vidíte ne tváře a postavy, ale hlavně to, zda:

1. Čelí problémům společně s námi

Soulmate nemusí být ten, kdo řeší naše problémy. Své problémy si dokážeme vyřešit sami. A co ještě neumíme, to se můžeme doučit. Ba dokonce si své problémy MUSÍME vyřešit sami. Ve svém vlastním zájmu. Pochopíme, jak jsme silní, že se o sebe můžeme opřít a spolehnout se na sebe. Ke vzepření odvahy a sebevědomí nám jen někdy chybí podpora. A od toho je spřízněná duše. V našich problémech stojí vždy při nás.

A nejenže stojí. Je schopna vidět a říct nám upřímně, že máme problém. Má dar vidět bolest v našich očích, zatímco předstíráme úsměv. Nejsme dokonalí. Občas podléháme těžkým emocím. Být na všechno sami je někdy stísňující. O to víc oceníme, když:

2. Umí naslouchat

Jak ukazujive všech svých knihách, ať už se týkají problémů ve vztahu nebo o samotě, největší boje vždycky probíhají v lidské hlavě. Tam jsou naše traumata, dramata, minulost, strach, vnitřní hlasy, vnitřní draci. A potíž je, že nikdo nám do hlavy nevidí, tak jako my druhým. A přitom potřebujeme ventilovat negativní myšlenky, které nás trápí. Ale před kým? Komu se svěřit? Ne každý v dnešní době má čas. Ne každý má v dnešní době chuť. Ne pro každého jsme důležití, když my něco potřebujeme; to jen když něco potřebují ti druzí, to prý pro ně důležití jsme…

Navíc naslouchání samo o sobě je náročné. Naslouchat znamená aktivně ukázat, že jim na nás záleží. Naslouchat neznamená mluvit, a už vůbec ne radit. Méně rad je při naslouchání vždy ta nejlepší rada. Lidé v zásadě nepotřebují v životě mnoho rad. Co neumějí, doučí se. Co se nechtějí doučit, to je život násilím sám naučí. Co ovšem potřebují, je to, aby je někdo vyslechl, poskytl jim zpětnou vazbu, vyjádřil jim podporu. A to už život sám nedokáže.

Nepotřebujeme od druhých slyšet správnou odpověď. Správnou odpověď míváme již v sobě. Sami víme, co je pro nás dobré. Jen to někdy nemáme odvahu nebo sílu objevit. A i když to objevíme, začínáme se zdráhat, stydět, pochybovat. To je normální.

Spřízněná duše svým nasloucháním umožňuje, abychom si utřídili myšlenky, uklidili si v hlavě a nakonec sami zjistili, že už máme jasno. Naslouchat, ano, tak málo mnohdy stačí. Přesto mnozí lidé nejsou ani takového mála schopni…

3. Bere nás takové, jací jsme

Proč vlastně nefunguje to, když nám někdo radí, i když nám radí s nejlepším úmyslem? Protože jednak každý jsme jiný a pro každého je správná jiná cesta, a jednak není možné plně se vcítit do každého protějšku. Někoho prostě nedokážeme pochopit, můžeme jeho směr jen přijmout.

Každý má vlastní úděl, krok i tempo, jiné hodnoty. I když mu poradíme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle svých nejlepších zkušeností, poradíme mu špatně. Protože on nežije náš život, neví, proč by právě to, co my považujeme za nejlepší, měl chápat i on. Může se cítit dobře v úplně jiných situacích, potřebovat něco odlišného než my. Má jiné geny, měl jinou výchovu, zážitky, komplexy.

Můžeme druhého inspirovat, ale nemá smysl ho znásilňovat, chtít, aby se změnil tak, jak je nám vlastní, ale jemu vlastní není. Nedokáže přemýšlet, cítit a jednat jako my. Budeme-li ho k tomu nutit, bude nesvůj, respektive nebude svůj.

Zdá se snadné přijmout druhého takového, jaký je. Jenže znamená to přijmout ho tak kompletně, v celém rozsahu, se všemi jeho přednostmi i slabinami. Neznamená to, že je nemůže změnit, naopak každou silnou stránku může rozvíjet a každou slabou stránku umenšovat. Především to bychom měli podporovat. A proto by nám nemělo vadit, jaký je – hlavně když je schopen být sám sebou a vtěsnat se do našich mantinelů tolerance.

Jak ukazujiv knizeJáMy spřízněných duší, chceme-li člověka „změnit“, často stačí změnit jen pohled, jímž ho vnímáme. A kdykoli si přejeme změnit to, jak spřízněnou duši vnímáme, mnohdy stačí zeptat se sám sebe, co v sobě musím změnit, abych ji viděl jinak. Pak si uvědomím, že upravit musím jen svůj pohled – svou velkorysost, benevolenci a empatii.

Jestliže nás protějšek nechce přijmout celého, zraní nás to. Přitom chyba zdaleka nemusí být na naší straně. My nemůžeme být jiní, než jsme. Jedinou „chybou“ může být, jaké partnery si vybíráme. Každý nemůže být spřízněnou duší. Hlavně ne ten, kdo nás poškozuje.

4. Věří v nás

Pozor, nepíšu: Měla by věřit NÁM. Věřit nám (důvěra) je samozřejmost. Bez důvěry není vztah. Ovšem tady jde o to věřit V NÁS.

Přemýšleli jste někdy, proč vlastně vyhledáváme životní partnery – i když o samotě jsme šťastní? Protože bez spřízněné duše po svém boku nám něco schází. Správný partner není pouze ten, s kým se žít, spíše ten, bez koho se nedá žít. Je to tím, že nás doplňuje. Má to, co nám chybí. Jsme jako jin a jang – dvě podivně rozlomené půlky, které splynou v jeden celek. Jako by to byl zázrak. A on to zázrak je.

Spřízněná duše je totiž schopna zázraku – už jen tím, když svými slovy nebo činy sdělí, že věří našemu úspěchu. Často nemusí udělat víc. Nemusí nás vést za ruku do cíle. Stačí věřit v naše schopnosti. Víra je základní předpoklad úspěchu. Jestliže v sebe nevěříme, nemůžeme uspět, protože ani nepodnikneme kroky potřebné k úspěchu. A ne každý má od narození sebedůvěru. Naopak tu sebedůvěru v dětství ztrácel. A spřízněná duše nám umožňuje věřit i tomu, v co jsme už věřit přestávali.

Ona zkrátka dokáže to, čeho sami nejsme schopni. Jedním slovem nebo gestem změnit náš den. Povzbudit nás. Projevit uznání za „pokrůčky“, které v životě děláme, ale jsou tak malé, že je nevidíme. Jako dítě, které nevnímá, že roste. Ale rodič, který mu věnuje pozornost, ty změny vidí.

To jedno slovo nebo gesto nezmění svět.

Ale může PRO NÁS znamenat celý svět.

Protože změní to, jak svět momentálně vnímáme.

5. Umí dělat kompromisy

Ve správných vztazích jsou dveře a okna neustále dokořán. Vzduch těmito vztahy cirkuluje, nic nezahnívá a uzamčen není žádný pocit, žádné slovo. Co jednoho trápí, to druhému sdělí. Proto mohou být okna otevřená, partner nikdy nemá proč utéct. Má vše, co potřebuje: svobodu i podporu. Tedy kombinaci, která o samotě chybí.

Jak píšu už ve svých knihách budování vztahů 250 zákonů lásky a Spolu (ta první je o funkčních vztazích, ta druhá o zablokovaných), kdykoli s životním partnerem zásadně nesouhlasíme, musíme o tom mluvit. A on s námi. Jinak pocit rozdílnosti a neporozumění v hlavě začne klíčit a bobtnat. Při jakémkoli nesouladu je nutné komunikovat. Vyjasnit si jak špatné, tak dobré věci.

Lidé jsou různí. Ve vztahu se dokážou sladit jen dohodou, kompromisem. Kompromis se ovšem nedělá tak, že oba o krok ustoupí, protože pak oba slevují ze svého štěstí, nýbrž naopak tak, že oba dělají krok vpřed – vstřícně k sobě. Skutečné spřízněné duše se ochotně potkávají uprostřed cesty. Jako u společného plotu svých sousedních pozemků. Vědí, že v žádném vztahu neexistuje jeden vítěz a jeden poražený. Vždy pouze dva vítězové, nebo dva poražení.

Utíkat od problémů neznamená problémy vyřešit.

Protože v takovém případě problém utíká neustále s námi.

Protože ten problém jsme my. Neochota komunikovat, vyslechnout, pochopit – a když už ne pochopit, tak alespoň přijmout.

6. Je realista

Správná soulmate je realistická do té míry, že ví, že nikdo na světě nedokáže být šťastný ani úspěšný ustavičně. Život je plný vln, život je změna a změna je život. Příroda jsou samé vlny, stejně jako náš život a naše nálady. To je zkrátka realita. A i proto má správná spřízněná duše realistická očekávání.

Nesprávná do nás promítá své vlastní přání, vlastnosti a schopnosti, které nemáme a náš protějšek si jen představuje, že je máme. Jako by se loď, která je na suchu, měla sunout dál na břeh v bláhové iluzi, že jí snad cestou narostou kola nebo křídla.

Správná soulmate je realistou i proto, že ví, kde jsou hranice člověka. Že respektuje naše Já, a to i do té míry, že můžeme rozhodovat o svých hodnotách a věnovat se tomu, co je pro nás nejdůležitější. To ostatně ukazuje to, čemu obětujeme svůj čas. Spřízněná duše ví, že nemá smysl někoho nutit, aby si na druhého nebo vztah dělal čas. Protože skutečná blízká duše si ho na důležité lidi a hodnoty vytváří automaticky. Jinak druhého za svou prioritu jen vydává.

7. Neodchází

Některé „spřízněné duše“ jsou v naší blízkosti, jen dokud jim nabízíme to, co ony potřebují. Jakmile motivaci ztratí, odcházejí. Ano, ony potřebují důvod, aby byly našimi „partnery“.

Ale skutečné spřízněné duše poznáme i na příkladu večírku. Všichni přijdou, když je pozveme. Všichni se baví, dělají nepořádek. Ale jen ty skutečné nám ráno pomohou uklidit. A paradox je, že nejčastěji to jsou právě ty, které se na výrobě nepořádku vůbec nepodílely.

Ano, skutečné soulmate nepotřebují žádný racionální „důvod“, aby nám po „večírku“ (zůstaneme-li v tomto přirovnání) pomohly uklidit. Jejich jediným, citovým důvodem je to, že jsme si blízcí. Že jim na nás záleží. Že při nás vždycky stojí. Proto klidně sestoupí i do bahna, pokud v něm ležíme. Ne proto, že by jim v bahně bylo dobře, ale proto, že nestrpí, abychom v bahně byli sami.

Proto poznat skutečnou soulmate pro život není těžké – obzvláště když se nalézáme v bahně. Pokud se totiž musíme doprošovat, zda by k nám ta bytost mohla sestoupit a pomoci nám, pak je tím oslovovaným na kolenou nejspíše někdo, kdo spřízněnou duší není. Správnou soulmate totiž prosit nemusíme. Ona je při nás automaticky. A proto ani nemusíme prosit o to, aby se k nám někdy vrátila. Ona totiž z našeho života nikdy neodchází. Je nám pořád nablízku. I kdybychom se pohádali a žili na opačných polokoulích, fyzicky je možná daleko, ale emocionálně pořád při nás, pořád v našich myšlenkách a my v jejích. Dokonce na nás po hádkách může myslet víc než kdy předtím. Protože jí chybíme.

Máte ve svém životě takovou spřízněnou duši? Prožívá nějakou těžkost v rodinném, pracovním nebo osobním životě? Položte jí pod stromeček knihu, která jí pomůže vidět řešení. Stačí jenom vybrat si zde. Pro věnování si nemusíte chodit osobně. Stačí do poznámky v objednávce vepsat křestní jméno obdarovaného, rád první stránku opatřím vlastnoručním vzkazem, ať má skutečně OSOBNÍ dárek.

Anebo takovou spřízněnou duši dosud nemáte? Využijte knihuJáMy spřízněných duší. Ať nezapomínáte i na tu maličkost, že máte-li mít po svém boku spřízněnou duši, potřebujete být také sami spřízněnou duší.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart